Pythagorova zpráva o reinkarnaci

Zaujala mě část Ovidiových Proměn, jde o tu část knihy XV s názvem Stěhování duší - následující slova jsou přisuzována Pythagorovi:

Stěhování duší 

A když mě nadchl již bůh, já poctivě sledovat budu
nadšení božské a věštby i tajemství nebes vám zjevím,
zjevím vám vše, co v Delfách jsem slyšel, co boží je vůlí.
Věci předůležité, jež předkům zůstaly skryty,
dlouho ač pátrali po nich, vám vyjevím. Těší mě vyjít
k vysokým hvězdám a opustit zemi a netečné lidi,
vysoko oblaky kráčet a na horách vysokých stanout,
odtud na lidi shlížet a vidět jich nerozum, bludy,
vidět je ustrašené, jak každý z nich se bojí smrti,
moudře je povzbuzovat a osudy příští jim jevit.

Ó ty bojácný rode, proč hrůzou před smrtí trneš?
Proč se podsvětních temnot a názvů smyšlených bojíš,
látky to básníkům vhodné, již o světě útrap nám bájí?
Těla, jež hranice spálí neb která pak ve hrobě shnijí,
nemohou cítiti přece nic zlého a nižádné strasti:
duše jsou nesmrtelné; když opustí bývalá těla,
opět do nových přejdou a v obydlích nových dál žijí.
Já sám Euforbem byl, kněz Panthoos jemuž byl otcem,
za časů trójské války mě Meneláos rek zabil,
těžký házecí oštěp mi do prsou hluboko vraziv;
poznal jsem bývalý štít, jejž v levé ruce jsem svíral,
nedávno v Argách, kde Iunoně v chrámu jej zavěsil vítěz.

Všechno stále se mění, nic nehyne. Každý duch bloudí
z jednoho obydlí v druhé: on obsadí všemožné údy,
vchází ze zvířat do lidských těl a po jejich smrti 
v člověka přechází zase, neb smrt jej nezdolá nikdy.
Jako poddajný vosk se v různé podoby hněte,
netrvá v tvaru, v němž byl, a v nový přechází útvar,
podstaty stále jsa téže, duch zrovna tak stále je totéž,
ale do podob různých se stěhuje pořád a mění.
Proto ať nezdolá ve vás chtíč žaludku soucit a lidskost,
ustaňte (slyšte můj hlas!), ach, ustaňte bezbožnou vraždou
vyhánět příbuzné duše a krev svou neživte krví!

Přepsal: Patrik