Až na Konec světa: Díl patnáctý

Dnešní díl vychází s týdenním zpožděním, jako na většinu dnešní společnosti i na nás dolehl časový pres a minulý víkend jsme upřednostnili více relaxu než práce x). Al.  

Den třicátý: Ventosa - Villaserío; 25,5 km

"Tak jsme zase na cestě. Večer jsme se vehementně dohodli, že vstáváme v sedm. Pak jsme se asi do jedné ráno hádali, pak přemýšleli, že půjdeme rovnou, takže jsme nakonec vstali až před devátou. Rozhodli jsme se, že to byla naše poslední noc pod stanem, i když počasí bylo přijatelné (nikdo ze skupiny neumrzl). Ráno jsme byli líní ho balit a taky již nějaký ten týden nese šrám na nosné tyči. Nakonec jsme na něj napsali cedulku "free tent for children" a vyrazili lehčí o dvě kila. Ráno jsme měli pocit, že nám bubnují na plachtu kapičky deště, a když jsme vykoukli, bylo pod mrakem. Ale také krásně teplo, po takovém dni toužím celé camino."

Můj dům, můj hrad! by Alexiam

"V prvním baru jsme se pustili do osobní hygieny - po dvou dnech čuňata! Jen co jsme si vyčistili zuby, byli jsme jak znovuzrození. Jelikož jsme už od večera neměli vody, málem jsme jim vypili studnu i s kohoutkem a capkali dál. Špatně jsme si tu všimli značek a už nám dva řidiči ukazovali, kudy máme jít. Brzy se objevily první dešťové kapičky, naštěstí jen tak opatrně mžilo, ale i bez toho bychom se obešli. 

Před Negreirou jsme přecházeli řeku přes krásný gotický most. Shodli jsme se na tom, že nás překvapuje, že jej opravili už v 18. století, v době, kdy na tom nesešlo a památky se nechaly chátrat." 

by Alexiam

"V Negreiře jsme v informacích získali seznam ubytoven i s cenama. To nás odradilo od nějakých soukromých ubytoven - 12€ za noc dáme v galicijské ubytovně za oba dva, pak jsme šli nakoupit , na trase je to s obchodama nouze, tak jsme nabrali jídla a jídla. Samozřejmě, že na řadu přišli i nanuky - místní kornoutky nejsou sypané oříškama!!!

Kousek za Negreirou nás zaskočila krajina. Procházeli jsme nedávno shořelým lesem, vyrůst stihlo pouze kapradí, půda byla černá a většina stromů uschlá. Vypadalo to, že tentokrát se jim to naštěstí podařilo zachytit včas, jednalo se sice o poměrně velký úsek, ale není to od pobřeží k Santiagu. Byl to smutný pohled." 

Galiza is not Spain! by Fáďos

"Brzy jsme se přehoupli přes hřeben, překvapivě je jich tu stále dost a dávají nám celkem zabrat. Nejsou sice moc vysoké, ale stoupá se na ně skoro z 0 m.n.m. Pak už jsme jen ťapkali po cestě do ubytovny. To byla stará školní budova, spalo se na zemi na matracích - nejspíš v kabinetech, protože na třídy to bylo maličké. Když jsem potřebovala na záchod, musel H. zvednou rožek matrace, abychom vůbec otevřeli dveře. Byla jen za donativo, ale k našemu údivu paní chtěla peníze hned do ruky. To bylo nepříjemné. Během večera na nás přiběhl pán ze sousedního kabinetu, jestli my tam děláme ten hluk (nikdo žádný neslyšel). V noci tam šramotil někdo na chodbě a už tam načuhoval, jestli mu má jít vynadat. Podívín. 

Ještě nás pobavilo, když tam jeden z těch kluků prováděl nově příchozího a odkýval mu, že tam jsou samí kluci, přestože i on tam měl slečnu."

Alexiam

Den třicátý první: Villaserío - Olveiroa; 20 km

"Neodcházeli jsme poslední!! Ještě v ubytovně zůstal kluk, co si nad svíčkama ohříval vodu na čaj, když jsme raketově vyráželi. Naštěstí nás jen 20 km. Ráno bylo příjemně, polojasno, tak akorát teplo. 

Brzy si ohnivé slunce začalo prorážet průzor navrstvenými roztřepenými mraky, to však bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsme jej viděli. Zasvítilo až odpoledne v ubytovně. Za chůze se zatáhlo a brzy začalo i pršet. Navíc se to příšerně táhlo. Měli jsme pocit, že dupeme už celou věčnost, zatímco jsme měli za sebou jen asi 8 km a hodinu a půl." 

Ufoní Alexiam by Fáďos

"Šedivé odpoledne prosvětlila pekárna. Paní tam měla obrovské koláče z chlebového těsta plněné masem nebo rybou, překvapivě to nebylo pečené, ale smažené. Bohatě nám stačil každému jeden dílek a měli jsme úžasný oběd za 3€. Hlavní bylo, že jsme pošetřili bagety na horší časy (zase jsme jich vzali málo). 

No a pak se rozpršelo. Poprvé jsme tu nějak víc zmokli. Pořádně pršelo v noci v Logroňu, pak až včera chvilku mrholilo a dneska poprchalo. Jinak jsme tu měli furt vymetenou oblohu. Neuvěřitelné. 

Takto za deště se to táhlo ještě víc, ale ještě jsme to nějak doklepali. Jen si nedovedeme představit, co bude zítra, když máme do 12 km víc. 

Tady jsme byli mezi prvními, tak jsme si dáchli, šoupli sprchu a uvařili polévku, abychom se prohřáli. Brzy na to vylezlo sluníčko a my doufáme, že to vydrží i ostatní dny. Využili jsme situace a šli prát. Al. si raději sundala prstýnek, protože se bála, že jí z namydleného prstu sklouzne. Samozřejmě ho tam zapomněla, následující půlhodinku, než si všimla, jsem si vyloženě užíval. A co teprve, když jí cvaklo, že ho tam nechala. A já, samozřejmě tak hrozný snoubenec, jsem ji v tom nechal vykoupat. Asi nikdy nezapomenu ten její výraz "Já jsem asi něco provedla...".

Teď jíst a zítra hurá k Atlantiku!"

Fáďos

Až na Konec světa: Díl čtrnáctý

Den dvacátý osmý: Pedrouzo - Ventosa; 30 km

"Asi bych první měla zmínit včerejší večer. Trochu jsme se opili, nacpali se sladkým a šli si lehnout. Pak jsme se (jako obvykle před něčím velkým a krásným) pohádali, tím jsme i vystřízlivěli. Poté H. využil úrodné půdy, kterou si tím vytvořil, a když jsem byla otočená zády, zeptal se na jednoduchou otázku - jestli si ho někdy vezmu. Samozřejmě, že jsem odpověděla ano, i když jsem byla naštvaná, smutná, apod., to na mých citech k němu nic nemění. Když jsem se otočila zpět, zeptal se, jestli to platí i teď a vytáhl prstýnek. Maličko jsem ho musela podusit, než jsem si ho nechala navléknout a políbila ho. Pak jsme se věnovali jeden druhému a usnuli. 

Noc byla hrozná. Byla jsem rozrušená, bylo tam horko, matrace byla neuvěřitelně nepohodlná a ani jeden z nás se nevyspal.

Vyráželi jsme už před šestou, abychom v Santiagu byli včas a stihli mši pro poutníky v pravé poledne. Těsně před tím, než jsme vyšli z Pedrouza, mi bliklo v hlavě, že jsme nechali v ubytovně foťák. Tak jsem se proběhla zpět. Potom jsme šli po tmě lesem, to bylo něco na mě. Zas a opět jsme co se rychlosti týče dávali průvodci za vyučenou. Za chvíli jsme procházeli kolem letiště a už se před náma rozprostíralo Santiago. 

Ach Santiago, sladké Santiago, jak jsi bylo vzdálené a jak rychle jsi tady..."

Santigo by Alexiam

Santiago de Compostella: Město je bezmála statisícové a leží v západní části Španělska v Galícii. Jeho název je odvozen ze dvou výrazů: Santiago od jména svatého Jakuba staršího, jehož ostatky zde byli nalezeny a Compostela, což je zkomolenina campus stellae znamenající hvězdné pole, resp. mléčná dráha. 
Místo je vedle Říma a Jeruzaléma nejvýznamnějším centrem křesťanské víry. 
"Musím říct, že tím, že jsme se rozhodli pokračovat, ztratilo takový ten punc konce, ale i tak to stálo za to. 

První velké historické město v Galicii a taky poslední. Všechno vyfotit, v prvním supermarketu koupit zmrzlinu, nechat se vyfotit, najít to a to... Bylo toho trošku moc. Do rukou jsme dostali compostely, odložily batohy a byli zase lidi. 

V turistických kancelářích jsme zjistili veškeré potřebné informace, které nás utvrdily v našich plánech. Největší náhoda byla v městské kanceláři. Přišli jsme k pultíku a H. mě upozornil na to, že slečna je Češka. Tak jsme vše vyřešili v klidu česky. 

Vyrazili jsme na mši.. Ta mě zklamala. Atmosféra úžasná, ale vše bylo ve španělštině, takže jsem z toho nic moc neměla. Samozřejmě, že nemůže být ve všech jazycích, ale aspoň v pár, abychom tam všichni byli na jedné lodi. Když něco řekli anglicky, nebylo jim rozumět. Ještě mě napadá, že by mohla být v latině, ta má své kouzlo a nerozumí jí nikdo." 

Katedrála v Santiagu by Alexiam

"Našli jsme si tu internetovou kavárnu, kde si udělám rozvrh a vyrazili na jídlo. Dnes jsme se rozšoupli, dvě paelly, láhev vína, v plánu byl i dezert, ale číšník nic, tak jsme zaplatili a šli s tím, že si dáme něco venku. 

V internetové kavárně nás převezl čas. Celou dobu žijeme v tom, že tady je o hodinu míň, ale Informační Systém Masarykovy univerzity nám psal stejný čas jako mobily. Tak jsme zavolali domů, kde nás ujistili, že jsou na tom stejně. Hodinu jsme si počkali a vypekl nás IS. V 17.00 spadl a já se musela znovu přihlašovat. Tudíž nejlepší variantu rozvrhu jsem nestihla, ale nakonec to není taková hrůza. 

Asi tomu přispělo i to víno. Měli jsme celkem v hlavě, bodejť by ne, když je tak silné. 

Cestou jsme se stavili nakoupit. Došli pro bágly a hledali krámek, kde jsme zahlédli krásný přívěšek hřebenatky, který byl bohužel moc drahý. Odtud jsme se vydali na Finisterru. 

V parku jsme konečně vyhodili hrnec a pohráli si s pítkem, čímž jsme pobavili tamější drobotinu. 

Najít místo pro stan byl opět zápřah, vůbec nevíme, kde přesně jsme. Ušli jsme asi 10 km a spíme hned za bytovkama. Ale bylo to první použitelné místo. 

Musím připojit, že je to ohromný nezvyk, mít prstýnek na ruce, ale je krásný x)."

Alexiam

rozcestníky by Alexiam

(Tento díl je maličko výjimečný, jelikož jsme došli do Santiaga, vyjadřovali jsme se oba dva)

"No já bych ani tu atmosféru v katedrále neviděl tak růžově. Stálo to za prd. Byla to sice mša pro poutníky, ale bylo tam strašně moc obyčejných turistů a ti se chovali jak hovada. Snažil jsem se do toho vžít, ale když jsem viděl, že půlka lidí není ani ochotná při mši vstát, nedalo se to. 

Celkově však bylo Santiago moc pěkné a po Pamploně se mi líbilo nejvíce. Na zdejší přírodu ale nic nemá, takže se těším na Finisterru a Muxíi."

Fáďos

pohled zpět na Santiago by Alexiam

Den dvacátý devátý: Ventosa - Ventosa; 0 km

"Lenošíme! Máme jeden den navíc, tak děláme před Finisterrou jeden den pauzu. Tolik jsme to potřebovali, těla byla strašně unavená, však jsme ve stanu naspali nějakých 12 hodin. Celý den se jen tak válíme, jíme a posouváme se před Sluncem kutálejícím se po obloze. 

Už jsme tu toho prošli dost na to, abychom věděli, že mít jeden den náskok je zbytečné. To si raději odpočineme. 

K večeru plánujeme táborák, chceme opékat párky, ať máme taky nějaké pořádné jídlo. Nevíme, jak to zvládnou místní, neboť zrovna tento les v roce 2006 celý vyhořel od oceánu až po Santiago. Musíme být rychlí." 

požářiště by Fáďos

"Místo na stan máme úplně super. Spalo se tam krásně. Popravdě jsme rádi, že vůbec někde stanujeme. Místo je opravdu super, ale je první, které za 10 km od Santiaga bylo. Nešli jsme ničím jiným, než tím vyhořelým lesem, což byl ten hlavní problém. Les se obnovuje postupně a navíc pomalu, stromy jsou místy i hodně vzrostlé (ty, co to přežily), ale les je neuvěřitelně řídký. Tím pádem proudí hodně světla až k nízkému porostu. Ten je tu neuvěřitelně bujný a to je ten problém. Žádná tráva, zato samé metrové kapradí a ostružiníky. Kromě cestičky se tím lesem vlastně nedá projít. Proto jsme rádi, že vůůbec stanujeme." 

místní lesy by Alexiam

"Rád bych podotkl, že dřív většina poutníků putovala do Santiaga z duchovních důvodů. Absolvováním pouti do Santiaga de Compostella, nejlépe z místa svého bydliště, se prokazovala víra v Boha a sv. Jakuba. Dnes takto putuje minimum lidí, většina uvádí více důvodů, mezi nimiž je i ten duchovní, ale až jako podřadný. Celá řada lidí poutí řeší své fyzické problémy (pupek) a nebo osobní problémy, většinou manželství. My jsme to šli z více důvodů, ale naprostá většina z nich byly důvody duchovní, ne - li všechny. Abychom si rozuměli... Nejsme katolíci... A nějaká mše v místní katedrále nás sem nevedla, tím spíš, když máme odpor k církvím. My jsme prostě věřící 'ateisté' - bez vyznání. Věříme si po svém, oba. A nenecháme si do toho nikým kecat, už vůbec né církví. Církví, jejíž představitelé nosí pokrývku hlavy, přestože hlásají, že před Bohem máme být všichni obnažení, atd. U těch jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. A to my nějak nedokážem vnitřně přijmout. 

P. S. : Nemůžu se zbavit pocit, že jsem v té katedrále už někdy byl..."

Fáďos

P. S.: Co se týče našeho důvodu cesty.. Když se nás někdo ptal, říkala jsem: To find God in us, our relationship, our souls. 
Al. 

Až na Konec světa: Díl třináctý

Den dvacátý pátý: Ligonde - Boente; 28,5 km

"Ráno jsem měla zajímavý budíček, okolo půl 7 začali štěkat snad všichni psi ve vesnici. Měla jsem celkem strach, protože včera se nám kolem stanu motala kráva, utekla z vedlejší pastviny a my jsme se jí asi zalíbili. Asi v 10 ulehla před stan a vypadala, že neodejde."

"naše" kravka by Alexiam

"Snídali jsme ještě ve stanu, jen co jsme otevřeli, měli jsme tam psa (ten si nás taky vyhlédl už večer, zachutnali mu odpadky), takže tu máme trošku zvěřinec.

Vyráželi jsme opravdu pozdě, už jsme dost unavení, tudíž už nebyla ani taková zima. Naštěstí, v noci jsme si jí užili dost. Dnes jsme se zas a opět měli motat mezi maličkatýma vesničkama a projít jen 2 městečka - Palas de Rein a Mélide.

V Palasu nebylo nic... Dříve tu býval královský palác, ale ten už je dlouho pryč. Průvodce nelhal, když říkal, že v Galícii nebudou historická města, ale příroda. Do jediného kostelíku nás zatáhl takový stařík s příslibem razítka, tentokrát aspoň ten kostel nebyl přeplněný pozlátkama, ale samozřejmě že pán měl u razítek mističku na penízky. Příště se zase necháme vlákat, to víte že jo... I když řekne, že je to dobrovolné, tak vidíte ten jeho výraz alá "oni nedali ani cent, držgrešle". A bez toho se my obejdeme. Poté měla jedna z pidivesniček, kterýma jsme procházeli, krásný název Casanova. Byly tam asi jen dva domečky, ale i tak. Mě osobně až překvapuje, co tady považují za vesnici. Stačí dům či dva a už je tu ves. Vlastně se nedivím, že náš průvodce nemá jména všech uvedená v mapě."

Palas de Rei by Alexiam

"Brzy jsme překročili hranici a octli se v provincii A Coruňa, tady už je i Santiago. Kilometry na ukazatelích podél cesty ubývají čím dál tím rychleji. No a Mélide? Tam nás opět vypekla neděle. Když jsme procházeli kolem stále otevřeného obchodu, trošku jsem pozapomněla a zavelila jsem, ať jdeme dál z toho davu. Jenže než my jsme se vytočili, všechny obchody zavřely. Tak jsme se zašli do albergue podívat aspoň na net. Už nás celkem tlačil můj rozvrh na VŠ a taky autobusy z Muxie do Santiaga (o těch stále víme prd). Z rozvrhu jsme byli prvně oba zmatení, ale brzy jsme pochopili oč jde. Zatím mám 7 předmětů ve 3 dnech. Nejplnější mám pondělí, kdy mám i na 7. Tři seminární skupiny musíme ještě promyslet. Sranda je, že ani jeden předmět nemám na Kotlářské ani Tvrdého, které jsou u bytu. H. si samozřejmě zkontroloval výsledky Barumky. Poté jsme se vydali na obhlídku obchodů. Zjistili jsme, že dnes už neotevře žádný, tak jsme rozbalili poslední müsli  tyčky a vyrazili. Brzy jsme naštěstí potkali restauraci, tam jsme na půl šoupli patatas a pokračovali."
Mélide: Zde se spojují dvě trasy Svatojakubské cesty - camino primitivo vedoucí z Ovieda a camino francés. Geograficky je centrem celé Galicie. Zdejší pulperias údajně připravují nejlepší pulpo (chobotnice) celého Španělska.

by Fáďos

"Teď už konečně máme stan, oheň a třepeme se na těstoviny. Snad v noci neumrzneme.
Když si včera H. stěžoval na výletníky, já bych si postěžovala na cyklisty. Chorobně nadšené cyklisty! Nemají ani páru o tom, co my tady prožíváme, stráví tady max. 2 týdny, ale camino nepoznají! Je nebolí nohy, nemají puchýře, nevláčí těžké batohy, ... Ale také nejdou s jednou skupinou, nepoznají ty lidi.
Btw. Dnes jsme potkali krásnou skupinu výletníků. Prošli kolem nás, když jsme svačili, velice se usmívali a radostně nás zdravili. Nejvíc nás dostala mladá hvězda v riflích, ale tu jsme zase brzy vítězoslavně předběhli."
Alexiam

Den dvacátý šestý: Boente - Pedrouzo; 28 km

"Teda ze stanu se nám vůbec nechtělo. Moc si potřebujeme odpočinout, pořádně se vyspat a nic nedělat. Máme každý den obrovský výdej a nějakých devět hodin spánku vůbec nestačí. Podle toho vstávání vypadalo. Navíc od prvních kroků se nám šlo dost blbě. Bylo neuvěřitelně dusno a už v devět hodin jsme oblékali kraťasy. To se nestalo už tak dlouho... Už mnoho dní byla ráno ohromná kosa a ještě v devět se nám obyčejně kouřilo od pusy.
Naneštěstí první třetina etapy byla kopcovitá "nahoru-dolu" a o to víc jsme lapali po dechu. Poté se to naštěstí trochu srovnalo. 
V jednom údolí mezi vesnicemi jsme měli to "štěstí" a narazili na stěhování krav. Ty omezují dopravu zcela běžně, ale dnes byla karavana tak dlouhá, že se nevyplatilo čekat. Tak jsme se zařadili mezi krávy a capkali s nimi.

Jak příjemně potom voněly ty eukalyptové háje. Těch stále přibývalo. K tomu jsou vidět už i palmy a banánovníky. To se ve vyprahlé Kastílii nepoštěstilo. Tady vesničky střídají lesíky a pastviny, takže se jde o poznání lépe.

To všechno zní hezky, jenže my jsme už tak unavení, že dnešních 28 km neuvěřitelně bolelo. Do toho si Al. sem tam postěžovala, že na těch eukalyptech nejsou koaly. Já jí sice rád splním první poslední, ale na toto momentálně nemám páku."

napravo eukalyptový háj, by Alexiam

"Po dvou dnech pod stanem jsme vzali za vděk ledovou sprchou v ubytovně. Do Santiaga nás zítra čeká asi 21 km. Musíme razit brzy, přestože moc chceme na polední mši pro poutníky. Pořád nám nějak nedochází, že už tam budem...tam..v Santiagu.

Před dvěma dny jsme potkali moc fajn slovenskou rodinu. Říkali, že chodí max 20 km, ale už druhý den se nás krásně drží. Rádi je vidíme. Je příjemné si ve skupině zanadávat v rodném jazyce. Třeba na sebe narazíme i v Santiagu.

Rád bych poznamenal, že se v Galiicii zvedl životní standard. Prý je to nejchudší kraj Španělska, ale už tu nikdo nežije v ruinách. Vesničky vypadají podobně jako u nás a jen máloco se rozpadá. To je oproti Kastílii velký zlom. Většina venkovských dědin žije z chovu krav.

Celkově nás tady šíleně udivují místní zvířata. Pohladit si toulajícího psa nebo kočku je zde téměř nemožné. Psi nás obíhají po druhé straně cesty a vždy se raději dají do běhu..a kočky se rozutečou jen co se na ně člověk podívá. Tomu upřímně nerozumím.

Chtěl bych si takto a závěr postěžovat. Zdejší starostové jsou asi úplně blbí. Celé týdny šlapeme po kamenných cestách a oni ještě nechají vydláždit ulice, kterýma camino prochází, kameny. A to je téměř úplně všude. V každé vesnici či městě. My děkujeme Bohu, když můžeme jít chvíli po hladkém asfaltu, který nás nikam netlačí a oni na nás takto. To mě úplně vytáčí."

Fáďos

Až na Konec světa: Díl dvanáctý

Den dvacátý druhý: Triacastela - Barbadelo / O Mosteiro; 22 km

"Na pokoji v ubytovně jsme byli sami, tak jsme si mohli dovolit přispat. Budík jsme dali na sedm a očekávali, že většina spolubydlících už bude pryč. A ejhle... Byli jsme vzhůru první! Potichu jsme se teda sbalili, nachystali snídani a zbytek mléka nalili do láhve, abychom se později zahřáli. Když jsme odcházeli, šramotili tam dva další lidé. Na cestě už bylo plno. Začíná přibývat výletníků, dnes už je to jen nějakých 100 km, takže mají malinkaté batůžky a valí. Co taky potřebují na pět dní. 

Dnešní trasa byla cela z kopce - do kopce. Prošli jsme plno malých vesniček, kde bylo pár domečků. Tyto vesnice se zde živí zemědělstvím, hlavně chovem krav. A podle toho také vypadají. Ne nadarmo byla u včerejší etapy výstraha - nebezpečí uklouznutí na kravinci. To sedí! U nás by si nikdo nic takového nedovolil, kdyby jen kousek jedné cesty, ale tady jsou pokálené (to je občas slabý výraz) celé vsi."

by Fáďos

"Taky je zajímavé, že od toho, co jsme v Galícii, zmizelo písmeno J a nahradilo jej X. Tudíž tady je vesnička "San Xil" a podobné. Celkově se zde velice změnil jazyk. A tady kousek od Santiaga už nám zase píší zbývající kilometry do cíle. Není špatné na tom odpočítávat km do další vesnice. 

Tak tedy... Dorazili jsme do Sarrie. Raději jsme hned vzali razítko, abychom nezapomněli a měli opravdu dvě denně. Podle mapy jsme si to zamířili do informací, tam nám paní našprtanou angličtinou sdělila, kde najdeme obchod a snad i elektro. To jsme potkali hned za rohem. Paní v obchodě byla velice ochotná, zaskočilo nás, že 2GB stály stejně jako 4GB, ale řekli jsme si dobře pro nás, vzali 4GB a s možností nafotit dalších 850 fotek, vyrazili. Místo supermarketu tu byly jen ty jejich "plivance", kterým by se u nás nikdo neodvážil u nás říkat ani smíšené zboží. Natož supermarket." 
Sarria: Dávná Sarria se datuje už do předřímské doby, kdy zde byla pevnost iberského kmene Seurros. Ve 13. století se král Alfons IX. rozhodl založit zde město. Centrem města se táhne ulice Rúa Maior, kterou lemují nádherné panské domy z 18. století. Čtrnáctitisícové městečko dnes žije svým poklidným životem.

by Fáďos

"Ze Sarrie už to byl kousek. Dohodli jsme se, že potřebujeme trošku pauzu, tak budeme opravdu končit v Barbadelu, jestli bude místo v ubytovně." 

posledních 111 km, by Alexiam

"Tady nás galicijská vláda zaskočila. Oba uznáváme, že to byl brilantní tah. Skoupila plno ubytoven, dala je za 3 eura, čímž vyřadila konkurenci, investovala do camina peníze a poté zdražila ubytovny. Kde jinde by se jí ty peníze taky mohli vrátit. Soukromé ubytovny zde stojí okolo 9 euro, tudíž 6 euro je zde stále nejnižší cena. Takže opět uvítáme stan. Ještěže máme stále dost peněz, protože ve směru na Finisterru bychom umrzli. 

Je tady s náma takový zvláštní mládenec. Je neuvěřitelně hlučný a při večeři jsme ho pozorovali. Je velice opatrný, jen aby se nohama nedotkl země. Oblepil si oba palce i malíčky, pomazal je něčím červeným a očividně velice trpí. Hlavně chodit po patách.

Dnes u večeře jsem byla i pochválena - přidala jsem si. To se až tak moc nestává. 

H. má dnes velký den - doma začíná Barum rally. Je celkem sranda sledovat, jak tím žije i na tu dálku. Uklidňuje sám sebe, že startovní listina není nic moc, že vlastně o tolik nepřijde. Hned na to úpí, že jedou Megany. A tak stále dokola. Ještěže ho může informovat ten Mates. 

Včera H. nenapsal, že na té ubytovně byla vana - velké Óóóó. Naložili jsme se, odmočili a nechali v ní menší písečnou pláž. Doma asi ucpeme odpady. 

A taky...Je super, když galicijská vláda má na ubytovnách kuchyně, ale chtělo by to i něco v nich. Jak nás zachránil skoro plesnivějící, týden nemytý hrnec.

Při posledním zápisu jsem zapomněla zmínit, koho tu potkáváme. Další člověk znal naši republiku a říkal, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst, co kdy viděl. A hlavně... Postarší německý pár. Ptali se nás na cestu a hned se dali do řeči. Odkud jsme, odkud jdeme, atd. Oni jsou z Norimberku a postupně jdou odtud - Německo, Švýcarsko, Francie a teď poslední etapa do Finisterry.

V infu v průvodci jsem se dočetla něco zajímavého k Sarii a nechtěla bych, aby to bylo opomenuto. Jeden ze španělských panovníků v 13. st. založil město Sarria, na místě předchozí osady, a v roce 1230 zde na svém caminu umřel. Přijde mi to trošku ironické, založil vlastní hrob."

Alexiam

by Alexiam

Den dvacátý čtvrtý: Barbadelo / O Mosteiro - Ligonde; 35,2 km

"Ráno proběhlo v klidu už jako obvykle. Nádhera nastala ve chvíli, kdy jsme vyrazili. Poprvé se nám Galície ukázala ve své plné kráse. Zahalila se do mlhy, kterou po chvíli začalo rozpouštět opatrné, zlatavé Slunce. Šlo se mi moc hezky a snad poprvé tady jsem upřímně žasl a cítil nádherné propojení všeho se vším. Většinu dopoledne jsme šli po těch nejodlehlejších okreskách vesničkami o 10 obyvatelích, které často propojovali jen úvozové cesty. Tyto stezky, pro Galicii tak typické, jsou zasazené buď tak metr pod úroveň terénu, nebo jsou po obou stranách lemované ledabyle poskládanýma kamennýma zídkama, za ty roky roztomile porostenýma mechem a břečťanem. Tyto kouzelné stezky v mnoha případech lemují úžasné vzrostlé košaté stromy. I lesy se skládají z takových krásných stromů. Každý tam má dostatek místa, jelikož všechny lesy jsou tu o hodně řidší. Jinak se galicijská příroda může v mnohém srovnávat s naší. Raní hra mlhy, rosy a zlatavého sluníčka v tak dokonalé přírodě nás úplně nadchla. Konečně jsme prožívali to, v co jsme doufali. Bylo to moc krásné dopoledne." 

by Alexiam

by Alexiam

"V tom jsme dorazili do Portomarínu. Původní město se rozkládalo u samého břehu řeky Miňo, no v 60. letech se rozhodli, že tam udělají přehradu, tak jej zatopili, postavili nový Portomarín o kousek výš na kopci. Jen dva kostely rozebrali a kámen po kameni znovu postavili na jiném místě. S Al. nás to hodně překvapilo, protože Portomarín byl tehdy jednou z nejbohatších a nejrozvinutějších vesnic v Galicii. Tak či tak to byla největší vesnice na naší trase, takže jsme nakoupili. Při přechodu nového mostu byly na dně upuštěné přehrady krásně vidět obvodové zdi původních domů. Stejně tak i starý most přes řeku, atd. "

by Alexiam

Mosty Portomarínské by Alexiam

"Z Portomarínu jsme už jen stoupali. I příroda se změnila. Už nebyla až tak bohatá na vodu, lesů ubylo a byly spíše borové. Takto jsme docapkali etapu. Ke konci to už i bolelo. Hlavně Al. měla problémy s pravým chodidlem. 

Doufali jsme, že se vejdeme do krásné maličké ubytovny, kterou provozují protestanští dobrovolníci jen za donate. Bohužel jsme přišli pozdě, ale oni jsou tak ochotní, že nám dovolili postavit na zahradě stan a použít i sprchy a WC. 

Zapomněl jsem zmínit, že kousek před koncem, když jsme stavěli u pítka, jsme našli dvě krásné housenky. Al. okamžitě přestala mít žízeň a už šaškovala s foťákem. To bylo lamentování, když nešli zaostřit." 

Housenka Brigita by Alexiam

"Hromadně bychom si chtěli postěžovat. Šíleně nás vytáčí výletníci, kteří jdou jen posledních 100 km, nesou si ty své baťůžky, kde mají věci na těch ubohých 5 dní a tváří se jak mistři světa. Jsou čerství a nic nenesou, takže jsou rychlí a zaberou ty nejlepší albergue. To se nám stalo za 3 dny už dvakrát. Dost nás to štve, protože jakmile my po svých 35 km dotáhneme ty své bágly, oni se tváří, že celá ubytovna je jejich a my je strašně otravujeme. Krom toho z nich sálá, jak si myslí, že znají camino, přitom nemají ani páru o předchozích 600 km vyprahlou pustinou, které byly teprve ten pravý očistec. 

Navíc... Tento víkend je u nás Barum rally. Takže si se mnou Al. užije své. Podle vibrací mi brácha asi právě napsal průběžné výsledky, tak jdu na to."

Fáďos

Až na Konec světa: Díl jedenáctý

Den dvacátý první: Camponaraya - Vega de Valcarce; 30 km

"Včera jsme si udělali trochu párty, koupili víno, snědli skoro všechno jídlo... A dnes nás to vytrestalo. Teda minimálně mě. Zdejší víno je značně silné, tudíž i po jedné láhvi jsem měla celkem solidní kocovinu. Při prvním probuzení jsme nějaké vyrážení zavrhli a po druhé jsme se vzbudili až před osmou - ostudy! 

Značnou část oblečení jsme měli mokrou, takže jsme navlékli, co se dalo, nacpali věci do "čokokrosny" (kdo četl předchozí díl, ví), sbalili stan a vyrazili se snídaní v ruce. Dnes jsme si dopřáli, koupili jsme i kakao, aby to nebylo tak jednotvárné. Brzy jsme došli do města s krásným názvem - Cacabelos. A překvapivě se tu všichni tvářili jako kakabus!  

Rozhlíželi jsme se po elektru, protože už nám dochází paměťovka ve foťáku, ale nikde nic. Tady je to s těma obchodama složité! Další možnost na trase by Villafranca."

by Fáďos

Villafranca del Bierzo: K tomuto městu se upínala celá řada poutníků. Především těch, kteří byli z předchozí pouti zničeni natolik, že by nezvládli následující přechod obávaného průsmyku O Cebreiro. Na schodech brány Milosti se jim mohlo dostat stejného odpuštění jako u hrobu apoštola v Santiagu. Svému jménu vděčí zakladatelům města - francouzským benediktinským mnichům, kteří zde přišli, aby pečovali o poutníky. 

"Tam jsme pobíhali vystrašení, abychom se náhodou nevydali trasou známou jako camino duro a nepotkali ani potraviny! Této variantě jsme se vyhnuli, jelikož byla delší a přes hřeben. Přeci jen toho máme ještě dost před sebou, nemusíme se zbytečně dřít. 

V další vesničce jsme se již akutně sháněli po vodě. Byla sice hnusná jako na většině míst tady, ale... Kousek od ní jsme našli fíky! Jak jsme si stěžovali, že se zde nedá natrhat ovoce, najednou je ho tu plno. 

Za Trabadelem už to šlo rychle. Nohy se nám pletli, ale šli jsme z vesničky do vesničky, a tak se nám jde nejlépe. 

V místě měla být ubytovna za donativo, tu jsme nenašli, tak jsme se sháněli po církevní. Jedna osvícená paní nám (anglicky) řekla, že ji včera zavřeli, nikdo neví proč. Tak jsme v městské, dali jsme si teplé jídlo a masírujeme nohy, které nás bolí jako čert. Dnes nám to dalo pořádně zabrat. Lýtka nás bolí, až to pěkné není, a jsme unavení. A zítra jdeme ještě dál. 

Dnes jsme se bavili o tom, že už nám ta chudoba tady ani nepřijde. Vidíme to každý den všude, teď nás to snad ani nemůže překvapit. Dnes jsme procházeli dlouhou úzkou uličkou, kde byl obydlený tak jeden dům z deseti. A obyvatelných ještě míň. Vega je po dlouhé době vesnice, kde není víc ruin než domů. 

Také jsem si uvědomila, že mi tato cesta prospěla i z hlediska jazyka. Když jsem měla mluvit anglicky, vždy jsem byla strašně nesvá, měla jsem strach. Ale tady mluvit musím a sama slyším, že to není taková hrůza. A to Španělé neumí pomalu ani "zbla". 

Dnes opět někdo poznal naši vlajku. Projížděli kolem nás cyklisté a jeden se ptal, zda jsme z Chile, druhý, když projížděl, už jen vítězoslavně volal "Republica Checa!!"."

Alexiam

Den dvacátý druhý: Vega de Valcarce - Triacastela; 33 km

"Probouzeli jsme se s výhledem na nejnáročnější etapu camina. To nám tvrdil průvodce. Myslím si, ale že jsme si my sami vymysleli různými úpravami i etapy náročnější. Také tu dnešní jsme si natáhli...asi o 7 km. Čekal nás přechod průsmyku O Cebreiro, v jehož sedle leží stejnojmenná vesnička. Ta je ale chráněná, což nás překvapilo. Měli jsme z toho opravdu bobky, jelikož respekt ostatních poutníků i historie camina mluvili za své. Předchozí přechod hřebene (den 19.) byl v pohodě. To jsme šli jeden den nahoru a druhý dolů, ale dnes to bylo o něčem jiném. Několik stovek výškových metrů jsme museli vyšlápnout a unavenýma nohama stejné výškové metry zase několik kilometrů vstřebávat a brzdit. Záhul na klouby. Ale popořádku."

by Fáďos

"První kilometry jsme pomaličku stoupali po asfaltce údolím řeky. Prošli jsme pár osad a směrovka nás odehnala z pevného podkladu. Před námi stál prales a v něm stezka klikatící se vyschlým korytem divoké řeky ve sklonu vodopádu, kde bouře nanesla balvany, kmeny a kusy lidských těl...skoro." 

by Fáďos

"Upřímně náročnější výstup tady nebyl a už ani nebude. A já jsem měl hned po chvíli krizi. Náročnost pouti se projevila tím, že mé svaly už prostě nemají, kde brát. Nejvíc práce odvedou asi lýtka. Ty po tak dlouhé zátěži šíleně bolí už jen na dotek (třeba umývání ve sprše). No a dnes jsem po nich chtěl asi už příliš. Sportovci znají ten pocit, kdy vyčerpané tělo dál plní určité monotónní pohyby, ale už nedokáže zvýšit obrátky, i když mysl jej tlačí a nechápe, co se děje, když normálně to jde. Brzo jsme museli stavět. 

Naštěstí jsem se z toho zbrchal a větší část výstupu jsem si moc užil, neboť prales se brzy rozevřel v nádherné výhledy. 

O Cebreiro nás překvapilo jen tím, že tam foukal tak ledový vítr. Jinak je to dědina jako každá jiná, akorát není tolik rozpadlá." 

O Cebreiro: Vesnička usazená v sedle tohoto náročného průsmyku má bohatou historii. Již od 9. st. tady o poutníky pečovala komunita mladých mnichů, kteří se nebáli odolávat rozmarům počasí v tak odlehlém místě. Jeden z pramenů uvádí, že se zde také stal zázrak. 

V O Cebreiru působil mnoho let farář Elias Valiňa, který se považuje za průkopníka moderního camina a značení žlutými šipkami. 

O Cebreiro by Alexiam

"Po výstupu jsme šli až překvapivě dlouho po velmi příjemných stezkách na vrcholu hřebene, čímž se před námi ukazovali nádherné výhledy. Bylo též velmi zajímavé obcházet vrcholky kopců, které jsme ještě chvíli zpátky z takové dálky obdivovali." 

by Fáďos

"Byla to asi nejlepší část etapy a oběma se nám putovalo moc hezky. Dokonce jsme v jedné opuštěné osadě na malém kostelíčku odbili zvonem 14 hodin. A zjistili jsme, že pulci nežerou sušenky. 

Pak přišel sestup do Triacastely a my jsme trpěli. Tuto část zřejmě nemá smysl blíže popisovat. Za zmínku stojí jen prastarý chráněný kaštanovník setý v Ramilu. Ten byl nádherný. Jinak jsme byli celý sestup sprostí jak špačci. Tím spíš, když nám paní oznámila, že námi vyhlédnutá ubytovna je už plná. No nějak jsme to zvládli." 

Tiacastela: Za svůj název vděčí městečko třem pevnostem (tres castros), které zde údajně byly. Dříve jsme zde mohli nalézt též vězení pro poutníky. Místo je významné tím, že z nedalekých dolů nosili poutníci symbolicky kameny na stavby katedrály v Santiagu. 

kaštanovník v Ramilu by Fáďos

"Chtěl bych ještě zmínit, kterak se camino podepisuje na našich tělech. 

Máme neuvěřitelně suchou kůži. Nejsme spálení, ale stejně měníme kůži jako hadi. Ale to by bylo to nejmenší. Moje achylovka na levé noze si řekla, že už toho bylo dost! Tak třikrát, čtyřikrát za den v ní střelí, bolest projede celou nohou a já najednou udělám jen malý krůček. Asi 15 minut potom pajdám, je lepší a lepší, až jdu zase normálně. Nejhorší ale je, že nevím, kdy mě ta šlacha zradí. Ze všeho nejhorší bylo právě 19. den. Od té doby dobré tak to nechci zakřiknout. Za to Al. měla velké problémy s kotníkem. O tom už jsem psal. Do toho se objevil bolestivý puchýř na patě, který jsme řešili hodně dní. Navíc má problémy s klenbama na noze. Ta zátěž je už prostě příliš dlouhodobá. Těla se chovají už jako z papíru. A to máme ještě veliké štěstí - každý jsme mohli mít už tak 5krát vymknutý kotník. Stojí při nás všici svatí. 

Btw. A mám sedřenou kostrč...ze stanu. Neptejte se radši, co jsem dělal."

Fáďos 

Až na Konec světa: Díl desátý

Den devatenáctý: Sta Catalina de Somoza - El Acebo, 28 km

"Ráno jsme vyběhli ze stanu ještě před rozedněním, tudíž jeho složení bylo celkem náročné. Zima nám byla opět pořádná, brzy budeme ráno oblékat všechny naše vrstvy. Velice brzy se na obzoru objevila sluneční záře, ale... Další hodinu a půl se nic nedělo. Už jsme se báli, že někdo ukradl místní Slunce, protože bylo 8 hodin a nám se stále kouřilo od pusy." 

by Fáďos

"Naštěstí nás brzy zahřálo stoupání. Dnes jsme měli vystoupat do největší výšky celého Camina - 1531 m. n. m.

Ráda bych podotkla, že dnes jsme procházeli hotová velkoměsta. El Ganso (40 obyvatel), Rabanal del Camino (50 ob.), Foncebadón (5 ob.) a završil to Manjarín, kde jsme měli vyhlídnutou ubytovnu, byl zde pouze 1 usedlík - správce oné ubytovny. 

Všechno je to víceméně proto, že zdejší oblast se dříve živila dopravou a výrobou povozů, což zavedením železnice ztratilo na významu a místní se rozutekli do oblastí, kde našli práci. 

V Rabanalu jsme vběhli do obchodu, abychom v dalších dnes nijak výrazně nestrádali a už jsme vyhlíželi ten největší stoupák. Musím říct, že Alto del Pedrón za Cizurem mě vytrestal mnohem víc. Čím blíž jsme byli Foncebadónu, tím líp se mi šlo. Když jsme konečně zahlédli horskou vesnici, všimli jsme si také, že pozůstatky obydlí dřívějších obyvatel tvoří zajímavé ruiny před vstupem do vsi. Jednalo se o kamenné domy, jinde se zadařila i střecha. celkově bylo vidět, že teď to tu žije jedině cestovním ruchem, jiná možnost ani není. Vždyť zde byly 3 albergue." 

Rabanal del Camino: Rabanal byl až do 13. st. jedním ze stanovišť templářů z Ponferrady. Byl také poslední klidnou zastávkou před vstupem do hor plných vlků a lupičů. 

"Opravená" střecha v chudém Foncebadonu by Alexiam

"Nožky nás vesele nesly dál, tak jsme brzy došli ke Cruz de Ferro. Železný křížek na vysokém kůlu je obsypán kameny, které sem nosí peregrinos ze svých zemí. Některým jeho odložení uleví na duši, jiným pouze na zádech. 

V Manjarínu jsme viděli jen trosky. Podle průvodce jediný obyvatelný dům měl taky co dělat, aby aspoň vypadal bezpečně. Ubytovna byla maličká, všude byla zvířata, nepořádek a smrad. Cena nás také zaskočila, tudíž jsme se otočili a utíkali, seč nám nohy stačily. Při hledání jiné albergue nás zarazil ohradník natažený přes jedinou příchodovou cestu. Později jsme se dozvěděli, že ho stačilo jen obejít." 

Hřbitov v Manjarínu by Fáďos

"Šli jsme tedy dál. Otevíraly se nám úžasné výhledy do údolí, na Ponferradu, apod. 

Cestou jsme potkali starší pár, který nás prosil o vyfocení u 4 křížků. Svěřili se nám, že zde zemřel manžel oné paní, žena toho muže, její švagr a ještě někdo z širšího rodinného kruhu. Pak jsme je míjeli ještě několikrát." 

by Fáďos

"Konečně jsme dorazili do El Aceba a našli ubytovnu za donativo. Hospitaler zrovna zapisoval nějakou paní, když jsem si všimla, že má stejný credencial. Hned jsem to řekla H., myslela jsem si, že je to Němka nebo Švýcarka, kde Ultreia také působí, ale ono se ozvalo: "To zní česky...". Z paní se nakonec vyklubala Helena. Jde z Aragonské cesty ve Francii a nikam nespěchá! V Rabanalu ji zastihla krize, kdy nemohla jít dál, jelikož tělo bylo bez šťávy. Tři dny strávila v Manjarínu. 

Hospitaler Alfonso Alonso měl problém s tím, že chceme použít kuchyň. Z velkýma gestama nám po chvíli španělsky vysvětlil, že na tajňačku si tam můžeme nakonec uvařit. 

Na večeři byla samozřejmě čočka. Po večeři se přepočítali národnosti - nejvíc bylo Čechů, což je snad historické moment, tak jsme museli zpívat nějakou lidovou písničku. Sklidili jsme velký úspěch. A po večeři, kdo nevařil, ten umýval. 

Dnes jsme oba značně rozmrzelí. Opět jsou problémy s mým ntb. Ale snažím se tu od toho oprostit, jelikož je to doma a my tady. 

Hela nám taky řekla, že před námi jde skupina Čechů, ale jsou poměrně daleko. Také jsme se bavili o tom, jak nás asi vnímají "výletníci" - opět jsme je potkali u Cruz de Ferro. Stále nás fascinují; s batůžkem se svačinou dojedou na nějaké krásné místo autobusem, tam se pofotí, někdy ujdou ze pět kilometrů, nasednou zpět a odjedou. Dnes nám i mávali. Myslíme si, že jsme pro ně buď úplní šílenci nebo minimálně polobozi. 

Dnešní zápis bych zakončila větou od Eddieho Veddera z písničky Society, objevila se totiž u popisu Cruz de Ferro...a celkem sem pasuje. 

"Society you're crazy breed, I hope you're not lonely without me"

Alexiam

Den dvacátý: El Acebo - Camponaraya; 25 km

"Původně jsme chtěli jen do Ponferrady, ale když jsme byli nuceni protáhnout si včerejší etapu, dohodli jsme se, že půjdeme dál. Do Ponferrady by to totiž po všech těch změnách bylo jenom 14 km. Na trase sice nebylo žádné vhodné cílové město v přijatelné vzdálenosti, ale vybrali jsme asi tří tisícové město Camponaraya, kde by snad měla být nějaká nouzová ubytovna. Museli jsme to risknout. 

Od chvíle, kdy jsme opustili prostory ubytovny, jsme asi 10 km jen klesali. Bylo to opravdu z velikého krpálu a navíc s těma těžkýma krosnama na zádech. I stoupat je podstatně lepší. Z klesání šíleně bolí nohy a shodli jsme, že je to to nejhorší. Díky Bohu jsme velkou část klesání šli úplně mimo cestu, jen vydupanou pěšinkou, takže to bylo konečně něco jiného a užili jsme si to...lesy, skalky, výhledy. 

Výškový profil se vyrovnal až v Molinasece, od které nás čekala trasa lehce se svažující do údolí řeky Sil, do srdce Ponferrady." 

Molinaseca by Alexiam

Ponferrada: Je centrem oblasti El Bierzo, má přibližně 70 tis. obyvatel. První osídlení zde bylo zaznamenáno před více než 2000 lety, nicméně rozvoj sledujeme až do začátku 11. století. S městem jsou úzce spjati templáři, jejich odkazem je Castillo de Temple, jehož výstavba skončila kolem roku 1282. 
"Její centrum jsme si dvakrát hezky obešli. Ztratili jsme se a camino jsme potkali o větší úsek dál. Když jsme se našli, zamířili jsme do informací kvůli autobusům z Muxie do Santiaga a taky abychom zjistili, kde je supermarket. Slečna nám vyznačila body na mapě a my jsme vyrazili jižně zeptat se na autobusy do oficiálního střediska pro poutníky. To bylo zavřené, tak jsme se dali severovýchodně do supermarketu. Kousek vedle jsme už předtím procházeli. Po nákupu jsme museli západně, právě k informací, abychom se napojili na camino. Takové krásné kolečko jsme si vystřihli. Pak se vcelku nic nedělo až do cílového města. Tak samozřejmě žádná ubytovna nebyla, tak jsme museli pod stan. Jediné vzrušení bylo, když jsme málem odbočili na podstatně delší variantu camina. Al. naštěstí včas zareagovala." 

Templářský hrad v Ponferradě by Alexiam

"Večer nás postihla pohroma - do batohu nám vytekla čokoláda. Moc jsme nevěděli, co dělat, ale nezbylo nám nic jiného, než sníst ten zbytek. Rád bych podotknul, že jsme tu čokoládu neměli čím utřít, tudíž jsme ji opravdu museli olízat ze všech postižených komponentů naší bagáže. 

Mimochodem... Málokdo by to čekal, ale vše je tu tak o měsíc za náma. Místní teprve sklízejí nejposlednější třešně a červenají se první naspeedované rajčata. Je to až neuvěřitelné, protože je půlka srpna. Hroznové víno se ani nezačíná červenat. 

Vše se změnilo se vstupem do kraje El Bierzo s hlavním městem Ponferradou. Zdejší kraj máme přejitý za 2 etapy, je maličký. Jedná se o údolí, které se tísní mezi dvěma horskými hřebeny a kde je klima očividně zcela jiné. Ostružiny, které 50 km zpět teprve odkvétaly, můžeme tady trhat po hrstích. Hrozny jsou už pomalu na sklizeň a ledaskde je cítit shnilé nakvašené ovoce, především jablka. Stačilo přejít kopec. Najednou je zde dostatek vláhy, vše se zelená. Po tom jsme toužili dobrých 500 km chůze vyprahlými pustinami, kde se zelenala jen kukuřičná pole...zavlažovaná.

Je zde hodně opuštěných jednoznačně neudržovaných vinic. Na jedné z nich jsme dnes nabrali vína. Ovoce tvoří největší část výdajů za jídlo a tělu jej odepřít nemůžeme." 

Fáďos

Až na Konec světa: Díl devátý

Den sedmnáctý: Fresno del Camino - Hospital de Órbigo, 24 km
"Dnešní ráno nám ukázalo, že místní léto už pomalu končí. Zima nám teda byla pořádná a i v 7 ráno se nám kouřilo od pusy. Velice brzy se to samozřejmě vybralo, ale překvapilo nás to. 
Později jsme se shodli na tom, že za Santiagem by již stan mohl být dost riskantní. Budeme v Galícii a u pobřeží, tudíž se může stát, že vstaneme do 5°C a vydatného deště. Snad aspoň tady se průvodce v ubytovnách nemýlí. 
Nasadili jsme tempo, abychom se vyhnuli těm největším horkům, ale brzy se ozvala naše "válečná" zranění. Očividně je již zátěž moc dlouhodobá. Sem tam nás někde píchne a poté nějakou chvíli nemůžeme danou končetinu pořádně používat. Při první pauze jsme se rovnou naobědvali, což tady znamená, že jsme dojedli zbytek chleba s marmeládou. Dohodli jsme se také, že musíme snížit dávky ovoce, jelikož je to stále největší položka v našem nákupu. 

by Fáďos

Po necelé hodině jsme (KONEČNĚ) dorazili do ubytovny. Cena byla přijatelná a my už opravdu potřebovali sprchu. Voda sice nebyla nikterak teplá, ale jsme čistí a máme i oprané." 
Puente - Hospital de Órbigo: Toto dvojměstí je význačné především dlouhým kamenným mostem přes řeku Río Órbigo. Ve svatém roce 1434 slíbil šlechtic Suero de Quiňones, že 15 dní před a 15 dní po svátku svatého Jakuba bude bojovat se svými druhy proti každému rytíři, který bude po mostě přecházet. Tímto činem se chtěl vymanit z pout nešťastné lásky. Tuto ojedinělou příležitost k boji vyhledalo 166 rytířů a Suero všechny porazil. 

most mezi Puente a Hospital de Órbigo by Alexiam

"Také se tu konečně objevili známé tváře - jedna Španělska a Martin se Zuzkou x). Dnes máme vítanou večeři - po dlouhé době maso. Už nám chybělo a bílkoviny z luštěnin na 100 způsobů  ubytovnách už nám lezou krkem! Sem tam připojíme taky vajíčka, ale ty se taky rychle zají. Sledujeme taky, že značně ubývá pěších peregrinos. O to víc je zde cyklistů. Vypadá to, že poslení "hlavní tah" jde tak, aby byl v Santiagu nejpozději v sobotu. Což znamená, že jsou 3 dny před náma (minimálně). Mě to ani nijak nevadí, konečně se blížíme té zajímavější části a hlavně Santiagu. Už jen 10 dní. 
Finisterra s Muxií jsou čím dál reálnější, už o tom mluvíme jako o hotové věci. Těším se tam. Taky na ten pocit... Ráno vstaneme a už jen budeme muset ráno dojít na autobus, žádných 30 km, počkáme na letišti, nic víc...
+ Velmi mne pobavili místní angličtináři. Když jsme hledali ubytovnu, na jedné ceduli stálo "afther the church". Ale aspoň se snaží."
Alexiam

Den osmnáctý: Hospital de Órbigo - Santa Catalina de Somoza, 27 km
"Na tuto etapu jsem se osobně docela těšil. Měli jsme projít Astorgu, asi 12tisícové město, a pak už postupně stoupat do podhůří, pryč od lidí - do "lesů". V Astorze jsme chtěli nakoupit vše potřebné na dva dny, protože dál nás čekají dva dny jen samé malé horské dědinky.  
Snad poprvé jsme měli v ubytovně samé ohleduplné nocležníky. Projevilo se to tím, že nikdo nevstával dřív než o půl sedmé. To bylo poprvé a bojím se, že naposledy. Sami jsme měli budík na šest, ale když jsme viděli ten klid, ochotně jsme náš klakson o 40 minut posunuli. Balení bylo pohodové, i jsme si na snídani ohřáli mléko. Krabici od mléka jsme, jako vždy, rozřízli napůl, naplnili mléčkem a dosypali cronflakeama." 

Astorga by Alexiam

"Astorga nás ale vypekla. Už dříve jsme si všimli, že tady nápisem 'supermercado' označují každé smíšené zboží..téměř. A teď nám nafackovalo, že tu mají supermarkety zavřeno v neděli- Provizorně jsme nakoupili v těžce omezeném krámě a budeme doufat, že bude mít otevřené něco v těch vesničkách o třiceti obyvatelích. 
Takové nás totiž čekali po přejití Astorgy. Dnes to byli Murias de Rechivaldo - 95 obyvatel, a Santa Catalina se Somoza - 40 obyvatel. Horší to bude zítra - 4 vesničky pod 50 obyvatel, z toho dvě mají jen jednociferný počet usedlíků. Nic víc."
Astorga: V prvním století našeho letopočtu bylo toto město správním centrem a důležitým dopravním uzlem. Po gótských a arabských nájezdech se město znovu nadechlo v 11. st. Astorga se stala význačnou poutní zastávkou, jelikož se zde scházely francouzská cesta a cesta směřující od Sevilly. Stejně jako dále v horách i zde bylo důležitým řemeslem povoznictví, právě toto město velmi často bývalo cílovým místem karavan od západního pobřeží. Po nástupu železnice se obyvatelé obrátili k výrobě čokolády a z Astorgy vytvořili centrum Španělské výroby této pochutiny. Tuto etapu historie připomíná Museo del Chocolate. 

Astorga by Alexiam

"Když jsme odpočívali a obědvali za Astorgou, prohnala se kolem nás kolona nádherných vozidel jedoucích zde v rámci nějakého srazu veteránů. Já jsem byl v sedmém nebi a to především z Fordu Mustang, Corvety nebo Lancie Stratos. Al. se jen usmívala sem tam jim mávla. Už pro toto se oplatilo sem jet. 
Následně se naše nohy opět rozpohybovaly na západ, tentokrát do kopců. Stačilo pár set metrů a téměř zmizely pole. Vystřídali je louky poseté kameny. Tedy spíše kamenitá pole s občasnými trsy trávy. Z dálky to tak ani nevypadlo, ale při pohledu seshora bylo trávy poskrovnu. Sem tam krajinu prořízl nějaký ostnatý keř, kterých pak postupně přibývalo a přibývalo, až se objevili i nižší stromky. Člověk se sotva otočil a už jsme byli v tisíci metrech nad mořem. (Nutno podotknout, že celá náhorní plošina je asi v 800 m. n. m.) Po překročení tohoto milníku jsme usoudili, že tady se nám bude tak akorát spát a rozbili jsme tábor. 
Zajímavější to bylo s ohněm. Je víc než jasné, že v této oblasti se rozdělávat oheň nesmí, ale...už od mala nás maminky učí, že máme mít každý den teplé jídlo, takže večer děláváme polévku. No a dnes nám do toho foukl větr a už jsme běhali a zašlapávali doutnající trsy trávy. Už jsme mohli být slavní, protože tady by se to zastavilo až tak o dálnice. Řeky tu nejsou nic extra, ty by to  klidu přefouklo." 

stanování poblíž Santa Cataliny by Alexiam

"Zítra snad už vystoupáme dost na to, aby se z klečí upgradeovaly lesy a my mohli jít ve stínu. Máme vyhlédnutou osobitou, ale kapacitně omezenou ubytovnu, tak musíme vyrážet brzo. Ještěže dneska jsme si už něco nadběhli.
Jo a... V Astorze jsme zhřešili a zašli do cukrárny. Každý z nás jeden kousek sladkého. Super. 
Btw.: Astorga byla po dlouhé době čisté a udržované město. Stejně byla z měst zatím nej Pamplona." 
Fáďos