Až na Konec světa: Díl desátý

Den devatenáctý: Sta Catalina de Somoza - El Acebo, 28 km

"Ráno jsme vyběhli ze stanu ještě před rozedněním, tudíž jeho složení bylo celkem náročné. Zima nám byla opět pořádná, brzy budeme ráno oblékat všechny naše vrstvy. Velice brzy se na obzoru objevila sluneční záře, ale... Další hodinu a půl se nic nedělo. Už jsme se báli, že někdo ukradl místní Slunce, protože bylo 8 hodin a nám se stále kouřilo od pusy." 

by Fáďos

"Naštěstí nás brzy zahřálo stoupání. Dnes jsme měli vystoupat do největší výšky celého Camina - 1531 m. n. m.

Ráda bych podotkla, že dnes jsme procházeli hotová velkoměsta. El Ganso (40 obyvatel), Rabanal del Camino (50 ob.), Foncebadón (5 ob.) a završil to Manjarín, kde jsme měli vyhlídnutou ubytovnu, byl zde pouze 1 usedlík - správce oné ubytovny. 

Všechno je to víceméně proto, že zdejší oblast se dříve živila dopravou a výrobou povozů, což zavedením železnice ztratilo na významu a místní se rozutekli do oblastí, kde našli práci. 

V Rabanalu jsme vběhli do obchodu, abychom v dalších dnes nijak výrazně nestrádali a už jsme vyhlíželi ten největší stoupák. Musím říct, že Alto del Pedrón za Cizurem mě vytrestal mnohem víc. Čím blíž jsme byli Foncebadónu, tím líp se mi šlo. Když jsme konečně zahlédli horskou vesnici, všimli jsme si také, že pozůstatky obydlí dřívějších obyvatel tvoří zajímavé ruiny před vstupem do vsi. Jednalo se o kamenné domy, jinde se zadařila i střecha. celkově bylo vidět, že teď to tu žije jedině cestovním ruchem, jiná možnost ani není. Vždyť zde byly 3 albergue." 

Rabanal del Camino: Rabanal byl až do 13. st. jedním ze stanovišť templářů z Ponferrady. Byl také poslední klidnou zastávkou před vstupem do hor plných vlků a lupičů. 

"Opravená" střecha v chudém Foncebadonu by Alexiam

"Nožky nás vesele nesly dál, tak jsme brzy došli ke Cruz de Ferro. Železný křížek na vysokém kůlu je obsypán kameny, které sem nosí peregrinos ze svých zemí. Některým jeho odložení uleví na duši, jiným pouze na zádech. 

V Manjarínu jsme viděli jen trosky. Podle průvodce jediný obyvatelný dům měl taky co dělat, aby aspoň vypadal bezpečně. Ubytovna byla maličká, všude byla zvířata, nepořádek a smrad. Cena nás také zaskočila, tudíž jsme se otočili a utíkali, seč nám nohy stačily. Při hledání jiné albergue nás zarazil ohradník natažený přes jedinou příchodovou cestu. Později jsme se dozvěděli, že ho stačilo jen obejít." 

Hřbitov v Manjarínu by Fáďos

"Šli jsme tedy dál. Otevíraly se nám úžasné výhledy do údolí, na Ponferradu, apod. 

Cestou jsme potkali starší pár, který nás prosil o vyfocení u 4 křížků. Svěřili se nám, že zde zemřel manžel oné paní, žena toho muže, její švagr a ještě někdo z širšího rodinného kruhu. Pak jsme je míjeli ještě několikrát." 

by Fáďos

"Konečně jsme dorazili do El Aceba a našli ubytovnu za donativo. Hospitaler zrovna zapisoval nějakou paní, když jsem si všimla, že má stejný credencial. Hned jsem to řekla H., myslela jsem si, že je to Němka nebo Švýcarka, kde Ultreia také působí, ale ono se ozvalo: "To zní česky...". Z paní se nakonec vyklubala Helena. Jde z Aragonské cesty ve Francii a nikam nespěchá! V Rabanalu ji zastihla krize, kdy nemohla jít dál, jelikož tělo bylo bez šťávy. Tři dny strávila v Manjarínu. 

Hospitaler Alfonso Alonso měl problém s tím, že chceme použít kuchyň. Z velkýma gestama nám po chvíli španělsky vysvětlil, že na tajňačku si tam můžeme nakonec uvařit. 

Na večeři byla samozřejmě čočka. Po večeři se přepočítali národnosti - nejvíc bylo Čechů, což je snad historické moment, tak jsme museli zpívat nějakou lidovou písničku. Sklidili jsme velký úspěch. A po večeři, kdo nevařil, ten umýval. 

Dnes jsme oba značně rozmrzelí. Opět jsou problémy s mým ntb. Ale snažím se tu od toho oprostit, jelikož je to doma a my tady. 

Hela nám taky řekla, že před námi jde skupina Čechů, ale jsou poměrně daleko. Také jsme se bavili o tom, jak nás asi vnímají "výletníci" - opět jsme je potkali u Cruz de Ferro. Stále nás fascinují; s batůžkem se svačinou dojedou na nějaké krásné místo autobusem, tam se pofotí, někdy ujdou ze pět kilometrů, nasednou zpět a odjedou. Dnes nám i mávali. Myslíme si, že jsme pro ně buď úplní šílenci nebo minimálně polobozi. 

Dnešní zápis bych zakončila větou od Eddieho Veddera z písničky Society, objevila se totiž u popisu Cruz de Ferro...a celkem sem pasuje. 

"Society you're crazy breed, I hope you're not lonely without me"

Alexiam

Den dvacátý: El Acebo - Camponaraya; 25 km

"Původně jsme chtěli jen do Ponferrady, ale když jsme byli nuceni protáhnout si včerejší etapu, dohodli jsme se, že půjdeme dál. Do Ponferrady by to totiž po všech těch změnách bylo jenom 14 km. Na trase sice nebylo žádné vhodné cílové město v přijatelné vzdálenosti, ale vybrali jsme asi tří tisícové město Camponaraya, kde by snad měla být nějaká nouzová ubytovna. Museli jsme to risknout. 

Od chvíle, kdy jsme opustili prostory ubytovny, jsme asi 10 km jen klesali. Bylo to opravdu z velikého krpálu a navíc s těma těžkýma krosnama na zádech. I stoupat je podstatně lepší. Z klesání šíleně bolí nohy a shodli jsme, že je to to nejhorší. Díky Bohu jsme velkou část klesání šli úplně mimo cestu, jen vydupanou pěšinkou, takže to bylo konečně něco jiného a užili jsme si to...lesy, skalky, výhledy. 

Výškový profil se vyrovnal až v Molinasece, od které nás čekala trasa lehce se svažující do údolí řeky Sil, do srdce Ponferrady." 

Molinaseca by Alexiam

Ponferrada: Je centrem oblasti El Bierzo, má přibližně 70 tis. obyvatel. První osídlení zde bylo zaznamenáno před více než 2000 lety, nicméně rozvoj sledujeme až do začátku 11. století. S městem jsou úzce spjati templáři, jejich odkazem je Castillo de Temple, jehož výstavba skončila kolem roku 1282. 
"Její centrum jsme si dvakrát hezky obešli. Ztratili jsme se a camino jsme potkali o větší úsek dál. Když jsme se našli, zamířili jsme do informací kvůli autobusům z Muxie do Santiaga a taky abychom zjistili, kde je supermarket. Slečna nám vyznačila body na mapě a my jsme vyrazili jižně zeptat se na autobusy do oficiálního střediska pro poutníky. To bylo zavřené, tak jsme se dali severovýchodně do supermarketu. Kousek vedle jsme už předtím procházeli. Po nákupu jsme museli západně, právě k informací, abychom se napojili na camino. Takové krásné kolečko jsme si vystřihli. Pak se vcelku nic nedělo až do cílového města. Tak samozřejmě žádná ubytovna nebyla, tak jsme museli pod stan. Jediné vzrušení bylo, když jsme málem odbočili na podstatně delší variantu camina. Al. naštěstí včas zareagovala." 

Templářský hrad v Ponferradě by Alexiam

"Večer nás postihla pohroma - do batohu nám vytekla čokoláda. Moc jsme nevěděli, co dělat, ale nezbylo nám nic jiného, než sníst ten zbytek. Rád bych podotknul, že jsme tu čokoládu neměli čím utřít, tudíž jsme ji opravdu museli olízat ze všech postižených komponentů naší bagáže. 

Mimochodem... Málokdo by to čekal, ale vše je tu tak o měsíc za náma. Místní teprve sklízejí nejposlednější třešně a červenají se první naspeedované rajčata. Je to až neuvěřitelné, protože je půlka srpna. Hroznové víno se ani nezačíná červenat. 

Vše se změnilo se vstupem do kraje El Bierzo s hlavním městem Ponferradou. Zdejší kraj máme přejitý za 2 etapy, je maličký. Jedná se o údolí, které se tísní mezi dvěma horskými hřebeny a kde je klima očividně zcela jiné. Ostružiny, které 50 km zpět teprve odkvétaly, můžeme tady trhat po hrstích. Hrozny jsou už pomalu na sklizeň a ledaskde je cítit shnilé nakvašené ovoce, především jablka. Stačilo přejít kopec. Najednou je zde dostatek vláhy, vše se zelená. Po tom jsme toužili dobrých 500 km chůze vyprahlými pustinami, kde se zelenala jen kukuřičná pole...zavlažovaná.

Je zde hodně opuštěných jednoznačně neudržovaných vinic. Na jedné z nich jsme dnes nabrali vína. Ovoce tvoří největší část výdajů za jídlo a tělu jej odepřít nemůžeme." 

Fáďos