Až na Konec světa: Díl jedenáctý

Den dvacátý první: Camponaraya - Vega de Valcarce; 30 km

"Včera jsme si udělali trochu párty, koupili víno, snědli skoro všechno jídlo... A dnes nás to vytrestalo. Teda minimálně mě. Zdejší víno je značně silné, tudíž i po jedné láhvi jsem měla celkem solidní kocovinu. Při prvním probuzení jsme nějaké vyrážení zavrhli a po druhé jsme se vzbudili až před osmou - ostudy! 

Značnou část oblečení jsme měli mokrou, takže jsme navlékli, co se dalo, nacpali věci do "čokokrosny" (kdo četl předchozí díl, ví), sbalili stan a vyrazili se snídaní v ruce. Dnes jsme si dopřáli, koupili jsme i kakao, aby to nebylo tak jednotvárné. Brzy jsme došli do města s krásným názvem - Cacabelos. A překvapivě se tu všichni tvářili jako kakabus!  

Rozhlíželi jsme se po elektru, protože už nám dochází paměťovka ve foťáku, ale nikde nic. Tady je to s těma obchodama složité! Další možnost na trase by Villafranca."

by Fáďos

Villafranca del Bierzo: K tomuto městu se upínala celá řada poutníků. Především těch, kteří byli z předchozí pouti zničeni natolik, že by nezvládli následující přechod obávaného průsmyku O Cebreiro. Na schodech brány Milosti se jim mohlo dostat stejného odpuštění jako u hrobu apoštola v Santiagu. Svému jménu vděčí zakladatelům města - francouzským benediktinským mnichům, kteří zde přišli, aby pečovali o poutníky. 

"Tam jsme pobíhali vystrašení, abychom se náhodou nevydali trasou známou jako camino duro a nepotkali ani potraviny! Této variantě jsme se vyhnuli, jelikož byla delší a přes hřeben. Přeci jen toho máme ještě dost před sebou, nemusíme se zbytečně dřít. 

V další vesničce jsme se již akutně sháněli po vodě. Byla sice hnusná jako na většině míst tady, ale... Kousek od ní jsme našli fíky! Jak jsme si stěžovali, že se zde nedá natrhat ovoce, najednou je ho tu plno. 

Za Trabadelem už to šlo rychle. Nohy se nám pletli, ale šli jsme z vesničky do vesničky, a tak se nám jde nejlépe. 

V místě měla být ubytovna za donativo, tu jsme nenašli, tak jsme se sháněli po církevní. Jedna osvícená paní nám (anglicky) řekla, že ji včera zavřeli, nikdo neví proč. Tak jsme v městské, dali jsme si teplé jídlo a masírujeme nohy, které nás bolí jako čert. Dnes nám to dalo pořádně zabrat. Lýtka nás bolí, až to pěkné není, a jsme unavení. A zítra jdeme ještě dál. 

Dnes jsme se bavili o tom, že už nám ta chudoba tady ani nepřijde. Vidíme to každý den všude, teď nás to snad ani nemůže překvapit. Dnes jsme procházeli dlouhou úzkou uličkou, kde byl obydlený tak jeden dům z deseti. A obyvatelných ještě míň. Vega je po dlouhé době vesnice, kde není víc ruin než domů. 

Také jsem si uvědomila, že mi tato cesta prospěla i z hlediska jazyka. Když jsem měla mluvit anglicky, vždy jsem byla strašně nesvá, měla jsem strach. Ale tady mluvit musím a sama slyším, že to není taková hrůza. A to Španělé neumí pomalu ani "zbla". 

Dnes opět někdo poznal naši vlajku. Projížděli kolem nás cyklisté a jeden se ptal, zda jsme z Chile, druhý, když projížděl, už jen vítězoslavně volal "Republica Checa!!"."

Alexiam

Den dvacátý druhý: Vega de Valcarce - Triacastela; 33 km

"Probouzeli jsme se s výhledem na nejnáročnější etapu camina. To nám tvrdil průvodce. Myslím si, ale že jsme si my sami vymysleli různými úpravami i etapy náročnější. Také tu dnešní jsme si natáhli...asi o 7 km. Čekal nás přechod průsmyku O Cebreiro, v jehož sedle leží stejnojmenná vesnička. Ta je ale chráněná, což nás překvapilo. Měli jsme z toho opravdu bobky, jelikož respekt ostatních poutníků i historie camina mluvili za své. Předchozí přechod hřebene (den 19.) byl v pohodě. To jsme šli jeden den nahoru a druhý dolů, ale dnes to bylo o něčem jiném. Několik stovek výškových metrů jsme museli vyšlápnout a unavenýma nohama stejné výškové metry zase několik kilometrů vstřebávat a brzdit. Záhul na klouby. Ale popořádku."

by Fáďos

"První kilometry jsme pomaličku stoupali po asfaltce údolím řeky. Prošli jsme pár osad a směrovka nás odehnala z pevného podkladu. Před námi stál prales a v něm stezka klikatící se vyschlým korytem divoké řeky ve sklonu vodopádu, kde bouře nanesla balvany, kmeny a kusy lidských těl...skoro." 

by Fáďos

"Upřímně náročnější výstup tady nebyl a už ani nebude. A já jsem měl hned po chvíli krizi. Náročnost pouti se projevila tím, že mé svaly už prostě nemají, kde brát. Nejvíc práce odvedou asi lýtka. Ty po tak dlouhé zátěži šíleně bolí už jen na dotek (třeba umývání ve sprše). No a dnes jsem po nich chtěl asi už příliš. Sportovci znají ten pocit, kdy vyčerpané tělo dál plní určité monotónní pohyby, ale už nedokáže zvýšit obrátky, i když mysl jej tlačí a nechápe, co se děje, když normálně to jde. Brzo jsme museli stavět. 

Naštěstí jsem se z toho zbrchal a větší část výstupu jsem si moc užil, neboť prales se brzy rozevřel v nádherné výhledy. 

O Cebreiro nás překvapilo jen tím, že tam foukal tak ledový vítr. Jinak je to dědina jako každá jiná, akorát není tolik rozpadlá." 

O Cebreiro: Vesnička usazená v sedle tohoto náročného průsmyku má bohatou historii. Již od 9. st. tady o poutníky pečovala komunita mladých mnichů, kteří se nebáli odolávat rozmarům počasí v tak odlehlém místě. Jeden z pramenů uvádí, že se zde také stal zázrak. 

V O Cebreiru působil mnoho let farář Elias Valiňa, který se považuje za průkopníka moderního camina a značení žlutými šipkami. 

O Cebreiro by Alexiam

"Po výstupu jsme šli až překvapivě dlouho po velmi příjemných stezkách na vrcholu hřebene, čímž se před námi ukazovali nádherné výhledy. Bylo též velmi zajímavé obcházet vrcholky kopců, které jsme ještě chvíli zpátky z takové dálky obdivovali." 

by Fáďos

"Byla to asi nejlepší část etapy a oběma se nám putovalo moc hezky. Dokonce jsme v jedné opuštěné osadě na malém kostelíčku odbili zvonem 14 hodin. A zjistili jsme, že pulci nežerou sušenky. 

Pak přišel sestup do Triacastely a my jsme trpěli. Tuto část zřejmě nemá smysl blíže popisovat. Za zmínku stojí jen prastarý chráněný kaštanovník setý v Ramilu. Ten byl nádherný. Jinak jsme byli celý sestup sprostí jak špačci. Tím spíš, když nám paní oznámila, že námi vyhlédnutá ubytovna je už plná. No nějak jsme to zvládli." 

Tiacastela: Za svůj název vděčí městečko třem pevnostem (tres castros), které zde údajně byly. Dříve jsme zde mohli nalézt též vězení pro poutníky. Místo je významné tím, že z nedalekých dolů nosili poutníci symbolicky kameny na stavby katedrály v Santiagu. 

kaštanovník v Ramilu by Fáďos

"Chtěl bych ještě zmínit, kterak se camino podepisuje na našich tělech. 

Máme neuvěřitelně suchou kůži. Nejsme spálení, ale stejně měníme kůži jako hadi. Ale to by bylo to nejmenší. Moje achylovka na levé noze si řekla, že už toho bylo dost! Tak třikrát, čtyřikrát za den v ní střelí, bolest projede celou nohou a já najednou udělám jen malý krůček. Asi 15 minut potom pajdám, je lepší a lepší, až jdu zase normálně. Nejhorší ale je, že nevím, kdy mě ta šlacha zradí. Ze všeho nejhorší bylo právě 19. den. Od té doby dobré tak to nechci zakřiknout. Za to Al. měla velké problémy s kotníkem. O tom už jsem psal. Do toho se objevil bolestivý puchýř na patě, který jsme řešili hodně dní. Navíc má problémy s klenbama na noze. Ta zátěž je už prostě příliš dlouhodobá. Těla se chovají už jako z papíru. A to máme ještě veliké štěstí - každý jsme mohli mít už tak 5krát vymknutý kotník. Stojí při nás všici svatí. 

Btw. A mám sedřenou kostrč...ze stanu. Neptejte se radši, co jsem dělal."

Fáďos