Patrik: Říjnová zpověď

Jsou chvíle, kdy člověk vlivem smršti vnějších událostí nemá třeba i několik měsíců čas a hlavně ani rozpoložení na to „vyzvracet“ něco na papír, resp. potažmo tedy na monitor (do nějakého textového editoru). Dnes již očividně po delší době mám takové to nutkání tak učinit, a to pokud možno spontánně a otevřeně. Ty zvratky bych mohl nyní v širším smyslu tematizovat. 

Rok 2013 pro mě začal v listopadu 2012 a nakonec to má možná souvislost s tím, že opravdu nový rok začíná dle serioznější astrologie / astropsychologie ne 1. ledna, ale v den, kdy se člověk narodil (viz ZDE). V tu dobu jsem měl totiž shodou okolností opět takhle jedno sezení s Kamilou Němečkovou, která mi otevřela oči na základě analýzy snů. Resp. po nenásilném povídání otevřete oči sami sobě a to je na tom to nejcennější. Začal jsem chápat své kořeny, složení své osobnosti, moje tendence, moje slabiny a problémy k řešení. Spirálovitě jsem se vrátil, byť do jisté míry životem změněný, do temnější části své bytosti, kterou jsem od toho okamžiku nově přestal ignorovat či odsuzovat. Uvědomil jsem si, že jsem se několik let snažil být úzkostlivě jen ten „pracovník světla“, jak se někdy dneska poněkud módně píše. Nechci to rozhodně shazovat, ale myslím si, že většina z nás máme prostě obě ty stránky v tomto světě duality a já tu svou opovrhovanou prostě a jednoduše začal přijímat.  

Souvisí to ale i s tou vlastní minulostí psychického života. Došly mi totiž také zajímavé věci ohledně dichotomie muž-žena. Můj zevní muž si vybíral jako mužské hrdiny od dětství muzikanty s ženskou energií typu Michael Jackson, Chester Bennington, Kurt Cobain nebo Billy Corgan. Má vnitřní žena byla vždy spokojená (podle C. G. Junga má každý muž vnitřní ženu a každá žena vnitřního muže). Samozřejmě to souvisí se vztahy s rodiči, čemuž nikdo z nás pravděpodobně neuteče. Otázku, do jaké míry vztahy s rodiči promítají dávnější minulost, zde ponechávám stranou... Začaly se mi tedy spontánně vynořovat útržky z dětství, vrátil jsem se k oblíbené hudbě z puberty, kterou jsem několik „světlých“ let vnímal jako „nedostatečně duchovní“ či tak něco. Začal jsem mít ostřejší lokty a hlavně jsem pocítil jakési vnitřní vyléčení, rovnováhu bytosti. V tomhle směru na listopad a prosinec 2012 moc rád vzpomínám.

Každopádně jak to souvisí s těmi zvratky – od ledna 2013, když se na to podívám zpětně, jsem se začal už psychicky cítit jako na houpačce, začalo se to nějak prát. Pak zase pohoda, na jaře jsem se začal více obracet k reálnému životu než jen k tomu abstraktnímu. Jsme na Zemi, a tak uzemnění je někdy základ... 

Omlouvám se za roztříštěnost textu, ale mám dojem, že tak nějak s tím oteplováním a přechodem do léta se začalo houpat i mé okolí a současná 3D realita vtahuje všechny opravdu do „konce času“. Spustilo se čištění i přes to, že na to vlastně nemáme nebo nemáme mít čas. Je to období psychických (i fyzických) výměšků. Prakticky kdykoli se tento podzim přihlásíte na mail na Seznamu, vyskočí na Vás nějaká negativní či negativistická zpráva o událostech ve světě. Jako by zas vše bylo na hraně nejen v těch vnitřních světěch většiny z nás, ale i v tom vnějším. Otázka je, co to vlastně je... Vím, že se to hojně tematizuje i jinde a všichni to nějak interpretujeme, ale pravda je stejně nakonec jen to, čemu sami věříme....

I přes nezvykle ponurý tón budiž tohle říjnovou inspirací a snad impulzem k po delší době pořádné debatě...jak to vše cítíte teď Vy? A bez cenzury! :-)

Patrik