Psychologie snu V. (závěr)

Sny často kompenzují naše příliš jednostranné postoje, ukazují naši stávající situaci, přičemž vše vyjadřují, jak už víme, zásadně symbolickým jazykem. V tomto závěrečném díle seriálu o snech se pokusím navázat na třetí díl (ZDE), abychom uvedli ještě další druhy snů, se kterými se během života setkáváme.

Probouzecí sny

Pro mnoho z nás známý typ snu, který souvisí s individuálním vnímáním času (čímž maličko navazujeme na čtvrtý díl ZDE). Ernst Aeppli píše: „Jsou lidé, kteří mají mimořádně vyvinutý cit pro přesný čas. Kdykoli se sami sebe zeptají, kolik je hodin, jejich ‚cit pro čas‘ jim to okamžitě správně řekne, asi tak, jako se oznamuje správný čas v rozhlase. Tito lidé se dokáží probudit v libovolnou denní nebo noční dobu. Avšak ti, kterým se stává, že často zaspí, jsou probuzeni – pokud si neobjednali ranní buzení u telefonní ústředny – ‚ústřednou snů‘.“ Tematicky se sen může týkat zpoždění, přičemž graduje tak, aby se spící probudil. Jak jsme si říkali již minule, často jsou do snu zakomponovány reálné zvuky z blízkosti spícího. Pokud máme tedy tendence zaspávat, nevědomí nám nabízí tuto praktickou službu, která je k nezaplacení.

Dětské sny

Často bývá důležité (ať už pro psychoterapeuta a nebo toho, kdo se vám prostě snaží skrze sny pomoci ), jaký sen si pamatujete z dětství, popř. jestli se vám opakoval (čímž se vám i určitě více vryl do paměti). Pro dospělého jedince je velmi vhodné analyzovat sen z dětství, ale Aeppli rozhodně nedoporučuje řešit sny přímo s dětmi, protože jejich vědomí ještě není na rozbor připraveno. Je dobré ovšem dítě vyslechnout, když vám chce vyprávět, co „v noci vidělo“. Někdy jde o symbolický předobraz jejich celého života, resp. v nevědomí se obzvlášť v tomto věku „děje“ vše dříve než ve vědomí (u dospělých samozřejmě také, ale v každodenních snech naopak jejich nevědomí často dodatečně kompenzuje to, co potkalo v každodenním životě jejich „dospělácké“ vědomí). Tak Aeppli poznamenává, že jedno dítě mluvilo o tom, že jej ve snu „tři staré ženské“ nutily něco sníst a dítě to dlouho odmítalo, až to nakonec přijalo. Nabízí se už na první pohled přijetí osudu (pozření čehosi) od tří sudiček (velmi archetypické). Osobně samozřejmě nevylučuji, že v ojedinělých případech mohou dětské sny naopak odkazovat ne na potenciální budoucnost, ale na nějaký minulý život.

Pubertální sny

Sexuální téma ve snech je naprosto nevhodné si vyčítat. Nemusíte si hned připadat „neduchovní“, když se ve vašich snech tematizuje přírodní síla, které vděčíte za to, že jste ve hmotném těle a na této planetě. To, co nás pobuřuje, je většinou v zájmu kompenzace vědomého postoje, který zastáváme. Často však sexualita symbolizuje něco jiného. Jinak je tomu v pubertě (každý věk má podle Junga a Aeppliho své typické sny). V období dospívání je sexualita stěžejním tématem snů a  zřídkakdy symbolizuje něco jiného. Podle Aeppliho je známkou psychického zdraví, že se naše sny zabývají právě tím, „co se v rámci tělesného a psychicko-duchovního vývoje“ dostává do popředí; „tedy tím, co je třeba vyřešit jako životní úkol této fáze života. Součástí tohoto úkolu je odpoutat se od dosavadní fáze a osvojit si novou životní formu.“ V období dospívání se musíme vyrovnat s probouzejícím pohlavním životem, čímž jsme mnohdy zaskočeni. V tomto období se často oběma pohlavím zdají sny o hadech, které je podle Aeppliho třeba na rozdíl od ostatních životních údobích vykládat ryze v sexuálním smyslu. 

Individuace a individuační sny

Každé životní období skýtá jiný úkol. Jak praví staré indické přísloví: „Nebudeš-li ve dvaceti krásný, ve třiceti silný a ve čtyřiceti bohatý, nebudeš v padesáti moudrý.“ (převzato z knihy Jany Heffernanové). Podle autorky je to, co v tomto seriálu nazývám „Vyšší Já“, středem osobního nevědomí, stejně tak jako je ego středem osobního vědomí. A tak po dosažení středního věku, kdy jsou za námi fáze budování ega, se začíná zákonitě ozývat více ona klíčová složka naší bytosti, tedy „Vyšší Já“. Moderní civilizace z tohoto údobí udělala tzv. „krizi středního věku“, protože člověk v této době neví, co se s ním vlastně děje.

Oba středy (Vyšší Já a ego) jsou podle Heffernanové aktivní stále a vyžadují stálou pozornost, tedy jakýsi balanc (opět rovnováha, základní princip vesmíru). Ego podle autorky vyžaduje periodické upevňování, jinak bychom nemohli žít mezi lidmi a nebyli bychom schopni se rozhodovat. Jakmile ho však upevníme, vracíme se k onomu Vyššímu Já, k našem u středu a začínáme pracovat na opětovném navázání kontaktu s ním. Plný kontakt jsme pravděpodobně měli v prvních letech života, v prenatálním období a předtím. Období zralosti je však výjimečné v tom, že „Vyšší Já“ je pouštěno ke slovu hotovým egem! Z ptačí perspektivy je to naprosto logické: mladý člověk si musí nejprve vybudovat ego, aby v dané době na daném místě dosáhl takového bodu, z něhož je především schopný materiálně zajistit případné potomky. Po takové vnější stabilizaci většinou dochází k obrácení pozornosti zpět do vnitřního světa. „Svatbou“ mezi egem a Vyšším Já dojde takřka k alchymickému procesu (a sny užívají nakonec alchymistické symboly).

Období budování ega je každopádně „dobou dobývání, přemáhání, dosahování, dokazování“ a ve snech mu podle Heffernanové odpovídá archetyp Hrdiny. V naší společnosti prý první krize dospělosti přichází zhruba ve 28. a 30. věku života, kdy si člověk uvědomuje plně nejen odloučení od vlastních rodičů, ale především fakt, že svým dětem mnohdy činí totéž, co zazlíval svým rodičům. Je tu velmi důležité psychické odpoutání od již fyzicky odloučených rodičů – ne každému se to pochopitelně v (tomto) životě povede.

V „krizi středního věku“ už pak končí většinou naše iluze o nás, o světě atp. Je to velká příležitost k „nalezení Středu“ (Vyššího Já) a „podřízení se jeho vedení“ (kdo nechce být veden, je vlečen). Ego ovšem nemá být zničeno (ani uměle posilováno), naopak se učí zvědomovat nevědomé – dochází ke vzácné spolupráci s Vyšším Já. Tomuto procesu se říká podle Junga individuace. Jde o stávání se individualitou, vnitřně sjednoceným, nerozpolceným člověkem (Heffernanová). Rozpoznáváme v první řadě svou pravou situaci, přijímáme svůj stín a mnohdy tak odhazujeme masku falešné persóny, kterou jsme dosud nosili: stáváme se jednoduše sami sebou.

V této fázi se pochopitelně člověku zdají charakteristické sny. Podle Aeppliho se často objevuje motiv putování, hledání pokladu, můžeme vidět nějaký střed (ať už zahrady či květu nebo pramene vyvěrajícího do čtyř světových stran). Poznáváme rovněž své vnitřní postavy. Cesta k vlastním středu je vlastně cestou domů, ale není to jednoduchá cesta. Jedinec mnohdy vstupuje do vlastního podsvětí, aby z něj posléze vyšel jako hrdina.         

Troufám si říct, že úspěšná individuace je jedním ze smyslů života (jako další počítám naplnění karmického údělu, což však nemusí být striktně odděleno).  

Sny o smrti

Kdo z nás se ve snu nesetkal se smrtí? Kdo z nás se někdy nelekl mrtvoly ve snu? Z těchto snů mívá většina lidí nepříjemné pocity, protože je čtou velmi doslovně. Aeppli však přináší důležitý poznatek, který jen mohu potvrdit, a sice, že „tyto sny neohlašují tělesnou smrt a nejsou tedy chmurnou předpovědí“. Všechny se týkají toho, že „cosi psychického v nás zemřelo a nebo se zříkáme vztahu k lidem, kteří sice dosud žijí, ale nám se zdá, že zemřeli.“ Sny o smrti mnohdy tedy úzce souvisí s procesem individuace a jsou proto velmi pozitivní. Samozřejmě je něco jiného, pokud někomu zemře někdo blízký a ten se opakovaně vrací ve snech: tady jde jednak o vyrovnání se se skutečností, či užití osoby jako potřebného symbolu a v některých případech jde dokonce i doslovně o jakési osobní setkání se zesnulým (funguje jako rozloučení na uklidněnou).

Snové série

Obecně jsou pro výklad velmi hodnotné snové série. Pokud mohu mluvit ze své zkušenosti, máte-li zapsané například 3 sny se společným jmenovatelem, zjistíte, že režisér snů není takříkajíc „žádné béčko“. Nevědomí vám ukáže danou věc z několika různých pozic. Konkrétně z mé zkušenosti: jednou je ohrožen můj zátylek, podruhé vidím, jak je ohrožen zátylek někoho jiného (což má být pro mě výhružka) a potřetí spadne na zátylek mnou velmi oblíbená osobnost, ale vidím, že po pádu se oklepe, aniž by se jí něco stalo!

Objektová a subjektová rovina

Další velké úskalí, o kterém jsem se ještě nezmínil, představuje těžko čitelná hranice mezi čtením snu na objektové rovině a mezi tím, kdy je třeba sen vykládat čistě na subjektové rovině. Navážu-li na můj předchozí příklad s mou oblíbenou osobností: sen se mi nesnažil říct, že ona osobnost bude takto ohrožena. Ona jen symbolizovala část mě, tudíž je sen třeba číst jednoznačně na subjektové rovině. Málokdy sen mluví v objektové rovině (tedy o tom a o těch, o nichž se nám zdá). Vtip je v tom, že sen dokáže někdy i rafinovaně fungovat na obou rovinách.

Shrnutí

Za pomocí tohoto seriálu se dalo pochopit, proč nepotřebujeme k porozumění svým snům žádné snáře (snové obrazy jsou symboly bezprostředně závislé na kontextu a na snící osobě, nikoli znaky s jedním fixním významem). Postupně se při vlastní práci se sny (autoterapie) učíme na významy našich snových symbolů přicházet sami, neboť každý jsme originál (viz žena s modrými holínkami; ZDE). Co se týče obecnější roviny, která je ve snech nepochybně také (archetypické sny), je dobré spíše hledat a uvědomovat si významy symbolů obecně (kultura, mytologie, folklór atp.) a nezapomínat na jejich mnohovrstevnatost a závislost na kontextu! Tyto sny stačí ovšem mnohdy pouze procítit či někomu vyprávět.  

Při samotném písemném zápisu snů máme na paměti, že i ten sebeabsurdnější detail bude mít svůj význam, a proto necenzurujeme, ale zapisujeme vše, co si pamatujeme (někdy se nám daná záležitost připomene synchronicitou; ZDE). Už to, co si pamatujeme, je pouhý fragment, ale dá se na jeho základě většinou rekonstruovat celkové poselství oné noci.

V dnešní době považuji za nezbytné rozpustit různé předsudky, které v obecném povědomí stále panují (vizte jen strach ze snů o smrti). Nebudeme také v této souvislosti sny příliš hodnotit; „negativní“ sny nás učí – je třeba být přece informován o tom, co má momentálně přednost v naší duchovní misi. Jakákoli jednostrannost škodí (a nakonec dnešní doba obzvlášť nás nutí přehodnocovat zažité dualistické vnímání světa).  

Ke snové tematice mě inspirovala svými přednáškami Spiritualita a kultura na FF UK v Praze Kamila Němečková, která mě nejen navedla ke zde použité literatuře, ale umožnila mi především získat vlastní zkušenost s výkladem od ní. Od doby, kdy sleduji své sny, se pro mě mnohé změnilo v pozitivním slova smyslu – začal jsem více rozumět svému nitru, protože jsem mu začal naslouchat právě tímto způsobem. Shledal jsem pak informovanost o snech jako zcela klíčovou pro každého upřímně hledajícího člověka, a proto jsem pocítil potřebu se o to základní alespoň takto v redukované podobě podělit. Moje skromné příspěvky by mohly posloužit jako další článek jakéhosi učebního řetězce; kdo hledá, najde. Pro zájemce přímo o výklad snů mohu jen doporučit již zmiňovanou Kamilu Němečkovou, na kterou tímto na závěr uvádím kontakt.

Předchozí díl ZDE

Text: Patrik

Ilustrace: Jitka D.

Kontakt (snová analýza): Kamila Němečková, www.snyaspiritualita.cz

Použitá literatura: Aeppli, E.: Psychologie snu. Praha: Sagittarius, 1996.

Heffernanová, J.: Tajemství dvou partnerů. Praha: Argo, 2008.

Psychologie snu IV.

Byť jsem minule avizoval, že se podíváme brzy ještě na další typy snů, rád bych přece jen tentokrát na základě své zkušenosti nakonec představil jev, který ještě není dostatečně zpracován v odborné literatuře a který mnozí z nás zaznamenáváme čím dál častěji v souvislosti s gradující spirituální transformací. Jde o určitou propojenost mezi světem snovým, produktem nevědomí a světem „skutečným“ (viz objevy kvantové fyziky), který vnímáme skrze naše vědomí, resp. vědomí operující skrze mozek. 

Musíme se ještě alespoň v krátkosti v této souvislosti zastavit u Junga – nejen, že podle něj existuje dlouhodobá vazba mezi vnitřním a vnějším světem (viz v minulém díle „Projekce“), ale zaznamenal a zkoumal také zvláštní propojenost dvou či více událostí v kratším čase, které nejsou kauzální (příčina-následek), ale mají společného jmenovatele. Tento jev Jung nazval „synchronicita“ a mnozí jej známe z každodenního života na rovině vědomí, kdy například na ulici myslíme na osobu, kterou jsme léta neviděli a vzápětí ji potkáme hned za rohem (tedy souhra vnitřního světa s tím vnějším). Na tyto úsměvné a mnohdy vyloženě šokující události často rychle zapomínáme, ale pokud synchronicita sestává z více článků (zpráva o dané osobě od známého ten samý den, prohlížení si společné fotky s ním večer před nečekaným setkáním atp.), získává trvalejší místo v naší vědomé paměti, a to logicky také proto, že s narůstajícím počtem článků klesá pravděpodobnost náhody (takový zážitek otřese naším rozumem a zanechává v nás tak hluboký dojem).

Podotkněme, že tento jev je charakteristický právě tím, že je statisticky velmi nepravděpodobný; výzkum totiž ukázal, že synchronicitu nelze nazírat jako sérii náhod, nýbrž jako určitý smysluplný jev, resp. jev mající význam pro daného člověka. Ten je tím pádem takovým neuvědomělým tvůrcem své reality (fungují-li tyto souhry detailů, musí být opředen smyslem i život jako celek!). Náhody neexistují a odpovědi někdy přicházejí dříve než otázky.

To je ale náhoda!
Nad něčím přemýšlíme v městské hromadné dopravě, pootočíme hlavou a tam to spatříme v podobě nějakého nápisu. Když něco hledáme a pak bezděčně otevřeme knihu a tam to je – to je také synchronicita. Někdy si opravdu uvědomíme, co jsme hledali až v okamžiku, kdy už jsme to našli. Dle mého názoru existují každopádně dva typy lidí: jedni říkají „to je ale náhoda!“, kdežto druhé příjemně zamrazí.

Synchronicita nebo telepatie?
Samozřejmě, že synchronicita úzce souvisí s telepatií, jde-li zjevně o přenos mezi dvěma mozky (vysílačem a přijímačem). Zastaví se například hodiny, když je našemu blízkému takříkajíc nejhůř. Otázkou je, kde je hranice: na jedné straně tu máme možnou komunikaci mezi dvěma mozky, ale podle kvantových fyziků informace přece dorazí takřka dříve, než byla vyslána. Kde jsou ony pevné zákony časoprostoru, jež nám byly po staletí předkládány? Tyto představy se již nemají o co opřít, což nahrává spíše druhé teorii o interakci mezi kolektivním nevědomím a osobním vědomím – hmota je sekundární.

Záhadná řeč čísel
Mnozí z nás synchronicity za poslední měsíce zažíváme v souvislosti s čísly: myslíme na něco specifického a když se bezděčně podíváme na hodiny, je tam „nenáhodná“ číselná kombinace typu „11:11“, „7:07“ atp. jakožto přímá zpráva od nevědomí (nevědomí někdo mimochodem přímo nazývá „Bůh“, což je ovšem záležitost jazykového cítění). Zkrátka jednotlivé články synchronicity jsou spojeny takovým způsobem, že je leckdy můžeme nazvat přímo zázrakem.

Sen jako součást synchronicity
Co když jeden článek synchronicity přichází do vědomí skrze sen? V jednom z prvních takových snů, na které si pamatuji, protože jsem si je už zaznamenával, se za mnou plazil růžový had stočený do spirály. Další den ráno v metru naproti mně seděla žena bokem, takže způsobem, že můj pohled musel směřovat přesně na její ucho, na kterém visela náušnice, jež představovala růžového hada stočeného do spirály. Tenkrát to se mnou pochopitelně silně otřáslo.

V jednom z mých poměrně nedávných snů jsem měl co do činění se „záhadným prvkem“ (viz minulý díl) v podobě kelímku s různými pastelkami, ale hlavní roli tam hrály dvě zelené; jedna byla tmavá a druhá světlá, což je již samo o sobě symbolické. Nemusím asi podotýkat, jak silně mi vyrazilo dech, když mi partnerka následující den připravila dvě zelené konve na zalévání květin: jedna byla tmavě zelená a druhá světle zelená. Do té doby jsem je neviděl pohromadě, ale co bylo zvláštnější – odstíny seděly naprosto přesně na pastelky v mém snu.

Určitě stojí za zmínku i následující příklad: nejprve se mi zdálo o hnědé slepici a černém kosu. Sen pro mě díky nadvládě rozumu tenkrát nebyl nijak výrazný a byl bych ho býval i možná přešel. U snídaně jsem najednou viděl, jak na dvoře poskakuje kos, který kdyby mohl, sedl by mi až na parapet, jen aby mi to došlo. Předtím jsem nic takového u nás nezažil, byť se to teoreticky může stát téměř kdykoli. Je však jasné, že pro mě to mělo intenzifikační funkci. Jakmile totiž zjistíme, že náš sen je s něčím za bdělého stavu spojen, čímž se vytvoří synchronistický zážitek, získá najednou vyšší hodnotu a začínáme se snem tudíž konečně více zabývat. 

Do paměti se mi vryl rovněž zážitek, kdy jsem se v rámci jednoho dopoledního úklidu probíral svými věcmi a znovuobjevil jsem po letech náramek se štírem. V tu chvíli se mi vybavil sen z noci předtím, v němž jsem měl v teráriu štíra, kterého jsem se bál. Snad nemusím podotýkat, že jsem štíra ve skutečnosti nikdy chovat nechtěl – šlo o symbol, který se mi následujícího dne pro zintenzivnění a hlavně rozpomenutí zhmotnil. To bychom měli i rozpomínací funkci synchronicity, jejíž první článek přichází skrze sen. Na tento sen si máme asi právě takto vzpomenout, abychom s ním mohli vůbec nějak pracovat.

Někdy se ale nepohneme v dešifraci dál, i když je synchronicita třeba několikanásobná. Jednou jsem takto ve snu potkal jednu ze tří spolužaček, se kterými jsem si měl poslední roky na základní škole co říct. Tuto spolužačku jsem další den skutečně po mnoha letech potkal. Další den jsem ovšem potkal po letech i druhou spolužačku a třetí den i tu třetí, přičemž společné všem situacím bylo, že jsem s nimi nechtěl přijít do kontaktu – o čem po tolika letech mluvit? Každopádně jakmile sen předkládá symbol a denní realita pak tentýž symbol, nabízí se otázka, jak s tímto zážitkem vlastně naložit. Jednou z možností by bylo, že šlo o prorocký sen – jenže jak asi už tušíte, nevědomí neplýtvá co se týče předvídání svou energií na něco tak „malého“ jako je setkání s někým, s kým se mi ani nechce mluvit a jednoduše ho přejdu. Existuje ale i druhá možnost, že sen mi předložil osobu jako symbol něčeho a denní realita tento symbol zhmotnila, abych sen jen tak nepřešel s tím, že je bezvýznamný a začal nad ním raději přemýšlet! Pakliže to nezafungovalo, nevědomí zopakovalo to samé další den, dokud to neučinilo třikrát – ani v pohádkách se čtvrtá šance nedává, takže pak už mi to zřejmě mělo dojít. Musím ovšem přiznat, že význam této trojnásobné synchronicity jsem dodnes nepochopil.

Jednu noc, která dělila dny, během nichž vznikal tento text, jsem měl sen o různých dvojčatech. Byla to dvojčata lidská i zvířecí. Další den při náhodném surfování internetem jsem nevědomě „omylem“ kliknul na článek pojednávající o duševních dvojčatech. 

Zajímavé také bylo, když se mi toto léto zdálo o tom, jak hledám brigádu a nakonec volím přípravu švestkových knedlíků a jejich servírování – byť to tak možná nevypadá, sen zde nebyl motivován žádnou reálnou zkušeností v tyto dny. Velmi úsměvné bylo, když ráno přišla partnerce SMS zpráva od neznámého čísla s nabídkou brigády, která měla spočívat v ochutnávání. 

Takových příkladů by jsem mohl uvést více, ale myslím, že je z nich čitelné, o čem je řeč. Nepochybuji, že mnohým z vás, jež pravidelně čtete tento seriál, se od doby prvních dílů jakoby zvýšil počet snů a jejich čitelnost, jelikož jste se jim otevřeli. Pravděpodobně jste si všimli, že sen se nám v rámci objektivity a rovnováhy rád staví do opozice a často různě převrací. V jednom synchronickém/telepatickém snu mě probouzel otec, protože jsem v tom snu zaspal. Vstal jsem však v bdělé realitě tehdy bez problému, ale musel jsem ovšem vzápětí  probudit svého otce, protože zaspal on. Sen to tedy předvedl naprosto opačně. 

A opět se nabízí otázka, do jaké míry jsou synchronicity společné dvěma fyzickům mozkům způsobené vzájemným přenosem a do jaké míry jsou tyto sny vytvořené jedním nefyzickým zdrojem (kolektivním nevědomím). Na základě otcovy vlastní zkušenosti mám však mimochodem ověřené, že jednotlivé osoby mohou mít dokonce velmi podobný sen v jednu noc i pokud jsou od sebe fyzicky vzdáleni stovky kilometrů.

Výše uvedenými zážitky jsem se snažil nějakým způsobem ilustrovat zkoumaný jev: jak jsme viděli, skrze sen může přijít jeden článek synchronicity a další pak může přijít klasicky skrze denní skutečnost. Synchronicita vzniká vždy až příchodem druhého článku do vědomí – tento článek si spojíme s tím prvním: v našem případě tedy s tím, který přišel formou snu. U tohoto problému  je obzvlášť zajímavá úloha času.

Relativita času během spánku
Pro úplnost se proto musíme podívat na relativitu času během spánku, tedy během doby, kdy je vědomí alespoň částečně mimo čas i prostor (a tím se pravděpodobně může propojovat s nevědomím a poté z něj přinést do vědomé paměti potřebné – víme však již z minulého dílu, že plody sklizené z nevědomí mizí za bdělosti z paměti rychle jako led na poledním slunci).

Faktem podle Aeppliho je, že to, co se ve snu může zdát jako několik dní, je měřítkem našeho času podle výzkumů většinou půl minuty. Většina z nás tak dobře zná, když k ránu ještě na chvilku usneme a pak ve snu slyšíme nějaké zvonění, které se s naším probouzením mění ve zvonění našeho vlastního budíku. Zatímco ve snu jsme tedy prožili poměrně dlouhou dobu, ve skutečnosti však uběhlo pár minut, přičemž nutno podotknout, že někdy je tento přechod mezi dvěma dimenzemi velmi náročný a trvá, než se „rozkoukáme“.

Rád bych v této souvislosti ještě citoval z Aeppliho Psychologie snu, protože naráží tak trochu na naše téma – sny jakožto součást synchronicity: „Jestliže někdo ve spánku spadne z postele, okamžitě se probudí. Krátký sen, který se mu předtím zdál, se bude zcela určitě odehrávat na horské túře nebo na nějakém místě, kde může dojít k pádu, a skutečně k němu dojde.“

Na jiném místě čteme: „Velmi často se uvádí vskutku výmluvný příběh jednoho šlechtice z krvavého období Francouzské revoluce. Tomu spadla během spánku na zátylek tyč z tehdy běžných závěsů na postelových nebesích, načež se probudil. Předtím měl ale sen o dlouhých útrapách, které započaly tím, že byl zatčen, postaven před revoluční tribunál, odsouzen k smrti a vyveden na popraviště. Sekyra gilotiny zasvištěla vzduchem – a on se s hrůzou probudil úderem tyče do svého zátylku.“

Platí, že čím kratší časová prodleva mezi jednotlivými články synchronicity, tím působivější. Příklady, které ovšem uvádím z Aeppliho, jsou přesně ty, kdy se obě události (snová i skutečná) odehrají SOUČASNĚ, tedy bez časové prodlevy. Zajímavé je rovněž v této souvislosti, co Aeppli uvádí dálě o zkušenostech svých předchůdců: „Spící rovněž polévali pokusně vodou, a ti pak vyprávěli o dlouhém snu, v němž spadli z přístavní hráze do vody.“ Pomineme-li etickou správnost těchto pokusů, jak je vlastně možné, že někoho polijeme a on pak vypráví o tom, že se mu zdálo o vodě ještě předtím, než jsme se ho rozhodli polít?

Kvantoví fyzici: vesmír je propojen živou neviditelnou sítí
Budoucnost je, jak jsme si řekli vlastně již minule, do jisté míry připravená v nevědomí a nelze vyloučit, že něco z ní třeba něco čas od času pronikne do vědomí, ale pokud se tak stane skrze sen, tak jedině čistě symbolickým kódem (prorocké sny jsou opravdu vzácnější než se může zdát).

Míváme zkušenosti s telepatií, synchronicitami, ale třeba i zážitky dejavú („již viděné“), ze kterých míváme někdy oprávněně pocit, že jako se prý při smrti odvíjí náš život jako film, může se nám možná i před narozením promítnout v obrysech připravovaný život. Během těchto průniků máme někdy na okamžik pocit, že jsme tady, ale zároveň i někde „tam“. Jde v podstatě o časové smyčky, ale jak tvrdí vědci nového věku: vědomí není omezeno časem a prostorem, naopak časoprostor je pro vědomí určitá mlha a vědomí se ve své prapůvodní podstatě ocitá teprve tehdy, jakmile mizí čas a prostor, tedy jakmile umírá fyzické tělo. 

Když přišel Jung se synchronicitami, podporoval ho sám Albert Einstein na základě svého objevu nelokality. Na nelokalitě staví vlastně kvantová teorie: částice je podle výzkumů fyziků z 20. století schopna být na dvou místech zároveň a nebo si předat s jinou částicí nezávisle na fyzické vzdálenosti informaci bez časové prodlevy, tudíž HNED, nebo dokonce i trošku dřív, než byla samotná informace vyslána! Vznikla tak představa spojitého vesmíru, lidskými smysly nezachytitelné propojené živé sítě. Mayové si ji představovali jako posvátnou pavučinu a některé věrouky tuto síť sestávající z neoddělitelných vln o různých frekvencích nazývají prostě „Bůh“. 

Vše ve vesmíru jsou vlastně vlny (některé jen nejsme schopni měřit). Myšlenka i částice jsou tedy vlny: částice má pouze vyšší hustotu a tudíž nižší frekvenci než myšlenka. Čas a prostor nejsou překážky, jak se může zdát, když přenos informací v podobě částic a nebo myšlenek probíhá okamžitě nezávisle na fyzické vzdálenosti. Víme nakonec z dějin, že na různé části světa přicházely v jednu a tu samou dobu velmi podobné myšlenky. Jedna myšlenka může přijít do dvou či více různých myslí najednou, paralelně, synchronisticky – z jednoho zdroje. Jeden psychický obsah může přijít různými formami do jedné mysli, přičemž někdy je ani nedělí žádná časová prodleva.

Jaký je tedy vůbec význam synchronicit?
Tímto dílem snového seriálu jsem se pokusil ilustrovat jeden z dosud neobjasněných aspektů snu – s tématem synchronicit se to totiž zajímavě propojuje. Jaký je tedy vůbec význam někdy „absurdních“ a někdy „zázračných“ synchronicit? Nevím. Dle mého názoru nejde tolik o nějaké konkrétní zprávy, jako spíše o jakési kopance nebo mrknutí ze strany nevědomí, Boha, nejvyššího Vědomí – jakkoli to nazveme. Možná jde o povzbuzení, které by se dalo vyjádřit například slovy: „Jsi ve spojení a ani o tom nevíš…“

Předchozí díl ZDE 
Poslední díl ZDE

Text: Patrik
Ilustrace: Jitka D.

Psychologie snu III.

„Budoucí rozvoj lidského druhu nesměřuje ven do vesmíru, ale dovnitř, do skrytých hloubek vědomí.“ 

(Peter Russell, teoretický matematik a experimentální psycholog)*

Tento obrat ovšem může přinést i nalezení vesmíru v nás samých. Krize, jíž jsme za poslední léta svědky a která přirozeně ústí v obrat, pramení de facto z absence spirituality (živého vztahu k naší nehmotné podstatě) v lidské civilizaci. Za poslední léta jsme svědky duchovní krize. Intuitivně cítíme, co jsme ztratili a chceme to zpět - jak jste si mnozí určitě všimli, tato krize je tím pádem provázena boomem různých pochybných spiritualit a falešných proroků, protože lidstvo bylo v minulosti oslabeno přerušením onoho kontaktu s tím, co jsem v minulém článku nazval „vnitřní guru“. Někteří lidé tudíž i přes gradující probouzení lidstva hůře poznávají, co jim na životní cestě pomůže a co nikoli, přičemž jde nejen o cestu individua, ale jde potažmo o cestu lidstva jako takového. Slovy české badatelky Kamily Němečkové: „Širokému proudu prudce se rozvíjejících a nově nastupujících „lidových“ a alternativních spiritualit je nutné poskytnout oporu v odborném a komplexním studiu spirituality. A nepopiratelně důležitou úlohou budoucí vědy se dnes jeví pokusit se rozkrýt hlubiny lidského vědomí a poskytnout lidstvu informace o dosud nevyužívaném potenciálu, kterým náš vlastní druh oplývá.“. Doménou takových vědců již nesmí ovšem být tradiční zkostnatělý skepticismus, ale otevřenost a pokora vůči oněm skrytým hloubkám vědomí.

V souvislosti se skrytými hloubkami vědomí jsme si v minulých dílech seriálu ukázali, proč je (právě teď) důležité naučit se pracovat se svými sny. Opíral jsem se zčásti o českou psychologii snu s názvem Tajemství dvou partnerů od Jany Heffernanové. Tentokrát bychom se měli v návaznosti na to ještě více podívat na samotnou praxi. Nejprve však přece jen určitý náhled do teorie: jaké druhy snů k nám vlastně přicházejí?

Typy snů

Ernst Aeppli například rozlišil sny běžné, probouzecí, dětské, pubertální, velké, individuační a sny na prahu smrti. Pro nás však není důležité sny nějak zvláště škatulkovat, ale porozumět, co říkají právě nám. Když si však o některých typech snů uvědomíme určitá fakta, budeme onomu porozumění o krůček blíže.

O běžných snech sám Aeppli napsal: „Tyto drobné sny zrcadlí situace včerejška, dneška a příštího rána, a doplňují je tím, co v nich chybí.“ Sen běžný bývá často jediný známý typ snu pro ty, kteří jsou vůči snům lhostejní. Takový sen používá k obrazům nejdostupnější materiál z každodenního života; jde o substance vědomí dobře známé či čerstvě viděné, a možná proto je nevědomí těchto lidí použije, aby dosáhlo vyšší pravděpodobnosti porozumění či alespoň zamyšlení ze strany jejich vědomí. Narážíme zde však v dnešní době na častý jev, kdy lidé tvrdí, že se jim zdá jen o tom, co viděli večer v televizi apod., čímž v jejich očích sen pochopitelně ztrácí význam (navíc pozor na onen nebezpečný doslovný výklad snu). Pravda bývá taková, že jejich psýcha si z televizních obrazů vybírá ten obraz, který se v přeneseném významu nejvíce týká jejich vědomí. Jak píše Heffernanová: „Fakt, že jsem včera v televizi viděla povodeň, ještě nevysvětluje, proč se mi zdálo, že se topím v rozbouřených vodách. Viděla jsem totiž také, jak zasedala vláda, jak se vykolejil vlak a jak na sebe lidi stříleli. O tom se mi ale nezdálo. Moje duše si vybrala povodeň, protože se v ní poznala, nejvíc to na ni zapůsobilo. I ona – totiž já se cítím, jako kdybych se topila v záplavě práce, citů, zmatku nebo podobně.“ To, že z toho všeho v bdělém stavu viděného si režisér snů, tedy nevědomí, vybere jen něco, má tak hluboký význam – materiálem totiž sen nikdy neplýtvá. Proto také kvalita a kvantita snů graduje s naší schopností a především ochotou jim naslouchat, i když existují ovšem i případy, kdy je gradace způsobená ignorováním snů a nebo vážnou situací ega, na kterou Vyšší Já takto vehementně skrze gradaci snů upozorňuje.

Často jsou předmětem běžných snů záležitosti, které na nás pouze emočně zapůsobily, čímž dochází během spánku k jejich energetickému zpracování, popř. je nevědomí použije ke snovému vyobrazení toho, co je nám třeba ještě na základě tohoto obrazu sdělit – naše psýcha totiž spoléhá na to, že snáze pochopíme právě to, co na nás v bdělém stavu emočně zapůsobilo. Sen obecně často rád užívá prostředku, který Aeppli nazval zesilovač – emoce jsou často klíčem k porozumění a tak otřesy sen vytváří sám, jsou-li třeba. Sen totiž činí některé aspekty toho, co nám v souvislosti s naší situací předvádí, „hlasitějšími“: „Cítíme se zraněni. Sen z toho svým obrazným jazykem a tím, že to zevnitř zveličí, udělá nebezpečnou ránu; silně krvácíme a máme pocit ohrožení.“ Na jiném místě u Aeppliho čteme: „Odpoutat se od matky je nezbytný krok (…). Ve snu pak vidíme svou matku, jak se zmenšuje, ba umírá. Její význam v našem životě klesá, nebo matka mizí na nějaký čas z našeho psychického zorného úhlu.“ Nebo dále: „Jak nádherně rozkvete ve snu tomu, kdo právě prožil šťastnou chvilku, hned celá jarní louka!“ Na těchto příkladech je zřetelné, že šlo o symbolické obrazy. Někdy ovšem běžné sny působí velmi všedně a symbol tak není dostatečně čitelný; tyto sny pak lidem připadají hodné okamžitého zapomnění (například nás ve snu na vodítku tahá náš pes, což přece dělá i běžně). Carl Jung v této souvislosti ještě podotýká: „Jde-li o nevýznamné změny stanoviska, nepoužívá sen žádné zjevné mytologické řeči. Místo draka tu je automobil, místo dračího břicha nevlídně vyhlížející sklepní místnost (…).“

Určitým opakem běžných snů jsou sny velké/úžasné/archetypické – jakkoli jsou nazývány, jsou jimi myšleny právě ony sny, které užívají pradávného působivého jazyka připomínající mýty a pohádky. Přinášejí nám vždy velké poselství a někdy i vyobrazení delšího úseku naší potenciální budoucnosti, která bývá na základě našeho chování v nevědomí připravena na delší dobu dopředu (shoda s učením o karmě). Tyto sny vycházejí tedy z mnohem hlubších úrovní naší psýchy než sny běžné – promítají nám psychické obsahy od vědomí velmi vzdálené. Heffernanová o velkých snech píše: „Setkáváme se v nich s mocnými bytostmi, anděly, dávnými božstvy, mluvícími zvířaty, kouzelníky, zázračnými dětmi.“ Není divu, že většinou máme nutkání takové sny někomu vyprávět, čímž je vlastně znovu prociťujeme. Pokud je velký sen určen k dešifraci, můžeme ho někdy luštit i celý život. Málokdy již se v literatuře uvádí, že nevědomí dokáže kombinovat prvky snu běžného s prvky snu velkého (např. had v našem domě), takže lpět na striktním dělení je spíše někdy na škodu, byť je určitě dobré ho znát.

Také je užitečné rozeznat vize, což jsou podle Heffernanové „sny bez děje nebo s krátkým dějem, jehož se neúčastníme, jen se nám předvádí, např. vize svítícího předmětu, vodopádu, duhové brány s očima a podobně. Jsou spíše vhodné k meditaci nebo pro jinou mimo-vědomou metodu. Nevysvětlujeme si je, prostě je jen přijímáme. Jejich smysl nás prostoupí, a není třeba slov.“ Můžeme mít také zkušenost s lucidními sny, což jsou ty sny, ve kterých si uvědomíme, že se nám to vlastně vše jen zdá a pak se buď probudíme a nebo můžeme sen modifikovat podle libosti, před čímž však autoři shodně varují: pokud vědomí pronikne do probíhajícího snu a začne jednat egoisticky, nejen, že se nedozví nic nového, ale posiluje se tím i právě domnělá nadvláda ega. Spíše se doporučuje například využít u opakujících se snů možnosti volby, například se obrátit a postavit „nepříteli“ čelem (viz Stín v minulé díle) – mnohdy s námi začne mluvit a nebo odejde, jakmile zjistí, že už se ho nebojíme. 

Všichni určitě známe tzv. hypnagogické stavy, kdy se během usínání mozek „přepíná“ z jednoho režimu do druhého. Jak píše dále Heffernanová: „Tato fáze je doprovázena různými jevy, jako např. svalovými záškuby, které, jsou-li silnější, se mohou spojovat s představou pádu, někdy i pádu do hloubky.“ V této fázi můžeme spatřit spíše krátké snové obrazy, které se mísí se smyslovým vnímáním a doznívajícím šepotem naší vědomé mysli. Někdy nás zážitky z této mezifáze mohou vyděsit, například když vidíme naší ložnicí procházet duchy, nebo slyšíme podivné hlasy. Na tomto místě bych dodal, že změnou frekvence mozku se přemisťujeme mezi dimenzemi, takže se pak mohou vlastně v mezifázi prolínat (podobně jako se mohou rušit dvě rádiové stanice).

Minule jsem se již zmiňoval o podstatě „zlých snů“ a o některých dalších typech se zmíníme příště. Nyní máme však základní přehled a teoreticky nás tedy nemůže nic překvapit, budeme-li chtít náš sen nejprve někam zařadit.

Snový zápisník

Jakmile se rozhodneme sledovat své sny, stávají se automaticky zřetelnějšími a zapamatovatelnějšími. Mohou nám pak někdy zůstat ve vědomé paměti i několik dní, ale na to přece nelze spoléhat. Je dobré je tedy co nejdříve zapsat do snového zápisníku, který si vedeme, nebo si jej heslovitým způsobem zaznamenat alespoň do mobilního telefonu při ranní cestě do práce. Snový zápis bychom měli nějak nazvat, např. „výlet na hrad“. Naše samotné zápisky bychom rozhodně pod nadvládou osobního vědomí neměli cenzurovat; neměli bychom vynechat ani jeden detail, který se uchoval v naší paměti, byť se nám zdá právě očima střízlivého ega sebeabsurdnější – sen neobsahuje nikdy nic nadbytečného, vše v něm má svůj význam a pokud ho vědomí nepochopí, nevědomí začne pouze hledat jinou formu sdělení (dokud to, co sen představuje, v našem životě přetrvává). Při zpětném pročítání našich snů každopádně postupně poznáme, které téma se v nich stále opakuje a které je naopak reakcí na aktuální situaci a zároveň radou co se týče jejího řešení.

Heffernanová mimo jiné doporučuje, abychom si při vedení snového deníku dělali ilustrace, a to ze dvou důvodů: jednak se v zápisníku zpětně lépe orientujeme a jednak dáme při jednoduchém ilustrování průchod naší pravé mozkové hemisféře (a srdeční čakře) a obsah snu tak leckdy znovu prociťujeme, čímž částečně zpracováváme to, o čem nám vlastně vyprávěl. Je to podobné jako s akupunkturními body na těle, které odkazují na jednotlivé orgány: masáží nějakého bodu lze za určitých podmínek léčit daný orgán a prociťováním snového obrazu lze již srovnávat psychickou oblast, na kterou odkazuje. Některé sny stačí jen procítit a nemusíme je dešifrovat, některé však nestačí jen procítit – jsou určené k dešifrování.

K  postupu při vlastním výkladu

Během samotného zapisování se stává, že se nám spontánně vynořují „zapomenuté“ další střípky ze snu, vznikají asociace a dokonce nás napadne třeba i spojitost s jiným snem – nic z uvedeného rozhodně nebývá náhoda! Musíme se jazyku snů postupně učit podobně jako se učíme cizímu jazyku. Prvky snu se musíme odnaučit chápat doslovně a naučit se je chápat symbolicky. Jako pomůcka v praxi při hledání významů symbolu se pochopitelně nedoporučuje žádný snář, ale pokud chceme, můžeme nahlédnout spíše do obecného slovníku symbolů. I v takovém případě nám však obecná definice čehokoli neřekne, co to znamená právě pro nás a v kontextu našeho snu. Heffernanová uvádí dále hezký příklad, na kterém bych chtěl problém demonstrovat: Jedna žena měla sen, ve kterém měla na nohou modré holínky. Kdyby hledala nějaké významy bot a modré barvy, moc by se toho nedozvěděla, navíc podle přežitých přístupů ke snů jsou boty prostě jen sexuálním symbolem a modrá je barvou duchovna. Někdy to tak samozřejmě opravdu může být, ale co by z toho asi tak vyplynulo v tomto případě? V podstatě by vyšlo něco velmi šíleného, jak naznačuje autorka. Sen se rozhodně tedy nedá vykládat bez ohledu na toho, komu se zdál. Této ženě konkrétně došlo, že modré holínky ji vždycky vnutila maminka, když spolu byli na chalupě – žena si tak vůči ní připadala podřízená a díky snu si uvědomila, že vlastně ona sama v dané situaci začíná nasazovat stejný nadřazený postoj vůči svým dětem, tedy „dělej, jak já říkám, a neodmlouvej.“ Sen tady jednoduchým způsobem přinesl velmi cennou informaci – mnohé si bez něj neuvědomíme. Musíme připustit, že nevědomí nevychází pouze z nějakých hlubin kolektivní psyché, ale že užívá také věcí, které mají pro osobní vědomí specifický význam. Pro snazší práci by se někdy hodilo spíše tedy průběžně vytvářet vlastní slovník symbolů.

Stačí si však pokládat otázky. Obecně si při výkladu pokládáme v souvislosti s prvky snu zdánlivě zbytečné otázky a odpovídáme si na ně jako bychom odpovídali ne dítěti, ale přímo mimozemšťanovi, který neví zhola nic. V případě snových postav se ptáme: Jak se chová? Jaké vlastnosti pro mě představuje? Základní otázka u symbolů je: Co to je? Pak přicházíme teprve na možné přenesené významy. Musíme si tedy zkrátka u každého symbolického prvku poctivě odříkat, že například klíč my lidé sice používáme již po staletí k odemykání dveří, ale že ten klíč v tom našem konkrétním snu nám vlastně připomíná klíč, který jsme používali v dětství k odemykání naší pokladničky – druhá informace je tady pochopitelně podstatnější, ale musíme brát v potaz obě. Lze tedy postupovat stylem: nejprve obecný význam, pak osobní význam.

Náročnější se může zdát dešifrace snu běžného, který obsahuje prvky snu velkého, nebo alespoň nějaký větší symbol jako je archetyp zvířete. Někdo se tak ve snu může například nacházet v pracovním prostředí, které reálně existuje v jeho životě a o kterém ví, co pro něj znamená, ale ve snu tam přijde s ochočeným vlkem, který s ním jde volně, aniž by měl vodítko. Tady si musíme uvědomit obecná fakta – vlk je odpradávna těžko ochočitelné zvíře: ochočili jsme si tedy vlka v sobě a neváháme s ním například vyjít mezi kolegy v práci jako nový člověk. Někdy může být takový „záhadný prvek“ ve snu šikovně zastřený archetypický symbol a tehdy existuje riziko, že zůstane bez povšimnutí, proto je důležité při zápisu nic nevynechávat.

Při analýze snů se nám bude pravděpodobně potvrzovat, že jejich záměr je v podstatě orientační – na základě snu se máme v něčem zorientovat, a proto je tak důležité ho rozložit nejprve na jednotlivé prvky a pak se ho snažit pochopit jako celek, přičemž nutno poznamenat, že sen je režírován natolik rafinovaně, že leckdy dokáže mluvit i o více oblastech našeho života zároveň. Heffernanová tak dále radí pokládat si otázky typu: Jaké je téma snu? Je tam konflikt? Jak se jsme se cítili a jaká byla citově nejvypjatější místa? Je tam naznačeno řešení situace?

Příklad zápisu a výkladu

Na ukázku si uveďme ukázku zápisu snu a následně výkladového dialogu. Můžeme pak usoudit sami, jestli bychom byli schopni takový dialog vést sami se sebou a nebo zda bychom si chtěli pomáhat navzájem v luštění poselství snů s někým blízkým. Přebírám příklad z již zmiňované knihy Tajemství dvou partnerů od Jany Heffernanové, sen se jmenuje „Hledám svůj výzkumák“:

„Pracuji někde v kanceláři, ve veliké budově, asi ve výzkumném ústavu. Je tam se mnou Monika a Helena. Uklízíme si pracovní místa, asi se blíží konec pracovní doby. Nabízím se, že vynesu odpadky, jsou to snad papíry, ale hlavně kokosový ořech, nebo možná jich bylo v koši víc. Nechám si v kanceláři oblečení a tašku se svými věcmi a vycházím na chodbu ke schodům. Je tam spousta lidí, všichni také opouštějí budovu, proud lidé mne strhne, jsem unášena ven. Ocitnu se před budovou. Vidím, že z otvoru vedle dveří, kterými se valí proudy lidí ven, se valí také odpadky. Vysypu tam svůj odpadkový koš. Pokouším se dostat zpět, ale je mi jasné, že to nepůjde, hustý proud lidí deroucích se ze dveří nemá konce. Ocitám se v autobuse plném lidí, jenž mě veze daleko od své budovy. Nakonec se mi podaří vystoupit. Jsem zděšená, potřebuju se dostat zpátky do své kanceláře, mám tam přece všechny své věci. Vyptávám se lidí, kde je můj výzkumný ústav, ale nikdo neví. Ptám se mužů v černých uniformách, ale marně. Procházím docela hezkým prostředím, kolem jsou zahrádky s květinami, krásné parky s fontánami, světlé, čisté domy. Podél chodníku stánky s různým zbožím. Je to krásné a zajímavé, ale já si toho nevšímám a stále hledám tu svou budovu, kde mám své věci a kamarádky. Bloudím a hledám, ale svou budovu nenalézám.“

Určitě jsme si všimli, že sen je nasycený jak symboly, tak dostatkem informací o pocitech ženy, které se zdál. Její situace v období příchodu tohoto snu byla taková, že ji vlastní reálná práce bavila, ale bylo jí tolik, že neměla čas na nic jiného – to je vlastně samotným tématem jejího snu. Konfliktem snu je to, že chtěla dokončit nějakou práci, ale dav ji v tom bránil, což opět korespondovalo s reálnou situací dotyčné ženy. Citově vypjatá místa jsou zřetelná již ze samotného zápisu i pro nepoučeného člověka. Poctivý výklad je však zrovna u tohoto snu složitější a skýtá mnoho odboček, pro náš účel však postačilo ukázat hlavní rysy výkladu, které se dají odhalit právě ptaním sebe sama. Dialog s vykládající osobou bývá ovšem velmi přínosný, proto na závěr uvádím část výkladového dialogu, kde se řeší zrovna onen „záhadný prvek“, jenž může často uniknout naší pozornosti – jde zde o kokosový ořech, který dotyčná ve snu vyhodila jako odpad:

„Co můžeš říci o kokosovém ořechu obecně? Jak vypadá? Máš ho ráda? – Kokosový ořech je chlupatý. V tom snu byl vlastně chlupatější, než obyčejně bývá. Byl chlupatý skoro jako nějaké zvíře. Byl docela roztomilý, veselý. – A co je to ořech obecně? – Je to vlastně semeno, dobře zaopatřené potravou. Je v něm mléko, a to je velmi výživné. Někde jsem četla, že v krajní nouzi se dá použít jako infúze do žíly. Je to také jako vajíčko, takové velké chlupaté vajíčko. Tím, že je chlupaté, je jakoby víc živé. – A co je semeno, vajíčko obecně? Jakou mají funkci? – Jsou to počátky nového života. – A tys tohle všechno, ten možný počátek nového života, tu roztomilost, tu výživu, tohle všechno vyhodila. Proč? – Protože to nepatřilo do kanceláře.“

Poslední věta dialogu často představuje určité rozuzlení, v tomto případě by se dala podle Heffernanové přeložit jako „Nehodilo se to do mého navyklého způsobu života a mého myšlení.“

Právě tím, že sen symbolickým jazykem věrně zobrazí naší situaci, dostáváme možnost si ji plně uvědomit. Můžeme totiž ve svém životě změnit jen to, co je vědomé. V tomto ohledu je úloha snů nezastupitelná a uvedený příklad je toho důkazem.

* Převzato z přednášky Kamily Němečkové na FF UK, LS 2012.

Předchozí díl Psychologie snu ZDE.

Následující díl ZDE.

Autor: Patrik

Ilustrace: Jitka D.

Psychologie snu II.

Ve škole nás učili mnoha užitečným i neužitečným předmětům, ale nikdo nás nepoučil, jak vlastně nakládat se základním projevem naší psychiky – s vlastními sny. V první části seriálu o snech jsme si ještě v tomto ohledu ukázali, že vzhledem ke specifickému „iracionálnímu“ snovému jazyku a jeho interpretaci v minulosti nejsme zvyklí svým snům naslouchat a raději je tak zapomínáme či v extrémním případě vůbec nepřijímáme do svého osobního vědomí. Carl Jung v této souvislosti řekl, že sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který neotevřeme. 

Proč tyto dopisy otevírat?

Vzrůstající množství těchto odhozených neotevřených dopisů nám (stejně jako v běžném životě) nemůže sdělit žádné informace, čímž se okrádáme o něco, co potřebujeme obzvlášť v těchto přelomových letech. Mnozí ještě stále očekávají spasitele zvenčí, a to ať už mluvíme o mimozemských bytostech, inkarnaci mesiáše a nebo nalezení svého guru. Jiné teorie však nasvědčují tomu, že tentokrát jde o navázání kontaktu se svým „vnitřním guru“, který má přístup do stejných vrstev Vědomí, ze kterých nám přinášeli zprávy v minulosti bytosti jako my, jen na vyšším stupni duchovního vývoje („rozšířený“ přístup do jednotlivých vrstev Vědomí). Náš „vnitřní guru“ (Vyšší Já) rozhoduje, kolik do našeho osobního vědomí ze Zdroje propustí a kdy – učiní to buď zevně a nebo vnitřně, jsme-li toho schopni, což implikuje nutnost mu naslouchat (a rozeznat ho od ostatních „hlasů“, čímž se dostáváme někdy k přímému kontaktu velmi pracně).

Kouzlo současné doby každopádně tkví v tom, že nyní určitá část lidské populace na určitém vývojovém stupni jakoby zničehonic začíná navazovat intenzivnější kontakt s tímto vnitřním průvodcem (pravděpodobně také vlivem ojedinělé konstelace a vzácného galaktického záření, ke kterému se naše soustava blíží). Zdá se, že kvalita tohoto kontaktu koresponduje mnohdy se schopností naší vědomé sebereflexe, v čemž nám mohou pomáhat informace z neosobních vrstev Vědomí – nejjednodušším a nejčastějším prostředkem, jak tyto zprávy úspěšně obdržet, jsou právě sny, které jsou tak přímo ukazateli na duchovní misi každého z nás, byť se nám mnohdy zdají z hlediska osobního vědomí „negativní“.

Sen mluví symbolicky

Jak již bylo naznačeno v úvodu článku, základním důvodem, proč dnes lidé odmítají své sny, je, že nechápou jejich jazyk, díky čemuž na jejich osobní vědomí sen většinou působí velmi rušivě a iracionálně. Lidové snáře tento problém prohlubují tím, že snovým obrazům přisoudily charakter znaku, což by znamenalo, že vše ve snu má jeden význam. Po mnoha staletích jsme však na základě Jungovy analytické psychologie dostali možnost toto základní úskalí při vlastním výkladu překonat a pochopit, že snové obrazy mají charakter symbolu.

Symbol je významově mnohovrstevnatý; může znamenat pokaždé něco jiného, přičemž se jeho význam může lišit nejen v závislosti na konkrétní osobě, ale také v závislosti na konkrétní životní situaci – proto jsou sny nakonec diagnostickým nástrojem v psychoterapii: Při samotném výkladovém dialogu je důležitá interakce mezi klientem a tím, kdo jeho sny dešifruje. V tomto ohledu jsou nezastupitelné a často směrodatné reakce klienta, tj. osobního vědomí, k němuž se daný sen vztahuje.

Samozřejmě ne každý známe někoho, kdo má patřičnou zkušenost s výkladem snů, což zahrnuje v neposlední řadě důkladnou znalost mytologie (ve snech se objevují nabité symboly nejstarších vrstev lidské psýchy, viz např. níže symbol hada). A už vůbec nechceme kvůli výkladu přece navštěvovat psychoterapeuta. Jak jsme si však řekli v závěru první části seriálu, každý můžeme do určité míry své sny dešifrovat zápisem do jakéhosi snového deníku, čímž symbolický kód nevědomí v rámci možností převádíme do logického jazyka vědomí skrze verbalizaci písmem. Už jen tímto aktem v sobě rozvíříme určité psychické síly a dostaneme šanci něco zvědomit a zpracovat, což se paradoxně stává nevědomě. Někdy se můžeme divit již po pár dnech tomu, co jsme vysledovali; tomu, co se v nás vlastně odehrává a kam můžeme dále v životě směřovat.

Pokud jsme vůči sobě dostatečně upřímní, můžeme si zkoušet vykládat sny sami. Předpokladem úspěchu ve výkladu vlastních snů je určitá zralost jedince, která zahrnuje schopnost neobelhávat sebe sama (necenzurovat) a celkový význam snu si nepřekrucovat či racionálně nekonstruovat. Kromě základních poučeních, která zde uvádím, může také posloužit příručka zkušeného psychoterapeuta, například již minule zmiňovaná Aeppliho Psychologie snu. V případě jednotlivých symbolů ovšem nemůžeme bezhlavě podléhat jedné rovině výkladu, pokud s námi však jeden z nich silně nerezonuje – tehdy se jedná o intuici, jež ve své ryzí podobě představuje také hlas onoho „vnitřního guru“, který nám vlastně zprostředkoval i samotné informace obsažené ve snu. Nic ale nezkazíme, pokud nebudeme sny analyzovat či prociťovat a budeme je archivovat „jen pro zajímavost“ – i to je pro naši psychiku totiž velmi cenné.

Symbol hada

Někdy se stává, že nepoučený člověk nemá žádné ponětí o charakteru jeho snových obrazů, tudíž ho ani nenapadne, že by snový obraz mohl představovat něco metaforicky (natož, že by mohl mít více než jeden význam). Takový člověk tedy stojí před dalším úskalím, které představuje lidská tendence sen interpretovat doslova (u někoho se tato tendence projevuje více, u někoho méně). Například potkáme-li ve snu na cestě do práce hada, zdaleka to neznamená, že ho potkáme následující den při ranní cestě do práce, jak by naše doslovné chápání snových obrazů rádo. Zajímavé přitom je, že rozum ví, že něco takového není možné. Domnívám se, že tento způsob myšlení vychází buď z „žádného“ názoru na sny a nebo ze zkušenosti s prorockým snem. Při naslouchání vlastním snům se však postupně naučíme bezpečně rozeznávat, kdy jde o sen doslovně prorocký (velmi ojedinělé) a kdy o symbolicky prorocký. Existují totiž symboly, které se nám zjevují jako silný podpůrný prvek zpodobnění určité aktuální životní situace; tyto archetypické obrazy jsou vlastně v jistém slova smyslu univerzální a společné všem lidem v průběhu dějin.

Česká badatelka Jana Heffernanová se ke snům dostala skrze studium starší literatury. V její práci Tajemství dvou partnerů jsem našel následující úryvek z korespondence Jana Husa, který považuji za velmi cenný doklad toho, že nejstarší symboly (archetypické obrazy) jsou neměnné a objevují se v určitém typu situace, ve které se člověk nachází, a to nezávisle na století či zemi, kde právě žije: „Hadi mnozí častěji se mi zjevili, majíce hlavy i na ocasích, ale žádný nemohl mne uštknouti, a mnoho jiného.“ Tento dopis popisuje dobu pro Jana Husa klíčovou a určitě i velmi těžkou. Hadi zde nebyli jen obyčejnými hady, ale měli hlavy i na ocasech, což vyžaduje pochopitelně vlastní výklad. V této době měl Hus podle dalších záznamů mnoho prorockých snů a ve zmiňovaném úryvku se symbol hada zajímavě překrývá s určitým proroctvím - hadi na symbolické rovině představovali potenciální duchovní nebezpečí (velmi zobecněno), kterému Hus skutečně v blízké budoucnosti čelil, ale úspěšně, protože ho „ani jeden nemohl uštknout“ – tedy přesně jak ukázal sen, který bychom zde tedy nazvali jednoznačně symbolicky prorockým.

V případě hada jde přímo o mocný archetyp, se kterým se ve snu zpravidla nesetkáváme v dětském věku, ale vždy až v období, když se nám nějaká záležitost z vnějšího či vnitřního světa hlásí k řešení ztělesněná podle hierarchie archetypů jako had, což je dáno vnímáním tohoto zvířete očima našich dávných předků, jež je otisknuto v kolektivním nevědomí – skrze vědomí tyto archetypy chápeme zpětně například díky mýtům, legendám a pohádkám, jimž se mimochodem některé sny často podobají. Při samotném výkladu snu s archaickým symbolem, například s hadem, však bereme v potaz jak jeho mytické vlastnosti, tak i ty skutečné.

Na tomto místě ještě poznamenejme, že z klinické činnosti Ernsta Aeppliho (několik tisíc snů) vzešlo 500 nejčastějších symbolů a had v nich zaujímá výrazné místo. U tohoto symbolu existuje mnoho rovin výkladu, přičemž je nutno brát v úvahu barvu hada, jeho velikost, chování a hlavně naše pocity z něj a celkovou scénu (jako třeba cesta do práce, kde had může představovat překážku).

Funkce Stínu

Sen je svou povahou paradoxní; není sám o sobě ani dobrý ani zlý – dalším úskalím při vlastním výkladu snů může být bariéra našeho západního pohledu na svět, čímž je myšleno právě ono tradiční dělení na „dobré“ a „zlé“, jež není ve východním myšlení takřka vůbec akcentováno. Proto my západní lidé máme pravděpodobně o bariéru navíc už v každodenním módu vědomí, protože z něj striktně vytlačujeme, co odmítáme na základě norem kolektivních, ale hlavně těch individuálních, které na nás působí automaticky, nevědomě. To se pochopitelně odráží v našich snech.

Ve snech mnohých z nás se objevuje, a třeba i pravidelně, pro nás nepřátelská postava, která nás ohrožuje a my se jí bojíme. Tyto scény jsou poměrně univerzální, jak píše Heffernanová: „Zdá se nám například, že jsme doma ve svém bytě, v pokoji a najednou někdo buší na dveře, dobývá se na nás, dveře se rozletí, na prahu hrozný chlap, nebo nás nějaký strašný člověk honí na ulici.“ My ani vlastně nevíme, jak by nám tato postava mohla ublížit. Dokonce jde o situace, které jsou v našem reálném životě naprosto nemožné – důležité však je, že před touto postavou utíkáme a bojíme se jí. Uvědomujeme si, že jsme vlastně stvořiteli této postavy, před kterou utíkáme? Před čím utíkáme v rámci svého vědomí?

Jung tuto postavu nazval Stínem, a to jednak proto, že bývá temná a jednak proto, že je to náš skutečný stín, který k nám patří. Náš Stín je totiž ztělesněním všech „nepříjemností“, které odmítáme, uvádějí nás do rozpaků nebo se za ně stydíme; jde o přehnané postoje, myšlenky, názory, činy, problémy, zážitky, na které chceme zapomenout a usilovně je vytlačujeme z vědomí, čímž jim dáváme energii ožívat a přicházet se nám připomínat pravidelně z hlubin nevědomí jako postava Stínu. Čím více dané záležitosti odsouváme, zavrhujeme, či přímo nesnášíme, tím více Stín dostává energie k životu v rámci nevědomí – je tvořen tím, před čím naše vědomí utíká, co odmítá a tím, co už dávno odsunulo do zdánlivého zapomnění. Jak píše dále Heffernanová, před ostatními leccos skryjeme, ale postoj k dané věci z nás nezmizí.   

Stín je zkrátka „ta část naší osobnosti, kterou vytlačujeme ze svého života, kterou nepřijímáme.“ V této souvislosti autorka podotýká, že postava Stínu představuje někdy také připomínající se nerozvinuté funkce či zanedbané schopnosti, což dokládá na případu mladíka, který zanedbával svůj výtvarný talent, což mu patřičným způsobem připomínal pravidelně ve snech jeho Stín.

Našemu Vyššímu Já, našemu „vnitřnímu guru“ jde o psychickou rovnováhu (stará se i o ty vrstvy psýchy, o kterých nemáme ponětí). Jeho starostlivost se nemusí projevovat ve snech přímo Stínem, ale například občasným kompenzační snem, jehož smyslem je kompenzace našeho příliš pozitivního či příliš negativního postoje k nějaké aktuální věci. Sen, ve kterém hraje ústřední roli Stín, nám už přímo ukazuje, co bychom měli řešit a zpracovat – onu vyšší instanci, která na naše pokyny vytváří různé scény, v podstatě nezajímá, že nic takového z pohledu omezeného osobního vědomí (ega) nechápeme nebo přímo chápat odmítáme. Bez ohledu na to nám tedy rázně připomíná, že to, co v bdělém stavu potlačujeme, někde v hloubi naší psýchy roste a může nás ve výsledku pronásledovat jako náš Stín, jenž v extrémním případě dává vznikat tomu, co nazýváme noční můrou. Jak píše Aeppli: „Jsou lidé, kteří se bojí usnout, protože mají hrůzu před zlými sny, které se jim neustále vracejí. Jejich psýcha se jim opakovaně snaží vnutit obraz jejich nedobrého, zoufalého života, ale oni nejsou s to jej vztáhnout na sebe, a pouze se děsí toho, co je ve snu strašidelného.“

Projekce

Stín úzce souvisí s projekcí. Existuje totiž souvislost mezi potlačovanými obsahy psýchy a okolním světem. Podle Junga se to, co potlačujeme, přímo promítá do našeho okolního světa. Vlastní chyby, které si neuvědomujeme, vidíme na druhých – je třeba je tedy přivést do vědomí. Pokud nás na ostatních lidech vyloženě štve nějaká konkrétní vlastnost a připadá nám, že se stále opakují situace, kdy jsme s touto vlastností konfrontováni, měli bychom se zamyslet, zda ta samá vlastnost není potlačována v nás samých. Po zpracování něčeho takového se nezřídka stává, že „nepříjemnost“ z vnějšího světa zmizí, což je způsobeno právě novým nastavením světa vnitřního. Nejen, že sen přichází z tohoto vnitřního světa, aby si tak vyžádal naši pozornost a hlavně spolupráci, ale také je mnohdy naším jediným rádcem v této oblasti.

Úloha snů v naší transformaci

Obzvlášť dnešní přelomová doba představuje příležitost, jak přijmout a zpracovat s odvahou a zároveň pokorou ne „nepříjemnosti“ z okolí, ale v první řadě z nás samých, kde to vše začíná. Člověk při tomto procesu přirozeně usiluje o nějaké vyšší vedení. Někteří lidé si myslí, že existuje jen jediná cesta (např. meditace), jak navázat kontakt se svým Vyšším Já a transformovat tak sebe sama. Podceňují většinou úlohu vlastních snů, které jsou vlastně k dispozici na naší vnitřní obrazovce každou noc – stačí si jen tento fakt uvědomit. Sny vypráví každou noc jen nám a jen o nás, a to upřímněji, než jsme my sami schopni. Nikdo o nás nepromluví pravdivěji než naše Vyšší Já.

Ve snech lze spatřit také mnoho krásného a povzbudivého na naší duchovní cestě, ale je třeba v rámci lekce rovněž upozorňovat na to, s čím bychom se měli vypořádat – po takových snech se probouzíme s nepříjemnými pocity, dokud smysl sdělení nepochopíme a nedáme na rady našeho průvodce. Ten k nám nemusí posílat přímo postavu Stínu; někdy naše stinné stránky může ve snu ztělesňovat reálná postava, se kterou se sice už nestýkáme (např. spolužák ze základní školy), ale představuje pro nás určité charakterové rysy, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Sen však nikdy nemluví o této postavě či o naší minulosti, ale užívá tohoto zpodobnění v první řadě k popisu naší psychiky a naší přítomnosti či potenciální budoucnosti. Nevědomí se tak na rozdíl od vědomí nezajímá o minulost, nýbrž výhradně o momentální směr, což s sebou nese možnost volby. Pozorovat své sny tak znamená naslouchat svému rádci.

Skrze práci se sny je možné postupně nejen navázat kontakt s Vyšším Já, s oním „vnitřním guru“, ale rovněž pochopit, že byť nás často tento učitel opravuje poněkud rázně, myslí to s námi v závěru velmi dobře – jak jinak, když ve své prapodstatě představuje zároveň to nejvyšší Vědomí, jehož jsme všichni součástí. 

Předchozí díl Psychologie snu ZDE.
Následující díl ZDE.

Autor: Patrik

Ilustrace: Jitka D. 

Psychologie snu I.

„Většina lidí mívá sny; ale jen málokdo chápe jejich smysl“, začíná svou nadčasovou práci Psychologie snu Ernst Aeppli, žák a kolega zakladatele analytické psychologie Carla Junga. Nejen, že většina z nás mívá od počátku života sny (podle vývojové psychologie již od prenatálního období), ale je možné dokonce tvrdit, že sny míváme všichni, protože sen představuje pravděpodobně nejjednodušší prostředek, skrze který může vědomí obdržet někdy zcela zásadní informaci z nevědomí. 

Lišíme se pouze v tom, jak na sen pohlížíme, čímž přímo ovlivňujeme, zda nám sen zůstane ve vědomé paměti alespoň chvíli po probuzení do bdělého stavu, a nebo si na něj nevzpomeneme vůbec, čímž se mnohdy velmi podstatná informace o nás samých a naší přítomnosti dostane pouze do podvědomí. Zpráva však může i klesnout zpět do hlubin nevědomí a tam čekat na další příležitost vyplout na hladinu našeho vědomí, a to v nejbližší budoucnosti – dokud bude tohoto sdělení třeba; snu se nedá bránit.

Za pomoci snů lze určit, kdo vlastně jsme a kde se zrovna nacházíme na své životní cestě. Možná se to zdá logické, ale přesto to není plně zakotveno v povědomí mnoha z nás, jelikož jsme k ničemu takovému ve školních lavicích nebyli vedeni – z následujících řádků by mimo jiné mělo vyplynout proč. Než se však pustíme do odhalování historických kořenů našeho současného, někdy poněkud rozpačitého pohledu na sen, je třeba také podotknout, že i když snům moderní člověk odmítá naslouchat, mají na něj určitý vliv. A to platí dokonce i o těch nepřijatých snech; o těch zapomenutých (resp. vytlačených z vědomí do podvědomí). I takové sny mají moc nás ovlivňovat, a to minimálně ve formě emočního naladění v průběhu dne, což může většina z nás potvrdit. 

Postoj obyčejných lidí ke snu dříve a dnes

Sny jako takové provází člověka již od pradávna, o čemž svědčí například nejstarší dochovaná literatura. Pokud tento fenomén zkoumáme v rámci jedné historické éry napříč kulturami, narážíme pochopitelně na mnoho rozdílů nejen v přístupu ke snu, ale samozřejmě hlavně co se týče jeho výkladu; jiným způsobem na sen pohlíželi starověcí Číňané, Indové, Egypťané, Židé, Arabové, Řekové, Seveřané atd.

Nazírání na sen se samozřejmě měnilo i v závislosti na dobovém kontextu. V tomto ohledu se zde omezíme na naše středoevropské prostředí. Pohled na snění současného moderního člověka značně ovlivnilo období, které nazýváme osvícenství, během něhož byly položeny základy moderní vědě. Zatímco za dob Slovanů a ve středověku by pro nás bylo pravděpodobně přirozené sny přeceňovat a spojovat je třeba s určitými náboženskými  představami, od osvícenství se většinou ztotožňujeme s racionalistickým relativizováním tohoto psychického jevu a redukujeme jej tak na pouhý vedlejší produkt tělesných pochodů.

 

Západní materialistická věda si postupně vytyčila hranice svého zkoumaní tak přísně, že veškerý přesah běžného módu lidského vědomí zavrhuje a odmítá se jím zabývat. Tím tyto jevy, mezi něž patří i sen, samozřejmě nemohla zničit – lidé je zažívají bez ohledu na vládnoucí paradigma. V tom stávajícím mají ale díky zažitým racionalistickým postulátům nebezpečný sklon tyto jevy relativizovat či dokonce tabuizovat.

V tomto ohledu je dnes sen vnímán v drtivé většině případů jako něco nesmyslného a tudíž otravného; něco co prožíváme proti vlastní vůli a co je třeba zapomenout – sen se zdá být nepochybně tabu především díky osvícencům, kteří se snažili svým racionalismem vymezit vůči předchozí éře náboženského fanatismu. Racionální pohled byl však rovněž založen na víře, a to v základní dogmata tehdy vznikajícího newtonsko-karteziánského paradigmatu, které se dnes již také hroutí (viz současné revoluční objevy v mnoha vědních oborech, které ukazují vesmír jako živou propojenou síť na všech rovinách jeho existence).

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že v současné populaci existuje jen jeden postoj ke snu. Přežívá stále i onen naivní přístup, jehož kořeny sahají až do středověku. Tento proud ztělesňují lidové snáře, jež jsou sice vysmívány, ale na druhou stranu také často vyhledávány v zoufalosti a v jakési duchovní vyprahlosti (srov. popularitu bulvárních horoskopů). Tato vyprahlost je možná dána tím, že oba známé modely přístupu ke skutečnosti (náboženský a racionalistický) se zdají být stejně extrémní a tudíž v zásadě stejně slepé – ani jeden z nich už nám nestačí.

Sen z pohledu psychologie (Freud a Jung)

Povědomí dnešních lidí je ovšem značně pozadu, opírá-li se o přesvědčení stará několik staletí; předávaná z generace na generaci. Současná společnost, a česká obzvlášť, není totiž stále dostatečně informována o empirických poznatcích hlubinné psychologie, které položil základy Sigmund Freud na konci 19. století svou psychoanalýzou. Byť je Freudův výklad snů značně omezený (což bylo nakonec dáno dobovým kontextem), byl každopádně prvním psychologem, který se začal vážně zabývat sny, čímž se tak zasloužil přímo o to, že se sen dostal na několik desítek let do centra pozornosti vědeckého bádání. Na Freuda tak pochopitelně mnozí navazovali; takový výklad snů stál především na pudovosti, sexualitě, vztahu k rodičům a prosazení ega.

Brzy se ovšem ukázalo, že za vědomou lidskou psychikou se ukrývá mnohem víc, než jen osobní vědomí a nevědomí čerpající ze zkušenosti jednoho konkrétního života a bytí v hmotné dimenzi. Ukázalo se, že máme přístup k jakési pokladnici mnohem širšího vědomí (esoterickým jazykem ke kronice Akáša). Jedině tak je například možné, že lidé, kteří neví nic o mytologii, potkávají ve snu mytologické postavy. Zásadní zlom nejen ve výkladu snů, ale v psychologii vůbec tak způsobil Carl Jung svou teorií o kolektivním nevědomí, archetypech, komplexech a svým objevem individuačního procesu. Jungova analytická psychologie souvisí úzce se spiritualitou, jež byla do té doby většinou mylně zaměňována za religiozitu; Jung zavedl do psychologického diskurzu kromě zcela nových termínů jako první pojmy typu „duše“. Zdůrazňuje však, že tato psychologie není rozhodně založena na pouhých filozofických úvahách, nýbrž na empirických výzkumech.

Z výše uvedeného vyplývá, že psychologie ve Freudově materialistickém pojetí byla neucelená, takže se nelze divit, že Jungově analytické psychologii se zprvu říkalo komplexní, jak píše jeho žák a kolega Ernst Aeppli. Co se týče současné situace v psychologii a ve vědě vůbec, je na místě podotknout, že jungiánská tradice je v jistém směru i po desítkách let upozaďována. Jako bychom se stále nemohli zbavit oněch starých osvícenských předsudků a nechtěli přijmout a oficiálně zkoumat to, co „do vědy nepatří“. Kupříkladu většina změněných stavů vědomí bývá oficiální vědou i přes svůj měřitelný charakter (např. změna mozkových vln během meditace) zavrhována a označována jako patologický stav. Pokud ovšem na sen pohlížíme jako na změněný stav vědomí, zažíváme tedy patologický stav všichni, a to poměrně pravidelně.

Jak může pomoci psychologie snu obyčejným lidem

Ať už je dnes sen vnímán jakkoli, využívá se hojně v rámci psychoterapie, byť někdy stále pouze formou Freudovy psychoanalýzy. Zkušenost řady moderních psychoterapeutů však naznačuje, že klientům nakonec velmi efektivně pomáhá právě jungiánsky orientovaný výklad snů.

Na základě tohoto přístupu ke snu si každý člověk může osvojit určité zákonitosti snu a pravidla jeho výkladu, o kterých se nedozvíme v rámci školní výuky, ač jsou tolik důležité pro práci s naší psychikou. Tyto zákonitosti vyplynuly právě z psychoterapeutické praxe (například Ernsta Aeppliho, ale i později Jamese Halla), které tak vděčíme za to, že se můžeme každý učit svým snům naslouchat a objevit tím jeden z klíčových nástrojů, skrze který lze porozumět sobě samým.

První krok můžeme učinit již nyní – svým snům se jednoduše otevřít a zapisovat je. Výsledkem často je, že se nám najednou sny zdají takřka každou noc. Jakmile si jich totiž všímáme a přisoudíme jim čestné místo v našem vnitřním životě, začínají se nám automaticky lépe uchovávat ve vědomé paměti. Zapisováním získáme zprávy ze světa symbolického kódu nevědomí převedené do logického kódu vědomí a navážeme tak kontakt se spolehlivým vnitřním průvodcem na naší životní cestě.

Následující díl Psychologie snu ZDE.

Autor: Patrik