Víš, živote...

Víš, živote ... já se opravdu snažím.
Ze všech sil. Tak, jak nejvíc dokážu.
Zkusil jsem už tolik věcí ... tak moc, že vzpomínky na ně se začínají halit do mlhy. Tolik věcí ...
Ze všech stran, ze všech úhlů jsem se na tebe zkusil podívat ... zkoušel jsem přijímat to nejlepší i to nejhorší, co mi umožňuješ prožít ...
Ale i přesto ...
Občas mívám ten neodbytný pocit, jenž nejde zaplašit ... pocit, jako by ti nebylo nic dobré. Jako bys byl proti mně.
Ale ptám se sám sebe - necítím se tak jen proto, že nechápu, jak moc mě máš rád?
Někdy, když mě postavíš před nějakou náročnou zkoušku, uteču.

Proč to tak je?
Proč?
Já nevím. Možná proto, že nejsem schopen vidět její smysl. Nejsem schopen vidět to, že právě ony zkoušky jsou jedním z mnoha způsobů, kterými mi projevuješ tvoji lásku.
Ach, kolikrát jsem se tě chtěl zbavit. Jako nepotřebného odpadu, který mi způsobuje jen utrpení. Ale pochopil jsem. Pochopil jsem, že ty nejsi ten, kdo způsobuje utrpení. Ne, nejsi to ty. A za to bych se ti teď chtěl omluvit.
Možná ... možná tvůj nejhlubší smysl je v tom být náročný. Abychom si tě dokázali skutečně vážit.
Vím, že si nebereš osobně, když na tebe nadávám a posílám tě do nejhlubších pekel. Jen mi dáváš to, co se ti ode mě dostává. Vždycky to tak bylo. Ale jak těžké to je spatřit.
Vím, že nemůžu sedět a čekat, až se mi od tebe dostane to, co chci, co si přeju. To by bylo jen důkazem toho, že si tě nevážím.
Jenže já tě mám rád. Opravdu.
A budu ti dávat jen to nejlepší.
Děkuju, že jsi.

Autor: Spiiiidy
Zdroj: Spiiiidyho blog
Vystavil: Fáďos