Ivo Wiesner o Čechách, o Praze a o nás..

Nedávno se ke mně  dostal v podobě přepisu úryvek z knihy Předpeklí ráje od Iva Wiesnera. Úryvek dnes s Vámi budu sdílet mimo jiné v souvislosti s "keltskou" diskuzní otázkou (ZDE): 

"V 50. letech dvacátého století dochází k anexi Tibetu Čínou a centrála duchovní energie se pozvolna přesouvá a soustřeďuje ve střední Evropě. Začíná se rozhořívat mocný plamen duchovní energie v zemi potomků Nýsů a Keltů – v České republice. Podrobněji o tom hovořím ve své předcházející knize "Národ v lénu bohů". Podle prastarých mýtů mající kořeny v dobách, kdy Vyšehrad byl mocným duchovním centrem středoevropských Ligurů a jejich pozdějších dědiců Keltů, má být Vyšehrad a pod ním ležící město sídlem příštího krále Evropy a pod jeho vedením má stanout v čele duchovního vývoje lidstva a přenést odkazy potomkům. Vedle početných kamenných památek-menhirů, navazujících přímo na lokality Německa, Francie a Španělska, zůstaly na území České republiky zřetelné stopy po pradávných tajemných Ligurech, jejichž dědictví jsme prostřednictvím Keltů převzali. Dnes již nepočetné stopy ligursko-keltské kultury jsou především mýty a toponyma. U toponym nelze již rozluštit ligurský a keltský podíl tím spíše, že většinou se jedná o jména ligurkso-keltských bohů Luga, Ogama, Dagdy a dalších. O těchto bozích víme dosti přesně, že byli králi Thuata de Danaan (Lidu bohyně Danany). Polobožští Danani byli obry mimozemského původu a Ligurové jim dali jméno Gargani. Vzpomínka na ně zůstává ve jménu našich nejvyšších hor – Krkonoše (Kar Gargani = Kameny obrů či Kameny bohů), ale také v pohádkové postavě vládce těchto hor Krakonošovi (Karganovi – Obřímu bohovi hor). Patrně stěží kdo je ochoten uvěřit, že tradice Krakonoše je starší než 15 000 let. Vzpomínka na ligurkso-keltského boha Luga zaznívá především ve jménu naší největší řeky Labe - Lugary (Lugovy řeky). Podobně ve jménu Ohře při dostatečné pozornosti slyšíme zázněj prastarého jména Ogamara (Ogamova řeka). Poznamenávám, že bůh Ogama měl totéž postavení jako staroegyptský bůh Thowt. Patrně nejstaršími toponymy jsou jména obsahující kmen "isor" či "isar", který byl Nýsy změkčen na "jizer". Je to opět reflexe, ale na jednoho z nejstarších bohů euro-libyjské éry, jehož jméno bylo Issor či Issar. Častěji se setkáváme se jmény božského páru Issor a Isida, jejichž stopy pevné tkví nejen v egyptské, ale zejména v evropské kulturní oblasti. Ve jménu Jizerských hor, řeky Jizerky a posvátného pramene Vyšehradu Iser-Jizerka, zní zcela zřetelně tradice tohoto božského páru. Podobně je tomu v mnoha oblastech Německa, Francie, Španělska a dalších zemí Evropy. Ve střední Evropy existovala dvě stará hieratická centra Ligurů. Jedním byla Rána (Rujana), druhým censtrem bylo území dnešní Prahy, ležící mezi Vyšehradem a chrámem Sv. Víta. Nemethon Rány i Praha – Sv. Vít byly zasvěceny témuž bohu Svantovidovi (svanto = božský, svatý, vid = Slunce). Pražský nemethon je tvořen dvěma póly, jedním (ženským) pólem je Vyšehrad, druhým (mužským) pólem je prostor dnešního chrámu Sv. Víta, který stojí na základech původní rotundy sv. Víta, vystavěné knížetem Václavem na místě posvátného háje Svantovida, kde byl původně i obřední trůn Přemyslovců. Před příchodem Nýsů však to byl háj boha Issora. Protipólem je Vyšehrad, který byl zasvěcen božské manželce Isidě – Velké Matce (Magna Mater). Podle ezoterické tradice leží oba posvátné póly v místech hlubokých geologických poruch, kterámi z nitra Země vyzařuje na povrch "duch Země", kterému staří Číňané dali jméno Feng-Šui. Ze "ženského" p=lu Vyšehradu proudí energie Modrého draka, z  mužského" pólu pak energie Bílého tygra. Oba proudy jsou obtékány silokřivkami terestrických proudů a území mezi nimi, tedy mezi Vyšehradem a chrámem Sv. Víta patřilo k nejposvátnějším v celé Evropě...."

Tento úryvek mne zároveň konečně tak říkajíc dokopal ke studiu Wiesnerovy v mnohém ohledu "úvodní" knížky Národ v lénu bohů – doporučuji!

Patrik