Až na Konec světa: Díl pátý

Den sedmý: Nájera - Sto. Domingo de la Calzada, 21 km

"Probuzení do rozsvícené celé ubytovny mi přišlo maličko bezohledné, ale opět jsme vstávali mezi posledními. Rychle jsme se vypravili, namazali bagety a vyšli do chladného rána. Připadám si jako blázen, ale velice často mi je zima. Ať mi příště nikdo neříká, že je to nedostatkem pohybu, což jsem doma slyšela často. 

Čekala nás krátká etapa, proto jsme si mohli dovolit loudat se, zastavovat a jíst za pochodu. 

Okolo poledne jsme se dostali ke dvěma vesničkám. První (větší) - Cirueňa, druhá (menší, o 50ti obyvatelích) - Cirueňela. Před vstupem do nich nás zastavil takový kouzelný staříček. Když zjistil, že jsme z ČR, měl ohromnou radost. Řekl nám, že na to místo jezdí pravidelně už 4 týdny, ale ještě nepotkal Čecha. Tím v nás pohasla i poslední naděje na setkání se soukmenovcem. Zatím nejbližší národnosti byl Polák."

"Zabezpečený" dům v Cirueňi by Fáďos

"Během odpoledne jsme došli do ubytovny, kde nás přemohla únava. Po vydatném spánku, neustále rušeném bezcitným cyklistou a kohoutem, jsme si zašli nakoupit. Nasmažili jsme hromadu omelet na zítřek a vyklidili prostor. 

Po včerejším popisu krajiny přiblížím ubytovnu. Když nezapočítám stan, zkusili jsme obojí, placené i ubytovny za dobrovolný příspěvek. Ty druhé zřizují často církve nebo dobrovolnické spolky. Za placenou ubytovnu jsme dali 7 euro/noc/os. a měli jsme pocit, že všechny obtěžujeme. Ostatní obyvatele se tvářili, jako by si ji koupili celou a my se přiživovali. Po tomto zážitku jsme byli v Lorogňu nuceni využít ubytovny v klášteře. Tam přichází ta pravá atmosféra. Společná příprava večeře, večeře samotná, umývání nádobí, všichni ti lidi, národnosti, jazyky. Nejvíce je zde samozřejmě Španělů, následují Italové, Francouzi, Němci atd. Ráno zde byli všichni jako myšky. Pro další noc jsme uvítali ubytovnu dobrovolnického spolku. Byla zde kuchyňka, kde byla většina surovin a večeře "urob si sám". Fungovalo to tak, že si každý mohl vzít, co chtěl, ale měl tam něco nechat pro ty, co přijdou po něm. Spalo se ve velké místnosti, kde byly naskládané palandy. Dnes jsme v něčem podobném, byť trochu luxusnějším. Už sledujeme, že si naše těla zvykají, deset kilometrů není problém, záda máme otlačená a odřené pánve se taky hojí. Jen moje klíční kosti zlobí, bolí stále stejně, dnes se ozvaly až tak, že jsem se lekla. Uchýlili jsme se teda k odlehčení batohu a uvidíme zítra."

Sto. Domingo de la Calzada: Město vděčí za svou existenci Domingu de Viloria. Někdejší poustevník obětoval pouti celý svůj život. Vykácel hustý les kolem řeky Río Oja, postavil most a zpevnil cestu (calzada). Založil ubytovnu a hospic a sám se staral o nemocné poutníky. Už krátce po své smrti byl Domingo (Dominik) prohlášen za svatého. 

Zázrak sv. Dominika připomíná bílý pár kohouta se slepicí chovaný v kostele. V 16. st. zde byl odsouzen ke smrti oběšením německý poutník, ale sv. Dominik jej zachránil. Němec vysel na oprátce na šibenici, avšak seděl na ramenou sv. Dominika. Když to spatřili rodiče odsouzeného, kteří do města přišli, šli s tím za soudcem, který právě seděl u stolu. Jakmile mu oznámili, že jejich syn je živý, odpověděl jim: "Váš syn je tak živý, jako tato pečená drůbež na mém talíři.". Ještě během jeho řeči se zvířata s hlasitým kokrháním a kdákáním zvedla z talíře. Na památku toho soudci z toho města nosí kolem krku stuhu symbolizující oprátku.

"Pořád na západ" by Fáďos

"Je příjemné vídat stále tu stejnou skupinu. Už víme, kdo jde s kým, komu to trvá, apod. Všichni se blížíme. 

Dnes už se také projevil i dlouhodobě snížený příjem proti výdeji energie. Při dobročinném skutku, když jsem své drahé polovičce chtěla natřít rty, málem tyčinku pozřel, jak sladce voněla, majíc ji za potravu. 

Teď vzhůru na pizzu, meloun a hajdy do postele!"

Alexiam

Den osmý: Sto. Domingo de la Calzada - Belorado, 23 km

Sto. Domingo de la Calzada by Alexiam

"Na dnešek jsme si přispali. Odcházeli jsme až mezi posledními a v podobném duchu se nesla celá etapa. A co si budeme povídat, rovnou přiznám, že byla nezajímavá. Cesta obilnicí Španělska znamenala samé pole a žádný stín. Čekalo nás zhruba 23 km po rrvných cestách, kde se člověk těšil na každou zatáčku. Také jsme se patřičně loudali. Za pozitivní můžeme označit množství vesniček, kterýma se procházelo. Pominu - li startovní a cílové městečko, profrčeli jsme 5 dalších vesniček, což je vždy vítaná změna. Jen počet obyvatel žijících v těchto vesničkách v nás vyvolával negativní myšlenky, neboť měl silně klesající tendenci (přesně: Graňon 396 ob., Redecilla del Camino 140 ob., Castildelgado 79 ob., Viloria de Rioja 61 ob. a Villamayor del Río 50 ob.) a my měli strach, do jaké prdele až se dá dojít. 

Když jsme za celou cestu nepotkali obchod, náš plán byl nakoupit až v místě po zabydlení se. Hledali jsme místní farní úřad (bývalé divadlo), kde ubytovnu provozují švýcarští dobrovolníci. Popis byl lehce matoucí, ale povedlo se.

Nejspíš bych měl vysvětlit, proč obcházíme ubytovny s dobrovolným příspěvkem, když táhneme stan. Stan je sice super, ale praskla nám na něm tyč zajišťující hlavní pilíř. Povedlo se nám to opravit, ale nemůžeme si dovolit jej zbytečně namáhat. Proto bereme za vděk free ubytovnami, kde necháme vždy necháme vždy nějakou drobnou donate a stan si necháváme na etapy, kde takovéto ubytovny nebudou. Normálně jsou ubytovny cca za 7 euro/noc/os. a to mi prostě dávat nebudeme. 

Našli jsme tedy krásnou ubytovnu, kde nás bylo jen pár. Po siestě jsme se vydali nakoupit, ale co se nestalo - Španělé měli svátek a zdejší supermarket (jediný obchod ve městě) už neotevře. Zrekapitulovali jsme si tedy, co za jídlo nám ještě zbylo. Na kontě jsme měli čtvrt bagety s vajíčkem a půl suché bagety. Před námi větší část odpoledne, večer a ráno. 

Proběhla změna plánů - odpoledne se najíme, večer budeme hlady a ráno hned vyběhneme do obchodu. Po tom, co jsme zjistili, že supermarket otvírá až v 10, jsme usoudili, že hlady budeme i ráno. Ranní nákup by se konal po 12ti hladových kilometrech v první vesnici s obchodem."

by Alexiam

"Naštěstí nás nic netušící rodina přizvala ke stolu na vydatné jídlo a my si tak mohli odpolední dávku vlastního jídla posunout alespoň na večer. 

K tomu nás velmi potěšila paní na informacích, která nám prozradila, že v jedné z dalších ubytoven je malý krámek. Nakoupili jsme dvě malé markemlády na naši vysušenou bagetu a půlkilové sušenky. Pečivo nebylo. Tím se vyřešil večer. Něco málo sušenek teď schováváme na skromnou snídani.

Rád bych poznamenal, že zdejší kraj je velmi chudý. První, co jsme uměli španělsky bylo "se vende" - na prodej. Pamplona ještě OK, ale už dvě, tři etapy za ní se to cedulkami s tímto nápisem jen hemžilo. A nejde jen o cedulky, polovina baráků ve vesnicích je poloprázdných a krásné chátrající památky místní opravují, jak mohou. Často až příliš nešetrně. Dle cedulí se do toho začíná míchat i UNESCO. Kdekdo by si měl uvědomit, jak se u nás máme dobře. 

Taky si musím postěžovat, že mě diskriminujou propisky.Dobrá polovina jich v ruce levé nepíše, ale pravák nemá problém. To mě staví do velmi tíživé situace, a proto byste si měli mých řádků v tomto deníku vážit. Dnes jsem sáhl po propisce místní. Ne po té naší z Pardubic, která tak škodolibě vynechává. Nazdar."

Fáďos