Kouzlo vlastní zkušenosti

Říká se, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Platí li toto pravidlo, pak jedna do skutečnosti vedoucí zkušenost vydá za celý život. Vlastní zkušenost je základní esencí pro to, abych o dané věci mohl přinést svědectví v psané, obrazové, či hudební formě. Poetický jazyk (umělecké výrazivo), jenž je tohoto procesu nedílnou součástí, je nabit silou a umožní nemlít 'prázdnou slámu', která je pouhou kulturální variací na cokoli, pokud umělec přináší aktualitou nabitou skutečnost. Skutečnost, kým je v dané chvíli pro sebe i pro Univerzum. Aktualitu o tom, kde se ve svém vědomí právě nachází a jakou zprávu o tom přináší. Skutečný umělec se umí vrátit v čase a prostoru naprosto libovolným směrem a 'vzpomenout si  na sebe'. Umí si dokonce vzpomenout i na události, jež se (zdánlivě) nikdy nestaly. Rozhodne li se neztratit pod nánosy denních starostí a povinností a nenechat se semlít, je to jeho tvorba, co odráží život sám a tvoří živou mapu jeho života. Podaří li se mu během života neztratit sílu a navýšit si vědomí, stává se sám sobě skvělým majákem v nekonečném moři pocitů pro své další putování do volnosti. A nebo vážně věříte, že smutečním pochodem a panem farářem to všechno končí?

Skutečně, není nad vlastní zkušenost.  Když vyjdeme do Krajiny, a naše tělo odpoví, víme, že jsme stále ještě živé a vědomé bytosti. Co je víc? Měl jsem nedávnou, poměrně intenzivní zkušenost s vědomím přítomné smrti. Ne že by šlo mně, nebo někomu blízkému v té chvíli o život. Jen jsem ji najednou ucítil. Z hloubky jsem ucítil skutečnost toho, co znamená, že 'smrt nás provází po celý náš život a je naším nejlepším rádcem (spojencem)'. Ucítil a poznal jsem v té souvislosti také hloubku slova 'fatal', které se v angličtině používá trošku jinak, než v českém jazyce. Nejblíž tomu, co jsem poznal, sedí český pojem 'rozhodující'. Takovými 'rozhodujícími' momenty procházíme v našem životě prakticky neustále. Ztrácíme, nebo nabíráme jimi sílu. Rozhodujeme se o tom, jestli někde něčeho přibude anebo někde něčeho ubude. Věřili byste tomu, že i čas se dá sbírat a ukládat pro budoucí použití? Jsou to naše nejhlubší (často zhola neviditelné) činy, které provázejí naše kroky vstříc neznámu a kladou světelnou nit, vedoucí nekonečným temným mořem vědomí zpět do středu nás samých. Procházíme živou Krajinou a ta nám dává vědět, že jsme stále ještě živí. Tváří v tvář vědomí a pocitu Smrti jako rádce a spojence získávají naše činy nový rozměr. Do živé Krajiny přestaneme chodit jako obyčejní a je li to naším osudem, začneme jednoho dne také vidět.

Autor: Petr Václavek
Převzato z: Nového Bohatství
Vystavil: Fáďos