Síla soucitu

Náš současný kulturální svět je naplněn až po okraj bojem, fyzickou silou a zápasem o místo na slunci. Cítíme se být raptory a myslíme si, že nám jde o holé přežití. Obdivujeme se výkonům všeho druhu, soutěž je podle nás nástrojem pokroku, všichni chceme být vítězi, nebo je alespoň oslavujeme. Ospravedlňujeme teritoriální dobývání a zabíjení ve jménu jakéhosi pofiderního světového míru.

Současnému světu vládne symbol velkého macha. Není čas na zbytečné city. Chceme žít výkonněji, silněji, rychleji. Neváháme toho, kdo nám stojí v cestě, smést z povrchu Země. Válcujeme, rolujeme, lámeme, kousáme se a vháníme se do pomyslných arén, kde spolu soutěžíme o... o co vlastně? O sílu.

Protože to kultura umožňuje, stáváme se energetickými vampýry. Prostřednictvím nadřízených a podřízených rolí sajeme cizí sílu, která je nám absolutně k ničemu, protože nedokážeme řádně zužitkovat ani svou vlastní. Stáváme se hluboce unavenými a následně nemocnými bytostmi, které umírají na nesčetné civilizační choroby jen proto, že nám nikdo včas neřekl, že by to mohlo být i jinak.

Devastujeme si těla, abychom dosáhli stavů, se kterými stejně dlouho nebudeme spokojeni, protože vždycky se dá jít ještě kousek dál, výš, nebo rychleji. Jsme jako osli, honící se za mrkví na provázku, která se nám vzdaluje stejnou rychlostí, jakou se k ní přibližujeme. Čím víc úsilí do toho nekonečného závodu vkládáme, tím více se vzdalujeme svému cíli. Ne nadarmo nám v Kongu přezdívají 'bezcílní poutníci'. Závodíme totiž o život sám.

Kulturálně považujeme soucit za něco vznešeného, čeho je málokdo schopen. Soucit taky bereme jako něco nepraktického, jako známku změkčilosti. "Si vyměk, co?", říká se posměšně. Nebo ho pojímáme jako znak nadřazenosti, když říkáme, že "někdo je s někým jen ze soucitu". Případně občas soucitně věnujeme pár kaček bezdomovci, nebo na charitu. Kulturální soucit má mnoho podob. Platí ovšem, že prakticky ve všech případech se neuvěřitelně mýlíme.

Soucit je z hloubky pramenící esenciální a permanentní univerzální lidský cit, který by se dal popsat jako harmonická sou-náležitost všeho živého se vším živým. Jako takový základní Řád bytí v Univerzu. Soucit není nic vznešeného. Je to docela obyčejný sou-bytný a zcela praktický nástroj, vztahující se k celku. Nikdo není daleko. Nikdo není sám. Nikdo nepotřebuje náš kulturální pseudocit. Nepotřebujeme spolu nejdřív soutěžit a krást si sílu, abychom ji pak útrpně darovali prostřednictvím charity. 

Dnes a denně se divím, jak hluboké je naše odloučení od pravé podstaty soucitu a jak obrovskému zmatku díky tomu čelíme. V našem světě prohrává vítěz i poražený, protože se oba pustili do nesmyslné hry. Pravý esenciální soucit nese obrovskou sílu srdce, která rozpustí i ten nejmrazivější led a rozptýlí i ty nejčernější mraky. Síla soucitu je nekonečná a leží přímo uprostřed našeho srdce.

Autor: Petr Václavek

Zdroj: Nové Bohatství

Vystavil: Fáďos