Současná změna paradigmatu I.

Co je to paradigma? Fyzik a historik vědy Thomas Kuhn tento pojem v 60. letech charakterizoval jako soubor názorů, hodnot a technik, které jsou sdíleny danou vědeckou společností. Mohlo by se tak možná nejprve zdát, že se to netýká všech lidí, ale tato vědecká elita, byť si to někdo neuvědomuje, diktuje od 17. století jakési myšlenkové normy (a "nově" zavádí jejich upevňování skrze školní výuku), čímž plní ve výsledku velmi podobnou funkci, jakou předtím zastávala jiná instituce - církev. Z tohoto hlediska současné paradigma představuje stejnou past, a to především pro obyčejné lidi.

Paradigma se týká minimálně celé západní civilizace a je paradoxně založeno, podobně jako "středověké" paradigma, na (slepé) víře ve všechny základní "poznatky"jeho tvůrců - pro každé paradigma, byť "vědecké", je totiž klíčová VÍRA v jeho základní dogmata. Stejně jako církevní elita, tak i stoupenci newtonsko-karteziánského pohledu na svět nejprve museli vytyčit, co je "povoleno" a co "zákázáno". Důkazem toho, že to takto funguje, je prostý fakt, že jakmile se dané paradigma ustálí, po dobu jeho vrcholu málokoho napadne pokládat si otázky, které jsou přece "zcela absurdní", protože nejsou známy jinak než jako ty "zakázané", díky čemuž většina lidí nemá o existenci těchto otázek ani ponětí a nebo se stydí za to, že jim vůbec přišly na mysl. Proč to nazývám prostým faktem? Protože tato fáze je všem z nás velmi dobře známa, jelikož jsme se do ní narodili - tedy do už plně rozběhnutého paradigmatu, jehož motto by šlo možná vyjádřit slovy: "žádné pochybnosti, máme vědu".

Thomas Kuhn však vytyčil jednotlivé fáze paradigmatu takto:

1) perioda před vznikem paradigmatu (chaos a soutěž mezi starým a novým paradigmatem)

2) perioda normálního fungování vědy (představy o světě jsou považovány za objektivní realitu a nikdo to nezpochybňuje, popř. se zařizuje, aby takoví lidé byli umlčováni)

3) perioda abnormální vědy (počínající chaos, anomálie jsou považovány za výsledky chybného výzkumu; vzrůstá nejistota, která ústí v intenzivní hledání - někteří vědci se obrací k filozofii)

Mezi fází 3 a 1 existuje jakýsi přechod, pro který je charakteristický silný odpor staré školy, což jen posiluje vědeckou revoluci, jelikož se ukazuje, že staré paradigma již nefunguje, nestačí - je zkrátka nadále neudržitelné.

Je Vám určitě jasné, kam tím vším mířím - stačí si nakonec dohledat reakce staré školy na švýcarský objev s neutrinami a jeho následné popření. Měli bychom si uvědomit, že tito lidé vystudovali staré teorie a nemají pružné uvažování. Chápejme, že oni (pod)vědomě cítí nejen ohrožení jejich přesvědčení, ale tím i přímo jejich celého života! Mnozí tak nové paradigma za tohoto života nepřijmou za své, ačkoli věda má být otevřená všemu! Neměli bychom jim to ale zazlívat; je to jejich úděl.

Pojďme se krátce podívat do historie, která někdy umí být dobrým vodítkem. Přijímali jsme na povel za svá přesvědčení Aristotela, Newtona, Descarta, Koperníka, Galilea… a přestože už se dnes nevedou spory o tom, zda je Země placatá či kulatá, cítíme, že jsme opět svědky rozpadu jednoho paradigmatu a prosazování se toho nového - ten už nám ale nikdo nevnucuje, což je novinka. Přichází již delší dobu hezky po špičkách. I tak se asi nevyhneme konfliktům, jak už jsem naznačoval a je to v tomto směru zcela přirozené.

Stávající, byť slábnoucí, paradigma se zrodilo de facto v půlce 17. století a bylo samozřejmě revoluční a plnilo dobře funkci překonání toho starého a posunutí se někam výš (a nebylo určitě také úplně jednoduché jej ve své době prosadit). I tomuto paradigmatu však již dochází dech. Ukazuje se totiž, že newtonsko-karteziánský pohled na svět byl také založen na mylných představách. Základní taková představa je vesmír fungující jako matematicky předvídatelný stroj. Byl považován za pevný, jelikož atomy byly považovány za pevné, dále nedělitelné částice, které dle tohoto pojetí byly pasivní a neměnné. Prostor byl definován jako trojrozměrný, absolutní, neměnný a rovněž v jistém smyslu pasivní. Čas byl definován jako lineární a měl plynout rovnoměrně stále někam dopředu…

Může se zdát, že Isaac Newton popíral jakoukoli metafyziku, ačkoli byl hluboce věřící člověk (a pravděpodobně člen tajného společenství). Je zajímavé, že právě z jeho myšlenek začala klíčit moderní věda. Pojem Boha jako takový nebyl samozřejmě v začátcích ještě úplně popřen; předpokládalo se ještě stále, že za tím vším stojí nějaký Tvůrce, měl se však nacházet někde v dáli a svůj dokonalý stroj odtud pouze sledovat. Tato představa se ocitala postupně čím dál více kdesi v pozadí, jelikož přestala fungovat a tak došlo pravděpodobně k oné fatální chybě - nefungovala jedna představa, co se týče přesahu za tím vším, a proto vyloučili rovnou všechny možnosti, ať je to jednodušší - pojem "reálné" se tak postupně zúžil jen na to "smysly zachytitelné" a "vědecky ověřitelné".

Nyní se však naštěstí do popředí vrací právě otázka po smyslu vesmíru a bytí na Zemi. Přibývají anomálie. Možná proto, že tyto otázky byly násilím potlačovány vědeckou elitou v určité fázi vývoje lidského vědomí, vynořují se po pár staletích zákonitě s o to větší intenzitou, za což vděčíme mimo jiné paradoxně právě vědě - konkrétně kvantové fyzice.

Fyzika byla vůbec prvním vědním oborem, kde se začalo ukazovat, že staré paradigma se hroutí - v podstatě všechny základní postuláty newtonsko-karteziánského paradigmatu popřela už Einsteinova teorie relativity spolu s kvantovou teorií, a nejen to, ale o tom podrobněji až příště…