Lidé jsou často smutní. Velice často. Vedou je k tomu mnohé důvody. Někdy je smutek oprávněný, ale mnohdy je úplně zbytečný. Mezi ty závažné důvody se zcela jistě řadí smrt někoho blízkého. Smrt člověka je brána jako jedna z nejsmutnějších věcí vůbec. Tím spíš, když jde o smrt v rodině. Pojďme se ale na smrt podívat z malinko jiného pohledu, mnohým čtenářům těchto stránek a stránek jim blízkých určitě známého pohledu.
Co je smrt? Co představuje? Odchod duše z tohoto světa, z této dimenze. Svlečení šatu zvaného tělo. Lidé se rodí a umírají, ale všichni, úplně všichni jsou tady s námi. Duše z naší dimenze mizí a zase přichází. Sledují svět, čekají, dostávají úkoly a jdou zase "do boje". Odhodí oblek a zaběhnou si pro nový, neposkvrněný, nový naděje. Oblek, který jim dá další šanci začít od nuly a s čistým štítem. Započnou další z (nekonečné?) řady kapitol.
Povolá-li si je Bůh, nemá pro ně již další práci. Splnili, co mohli, co dokázali. A co se nepovedlo, to na ně čeká přístě. Smrt je jako odchod do důchodu. Země si je vezme, protože už splnili své a dál budou platnější, až se mezi nás podívají z dětského pohledu.
Proto bych se rád jednou dožil časů, kdy se začne smrt brát maliko jinak. Všechen ten smutek se nám tady kumuluje a rozhodně to nepomůže. Samozřejmě, smutek je na místě, ale měli bychom se naučit jej lépe překonávat, tím spíš, když máme výše zmíněné znalosti. Dovolme duším, aby se moly dát na svou další Cestu. Smutek je to poslední, co potřebují. Vzpomínejme s láskou a dejme jim sílu, aby šly dál bez nás.
Není důvod duše nebožtíků táhnout zpět k zemi, protože stejně jako k vraždám, tak i k obyčejným úmrtím dochází jen se souhlasem oběti. Dopřejme jim novou zkušenost a čerpejme co nejvíc i z takových životních situací; mají nám něco ukázat, stejně jako úplně vše, co se stane.
Fáďos
Tak to mě dost oslovilo, Honzo; moc pěkně napsáno!
OdpovědětVymazat