Když se hudba vsákne hlouběji

Dnes a denně se můžeme přesvědčit o tom, jak je pro mnohé hudba důležitá. Obecně je mnohými považována za lék, stejně tak mnou. Každý ji dokáže vychutnávat jinak. Vteřinový úryvek písničky vzbudí v každém z přítomných zcela jiné pocity, které se mnohdy úplně zbytečně zobecňují pro porovnání, jaký kdo z toho má pocit. Pro takovéto srovnávání písní máme každý několik obecně tolerovaných termínů, které obvykle vměstnáme na prsty našich dvou horních končetin. Otázkou je, zda-li je třeba tyto své pocity srovnávat. Jsou přece jedinečné a nelze je předat dokonale.
Občas (vždy?) se také stává, že se s každým novým poslechem tyto pocity mění. Jednou jen malinko, podruhé výrazně. A někdy pak velmi razantně.

Jednu takovou razantní změnu pocitů při poslechu hudby právě zaznamenávám a chtěl bych ji tady přiblížit. Čím dál méně mě hudba jen tak doprovází a čím dál více mě "krmí" pocity plnými hlubokého prožitku a vjemové nirvány. Je to zvláštní a velice si to užívám. Stává se to u písniček s desítkami přehrání, ale i u kousků, které jsem předtím slyšel jen párkrát. Dostavuje se zvlášní pocit, který je naplněn intenzivním vychutnáváním si každého tónu a respektem k něčemu mocnějšímu, silnějšímu, většímu. Ten se dále míchá s nostalgií vyvolávající nevědomý úsměv na rtech. K typickým nostalgickým pocitům to má ale hodně daleko. Nevyvstává mi v hlavě žádná vzpomínka...mnohdy k některým písním ani žádné výzazné vzpomínky nemám a znám je třeba jen pár hodin. Je třeba opravdu zdůraznit, že celý tento nostalgický pocit nemá (v rozumovém vnímáni!) s minulostí nic společného a celkově je to velice přítomná a chvilková extáze naprosto bez přemýšlení a vzpomínání. Maximálně přítomný pocit naplnění vjemů až po jejich meze.

Pokaždé, když skladba dohraje, mám nutkání někomu ji poslat, aby zažil to samé, ale pak mi dojde, že přesně takový pocit jej nikdy nezasáhne. Možná velmi podobný, možná intenzivnější, možná zcela jiný a stejně strhující, ale nikdy ne přesně takový. Každopádně bych to každému velmi přál. Hudby jsem se naposlouchal už opravdu hodně. Často jsem si říkal "Co já na tom ještě chci poslouchat?" Ale teprve po tísících hodin poslechu všelijak rozmanité hudby se mi stalo něco takového, co popisuji výše. Po všech těch úžasných pocitech, které mi hudba nabídla, se dostavil takový, který je všechny o něco převyšuje...ač jsem si myslel, že už jsem kouzlo hudby objevil dříve.

A mimo jiné mě to zřejmě i odnaučilo nutkání psát "to znám" ve chvílích, kdy někdo popisuje svůj pocit z nějaké situace, kterou jsem také zažil, nebo si to aspoň myslím. Jednoduše proto, že to znát nemůžeme, při čemž situace může být klidně do puntíku stejná. Na to jsem přišel teprv s tímto zážitkem.
Mnozí z vás si určitě říkají, že znají ten pocit, který popisuji. Ale není to pravda. Třeba si uchováváte něco ještě daleko intenzivnějšího, třeba je to jen obyčejná radost z dobré hudby, ale je to jen VÁŠ pocit a nikdy jiný jej nikdy nezažil.

Možná jsem se v životě o kousek posunul. Třeba se něco přehouplo. Něco, co mi dovolilo vstřebávat daleko intenzivnější pocity z již dávno známých a ohraných situací. Možná jsem přišel na kloub něčemu velkému (pro mne osobně) a ani o tom nevím. Každopádně si to moc užívám.

Zde bych mohl ještě doplnit poznámku Patrika z osobní korespondence: Mnohdy se dnes zbytečně analyzuje forma hudební nahrávky na úkor toho hlavního - co hudba sděluje a jak působí na každého z nás.

Fáďos