Živý život: naděje pro rok 2012

Aby byl život životem, musí v něm to živé proudit a být v pohybu. Z pohledu energie, cokoli na dlouhou dobu ustrne a usadí se, má tendenci se zakalit, stát se nepružným a toxickým. Tváří v tvář tomuto základnímu pricnipu Univerza postrádají všechny společenské a spirituální koncepty dnešního civilizovaného světa smysl, protože někdy před 2. - 3. tisíci lety objevily cosi, u čeho na dlouho ustrnuly a dnes to samy považují za vyčerpané, protože nepřipouštějí k objevenému přidat byť jedinou novou možnost. V něčem se to podobá lidem - ti někdy taky raději umřou, než by se změnili. Jsme svědky jedné obrovské krize - nikoli politické nebo finanční (to jsou čistě virtuální a účelové součásti hry) - jsme svědky hluboké krize, kterou ani v pravém slova

smyslu krizí nazvat nelze. To co se nám odehrává před očima je jen přirozený konec jednoho velkého cyklu - konec evropské civilizace, jak ji známe. Nedivím se, že se objevují různí vyšinutí 'strážci starých evropských hodnot', kteří za své masakry žádají válečné kříže, že prázdné kostely lákají na techno a všechny ty bezradné politické mluvící hlavy, jež dnes tvoří elitu světa 1.0, stojí s prázdnýma rukama nad obrovskou ztrátou a nefuknčními ekonomickými teoriemi, jež měly být zdrojem permanentního štěstí a už navždy spasit svět a vše živé v něm. Zajímavé, pikantní a signifikantní na tom celém je, že konec evropské civilizace přichází ze stejného místa, kde to všechno začalo - z Řecka. Kruh se uzavřel.

Tváří v tvář sobě samým stojíme před jasnou volbou:změnit se a přežít, nebo se nezměnit a zaniknout. Jsme ve finálním stadiu ne-moci, nazvané 'mitote'(staré toltécké slovo označující hluboké myšlenkové zmatení, příp. podsvětí mysli), ktrou jsme si způsobili sami bezmeznou akceptací a udržováním kultury světa 1.0, které jsme uvěřili tak hluboce, že se pro nás stala jedinou možnou realitou. Narazili jsme na okraje této reality a je jasné, že jsme z toho pocítili globální úzkost (7 civilizovaných lidí z 10 má dnes zkušenost s antidepresivy), ty možnosti jsou totiž značně omezené. Ocitili jsme se uprostřed věty, kterou jsme měli doma na dřevěné krabici na zápalky - dobrý sluha, ale zlý pán. Stojíme ovšem taky na prahu nových možností, o kterých se od dutých mluvících hlav v televizi nic nedozvíte, protože ne ně nemají dosah. Věnujete jim přesto svoji drahocenou pozornost? Dobře, vybíráte si sami. Co znamená naše strnulá a vyčerpaná civilizace z pohledu věčnosti? Kolik takových pyšných stavitelů nebeských růstů všeho druhu bylo v historii smeteno do zapomění? Věříte, že tam venku podřimuje na obláčku nějaký fousatý bělovlasý děda, kterému záleží na tom, že jsme si vybrali divný sen, který se stal noční můrou? A že ten děda čeká jenom na to, aby se o nás zase mohl postarat? Nebo myslíte, že nás nějaký jiný bělovlasý děda, podřimující na hradě, vyvede z toho obrovského zmatku na základě nějaké nové ekonomické teorie, jako to udělal v roce 1990? Zapomeňte na dědy, už jsou to oba staří, unavení a vyčerpaní pánové, zasluhující odpočinek. Země se jenom trošku oklepe a bude dál snít svůj pokojný sen bez toho otravného hmyzu, který jí permanetně přináší jen strádání a utrpení.

Poslední věta by mohla znít tak, že jsem zastáncem holywoodských scénářů o katastrofické podobě konce světa. V žádném případě. Možná nám dá matka Země trochu najevo, že už ji docela otravujeme. Možná se skutečně trošku oklepe. Přesto míra lásky, kterou nám v bezpodmínečné podobě donekonečna prokazuje je tak hluboká a bezmezná, že nevěřím tomu, že by jednoduše dokázala zahubit své děti. Z toho mála co jsem dosud načetl, toto není v přirozeném Řádu bytí.

Mám pocit, že nás čeká něco trošku jiného. Konec světa na individuální úrovni. Sedm miliard malých ale zásadních konců světů a probuzení. Denně jsem svědkem vzdouvajícího se vědomí a narůstající touhy po volnosti. To vědomí se rozšiřuje, prosvěcuje a čistí prostředí, ve kterém žijeme. Ta touha nás žene dopředu, protože nemáme co ztratit. Probuzení se dnes odehrává u mnoha lidských bytostí nejrůznějšími způsoby, v nejrůznějších prostředích a za nejrůznějších okolností. Médiím je to neviditelné, přesto srdci jasné. Něco je ve vzduchu a není proti tomu obrany. Na koho teď vládci světa 1.0 pošlou své armády, které už stejně dávno nemají jak zaplatit? Začnou bojovat zbraněmi typu ACTA, SOPA nebo PIPA, které jsou jen malým zahleněným plivancem do oceánu čistého vědomí? Ne, jsou to jen marné pokusy hrát hru o čas - o udržení pozornosti u informačního zmatku bez reálného základu. A přitom stačí tak málo - udělat jeden vlastní malý krok pro Člověka, co by byl velkým skokem pro lidstvo. Vlastně stačí jediné. Rozpomenout se na své ryzí kořeny. Na to živé a divoké v každém z nás. Že se toho bojíme je přirozené. Že nám nakonec nic jiného nezbude je fakt. Nakonec budeme muset všichni najít svou původní, potlačenou a popíranou originalitu, abychom přežili. Vybrat si ji a zvolit si vlastní nové možnosti. Být svobodný. Já už si vybral. Nebudu přece jíst vězeňskou šlichtu z ešusu jako ostatní jen proto, že se lidstvo nechalo dobrovolně uvěznit a zatím se bojí vylézt ven. Tam venku jsou parádní kousky, o kterých se vám dosud ani nezdálo. Dobrou chuť!


Autor: Petr Václavek, Nové Bohatství
Vystavil: Fáďos