Stačí se trochu zamyslet a člověk přijde na to, že je celé školství postaveno na špatném základu. Naprosto špatném.
Každé dítě se rodí jako génius, umělec. Obtížné ale je, zůstat umělcem i v dospělosti. Nějakým takovým způsobem se ve své době vyjádřil Leonardo da Vinci a platí to dodnes.
Každý jsme originál. Krásný, osobitý a jedinečný originál. Každý umíme své. A jeden z problémů škol je absence naprosto zásadních směrů a předmětů. Zdaleka ne každý má potom možnost najít to své. Každý jsme geniální. Budeme-li ale hodnotit rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude si pořád připadat naprosto k ničemu.
Všímáte si dětí, jak jsou téměř bez zábran? A není to spíš dobře? Člověk je od přírody zvídavý. Takový se narodil, ale vydrží mu to většinou jen pár let. Proč?
Platí sice, že kdo nic neskusí, nic nezažije. Ale platí také, že kdo se do všeho hrne, často si natluče. To jsou dva protipóly.
Děti se nebojí chybovat a to je krásné. My, co máme skolu za sebou, jsme pravý opak. Ve škole nás učí, že chyba je to nejhorší, co se může stát. Chyba? Tak za pět. Trestají nás za to, že chybujeme. A to je zásadní problém. To je jeden z nejhorších postojů, který mohou kantoři mít. Proč?
Nikdy nemůžeme přijít na něco převratného, na něco přelomového, pokud se bojíme chyb. Učí nás bát se chyb a tím naprosto ničí naši kreativitu a odhodlání se do něčeho pustit. A platí to naprosto pro vše, čeho se bojíme (teda alespoň mě nic jiného nenapadlo).
Člověk by měl dělat jen to, co jej naplňuje. Jakmile mu něco vadí, vždycky má možnost s tím něco udělat. Je to jen na něm. Ale jakmile si začne pokládat otázku, ale co když to nevyjde, co když to a co když ono...jakmile dostane strach, je kořistí a je vynulován.
Žádné komentáře:
Okomentovat