Česká transpersonální konference 2016

„Revoluce vědomí a vnitřní transformace“

Historicky první česká transpersonální konference s podtitulem „Revoluce vědomí a vnitřní transformace“ navazuje na úspěšnou pražskou mezinárodní konferenci z roku 1992. Hlavním protagonistou akce bude opět zakladatel transpersonální psychologie prof. MUDr. Stanislav Grof a těšit se můžete i na řadu dalších osobností.

Koncentrace téměř dvou desítek garantovaných odborných přednášek, pěti diskusních panelů, řady kvalitních workshopů a filmových dokumentů představí ve dvou intenzivních dnech různé úhly pohledu na spirituální aspekty lidské zkušenosti a aktuální poznatky o lidském vědomí.

Zazní nejen odvážné myšlenky z oblasti transpersonální psychologie a obnoveného výzkumu psychedelik, ale diskutovány budou také alternativní filozofické koncepty, otázky návratu spirituality do hlavního proudu vědy a v neposlední řadě moudrost a praxe starých domorodých tradic.

Konference v rámci mezioborového dialogu přinese prostor pro zamyšlení a inspiraci.

V doprovodném programu najde své místo i sdílení osobních zkušeností a prožitků. Léčení problémů člověka i lidstva jako celku je úzce spojeno s vnitřní transformací každého z nás. Pokud jste na posun horizontu svého vědomí připraveni, neváhejte - počet míst na konferenci je omezen!

Simona: první publikace

Život je pomíjivý

Život je pomíjivý.

Měla jsem dojem, jakoby s mým příchodem celá krajina ustrnula v půlce pohybu a němě mě pozorovala. Jenom vítr mě milosrdně objímal do své náruče, našeptával mi rozmilá slova a lákal mne, ať se k němu přidám na jeho strastiplnou pouť. Zaslechla jsem i pár popěvků ptáků, kteří ovšem létali kdo ví kde. Ovečky ustaly ve svém oblíbeném bečení a poklidně se pásly. Vítr pomalu vzdával svou snahu přemluvit mne a radši si začal pohrávat se žlutou houpačkou opodál. Ani louky se mu nebránily jako já. Nechávaly ho, aby po nich lehce klouzal, líbal je a hladil, užívaly si jeho laskání a pomalu se mu poddávaly. 

Byl to jejich oblíbený milenec. 

Život je pomíjivý.

Les na východě působil trochu hrůzostrašným dojmem. Byl jako lavina, která se valí z hor do údolí, požírá vše, co jí stojí v cestě, nezná slitování. Měla jsem dojem, že se ke mně s každým okamžikem přibližuje, že mě láká do své náruče stejně jako vítr před chvílí. Jenže ani způsob přesvědčování, který zvolila lesní lavina, ve mně nevyvolával touhu se připojit. 

Život je pomíjivý.

Mohutnost hor okolo mě mě okouzlovala. Měla jsem pocit, že jejich vševědoucí majestátnost mi dokáže nahlédnout až do nitra mé duše. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od té dechberoucí scenerie. Připadala jsem si jako v nějaké zakázané pohádce. Všechna ta zeleň okolo mě, zpěv ptáků, čím dál pevnější obejmutí větru, rozhled do široké krajiny. Dodávalo mi to sílu, čerpala jsem z toho energii. Ale zároveň jsem cítila, že je něco špatně. Zamračeně jsem prozkoumávala očima okolí, až jsem na to konečně přišla.

Život je pomíjivý.

A Tvé místo je vedle toho, koho miluješ, ne na lavičce venku ve vichru.

Tak běž, lásko, neseď tady.

Život je pomíjivý.

Tak si ho važ a užij si ho!


Cathy

V zimě se čte dobře

Patrik: K postavě Ježíše Krista (velikonoční pozvánka na text od Vla Bi)

Zdroj ZDE

Ahoj všem čtenářům SNE při Velikonočním pondělí,

pokud jste to ještě nezaregistrovali, Vla Bi napsala nedávno  úžasné shrnutí snad všech možných pohledů na postavu Ježíše, je to však inspirativní nejen v tomto směru, ale i v pohledu na pravdu a "pravdy" vůbec. :-)

Článek byl zveřejněn na Michalových Myšlenkách, viz ZDE. 

Mějte se hezky,

Patrik

Alexiam: Šankhaprakšálana aneb jogínská očista na vlastní kůži

zdroj zde

Říká se, že jeden z klíčů ke zdravý leží ve střevech. Všichni je máme zaneseny toxiny nacházejícími se v potravinách a prostředí, stejně jako toxiny z našich vlastních buněk, které tělo ve velké míře zvládá odstraňovat přes ledviny, plíce či kůží ve formě potu. 

Pro některé může být překvapivý fakt, že ani nemusíte trpět zácpou, aby vaše střeva potřebovala očistu - ani pravidelné vyprazdňování nezaručí, že vám na sliznici tlustého střeva nevznikají sedimenty, kde probíhá hnilobné kvašení. A vznikající toxiny se vesele šíří celým tělem..., kde mohou být zdrojem zhoubného bujení. Jaké mohou být další důsledky zácpy popsal švýcarský lékař A. Keller ve své knize Smrt přichází ze střev:

Žaludek: Ztráty napětí (tonu) žaludku, snížení žaludku, vředy, rakoviny. (Nehledě na to, že často je příčinou zápachu z úst.)

Ledviny: Ledvinové kameny, ledvinové koliky.

Nervový systém: Nespavost, deprese, zvýšená dráždivost, hysterie.

Dolní končetiny: Zánět sedacího nervu, venostáza vedoucí k tvorbě městků (varixů).

Tračník: Hemoroidy, rakovinná bujení (viz výše).

Játra: Jaterní městnání, žlučové kamínky, intoxikace.

Apendix: Chronický nebo akutní zánět.

Krev: Anémie, patologické změny složení krve (které ovlivňují VŠECHNY orgány a VŠECHNY buňky).

Podbřišek: Různá městnání krve, chronická infekce pohlavních orgánů (dělohy, vaječníků, vejcovodů), posun dělohy.

Kůže: Různé vyrážky.

zdroj zde

Podobně jsem vycházela už jen z logické úvahy, že při očistě organismu vše prochází ledvinami nebo střevy, je tedy příhodné začít s očistou právě u nich. A tak jsem hledala.. Po zvážení jsem se rozhodla pro jogínské samopromývání zvané šankhaprakšálana neboli várisara. Vyhradila jsem si na to páteční dopoledne a odhodlávala se. 

Celá metoda tkví v pití teplé slané vody a cvičení sady jednoduchých cviků. A samozřejmě z vyprazdňování, bez toho by očista střev asi ani nebyla. 

Cviky jsem si pět minut předem natrénovala a namíchala první sklenici. Po vypití každé sklenice jsem provedla sérii cviků a pokračovala do šesté sklenice, po které mělo přijít první vyprázdnění. Nutno podotknout, že asi od páté sklenice se mi z osolené vody dělalo notně na nic, ale vytrvala jsem. Výhodou bylo a je, že cviky jsou sestaveny právě tak, aby posouvaly vodu celým trávicím traktem, což bylo znatelně cítit. 

Po první návštěvě toalety jsem pokračovala, teď už byl sled rychlejší - voda - cvičení- WC. Obvykle bývá potřeba 10 - 14 sklenic, aby z člověka vycházela už jen čistá voda. Já jsem při 11. sklenici podlehla odporu lít do sebe slanou vodu a celý proces ukončila. 

Musím říci, že jsem byla dosti zesláblá a neschopná vlastní tělo zahřát. Proti chladu jsem bojovala horkou vanou a na slabost mi mírně pomohlo první jídlo - rozvařená rýže s rozpuštěným máslem. Z toho se mi nakonec dělalo tak zle (neolíznu ani nůž od másla, tudíž i z přemáslované rýže se mi zvedal žaludek), že jsem nepohrdla těstovinami se sýrem. 

Dalších pár hodin jsem se raději nevzdalovala od záchodu, vlastně jsem na to neměla moc ani sílu. V poledne jsem se zmohla na prohlášení, že při představě, že letos pojedeme k moři se mi dělá značně nevolno a ráda bych protestovala. 

Upřímně, moc si nedovedu představit absolvovat takové martyrium každé dva týdny jako na některých jogínských školách, ale dvakrát do roka (jak je doporučováno nám smrtelníkům) bych to snad zvládnout mohla. Ale třeba mě příště při první skleničce tato odvaha přejde, kdo ví...

Alexiam

Až na Konec světa: Díl patnáctý

Dnešní díl vychází s týdenním zpožděním, jako na většinu dnešní společnosti i na nás dolehl časový pres a minulý víkend jsme upřednostnili více relaxu než práce x). Al.  

Den třicátý: Ventosa - Villaserío; 25,5 km

"Tak jsme zase na cestě. Večer jsme se vehementně dohodli, že vstáváme v sedm. Pak jsme se asi do jedné ráno hádali, pak přemýšleli, že půjdeme rovnou, takže jsme nakonec vstali až před devátou. Rozhodli jsme se, že to byla naše poslední noc pod stanem, i když počasí bylo přijatelné (nikdo ze skupiny neumrzl). Ráno jsme byli líní ho balit a taky již nějaký ten týden nese šrám na nosné tyči. Nakonec jsme na něj napsali cedulku "free tent for children" a vyrazili lehčí o dvě kila. Ráno jsme měli pocit, že nám bubnují na plachtu kapičky deště, a když jsme vykoukli, bylo pod mrakem. Ale také krásně teplo, po takovém dni toužím celé camino."

Můj dům, můj hrad! by Alexiam

"V prvním baru jsme se pustili do osobní hygieny - po dvou dnech čuňata! Jen co jsme si vyčistili zuby, byli jsme jak znovuzrození. Jelikož jsme už od večera neměli vody, málem jsme jim vypili studnu i s kohoutkem a capkali dál. Špatně jsme si tu všimli značek a už nám dva řidiči ukazovali, kudy máme jít. Brzy se objevily první dešťové kapičky, naštěstí jen tak opatrně mžilo, ale i bez toho bychom se obešli. 

Před Negreirou jsme přecházeli řeku přes krásný gotický most. Shodli jsme se na tom, že nás překvapuje, že jej opravili už v 18. století, v době, kdy na tom nesešlo a památky se nechaly chátrat." 

by Alexiam

"V Negreiře jsme v informacích získali seznam ubytoven i s cenama. To nás odradilo od nějakých soukromých ubytoven - 12€ za noc dáme v galicijské ubytovně za oba dva, pak jsme šli nakoupit , na trase je to s obchodama nouze, tak jsme nabrali jídla a jídla. Samozřejmě, že na řadu přišli i nanuky - místní kornoutky nejsou sypané oříškama!!!

Kousek za Negreirou nás zaskočila krajina. Procházeli jsme nedávno shořelým lesem, vyrůst stihlo pouze kapradí, půda byla černá a většina stromů uschlá. Vypadalo to, že tentokrát se jim to naštěstí podařilo zachytit včas, jednalo se sice o poměrně velký úsek, ale není to od pobřeží k Santiagu. Byl to smutný pohled." 

Galiza is not Spain! by Fáďos

"Brzy jsme se přehoupli přes hřeben, překvapivě je jich tu stále dost a dávají nám celkem zabrat. Nejsou sice moc vysoké, ale stoupá se na ně skoro z 0 m.n.m. Pak už jsme jen ťapkali po cestě do ubytovny. To byla stará školní budova, spalo se na zemi na matracích - nejspíš v kabinetech, protože na třídy to bylo maličké. Když jsem potřebovala na záchod, musel H. zvednou rožek matrace, abychom vůbec otevřeli dveře. Byla jen za donativo, ale k našemu údivu paní chtěla peníze hned do ruky. To bylo nepříjemné. Během večera na nás přiběhl pán ze sousedního kabinetu, jestli my tam děláme ten hluk (nikdo žádný neslyšel). V noci tam šramotil někdo na chodbě a už tam načuhoval, jestli mu má jít vynadat. Podívín. 

Ještě nás pobavilo, když tam jeden z těch kluků prováděl nově příchozího a odkýval mu, že tam jsou samí kluci, přestože i on tam měl slečnu."

Alexiam

Den třicátý první: Villaserío - Olveiroa; 20 km

"Neodcházeli jsme poslední!! Ještě v ubytovně zůstal kluk, co si nad svíčkama ohříval vodu na čaj, když jsme raketově vyráželi. Naštěstí nás jen 20 km. Ráno bylo příjemně, polojasno, tak akorát teplo. 

Brzy si ohnivé slunce začalo prorážet průzor navrstvenými roztřepenými mraky, to však bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsme jej viděli. Zasvítilo až odpoledne v ubytovně. Za chůze se zatáhlo a brzy začalo i pršet. Navíc se to příšerně táhlo. Měli jsme pocit, že dupeme už celou věčnost, zatímco jsme měli za sebou jen asi 8 km a hodinu a půl." 

Ufoní Alexiam by Fáďos

"Šedivé odpoledne prosvětlila pekárna. Paní tam měla obrovské koláče z chlebového těsta plněné masem nebo rybou, překvapivě to nebylo pečené, ale smažené. Bohatě nám stačil každému jeden dílek a měli jsme úžasný oběd za 3€. Hlavní bylo, že jsme pošetřili bagety na horší časy (zase jsme jich vzali málo). 

No a pak se rozpršelo. Poprvé jsme tu nějak víc zmokli. Pořádně pršelo v noci v Logroňu, pak až včera chvilku mrholilo a dneska poprchalo. Jinak jsme tu měli furt vymetenou oblohu. Neuvěřitelné. 

Takto za deště se to táhlo ještě víc, ale ještě jsme to nějak doklepali. Jen si nedovedeme představit, co bude zítra, když máme do 12 km víc. 

Tady jsme byli mezi prvními, tak jsme si dáchli, šoupli sprchu a uvařili polévku, abychom se prohřáli. Brzy na to vylezlo sluníčko a my doufáme, že to vydrží i ostatní dny. Využili jsme situace a šli prát. Al. si raději sundala prstýnek, protože se bála, že jí z namydleného prstu sklouzne. Samozřejmě ho tam zapomněla, následující půlhodinku, než si všimla, jsem si vyloženě užíval. A co teprve, když jí cvaklo, že ho tam nechala. A já, samozřejmě tak hrozný snoubenec, jsem ji v tom nechal vykoupat. Asi nikdy nezapomenu ten její výraz "Já jsem asi něco provedla...".

Teď jíst a zítra hurá k Atlantiku!"

Fáďos