Autoři tohoto projektu přispívají do pole informací tím, že zde kromě umisťování vlastních příspěvků třídí dle vlastního uvážení textový materiál z jiných zdrojů. Výsledkem je tak svébytné centrum informací z oblasti spirituality, psychologie, alternativní medicíny atp. V mnohém ohledu jsou zde konkrétní témata pojímána nově a tento nový pohled může být chápán jako nová energie, jejíž živým středem - a rozcestníkem - by měl tento portál být...
Měla jsem dojem, jakoby s mým příchodem celá krajina ustrnula v půlce pohybu a němě mě pozorovala. Jenom vítr mě milosrdně objímal do své náruče, našeptával mi rozmilá slova a lákal mne, ať se k němu přidám na jeho strastiplnou pouť. Zaslechla jsem i pár popěvků ptáků, kteří ovšem létali kdo ví kde. Ovečky ustaly ve svém oblíbeném bečení a poklidně se pásly. Vítr pomalu vzdával svou snahu přemluvit mne a radši si začal pohrávat se žlutou houpačkou opodál. Ani louky se mu nebránily jako já. Nechávaly ho, aby po nich lehce klouzal, líbal je a hladil, užívaly si jeho laskání a pomalu se mu poddávaly.
Byl to jejich oblíbený milenec.
Život je pomíjivý.
Les na východě působil trochu hrůzostrašným dojmem. Byl jako lavina, která se valí z hor do údolí, požírá vše, co jí stojí v cestě, nezná slitování. Měla jsem dojem, že se ke mně s každým okamžikem přibližuje, že mě láká do své náruče stejně jako vítr před chvílí. Jenže ani způsob přesvědčování, který zvolila lesní lavina, ve mně nevyvolával touhu se připojit.
Život je pomíjivý.
Mohutnost hor okolo mě mě okouzlovala. Měla jsem pocit, že jejich vševědoucí majestátnost mi dokáže nahlédnout až do nitra mé duše. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od té dechberoucí scenerie. Připadala jsem si jako v nějaké zakázané pohádce. Všechna ta zeleň okolo mě, zpěv ptáků, čím dál pevnější obejmutí větru, rozhled do široké krajiny. Dodávalo mi to sílu, čerpala jsem z toho energii. Ale zároveň jsem cítila, že je něco špatně. Zamračeně jsem prozkoumávala očima okolí, až jsem na to konečně přišla.
Život je pomíjivý.
A Tvé místo je vedle toho, koho miluješ, ne na lavičce venku ve vichru.
Říká se, že jeden z klíčů ke zdravý leží ve střevech. Všichni je máme zaneseny toxiny nacházejícími se v potravinách a prostředí, stejně jako toxiny z našich vlastních buněk, které tělo ve velké míře zvládá odstraňovat přes ledviny, plíce či kůží ve formě potu.
Pro některé může být překvapivý fakt, že ani nemusíte trpět zácpou, aby vaše střeva potřebovala očistu - ani pravidelné vyprazdňování nezaručí, že vám na sliznici tlustého střeva nevznikají sedimenty, kde probíhá hnilobné kvašení. A vznikající toxiny se vesele šíří celým tělem..., kde mohou být zdrojem zhoubného bujení. Jaké mohou být další důsledky zácpy popsal švýcarský lékař A. Keller ve své knize Smrt přichází ze střev:
Žaludek: Ztráty napětí (tonu) žaludku, snížení žaludku, vředy, rakoviny. (Nehledě na to, že často je příčinou zápachu z úst.)
Podobně jsem vycházela už jen z logické úvahy, že při očistě organismu vše prochází ledvinami nebo střevy, je tedy příhodné začít s očistou právě u nich. A tak jsem hledala.. Po zvážení jsem se rozhodla pro jogínské samopromývání zvané šankhaprakšálana neboli várisara. Vyhradila jsem si na to páteční dopoledne a odhodlávala se.
Celá metoda tkví v pití teplé slané vody a cvičení sady jednoduchých cviků. A samozřejmě z vyprazdňování, bez toho by očista střev asi ani nebyla.
Cviky jsem si pět minut předem natrénovala a namíchala první sklenici. Po vypití každé sklenice jsem provedla sérii cviků a pokračovala do šesté sklenice, po které mělo přijít první vyprázdnění. Nutno podotknout, že asi od páté sklenice se mi z osolené vody dělalo notně na nic, ale vytrvala jsem. Výhodou bylo a je, že cviky jsou sestaveny právě tak, aby posouvaly vodu celým trávicím traktem, což bylo znatelně cítit.
Po první návštěvě toalety jsem pokračovala, teď už byl sled rychlejší - voda - cvičení- WC. Obvykle bývá potřeba 10 - 14 sklenic, aby z člověka vycházela už jen čistá voda. Já jsem při 11. sklenici podlehla odporu lít do sebe slanou vodu a celý proces ukončila.
Musím říci, že jsem byla dosti zesláblá a neschopná vlastní tělo zahřát. Proti chladu jsem bojovala horkou vanou a na slabost mi mírně pomohlo první jídlo - rozvařená rýže s rozpuštěným máslem. Z toho se mi nakonec dělalo tak zle (neolíznu ani nůž od másla, tudíž i z přemáslované rýže se mi zvedal žaludek), že jsem nepohrdla těstovinami se sýrem.
Dalších pár hodin jsem se raději nevzdalovala od záchodu, vlastně jsem na to neměla moc ani sílu. V poledne jsem se zmohla na prohlášení, že při představě, že letos pojedeme k moři se mi dělá značně nevolno a ráda bych protestovala.
Upřímně, moc si nedovedu představit absolvovat takové martyrium každé dva týdny jako na některých jogínských školách, ale dvakrát do roka (jak je doporučováno nám smrtelníkům) bych to snad zvládnout mohla. Ale třeba mě příště při první skleničce tato odvaha přejde, kdo ví...
"Všechno, co Síla Země dělá, se odehrává v kruzích. Nebe je kulaté a slyšel jsem, že země je kulatá jako míč, kulaté jsou i hvězdy. Vítr, když je nejsilnější, tvoří vír. Ptáci si staví kulatá hnízda, protože jejich náboženství je stejné jako naše. Slunce na obloze vystupuje a klesá opět v kruhu. Měsíc se chová stejně a obě tělesa jsou kulatá. Dokonce roční období ve své proměnlivosti tvoří velký kruh a vždycky se vracejí tam, odkud vyšla. Lidský život tvoří kruh od dětství k dětství a tak je to se vším, co Síla ovládá."
...a všechny děti mají nárok na rodinu, lásku a porozumění. Jenže co s dětmi, o které jejich rodiče nestáli nebo je bohužel opustili? Kdo jim dává dostatek lásky? Náš sociální systém? Ale kdeže..
Co se s takovými dětmi vlastně děje, jaké mají možnosti? Můžeme je "uklidit" do dětského domova za psycholožkama, pedagožkama a já nevím kým ještě. Tady nastává problém zvaný "rodičovská láska", na tu tyto pracovnice nemají moc času, jelikož tam mají dalších deset dětí, kterým se musí také věnovat a tak nemá čas na bolístku jednoho z nich. Je vlastně jen jedno z davu, osamocené, nechtěné. A jak jim tento nedostatek vynahradit? No přeci materiálním dostatkem. Tudíž se jim koupí vše, o co si řeknou - přeješ si tablet?, není problém!, nový mobil?, proč ne?! sponzorů máme přeci až na půdu a ti rádi zaplatí. Teď mě tak napadá... Jestli oni si tito sponzoři tímto trošku neodlehčují svému svědomí. Velice často jsou to velké firmy, peníze rozdělují zaneprázdnění manažery, kteří mají doma také nějaké to dítko, ale věnovat se mu nemohou - aby mu mohli koupit nejnovější iPhone, iPad, atd. Ale to je věc vedlejší. Tak dobře, koupíme jim, co jim na očích uvidíme, v čem je problém, tak budou spokojené?, říkáte si. Právě v tomto je ten problém, v životě to tak přeci nechodí a oni nemohou být v děcáku nadosmrti. V osmnácti je vyrazíme do dnešní krvelačné společnosti a postarej se příteli. Dítě zvyklé, že vždy dostane to, co si přeje a s vysokými nároky si tu věc obstará - buď legálně a nebo když nebude jiné zbytí i nelegálně. Pracovat není zvyklé, k práci není vedeno, a tak strádá. V tom jsme tu zase my a náš sociální systém - postavíme chráněná obydlí, kde jejich "pád" alespoň trochu zmírníme, dáme jim bydlení. Jenže proti tomu se často bouří obyvatelé vesnic, kam je chceme umístit. Nechtějí mezi sebou ty "straky". A jsme zase tam, kde jsme začali - tak trošku začarovaný kruh, nezdá se vám? Ještě bych si dovolila poukázat na problém chybějícího rodinného modelu. Všichni víme, že to v jaké rodině jsme vyrostli se odráží také v našem soužití s partnerem a později dětmi, ale co tyto děti? Kde mají vzít nějaký ten model? A tady mohou vznikat základy k nefungujícím a rozpadajícím se manželství, hádkám, domácímu násilí, které plodí jen a jedině děti, které v tomto budou pokračovat, protože nic jiného nezažily.
Může si je vzít pěstounská rodina, ale tady může nastat problém zařazení mezi již "stávající" děti rodičů nebo se může dostavit pocit, že je nikdy nebudou mít tak rádi jako ty vlastní. O problému zneužívání těchto dětí prachsprostému obohacování se na dávkách a přídavcích se vyjadřovat nebudu.
Může se mu poštěstit, že si jej nějaká rodina adoptuje, čímž získá větší jistotu, jak samotné dítě, tak rodič. Ale buďme k sobě upřímní.. Adopce je v našem státu velice často sci - fi. Během svého putování jsem se potkala s párem, který již 10 let prahl po dítěti, zkoušeli pěstounství, asistovanou reprodukci a také adopci - hned třikrát. Když jsem s paní mluvila, říkala, že tak ponižující a zbytečný proces snad nezažila. Sociálka potřebovala vědět všechno a pořád oddalovala jakoukoliv naději. Takže adopci jako možnost můžeme prakticky zavrhnout.
Nevím, co se stalo, ale na našem sociálním obvodu někoho asi pro jednou osvítilo a i k nám se dostaly SOS vesničky. Ano, je to opět náhražka, opět jsou zde "odborníci", ale podstatný rozdíl je v tom, že má jedna "maminka" na starost svých pět dětí a těm se věnuje, dokud neodrostou. Dává jim svou lásku, pochopení, věnuje se jejich bolístkám a trápení, žijí ve společném domě, kde mají aspoň nějaký model rodiny. Ale tady vyvstává ohromný problém dnešní doby - MONEY, MONEY, MONEY! Takový způsob výchovy dalších generací je značně nákladný, potřebujete k němu mnoho lidí, dům, peníze na obživu celé této rodinky, jelikož "maminka" veškerý svůj čas věnuje dětem, atd. A tak se ptám... Nebylo by lepší místo nakupování desetitisíců tabletů, mobilů a notebooků, přispět na něco takového? Na něco, co dětem opravdu pomůže? Odpověď, ať už si dá každý z nás.
Přestože byl tento díl natočený 29.12.2013 a ještě ten den jsem jej zaregistroval, vy jej u nás budete mít možnost zpozorovat až o řadu dní později, kdy bude publikován. Srdce nové energie totiž v posledních týdnech neuvěřitelně šlape a ve chvíli, kdy píšu tento článek, máme 'plný program' až do 10.1.. (Fáďos)
Motto: Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. (Bible)
Podívejte se na záznam pořadu České televize 'Uchem jehly' z 29. prosince 2013, kde jsem měl tu čest se setkat se skvělým člověkem Zbigniewem "Zibi" Czendlikem a probrat s ním pár věcí na výše uvedené téma. Mimochodem, přesně to sedí i na to, co se právě děje. Velbloudy mám za rohem, uchem jehly se dívám na svět a (nové) bohatství zkoumám už taky nějaký ten čas. Čili na seznamu zbývá už jen to království Boží... Přeji hezkou podívanou.
P.S. Mé veliké díky patří panu Romanovi Nohejlovi za neocenitelnou technickou pomoc, kterou mi poskytuje.
Desetitisíce poutníků ročně kráčí po stopách sv. Jakuba, který před téměř 2000 lety započal jeho celoživotní misijní pouť z Jeruzaléma na západní pobřeží Španělska do města Santiago de Compostela s cílem dokázat Bohu svou oddanost křesťanské víře. Většina soudobých poutníků volí trasu známou jako Camino Francés vedoucí od francouzských hranic se Španělskem a zdolává přibližně 800 kilometrů z nejrůznějších, především duchovních, důvodů.
"V dnešním Španělsku stopy sv. Jakuba již nenaleznete, přesto je apoštolova myšlenka cítit na každém kroku. Bez jakéhokoliv tréninku či přípravy, s obyčejným vybavením, ale za to s nadšením a zvědavostí se společně vydáme po dva tisíce let staré trase Camina Francés. Putování vyprahlými pláněmi Pyrenejského poloostrova nás provede městy a vesničkami, kde se zastavil čas. Poznáme kulturu, smýšlení a náturu místních, stejně tak jako objevíme sami sebe." (průvodní text projekce)
Den malého dítěte je nepředstavitelná časová jednotka, jsou to hodiny a hodiny hraní, pohybu, spaní, mazlení s maminkou a všeho ostatního. Je to celý veliký den.
Den v mateřské školce už nabírá stereotypu, ráno vstanu, vyčistím si zuby, nasnídám se, vypravím se a hurá do školky - kde už je další program.. Podle toho, kdy mají rodiče čas zase vzhůru domů a hrát si, hrát si a hrát si! A najednou je tu víkend, vstávám brzy, i když nemusím (snad jen abych nepřišla o jedinou minutu) a nic mě neomezuje, nejsou hranice pro mou fantazii.
Ve dni předškoláka je snad jediná změna... Minimálně jednou denně tou malou hlavičkou proběhne myšlenka 'už půjdu do té velké školy, jaké to tam asi bude?, jaké budou paní učitelky?, bude se mi tam líbit?'.
Den v první třídě je veliká zodpovědnost - 'už jsem velká, dospělá, chodím přeci do školy, tudíž až přijdu domů, čekají mně úkoly, moje povinnost', snad každý se těší na ten první zlomový den.
Každý den povinné školní docházky je si podobný. Ráno otráveně vyrážím do školy, abych tam znuděně seděla a poslouchala učitele a spěšně se loučím s kamarády na cestě domů, kde mě čeká ještě plno času, který mi poskytuje dostatek kýžené svobody a tajemství.
Ve dni deváťáka se míhají myšlenky o budoucnosti. Poprvé se rozhoduju víceméně sama, poprvé můžu 'měnit' svůj osud..
První den na střední škole je šílený, kdy JÁ jsem ten jediný blbec, který neví, kam má jít a ještě lépe, co má za hodinu - co teď? A pak? Bude to lepší?
Další dny jsou zase ve starých kolejích, pouze času nám ubývá. Není to jen tím, že se vrátíme později ze školy, ale i tím, jak se změnilo naše vnímání. Dříve bylo do šesti, kdy se dělaly úkoly, nesčetně minut a ještě více vteřin, ale dnes jsou to jen 2 hodiny!!
Změna přichází až ve dni maturanta, kterému nezbývá nic jiného, než se zamyslet, co dál. Zpočátku je to stále jen, že maturita má dost času, ale ten čas se kvapem krátí, najednou je tu a ve mě hlodá otázka - 'nesežere mě ten velký svět?', nezbývá, než doufat.
Každý den po maturitě je obrovská svoboda, nic mě nesvazuje, nejsou to jen dva měsíce, co má každý 'blbec' na základce, jsem volná! Vstávám co nejpozději, abych také nepromarnila žádnou vzácnou minutku, poflakuju se, využívám možností dnešní (zrychlené) doby.
Den vysokoškoláka už nemá čas po škole.. Jaký taky, když se vracím ze školy o půl deváté večer, dříve už jsem si čistila zuby a chystala se do postele nebo už dávno spala. Je pouze čas mezi školou, těžko využitelný, stále mě limituje večerní přednáška, zítřejší cviko, apod. Mám čas školy a čas učení - to ostatní je výdobytek mojí duše toužící po svobodě, které se jí dostávalo v raném dětství, a které udělal (nejen) školský systém přítrž.
...a co nás čeká? Den pracujícího dospěláka, kdy budeme doufat, že aspoň doma nás očekává život, který jsme si přáli, když práce není to, co by nás naplňovalo. Nečekám den důchodce, jelikož s tímto sociálním systémem se mne a mé generace žádný důchod nedotkne.
Země před 114 milióny let. Právě vyšlo slunce a první květina, která kdy na Zemi vyrostla, rozvíjí svůj květ vstříc slunečním paprskům. Zemský povrch byl pokrytý vegetací už miliony let před tímto významným okamžikem, jenž předznamenal vývojový skok v rostlinné říši. První květina pravděpodobně přežila jen krátce, a ještě dlouho potom se kvetoucí rostliny objevovaly jen sporadicky, protože zatím nebyly příznivé podmínky pro jejich rozšíření. Až jednoho dne zaplavilo planetu obrovské množství vůní a barev tak by to bylo, kdyby existoval nějaký svědek, který by to všechno pozoroval.
O mnoho let později sehrály tyto voňavé, křehké bytosti, které nazýváme květiny, důležitou roli při vývoji vědomí ostatních druhů. Lidé jimi byli odjakživa přitahováni a fascinováni. Jak se lidské vědomí vyvíjelo, staly se květiny pravděpodobně první věcí, která je všeobecně ceněná, ačkoliv nemá téměř žádnou užitnou hodnotu - tzn. nepotřebujeme ji k tomu, abychom přežili. Květiny inspirovaly bezpočet umělců, básníků i mystiků. Ježíš nás nabádá, abychom je pozorovali a učili se od nich, jak žít. O Budhovi se vypráví, že jednou dal svým učedníkům „tiché kázání“, při němž si jen mlčky prohlížel květinu, kterou držel v ruce. Jeden z přítomných mnichů, Mahákášjapa, to po chvíli nevydržel a začal se usmívat. Podle legendy byl právě on jediným, kdo pochopil smysl Buddhova kázání. Uvědomění, které vyvolalo onen úsměv, si postupně předávalo dvacet osm mistrů, až se později stalo základem zenu. Květiny mohou lidem zprostředkovat krásu, jež je základní součástí našeho nejvnitřnějšího bytí, naší pravé přirozenosti. Uvědomění si krásy bylo jednou z nejdůležitějších událostí v evoluci lidského vědomí. Vyvolávalo v lidech pocity radosti a lásky. Květiny se tak staly, aniž bychom si to plně uvědomovali, symbolem, projevem toho nejcennějšího a nejposvátnějšího uvnitř nás - beztvaré krásy neviditelného Bytí - ve světě forem. Květiny jsou mnohem křehčí a pomíjivější než rostliny, z nichž se vyvinuly. Staly se posly z jiných sfér, tvoří most mezi světem hmotných forem a neviditelným Bytím ~ světem bez forem. Nejenže příjemně voní, ale přinášejí lidem i vůni duchovních sfér. Použijeme-li slovo „osvícení“ v jeho širším významu, můžeme květiny nazvat „osvícenými“ rostlinami.
Každá životní forma - nerosty, rostliny, živočichové nebo lidé - může dosáhnout „osvícení“. Dochází k tomu však velmi zřídka, protože jde o víc než jen o běžný, kontinuální vývoj: osvícení je narušením kontinuity vývoje, je to skok do zcela jiné úrovně Bytí a hlavně osvobození se od hmotných forem. Dokážete si představit něco těžšího a neproniknutelnějšího, než je kámen, jedna z nejhustších forem hmoty? I nerosty však procházejí změnami molekulární struktury. Vytvářejí krystaly, které mohou být dokonce i průhledné. Uhlík se při velmi vysokých teplotách a obrovském tlaku mění na diamant a některé nerosty na drahokamy.
Většina suchozemských plazů, tvorů nejvíce spjatých se zemí, přežila miliony let, aniž by u nich došlo k nějaké významnější vývojové změně. Některým však narostlo peří a křídla a stali se z nich ptáci. Překonali gravitaci, jež je do té doby omezovala. Nenaučili se lépe lézt nebo chodit, ale vyvinuli úplně nový způsob pohybu, který ten původní zcela překonal. Květiny, krystaly, drahokamy i ptáci mají pro lidského ducha již odnepaměti zvláštní význam. Stejně jako ostatní životní formy, jsou i oni dočasným projevem věčného Života, věčného Bytí. Jejich nadpozemská krása a éterická povaha nás fascinuje a přitahuje.
Lidé, kteří dosáhnou určitého stupně Přítomnosti, vnitřního klidu a bdělosti, jsou schopni vnímat božskou esenci života, věčné vědomí neboli ducha každého tvora, každé životní formy, cítit s nimi jednotu a milovat je jako sebe. Většina lidí však vidí pouze vnější formy, nejsou schopni vnímat jejich vnitřní podstatu, protože si nejsou vědomí ani své vlastní podstaty, své esence, a ztotožňují se jen se svou tělesnou a duševní formou.
Při pohledu na květinu, krystal, drahokam nebo letícího ptáka si i člověk, který většinou není vědomě přítomný, čas od času uvědomí, že musí existovat něco víc, než jen hmotné formy. Éterická krása těchto forem života ho přitahuje proto, že odkrývá jejich vnitřní podstatu, jež bývá většinou mnohem méně patrná. Totéž platí pro všechna čerstvě narozená mláďata - novorozeňata, štěňata, koťata, jehňata atd. Jsou křehká a zranitelná a ještě ne úplně zakotvená v hmotném světě. Jejich nadpozemská krása, roztomilost a nevinnost rozněžní i poměrně necitlivého člověka.
Když se pozorně zahledíte na květinu, krystal nebo ptáka, aniž byste do toho vkládali mysl, stanou se pro vás branou do světa bez hmotných forem, do sféry neviditelného Bytí. To je důvod, proč tyto tři „osvícené“ formy života hrály již odpradávna významnou roli ve vývoji lidského vědomí - proč je například květ lotosu hlavním symbolem buddhismu a proč bílá holubice představuje pro křesťany Ducha svátého. Tyto symboly připravují půdu pro významný posun lidského vědomí, pro duchovní probuzení, jehož začínáme být svědky. via Eckhart Tolle - Nová Země
Po tělesné stránce to ujde. Mentálně si nejsem jistý. Dokonce jsem už před lety navštívil psychiatra, jestli si myslí, že je moje chování standardní. Paní doktorka mi tehdy pověděla, že trpím grafománií, spasitelským komplexem, aktivizmem, exhibicionizmem, občasnými depresemi a různými dalšími diagnózami, ale že mi prášky zatím nedá, protože mne ráda čte a prý by bylo škoda to tlumit.
Takže o svém duševním zdraví pochybujete?
Samozřejmě. Člověk, který nepochybuje o svém duševním zdraví, o svých činech, o sobě samém, považuje se za jedinečného a dokonalého, je s největší pravděpodobností psychopat. Existuje jednoduchý návod, jak odlišit neurotika od psychopata: zatímco neurotik trápí sám sebe, psychopat všechny okolo. Snad lidi kolem sebe moc netrápím. Úplně jistý si ale nejsem. To byste se musela zeptat jich.
Jaký je váš návod udržovat se zdravý, bez potřeby léků a lékařů?
Lidé žijí v iluzi, že když má někdo titul doktora, tak všemu rozumí a na všechno má návod. Žádné návody nedávám. Člověk by si měl uchovat selský rozum a neztrácet rozvahu. Nenechat se z ní vyvést různými módními trendy a „objevy“ vědců. Měl by jíst to, co mu chutná, v klidu a s partnerem, se kterým si jídlo vychutná. Sebedokonaleji nastavený jídelníček je k ničemu, pokud do sebe jídlo v rychlosti nacpete a ještě se přitom pohádáte s manželkou. To si koledujete o „refluxní chorobu“. Lidově: leze vám to krkem. Stejně jako s jídlem, je to s pohybem. Jde o to, aby byl pestrý, bavil nás, abychom si ho užívali a zbytečně se nehonili. Kamarád a herec Jarda Dušek mi kdysi řekl: „Nehoň se, stejně se nedohoníš.“ Tak se tím snažím řídit. Rád jezdím na kole, plavu, v zimě na běžkách, baví mne zahrada, štípání dříví… Americká vědecká studie, kterou jsem citoval v knížce o bolestech zad (Bolesti zad: mýty a realita), prokázala, že mnohem užitečnější než nějaké sofistikované fitness programy je, když se člověk normálně hýbe.
Čím se udržujete v kondici?
Příkladnou životosprávu zrovna nemám. Kovářova kobyla… znáte to. Snažím se, jak jen to jde, nějak kompenzovat každodenní sezení a stres v ordinaci. Střídají se u mne pacienti s úzkostmi a depresemi, s rakovinou, v zoufalé životní situaci. Už jen trpělivě je vyslechnout je zátěž. Každou volnou chvilku proto odbíhám do lesa. Z jara obvykle s igelitovým pytlem sbírám odpadky. Když rostou houby, tak s košíkem. S lesem o sebe navzájem pečujeme. Nejsem v náboženském smyslu věřící. Věřím v sílu přírody. Les je můj kostel.
Jaký je váš názor na léčení pomocí bylin?
Byliny mám rád. Na chalupě trháme mátu, meduňku, sléz, diviznu. Chodíme na šípky, lipový květ, trnky, bezinky, kostival, puškvorec. Manželka dělá čajové směsi, šťávy nebo likéry. Kamarádi si je nemohou vynachválit. Léky z bylin původně vycházely, postupně ale převládla chemie. Pokud to jen trochu jde, dávám přednost bylinám i u svých pacientů. Odpor proti nim pramení z neznalosti a komerce. Pokud by se lidé léčili bylinami, snížila by se spotřeba léků. To nemůže farmaceutický průmysl připustit. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že lidé polykají plnými hrstmi psychofarmaka. Jakmile ale máte na záhradce pár rostlin konopí, vlítne vám tam zásahová jednotka.
Co považujete za příčinu dnes tolik rozšířené obezity?
Obezita je málokdy způsobena nějakou objektivní příčinou. Spíš než nemoc, je to životní postoj. Symbolizuje chování celé západní společnosti: rozežranost, poživačnost, honbu za neustálým růstem a expanzí. Měl jsem před měsícem pacientku – mladou podnikatelku, sto dvacet kilogramů. Způsob stravování odrážel její dravost v podnikání. Několik firem, stálá expanze, pohlcování konkurence. V jídle jen to nejlepší: bifteky z argentiny, chilská vína, francouzské sýry. Navíc bez pohybu, bez partnera, odmítá se o cokoliv podělit. Přitom by chtěla být štíhlá. „Nadváha je zrcadlem Vašeho způsobu života. Pokud budete takhle žít, takhle se chovat, není Vám pomoci,“ řekl jsem jí. Podobné je to s naší kynoucí společností. Naléhavě potřebujeme ozdravný půst, víc pohybu a méně expanze. Hlavně se ale musíme podělit s těmi, kteří se tak dobře nemají.
Tuk má ale také ochranou a izolační funkci…
Řada pacientů se obaluje tukem, aby se chránili před vnějšími stresory, případně vnitřní úzkostí. Stálé napětí, ve kterém žijí, jim vyčerpává spoustu energie. V noci se budí a luxují ledničku, cpou se sladkostmi, přibývají na váze. Obezita je u nich výsledkem nešťastného řešení složité životní situace.
Co si myslíte o geneticky modifikovaných potravinách?
Vím jen to, co je v médiích. Genetika a moderní medicína dnes dokáží neuvěřitelné věci: genetické manipulace, genovou terapii… Umíme je spustit. Vůbec však nedokážeme odhadnout, jaké následky budou mít v dlouhodobém horizontu. A to nejen na člověka jako živočišný druh, ale na celý ekosystém. Experimenty s geneticky modifikovanými potravinami považuji za riskantní. Místo nekontrolovaného růstu a genetických experimentů dávám přednost pokojnému nerůstu: malá políčka, sady, zahrádky, farmy, maloprodukce a samovýroba.
Potřebuje dnešní člověk suplementovat vitaminy a minerály?
To základní, co naše tělo potřebuje, není problém získat z přirozené čerstvé stravy. Pokud jíte zdravě, doplňky nepotřebujete. Pokud jíte nezdravě, doplňky vám nepomohou. V Itálii zveřejnili velkou studii, která prokázala, že pro člověka je mnohem zdravější přijímat vitaminy a minerály z přirozených zdrojů – ovoce a zeleniny, než ve formě tablet. V ovoci a zelenině totiž jsou ve vyvážené podobě i s dalšími vitaminy, enzymy a účinnými látkami. Navíc nehrozí předávkování. K doplňkům a vitamínům bych se uchyloval jen výjimečně, jestliže je k tomu jasný medicínský důvod. Pokud je pacient starý, má těžkou osteoporózu, žaludek nedokáže trávit vitamín B… to je bez diskuze. Dávat ale doplňky dětem, odmalička je učit, že musí brát tablety… to ani náhodou. Člověk se přece nenarodil proto, aby bral prášky.
MUDr. Jan Hnízdil – internista a specialista v oboru komplexního rehabilitačního lékařství a psychosomatiky. Autor či spoluautor publikací „Bolesti zad, mýty a realita“, „Jak vyrobit pacienta“, „Artróza v komplexním přístupu“, „Jak léčit nemoc šílené medicíny“, „Doping aneb zákulisí vrcholového sportu“, “Mým marodům” a dalších. Je zakladatelem První Pražské Psychosomatické s.r.o. – „Hnízda zdraví“.
Toto video už jsem sdílel na Facebooku, ale pro ty z vás, kteří nejste na této sociální síti přítomni (nebo nemáte "LIKE" na naší stránce) jej uveřejňuji také zde.
Myslím že je hodné zamyšlení. Často to není hezký pohled, ale je to realita. Smutná realita...
Po delší době nám přináší zase svěží vítr Václav Cílek...
...a svým způsobem mám poslední dny pocit, že i na blozích se řeší stále stejná témata - problematika masožravectví, postoj ke klimatickým jevům, problematika nadměrného všeho, problematika osudu - když by bylo vše dáno, co má člověk vlastně dělat?
Co se týče videa, které nabízím, opět se tam otevírá, že jsme se svou technologií a způsobem života velmi zranitelní. Stejně tak se řeší, že kdykoli se může stát cokoli, pokud mluvíme o vulkánech, vodě atp. Někdy ne příliš příjemné změny mohou v příštích 20 letech ale přivést společnost k hluboké transformaci. Jsou to praktická témata, před kterými jeden zavírá oči, druhý je vyhledává a třetímu je to jedno...kam patříte Vy? :-)
Patrik: Tento text považuju za naprosto hymnický :-), moc s
ním souzním a přeju všem srdcařům, aby došli k tomuto poznání. Jednou taky
sepíšu svou zkušenost minulým listopadem počínaje...Díky Michale!
Aby někdo neměl pocit, že se řídím známým, nicméně obyčejně
pravdivým pořekadlem "Podle sebe, soudím tebe", tak toto zamyšlení
bude jen a pouze o mé maličkosti.
Několik let jsem se snažil potlačovat některé svoje, dnes
myslím že typické části povahy s tím, že podle mé vlastní představy sebe
samotného jako duchovnějšího člověka bych je mít neměl. Potlačování se postupem
času lepšilo a lepšilo a já byl čím dál spokojenější sám se sebou. Ale až
poslední dobou jsem si začal uvědomovat, jak mnoho energie a času mě stálo toto
nikoliv ovládání, nýbrž přetváření sebe sama. A nyní, když z jistých současných
důvodů jsem neměl dost chuti se věnovat pokračování v sebepřetváření, zjišťuji,
že jsem se ve skutečnosti nikterak nezměnil. Stačí tak málo - nevěnovat někdy i
denně několikahodinovou pozornost na to, co bych měl nebo neměl, a vše je tam,
kde původně.
Proto jsem se nad tím zamyslel a došel k prozatímnímu, nikoliv
však definitivnímu názoru, že snaha být a chovat se jako duchovní člověk
(alespoň dle mých představ o duchovním člověku) není to, čemu bych se měl
věnovat a v co vědomě usilovat.
Nejlépe nějaký konkrétní příklad, aby vůbec bylo patrno, co
jsem těmi krkolomnými souvětími myslel. Kdykoliv jsem například došel do nějaké
situace, kde bych se ve své původní přirozenosti zachoval dle ezoterického
kodexu neduchovně (diplomaticky řečeno), nastoupilo moje vědomí a v rámci
možností a pokroku ve výuce jsem danou situací prošel dle předem v hlavě
promyšlených představ. Pozorovatel by mi tedy možná mohl říci "Ano,
situaci (zkoušku) jsi zvládl výborně".
Jenže moje rozpolcená osobnost dosti často poté začala
obvyklou hádku, kdy jedna část si zanotovala védické Óm, byla spokojena a
zastávala názor, že to bylo jakžtakž duchovně zvládnuto a stálo to za to,
kdežto druhá velice tvrdě namítala, že to byla čirá vypočítavost. Že jsem se
tak choval jen proto, abych byl duchovní, převibroval o velkou tercii výš a tím
se zase o kousek přiblížil k nějaké odměně. Zkrátka jsem se chtěl polarizovat k
té kladné, ezoterik by řekl světlé, polovině lidstva, a tím si zajistil něco
jako náklonnost Univerza a příjemnější život v podobě třeba jasnozřivosti.
Třetí část mé osobnosti, dosti možná ta souhrnná, alespoň já
ji tak chápu, si to všechno vyžrala. Byla nakonec zmatená, protože upřímně
řečeno, jsem nebyl schopný sám sobě na 100 % říci, zda jsem to myslel upřímně
(v souladu se Svědomím), či z vypočítavosti (v souladu s Vědomím).
Tudíž když jsem to probíral ze všech stran, zjistil jsem,
nebo alespoň si to dnes myslím, že snaha být duchovní nemá s duchovností vůbec
nic společného. Opravdu duchovní člověk může být jen ten, který o tom, co my
tady duchovním a duchovností nazýváme, vůbec nemá ani ponětí a myslí a koná jen
z čisté své přirozenosti a v souladu se svým Vědomím a Svědomím, které by měly
být v konkrétních situacích zajedno a nehádali se jako mé dvě děti, které z
nich má větší modřinu, chlívek v pokoji nebo tvrdší rohlík.
Proto od dnešního dne budu zase tím občas zmetkem, občas
svatouškem, občas hrubiánem, občas lidumilem a občas i nenávistným Michalem,
jakým jsem byl do chvíle, než jsem se o duchovno začal vědomě zajímat a uměle
ohýbat svou povahu, a budu sledovat synchronicity kolem sebe (což je pro mě
jednoduchý ukazatel správného směru), zda jich bude ubývat či naopak, a podle
toho se zkusím zařídit.
Jan Werich:
Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když
kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v
mnoha případech je.
Aktualizováno:
Dnes jsem se opět setkal s člověkem, díky kterému tu již
vzniklo několik článků a pokec s ním mi zase o kousek otevřel oči a čirou
"náhodou" to k tomuto článku pasuje jak prdítko na hrnec.
Nebudu tu rozepisovat detajly, ale jasně jsem pochopil, co
pro mě samotného (nemusí platit pro všechny) se schovává v pojmu duchovní
člověk v té nejryzejší podobě.
Je to opravdu jednoduché. Duchovní znamená být svůj, být sám
sebou.
Duchovním se nestanete díky stravě, kdy se omezíte tím či
oním směrem. Ani tím, že denně budete navštěvovat přírodu lidskou nohou
netknutou. Vyhýbání se tzv. zábavě materiálně založené společnosti vám taky
volňáska TAM před nohy nepoloží. Nezajistí vám to meditace, koncentrace,
relaxace ani speciální hudba, tóny ani zvuky. Ani bylinné zábaly či přírodní
extrakty z Himalájí. Duchovní nebudete díky modlitbám a vzhlížení ke komukoliv
a čemukoliv, ani k Univerzu ne (Ono jistě ví, jak to myslím).
Duchovním (a už docela nerad používám toto označení) je ten,
kdo se neomezuje žádnými hranicemi, které ti, jež se duchovními považují, z
mnoha důvodů vztyčují jako záruku jistého převibrování kamsi do neznáma.
Nějakými jsme se narodili a má to svůj důvod. Ono před celým
světem zůstat sám sebou je těžší, než jít s davem mířícím do páté a vyšší
dimenze. Když bychom měli být v 5D nesedíte zrovna teď u PC a nečtete tyhle
moje patlaniny.
Takže jsem si opět po dlouhé době na plný kule pustil můj v
mládí oblíbený (neduchovní) Heavy metal až okna řinčela, na bezpečném úseku
silnice, kde jsem nikoho ani sebe neohrozil, jsem přidupnul pedál plynu auta
pevně k podlaze a říznul si pár zatáček a projel pár zákazů. Uzené koleno jsem
řádně zalil pivem. Nahlas si i sprostě zanadávám na všechno, co mi vadí.
Zkrátka jsem k životu probudil rebela, který je od mala mojí nedělitelnou
součástí a poslední dobu jsem ho záměrně nepouštěl ke slovu. A víte co? Je mi
skvěle!!! Ať se to někomu zamlouvá nebo ne, konečně jsem to zase já.
Děkuji Vám H.!
Děkuji též Selestě za odkaz na následující video. Sice mám
pocit z promyšlené snahy manipulovat s názory druhých, ale věřím, že vy, kdo
čtete tyto řádky, si dokážete z něho vzít to hezké a podstatné:
Už zpočátku blogu jsem chtěl napsat článek, kde bych se pokusil zamyslet nad stravou člověka. Ale ohledy, abych příliš nerozvířil až do nedávna zdejší klidné vody, jsem to odkládal na neurčito. Konečně jsem si však udělal v mnoha věcech jasno a neopodstatněné ohledy házím za hlavu. Můj samotný názor na danou věc, myslím, není nic proti ničemu, nikoho nekritizuji ani nikomu nic nevnucuji, snažím se být co nejvíce objektivní. To, že článek dočtete do konce, je jen vaše rozhodnutí a vaše adrenalinové riziko s tím, že předem oznamuji, že za jediný správný způsob stravy považuji upřímné naslouchání svým chutím a potřebám a je jedno, zda to před snědením létalo, plavalo, spadlo ze stromu, rostlo na poli nebo se plazilo přes silnici.
Asi každý, kdo toto čte, se alespoň jednou v životě setkal s někým, kdo se považuje za vegetariána, vegana, frutariána, "masáka", všežravce, "cukráře" či jakkoliv ještě jinak a to každá z vyjmenovaných skupin se dá dělit na "ortodoxní" a příležitostnou. Další speciální skupinou jsou "pránisté" či "sluníčkáři" (oficiální název neznám) a o nich snad taky bude zmínka. Vysvětlovat jednotlivé pojmy (až na poslední dva zmiňované) není třeba. Každý, kdo si svůj jídelníček jakkoliv přizpůsobuje svým potřebám a hlídá si, co jí (a je to tak správné), činí tak z několika možných důvodů. Ty hlavní dva jsou, že jedni to dělají kvůli svému zdraví, svému tělu a druzí z přesvědčení, že strava živočišného původu je na úkor jiných forem života. V tomto článku se budu zabírat tou druhou skupinou, protože s pohnutkami té první myslím nelze nic jiného, než souhlasit. Ještě k té první skupině - je třeba si ale zároveň uvědomit, že ani tato skupina nemusí vždy konzumovat to, co jejich tělu prospívá, ať z důvodu neznalosti či nevědomosti fungování jejich vlastního organismu, protože každý fungujeme s drobnými obměnami danými mnoha vnitřními a vnějšími faktory, nebo z důvodu neznalosti či neochoty uvěřit, že v potravinách se mohou (a světe div se, skutečně tomu tak je) nacházet látky životu nejenom neprospěšné, ale dokonce jedovaté.
Tak ale teď už k té druhé skupině (ortodoxního charakteru), která svojí veškerou stravu (vesměs rostlinného původu) konzumuje s tím, že nebudou a ani nechtějí podporovat mnohdy brutální chov a hlavně zabíjení zvířat. Pokud to napíšu takto, nelze ani nic namítat. Kdo má alespoň trochu empatie a zvířata mu nejsou lhostejná, jistě se dokáže vcítit do myšlení takových lidí a umí je i proto pochopit.
Ale ruku na srdce, opravdu si myslíte, že všichni lidi na světě by se mohli živit třebas jen potravou ryze rostlinného původu? A tím nemyslím jen z hlediska osobního přesvědčení, ale i z hledisek geografických či ekonomických a v neposlední řadě i z hlediska fungování osobního metabolismu. I když zhruba naše těla vypadají obdobně (dvě nohy, dvě ruce, dvě hlavy :-) , atd. ) , tak jsme každý jedinečný a neopakovatelný v drobnostech, ale i charakteru. A právě ty drobnosti mohou rozhodnout, zda vaše tělo je schopné přijímat tu či onu potravu. Za všechny příklady stačí jeden - tzv. faraonova pomsta. Nebudu to sáhodlouze rozepisovat. Ano mám na mysli přizpůsobení se organismu vnějším vlivům. Pak stačí tělo vystavit vlivům jiným (např. geografické umístění) a náhle je se stravou byť ze stejného, třebas rostlinného původu, problém. A to se jedná o změny relativně malé dané například druhem místních bakterií, na které tělo jednoduše není přizpůsobeno.
Daleko ukázkovějším příkladem, kdy si člověk prostě nemůže dovolit ten luxus vybírat si potravu, jsou národy žijící ve velmi specifických podmínkách. Zmíním například Eskymáky. Opět podotýkám, nic v článku není a nebude myšleno ironicky. Umíte si představit pravděpodobně velice krátký život Eskymáka, který by se z přesvědčení rozhodl být veganem? Nebo z druhého pólu spektra - člověk vlastnící pouze kousek rýžového pole a žádný jiný zdroj obživy nemá. Ani má bujná představivost není schopná si jeho linku života představit v případě, že by se rozhodl, že bude na maso, nebo jen na sladké, případně že se stane frutariánem. I v případě zázraku v podobě úderu Thórova tvořitelského kladiva, které by v mžiku oka jeho políčko zvětšilo na stonásobně velkou ohradu plnou nadité zvěře, si nejsem jist, zda by jeho organismus byl schopný ze dne na den zpracovávat živočišnou stravu.
Matěj u Petra nedávno zmínil, že člověk nemá v trávicím traktu enzymy, schopné štěpit masitou potravu. S tím souhlasím a nesouhlasím zároveň. Abych mohl jen souhlasit, musela by věta znít, že někteří lidé nemají enzymy schopné rozkládat maso. Stejně jako je pravdou, že někteří lidé nemají enzymy schopné zpracovat mléčnou bílkovinu. Mohli bychom tu rozvést diskuzi, kdy bychom se dohadovali, zda schopnost zpracovávat danou stravu je vrozená či získaná a zda ji lze během života měnit. Je to naprosto stejná situace, jako když jsme se (a dnes myslím tomu není jinak) ve škole učili, že tělo není schopno si vytvářet všechny esenciální aminokyseliny (základní stavební kameny těla), a proto je potřeba, aby ve stravě byly obsaženy i živočišné složky, které narozdíl (prý - nejsem si tím zcela jist) od rostlinné všechny aminokyseliny obsahují. Můj ničím nepodložený názor je, že správným výběrem rostlinných produktů lze docílit, že tělo nakonec všechny esenciální aminokyseliny buď získá, nebo si je (v rozporu s výukou a oficiálně šířenými poznatky) dokáže vytvořit.
Od tohoto dílčího tématu není daleko k dvěma nahoře zmíněným skupinám, které pracovně nazývám pránaři a sluníčkáři. Většina z vás si tu asi dokáže představit, co se pod tímto mým označením skrývá. Ano, první skupina se živí takzvanou pránou, což je dejme tomu energie získaná z okolí, díky které v případě správného přeprogramování buněk je tělo schopné si všechny potřebné stavební, ale i ostatní látky vyrobit. Obdobný princip využívají sluníčkáři, kteří vše potřebné umí získat jen díky slunečním paprskům vnikajícím do těla hlavně zkrze oči. Vím, je to těžké si představit, a osobně nikoho takového neznám, nicméně to nevylučuji, nezesměšňuji a nechávám si otevřená zadní vrátka pro všechny alternativy. Každopádně v případě pravdivosti se jedná o složitý a hlavně zdlouhavý a jistě na vůli náročný proces.
Že na přechod z jednoho druhu stravy na druhý nemusí stačit i relativně delší doba, jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči, kdy jedna moje zákaznice ve věku cca 17 let se z přesvědčení stala ze dne na den ortodoxní vegankou. Vydržela to bezmála dva roky, pak její tělo zkolabovalo a musela být okamžitě transportována do nemocnice na umělou intravenózní výživu. Od té události již vegankou není. Ani tímto nechci, aby to vyznělo, že mám něco proti veganům či vegetariánům. Naopak. Mnohých si vážím. Ale na druhou stranu je jich velká část, která si moje sympatie nevysloužila. Nikoliv tím, že konzumují něco jiného než já, ale proto, že neustále poukazují na to (vyčítají), že jedině jejich strava a způsob života je to jediné správné a že všichni ostatní jsou necitelní ke zvířatům, jejichž těla jsou používána k potravě lidí. Neodpustí si jedinou možnost jízlivých poznámek mířených do řad "masáků" a všežravců. Pochopitelně pravdou je, že všechny skupiny "strávníků" jsou čas od času napadány ironickými slovy od těch "od vedle". To však neomlouvá nikoho z neochoty či vyloženě neschopnosti brát druhé takové, jací jsou.
Možná to pro některé "rostlináře" (myšleno v dobrém - jen souhrnný název) bude neuvěřitelné, ale znám moc príma lidi, které dle mých hodnot zcela jistě lze nazvat duchovními, a přitom nemohou bez masa být. Nikoliv psychologicky, ale opravdu fyzicky jejich tělo živočišné bílkoviny v potravě nutně potřebuje a dává to náležitě najevo. Bylo by, a hlavně na netu je to denně vidět, jednoduché říci, že takový člověk ještě nepostoupil dále (kam?) a že není hoden vyšších dimenzí či postupu ve svém vývoji.
Mým názorem je, že ať člověk požívá stravu jakékohokoli původu, neopravňuje ho to k tomu, aby si myslel, že jedině on je ten, kdo koná správně, případně to dokonce ostatním vnucoval. Osobně vím starou bačkoru o tom, jak funguje tělo toho kterého, proč konzumuje to či ono. Nevnucuji mu žádný z "jediných správných" receptů na stravu, protože ho neznám. Plně každého, co se stravy týče, respektuji a v žádném případě ho neodsuzuji ani nepovažuji za vyspělého nebo naopak za duchovní novorozeně na základě povahy jeho jídelníčku.
Nepovažuji totiž ani tak za důležité co jíme, ale to jak to jíme. Přičemž do toho "jak" zahrnuji celý proces výroby či růstu potravin včetně zasetí, sklizně, výkrmu, porážky, přepravy, uskladnění atd. atd.
to, co zde hledáme, na talíři nenajdeme
Strava je tak složité téma, že by se dalo pokračovat v souvislostech s osudem (zvířat), Teslovým Zero Time (rostliny vs. zvířata), umění porážky zvířat uvedené v SAV, kompatibilita člověka a potravin s přihlédnutím na geografické umístění jejich vzniku a mnoho dalšího a velice zajímavého, ale rád přenechám místo i vám ostatním v komentářích za předpokladu, že se to nezvrhne jako leckde jinde v přesvědčování o jedinečnosti toho či jiného směru.
Do které skupiny patřím já, je pravidelným čtenářům tohoto blogu již známo a pro ty neznalé - sám sebe řadím do pytle s nápisem "všežravec" s upřednostněním všeho, co obsahuje dostatek cukru jako jsou třeba buchty :-)
"Jak zacházíme s vlastním tělem a jak pečujeme o naše duševní zdraví? Odráží se to nějak i celkové kondici obou společností? To bude ústředním tématem talkshow Adély Banášové a Michala Prokopa v rámci unikátního československého cyklu Celnice, tentokrát na téma Zdraví nemocní." Já bych dodal, že je krásné, jak se zájem některých televizí přesouvá k tématům, která byla dosud "odsouzená" na bytí v internetovém undergroundu....:-) http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10539148437-celnice/313294340020005/
Nejgeniálnější text, na který jsem v poslední době narazil...velmi dobře zformulované záležitosti týkající se pozitivního myšlení, ale nejen to - doporučuji! :-)
Čím větší je ve světě chaos, tím více potřebujeme autority. Náboženství, ideologie, teorie - to všechno si člověk vytvořil, aby utekl sám před sebou, protože se bojí převzít odpovědnost za svůj život. Většina lidí raději vstřebává informace, vědomosti, názory druhých, než aby se podívala do sebe. Rozebíráme životy druhých a porovnáváme se s celebritami, místo abychom se podívali na své vlastní životy a vzali svobodu do svých rukou. Málokdo mluví sám o sobě. A to je možná chyba. Měli bychom se o sebe více zajímat, pokud chceme pochopit, kdo jsme.
Za všechno může myšlení. Co je vlastně myšlení? Zkuste zkoumat sami sebe. Nerozptylujte se pořád. Nedívejte se na televizi, nezapínejte rádio, nebuďte stále s někým, ale naučte se být sami ve vlastním tichu a naslouchejte svým myšlenkám. Pozorujte, co se ve vás odehrává. Jedině tak můžete pochopit, kdo jste. Vše co hodnotíme, je výplodem našeho myšlení, porovnávání. Není to něco nového, ale je to jen to, co do nás bylo vloženo. Když tedy myslíme, uvažujeme zastarale, dalo by se říct. Protože naše myšlenkové vzorce jsou reakcí na to, co jsme prožili v minulosti. Cokoliv co děláme a používáme při tom naše vzpomínky, které se vztahují k minulosti nebo k očekávání související s budoucností, nás musí nutně odtrhávat od přítomnosti. A když jsme odtrženi od toho, co se děje teď, pak nejednáme nikdy sami za sebe - opravdově a s láskou. A přesně to vytváří chaos, kterého jsme všichni součástí. Jsme odtržení sami od sebe. Sedíme v kancelářích, v dopravních prostředcích, pořád něco děláme a za něčím se pachtíme - všechno mechanicky jako roboti. Přemýšlíte někdy o tom, jak probíhá váš život? Jaká je to nuda? Jo, je to nuda, protože taková rutina nemůže bavit někoho, kdo o sobě přemýšlí. Všechno je výtvorem myšlení. Kdyby lidi více přemýšleli, mohli by si vytvořit lepší svět, protože by více naslouchali svému nitru. Místo toho ale skoro každý člověk dělá jen to, co se od něho očekává. Povinnosti, konvence, pravidla. Samé překonávání. Žádná přirozenost. O jaké svobodě pak může být řeč?
Když změníme způsob svého uvažování, pak jsme na dobré cestě. Většina knih o pozitivním myšlení však stojí na straně systému, na straně chaosu. Hájí systém (chaos) a hází vinu na nás samotné. Jak ale můžeme být vinni, když jsme jen zmatení? Nikdo nám neřekl, že svět je chaos a že řád v něm můžeme vytvořit jen tehdy, když budeme mít pořádek sami v sobě. Učí nás jen samé nepodstatné hlouposti. Soutěžit, vlastnit, vypadat fyzicky dobře atd... Když nefunguje systém, pak se na to musíte dívat jinak. Jakože je všechno v pořádku a nic se vás nedotýká? To je ale proti přirozenosti. Tyto myšlenky však dnešní knihy o pozitivním myšlení předkládají zmateným lidem jako pravdu! A ti zoufalí lidé za to ještě platí! Když mi něco vadí, nebudu dělat, že mi to nevadí, ale budu přemýšlet, proč mi to vadí a jak to mohu změnit. A v tom spočívá ta správná změna myšlení. Změnou myšlení mám na mysli schopnost vymanit se z vlivu autorit - myslet sami za sebe. Čím víc lidí tohle dokáže, tím víc svobody bude ve společnosti. Zní vám to jako utopie? Vždyť to skoro nikdo nezkusil. Ti co to zkusili, o tom mluví, protože ví, že to funguje, ale jak mohou dalším šesti miliardám obyvatel planety sdělit tuto pravdu? Nikdo nemůže převzít odpovědnost za druhého. Jak už bylo řečeno, pravdu vám nemůže dát žádné náboženství, žádná teorie. Nic. Jen vy sami ji musíte prožít. To co se ve společnosti děje, není pořádek, ale organizovaný chaos.
Dokonce reinkarnace a teorie o nesmrtelnosti duše jsou výtvorem myšlení. Jsou to teorie staré jako lidstvo samo, které pomáhají mnoha lidem vyrovnat se se smrtí, ale nepřináší žádné řešení utrpení života a chaosu, ve kterém žijeme. A tak musíme jít dál. Za hranice mysli, která jedná naučeně, nikoliv svobodně. Reinkarnace, karma - je to něco, co jste přijali za pravdu, ale nevytvořili sami za sebe. A jak můžete vědět, že je něco pravda, pokud jste k tomu nedošli sami? Žijete v iluzi, že jste "našli" pravdu, přitom jste jen objevili něco, co řekl nebo napsal někdo před vámi. Skutečná pravda je ve vás. Jen ji musíte sami nalézt. Já jsem ji nenašla, ale vím, že ve mně někde ukrytá je. Nevyvracím pojem reinkarnace ani netvrdím, že duše neexistuje. Na druhou stranu nemohu říct, že je pravda, že existuje reinkarnace a duše, protože v tom jistotu nemám. Věřím, že je ve mně něco, co mě přesahuje a líbí se mi slovo duše, ale jestli něco takového skutečně ve mně je, to potvrdit nemohu. Podstatný je osobní zážitek, poznání.
Svoboda je pochybovat. Nepřijímat nic jako hotovou věc, pokud jste to sami neprozkoumali. Jedině tak se můžete dopracovat k vnitřnímu řádu. Tento svět je chaos. A je chaosem proto, že lidé nemají uvnitř sebe řád. Kdyby rozuměli sami sobě, nevytvářeli by zmatek a nedorozumění. Zkoumejte, zda to co si myslíte, je skutečně vaše myšlenka, nebo myšlenka někoho jiného. Děláte to, co považujete za správné nebo jen plníte něčí očekávání? Žijete svůj život nebo život někoho jiného? Každá teorie, která vám předkládá, jak máte myslet, je špatná. Správné myšlení je jen takové, které nabádá ke zkoumání a pochybování o všem, co doposud bylo vyřčeno a hledá cestu ke svobodě a k lásce.
Musíte mít dostatek odvahy čelit vlastnímu strachu. V tom je pravá svoboda. Neuznávat žádné autority. Všichni se bojíme, abychom nezůstali opuštění a nemilovaní, a tak se přizpůsobujeme často lidem, kteří jsou zmatení a neuvažují správně. Necháváme se ovlivňovat ziskuchtivými lidmi, agresivními lidmi, lidmi v zajetí žádostivosti. Vzhlížíme k celebritám, protože si myslíme, že jejich život je samý úspěch a potěšení. Vzhlížíme k politikům, kteří umí manipulovat s našimi životy. Místo na druhé se podívejme sami na sebe a zvažme své možnosti. Věřím, že síla člověka spočívá ve schopnosti být sám sebou - s vědomím, že nesmí ubližovat druhým.
