čtvrtek 5. září 2013

Usmrtit zvíře, či nikoliv?

Když už jsem tu rozjel pár kontroverzních témat, přidám další, k němuž mě vyburcoval jeden komentář, který jsem z důvodu překročení hranic korektnosti neuveřejnil.

Lidem, neochotným vyslechnout si nezaujatě názor druhých, radím, pokud tak již neučinili, aby dále nečetli a přešli na jim blíže zaměřené stránky, přesně podle "svůj k svému" - myšleno v dobrém.

Pokud z dotazu odfiltruji vše, co tam bylo zkrátka navíc, pak zněl asi tak, zda bych byl schopný sníst delfína. Já bych tuto otázku, která je hodně na tělo, rozšířil ještě o jeden level dál na: zda bych byl schopný zabít delfína.
Téma způsobu porážení zvířat chovaných za účelem jejich konzumace, které je zpracováno například v Slovansko-Árijských Védách (SAV), ale i v dalších dochovaných zmínkách starých a vyspělých kultur, si nechávám otevřené na nějaké případné "příště".


Být tu Matěj (až dorazí z vandru, možná potvrdí), tak by zcela jistě něco dodal, protože vloni naše cesty zkřížila nádherná a mnou vždy obdivovaná šelma - kuna.
Oba jsme tuším něco vášnivě (jako obvykle) prodebatovávali, když tu se k nám doplazilo toto zvíře v žalostném stavu, zastavilo se doslova před námi a bolestně, ale hlavně již vyčerpaně vzlykalo s hlavou otočenou přímo k nám. Jelikož se běžně nepoštěstí tuto šelmu vidět z těsné blízkosti, a už vůbec se nestane, aby k vám dobrovolně přišla (tato se doplazila po předních a břichu), nedalo nám to a šli jsme ji prohlédnout. Naskytl se nám žalostný pohled: zvíře v podstatě od půl břicha bylo ochrnuté s vyhřezlými vnitřními orgány, které již hnijící táhlo za sebou. Řeknu vám, bylo nám do breku, když se nám dívala přímo do očí a i přes jazykovou bariéru bylo více než jasné, oč nás přišla požádat. První, co nás napadlo, i když jsme to nahlas jeden druhému neřekli, bylo, že utečeme. Vědomí nám říkalo: "Co nevidíš, to není". Ale ve stejný okamžik nastoupilo Svědomí a to nás donutilo učinit, oč jsme byli požádáni. Lhal bych, kdybych řekl, že to bylo jednoduché. Fyzicky snad, ale psychicky to pro mne byl jeden z nejtěžších okamžiků a i činů v životě.
I přesto, že jsme oba byli přesvědčeni o tom, že jsme učinili správně a v souladu s čímkoli, na co si vzpomenete, odpotáceli jsme se potom zdrceni a seděli jak zařezaní.

Zvířata v těsné blízkosti člověka jsou snad už od stejného okamžiku, kdy sám zjistil, že jeho tělesná schránka není nesmrtelná. A mám na mysli i zvířata, která nechová kvůli potravě. Sám se motám kolem zvířat po většinu života a mám doma již v řadě několikátého psa, kočku a několik koní, přičemž psi jsou společníky naší rodiny již od jejího založení, tudíž i úmrtí těchto čtyřnohých přátel se nám nutně nevyhnulo, ale naštěstí poslední jejich dech byl v náručích svých milovaných.

Čistě "náhodou" den po obdržení výše zmíněného "dotazu" jsem podobnou situaci jako s ono kunou zažil v nedalekých stájích se pštrosy, kde umíral chovný samec. Do této situace se nedostal vinou špatného zacházení, ale šlo o nešťastnou shodu okolností. Nechci popisovat jeho zdravotní, ale i zřejmý psychický stav. Bude stačit, když řeknu, že byl obdobný jako u té kuny. I přes rozklepaná kolena jsem udělal to, čemu se zaměstnanci celý den zdaleka vyhýbali. I když věděli, že zvíře již nějakou dobu velmi trpí a nelze ho zachránit, tak raději do stájí vůbec nechodili přesně dle přísloví "Nehas, co tě nepálí".

Netvrdím, že jsem nějaký svatoušek, ale pokud vidím trpící umírající zvíře a je v mé moci mu pomoci alespoň ukončením trápení, tak to učiním.
A jedním jsem si jist. I když by k takové situaci došlo (doufám ale, že k tomu nikdy nedojde) u některého našeho koně nebo psa, budu to chtít být já, kdo ho zbaví trápení. Žádný cizí člověk, ani veterinář. A jsem přesvědčen, že by bylo i jejich přáním poslední okamžiky být s rodinou, v které vyrůstali, s kterou jsou z nějakého důvodu spojeni.
O čem mluvím, jsou případy, kdy není tak těžké nezabít, ale naopak ukončit život zvířete, milovaného obzvlášť.
V případě zmiňovaného delfína není pro mne žádný rozdíl. Pokud by mě o to požádal tak srozumitelným způsobem, jako to udělala ona kuna, pak sice velmi nerad a dost možná se slzami v očích, bych mu vyhověl.

Jelikož jsem kluk z vesnice (pro měšťáky vesnický křupan) nevyhnuly se mi situace porážky zvířat kvůli získání potravy. I sám jsem ještě v dobách, kdy mě v mozku vířící otázky "o nesmrtelnosti chrousta" (žádná ironie, myšleno v dobrém) obcházely velkým obloukem, choval krocany pro obživu sebe a rodiny. I ovce se mi pásly v ohradě. A to z důvodu jednak výrazně nižší ceny, než je tomu v obchodech, a jednak z důvodu, že by maso neobsahovalo žádné růstové hormony a jiná svinstva. A je možné, že se k tomu vrátím.

Nikdy bych stejně jako u našich psů, koček nebo koní nedopustil, aby zvířata byť chovaná pro obživu, vyrůstala v nějakém tmavém, těsném, nevětraném prostoru. I když jsem už z vážných důvodů zvíře usmrtil, vždy plně respektuji, ať má nohy, křídla, ploutve nebo se jen sune po břichu, že vždy vyrostlo pro pohyb volný jak jen to je za konkrétních podmínek a situací možné. Proto neuznávám chování ptáků v klecích, rybiček doma v akváriu. Než mít psa po velkou dobu jeho života uvázaného na řetězu nebo zavřeného v kotci, to je podle mne pro něj lepší, aby nebyl vůbec. Pochopitelně jsou výjimky, kdy zvířeti nevadí (jemu osobně), že je zavřeno bez přirozeného pohybu, což lze poznat na jeho chování a jiskře v oku, ale to není náplní tohoto článku.
Věřím v osud a to jak lidský, tak zvířecí (viz zdejší články osudu se týkající), a proto k tomu celému přistupuji tak, že zvíře, které se stane/stalo potravou člověka, se s tímto již vědomě (pravděpodobně v jiné rovině, než je tomu u člověka) narodí a žije s tím.
Je ale plně na člověku, který ho chová, v jaké kvalitě toto zvíře svůj život prožije, než přijde okamžik, i kvůli kterému se narodilo (poplatné i pro člověka). Nevidím tedy ze svého úhlu pohledu nic špatného, pokud chovám a pak i usmrtím zvíře pro svoji obživu (nikoliv pro zábavu!!!), pokud mu dopřeji, aby jeho život byl co nejhodnotnější, což pro mne znamená - pobyt na vzduchu a slunci s maximální možnou mírou volného pohybu. Zajistit, aby bylo spokojené. Nikoliv z důvodu, aby rychleji a více přibralo, ale pro radost zvířete samotného. Sám akt usmrcení musí proběhnout rychle a bezbolestně. Vždy v takových případech zvířeti v duchu a někdy i nahlas poděkuji a zároveň sebe i následující okamžiky prosím, aby vše proběhlo, tak jak má. Pro mě je kvalita života důležitější, než jeho délka.
Možná je to z Vesmírných zákonů špatně, možná ne, jednou se to jistě dozvím. Momentálně ale necítím v tomto žádné provinění, svědomí mám čisté.

A co se týče konzumace masa výše zmíněných zvířecích členů rodiny nebo i toho delfína, když už padl "dotaz", pak si myslím (až praxe by ukázala zda správně), že bych je kvůli sobě nezabil ani v případě hrozby smrti hladem. A to z důvodu, že na život i smrt pohlížím již jinak, než dříve.
Neplatí to však v případě, že by šlo o tutéž situaci hrozící mé rodině. Chci věřit tomu, že tuto lekci mi už Univerzum připravilo někdy v minulosti a já nebudu nucen si něčím takovým projít.

Obdobné dilema jako ta se zvířaty mám už odmala, co se stromů týče. Jen s největším sebezapřením bych pokácel živý, zdravý strom. Žádné dévy či přírodní bytosti jsem nikdy neviděl (neznamená to, že na ně nevěřím) a ani jsem se zvířaty či stromy nemluvil. Tedy mluvil, ale neodpovídali mi :-), takže skrze tuto rovinu k tomu nepřistupuji. Podetnout zdravý strom bez závažného důvodu, jsem vždy považoval za barbarství a neúctu k tomu, co Život dokáže vytvořit.

Můj postoj myslím bude nejlépe shrnout na případu oné kuny, na kterou nikdy nezapomenu. Usmrtit zvíře by neměl být projev neúcty či nedocenění žvota, ale právě naopak - Z ÚCTY K ŽIVOTU. A to nejen k životu jednotlivce, ale hlavně z úcty k těm všem provázanostem všech v obrovském celku zvaném ŽIVOT.

Odpověď na obě otázky tedy zní: ANO.

Jenže je tu obrovské a zásadní ALE!!! A tím jsou okolnosti.
_________

Jaký je Váš názor? Napište, co si o Michalově postoji k věci myslíte :)

Autor: MichalB
Vystavil: Mates

úterý 3. září 2013

Pod tím vším jsme všichni stejní...




Vystavil: Patrik

Patrik: Záznam prorockého snu ve vlastním životopise Karla IV.

Lidská mysl uchopuje abstraktní jevy na základě zkušenosti s jevy fyzickými, což se výrazně projevuje především v jazyce. „Produkty“ metaforičnosti mysli jsou kromě jazyka a uměleckých vyjádření také sny. Přístup ke snu do jisté míry odráží světonázor nejen těch, jimž se sny v dané éře zdají, ale především těch, kteří tyto sny vykládají. Ve druhé půli loňského roku vycházel na SNE po částech pětidílný seriál Psychologie snu, ve kterém stručně tuto problematiku shrnuji. Tentokrát bychom se měli blíže podívat na záznam snu římského císaře a českého krále Karla IV.     


Středověké výklady snů
Obecně bylo ve středověku vzhledem k duchu doby zvykem sny přisuzovat, co se původu týče, buď Bohu nebo ďáblu, a tudíž je ohraničovat určitými náboženskými představami a předsudky. Na druhou stranu zde nalezneme i relativizování tohoto psychického jevu a jeho následnou redukci na pouhý vedlejší produkt tělesných pochodů (to bylo typické především později pro člověka doby osvícenství). Ve středověku byl sen vnímán tedy nejen jako zpráva nadpřirozeného původu, ale také jako něco nesmyslného; jako něco, co člověk prožívá proti své vůli, a co je třeba zapomenout. Často mohlo jít právě o ty sny „od ďábla“, o kterých můžeme na základě dochovaných písemností kněží usuzovat, že byly poměrně častým jevem (aneb co se potlačuje, to roste).

Kromě utváření si obrázku o dobových postojích ke snům přímo z literárních děl, máme možnost zkoumat „oficiální“ dobové práce o snech. Například za nejrozšířenější snář anglosaského středověku lze považovat Rozmluvy Řehoře Velikého, které nabízejí poměrně tradiční typologii snů, jež spočívá v dělení na sny vzniklé reakcí na fyziologický stav a sny přicházející „z venku“, které jsou pochopitelně buď zlé – od ďábla –, a nebo dobré – od Boha. V obou případech se zde připouští spoluúčast snícího na tvorbě daného snu. Řehoř vyzývá k obezřetnosti a nedůvěře vůči jakýmkoli sdělením během spánku.

Přestože je středověk dobou podobenství a v širokém smyslu nepřímých vyjádření vůbec, pro dobové snové výklady je mnohdy příznačná neochota porozumět, případně tendence k doslovnému chápání, a v případě chápání symbolického je charakteristické vyložení ryze teologické, a to nejčastěji z úst kněží. Lidové snáře poskytují snícímu konkrétní odpověď na jeho otázky, čímž ho vysvobozují z bezradnosti. Tyto snáře ovšem přisuzují danému snovém obrazu charakter znaku. Středověcí vykladači tedy každý snový obraz svázali jedním významem.

Literárním historikům v souvislosti s hlubším zkoumáním dobové mentality a dobových výkladů snů často nezbývá nic jiného, než se zabývat oněmi „literárními sny“, přičemž to, nakolik byly přebásněny a zda se vůbec někomu zdály, zůstává zřejmě už navždy nezodpovězeno. Poněkud jiným případem je však záznam snu ve vlastním životopise Karla IV., kde již můžeme spoléhat na určitou autenticitu. 

Karel IV. a Vita Caroli
Jedna z nejvýraznějších postav českých dějin, panovník Karel IV., často nazývaný „otec vlasti“, se narodil 14. 5. 1316 v Praze, kde 29. 11. 1378 také zemřel. Zatímco jeho matka, Eliška Přemyslovna, do něj coby do potomka Přemyslovců vkládala naděje (zemřela v Karlových sedmi letech), otec Jan Lucemburský, syn římského císaře Jindřicha VII., byl výrazně kosmopolitního založení a nástupu svého syna na trůn se obával. Z toho důvodu ho, jak píše Anežka Vidmanová, „odvezl do Francie, kde se jeho sestra Marie pouhý rok předtím stala ve svých osmnácti letech druhou manželkou francouzského krále Karla IV. (...) Toto násilí na malém chlapci se ukázalo pro budoucnost jeho i celé země požehnáním, neboť ve Francii se mu dostalo takového vzdělání těla i ducha, jaké bylo tehdy v Čechách nedostupné.“ Karel IV. se tak díky podivuhodným shodám ve svém životě stal nakonec českým králem a římským císařem, jenž se považoval z jedné strany za potomka sv. Václava a ze strany druhé Karla Velikého.

Karel IV. se v rámci své literární činnosti, která kromě politických spisů zahrnuje i vlastní verzi Legendy o svatém Václavovi, zaměřil na předání své životní zkušenosti svým následovníkům: jeho nejznámější literární dílo Vita Caroli (Život Karlův) je tak primárně zamýšleno jako určitý návod pro jeho nástupce na dvojím trůně – českém a říšském. Ačkoli má toto autobiografické dílo dvacet kapitol, zdá se, že panovník sám je autorem pouze čtrnácti: „V nich vypsal události svého života do r. 1340“, přičemž k popisu dalších událostí už nedošlo, „neboť nenašel čas na dokončení spisku. Posledních šest kapitol dopsal neznámý pokračovatel, který si zřejmě nedovolil jakkoli komentovat nebo rozšiřovat a literárně zpracovávat podklady, které mu Karel poskytl, takže těchto závěrečných šest kapitol nemá daleko k analistickým záznamům. Naproti tomu kapitoly, psané (nebo diktované) Karlem, jsou napsány vysokým stylem a jednotlivé věty v nich končí předepsanými kursy, tj. rytmickými závěry“ (Vidmanová, 2000, s. 11). Karel chtěl pravděpodobně toto dílo završit záznamem o své volbě za římského císaře, jež papež Kliment VI. (Karlův bývalý učitel na francouzském dvoře Petr Roger) schválil 6. 11. 1346. Tímto aktem, tedy pomazáním Karla na krále, jako by končil jeho dosavadní světský život. Tehdy král patrně začal psát svůj životopis, který ovšem vzhledem k narůstajícím starostem a povinnostem nemohl již dokončit sám.

V tomto článku vycházíme s jistotou z oné autorské části spisu, v rámci které Karel IV. mimo jiné popisuje také intimnější události ze svého vnitřního života. V díle tak najdeme mimo jiné popis různých zkušeností s – moderním jazykem řečeno – paranormálními jevy, do kterých zahrnujeme i tzv. synchronicity. Jde o pozoruhodné shody okolností: například ve 4. kapitole král popisuje událost, kdy během jedné hostiny nejedl kvůli svatému přijímání, a tím unikl nevědomky otrávení, kterému tehdy podlehla celá jeho družina. Obzvlášť pozoruhodné je především zaznamenání výrazného snu, který autor zaznamenává v 7. kapitole.

Záznam prorockého snu ve Vita Caroli
Je třeba ukázat, že Karel IV. byl typický středověký vzdělanec, jemuž je metaforické kódování vlastní: již na začátku první kapitoly svého životopisu Karel IV. užívá podobenství: „Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic“ (Svoboda, 2000, s. 23). Na jiném místě první kapitoly autor interpretuje podobenství z Nového zákona: „‚Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.‘ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky“ (tamtéž). V tomto duchu Karel IV. dále píše nejen první kapitolu, ale i kapitoly další. Některé jsou tak vystavěny celé pouze na interpretaci konkrétního podobenství.

Nyní se tedy již můžeme zaměřit pouze na záznam jeho výrazného snu v 7. kapitole:

„(...) když nás spánek přemohl, ukázalo se nám toto vidění: Anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: ‚Vstaň a pojď s námi!‘ My pak jsme v duchu odpověděli: ‚Pane, nevím, ani kam, ani jak bych s vámi šel.‘ A on, uchopiv nás za vlasy na temeni hlavy, vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. I držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: ‚Pohleď a viz!‘ A hle, druhý anděl, sestupující z nebe, držel v ruce ohnivý meč a udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu tím mečem pohlavní úd; a ten muž jakoby smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu anděl drže nás za vlasy pravil: ‚Poznáváš toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?‘ I řekli jsme: ‚Pane, neznám, ani místa nepoznávám.‘ Řekl: ‚Věz, že je to viennský vévoda, který byl pro hřích smilství od Boha takto raněn; nyní se tedy měj na pozoru a také otci můžeš říci, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás stihnou věci ještě horší.‘“ (tamtéž, s. 37)

Z dalšího textu se nedozvíme, zda měla symbolika utnutí pohlavního údu vévody skutečně co dočinění se smilstvem. Dovídáme se však, že vévoda opravdu zemřel, a dokonce jakým způsobem: „(...) byl zasažen velikým šípem z jednoho samostřílu uprostřed všech svých rytířů“ (tamtéž, s. 38). Je zde tedy určitá korespondence, protože podle Karlova snu anděl vzal z celého početného vojska pouze vévodu, a to za účelem odejmutí života. Ve snu se Karel anděla ptal, jestli se vévoda stihne před smrtí vyzpovídat, načež mu anděl odpověděl kladně: vévoda má být ještě pár dní naživu (tamtéž, s. 37). To se také ve skutečnosti vyplnilo, když Karel později reprodukuje zprávu o skutečné smrti vévody: „(...) po několika dnech vyzpovídav se zemřel“ (tamtéž, s. 38).

Tento sen neměl však pouze informativní funkci, nýbrž také funkci varovnou: Karel IV. měl před smilstvem podle anděla varovat také svého otce Jana Lucemburského. Nedovídáme se sice, zda tuto rovinu snu Karel otci reprodukoval, dovídáme se však, že Janova první reakce na Karlovo přesvědčení o vévodově smrti na základě doslovného chápání snu, byla velmi skeptická: „Otec však domlouvaje nám řekl: ‚Nevěř snům‘“ (tamtéž, s. 38). V Janu Lucemburském můžeme tedy spatřovat jiný typ středověkého člověka, a to takového, jenž sny zavrhuje. Každopádně Karel IV., člověk velmi hloubavý a otevřený, jakožto snící nejen, že o věrohodnosti svého snu pochyboval méně než jeho posluchači, ale také neměl problém jej přijmout z hlediska etického atp. (srov. např. rozpaky Jana Husa při popisu vlastních prorockých snů).     

Podle psychoterapeutické literatury je rovněž typický v jistém směru nejasný závěr snu implikující nezodpovězené otázky. Karel rozostřený závěr svého snu i s následným probuzením popisuje konkrétně takto: „Tehdy jsme viděli na levé straně šiku stát mnohé muže, oděné do bílých plášťů, jako by to byli mužové veliké vznešenosti a svatosti, a rozmlouvali navzájem pohlížejíce na šik a na to, co se stalo; a dobře jsme je pozorovali. Přece se nám však nedostávalo milosti otázat sem ani anděl sám od sebe neodpověděl, kdo neb jací byli ti muži tak veliké důstojnosti. A potom jsme byli rychle vráceni na své místo, když již svítila denice“ (tamtéž, s. 37–38).  Dále král pokračuje v popisu svého probuzení, a to včetně fyzické únavy, jež je pro probuzení z náročného snu příznačná: „Tu přišel Tomáš z Villeneuve, rytíř z kraje lutyšského, komoří našeho otce, a vzbudil nás řka: ‚Pane, proč nevstáváte, váš otec již hotov sedá na koně!‘ Vstali jsme a byli jsme rozlámaní a zmalátnělí jako po veliké cestovní námaze“ (tamtéž, s. 38).

Jak již bylo naznačeno, pozoruhodná je v záznamu především samotná Karlova jistota, se kterou ráno Tomášovi oznamuje, že vévoda, kterému měli vyjet s otcem na ráno na pomoc v bitvě, již není naživu. Můžeme z toho vyvozovat, že Karel vzal svůj sen vážně a možná ho nakonec pochopil i poněkud doslovně – nerozlišuje mezi snovou realitou a realitou bdělého vědomí, když dále Tomášovi říká: „‚Kam máme jet? Vždyť této noci jsme tolik zkusili, že nevíme, co bychom měli činit.‘ Tu řekl nám: ‚Co se stalo, pane?‘ I řekli jsme mu ‚Vévoda zemřel; a náš otec chce shromáždit vojsko a táhnout na pomoc vévodovi, který válčí s hrabětem savojským. Naše pomoc mu neprospěje, protože zemřel‘“ (tamtéž). Dále se dočítáme o Tomášově opovržení tímto Karlovým přesvědčením: „On pak se nám vysmál“ (tamtéž). Svému otci Karel při prvním setkání na otázku, zda je pravdou, co mu oznámil Tomáš, odpověděl: „‚Ovšem pane, vězte s jistotou, že vévoda je mrtev‘“. (tamtéž)

Karel také ke konci kapitoly konstatuje, že „svému otci a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme v úplnosti vše, jak jsme to viděli, nýbrž pouze to, že vévoda zemřel“ (tamtéž). Karel IV. svůj sen ani výrazněji nehodnotí, pouze popisuje, v čem se vidění shodovalo s realitou a popisuje reakce těch, kterým sen reprodukoval. Když dotyční museli přijmout, že Karel měl skutečně prorocký sen, byli z toho v rozpacích: „Tehdy náš otec uslyšev ty zprávy pravil: Divíme se tomu velice, že náš syn nám jeho smrt napřed předpověděl.‘ A velice se tomu divil on i Tomáš, ale nikdo potom s nimi o té věci nemluvil.“ Těmito slovy zároveň končí 7. kapitola Karlova životopisu.

Zkoumaný sen lze považovat za prorocký (či věštecký) na základě dodatečného potvrzení Karlova nabytého přesvědčení: rakouský vévoda skutečně zemřel, tudíž v tomto snu smrt nefungovala pouze symbolicky. 

Závěr
Na základě moderní snové typologie můžeme říct, že prorocký sen bývá součástí synchronní události: snící ve snu zažije něco, co najde později určitou korespondenci v reálném světě. Z tohoto úhlu pohledu je lhostejné, zda konkrétní vjem přichází do vědomí za bdělého stavu či formou snu – jakmile dojde k následujícímu spojení s článkem v reálném světě, středověký člověk mluví o Boží milosti, jungiánská psychologie o synchronicitě a prototypický člověk moderní společnosti o náhodě.

V tomto článku jsme přiblížili záznam prorockého snu z vlastního životopisu Karla IV. Z textu je možné dedukovat nejen postoj snícího ke snovému obsahu, ale také postoje jeho okolí. Tento sen musel být velmi intenzivního rázu, a proto snící zjevně ani okamžik nepochyboval o jeho pravdivosti. Karel IV. svůj prorocký sen vystavěný na andělech jakožto typicky středověkých snových symbolech nehodnotí, bere jej však vážně, resp. zredukuje ho na nejdůležitější obsah: smrt rakouského vévody. V tomto směru se nenechává odradit prvotní skepsí otce Jana Lucemburského a jeho komořího.
 
Viděli jsme, že Karel IV. byl typem středověkého člověka, jenž měl smysl pro alegorie, ale z jeho výpovědí jsme přesto vyvodili, že svůj sen chápal z nějakého důvodu z velké části doslovně. Takový výklad je podle psychoterapeutické literatury přípustný pouze u snů prorockých, které jsou zároveň nejvýjimečnějším typem snu. Zvláště psychicky silní a intuitivní jedinci vnitřně zřetelně cítí, že jde v jádru o předpověď, tedy nikoli o obrazné vyjádření. Mezi takové jedince patřil zřejmě i Karel IV. 

Prameny:
Karel IV.: Vlastní životopis. In Svoboda, B. (ed.): Literární dílo. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 23–66.

Další užitá literatura:
Aeppli, E.: Psychologie snu. Praha: Sagittarius, 1996.

Jung, C. G.: „O synchronicitě“. In Archetypy a nevědomí. Výbor z díla, svazek II. Brno:  Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997, s. 357–372.

Heffernanová, J.: Tajemství dvou partnerů. Praha: Argo, 2008.

Hus, J.: Listy z Kostnice. Praha: J. Otto, 1915, s. 83.

Starý J., Hrdlička J. (ed.): Spánek a sny. Svět archaických kultur III. Praha: Herrman & synové, 2008.

Vidmanová, A.: „Karel IV. jako spisovatel“. In Svoboda, B. (ed.): Literární dílo. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 9–22.

Lakoff, G. – Johnson, M.: Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2002.

Vaňková, I. – Nebeská, I.: „Metafora v myšlení a jazyce“. In: Čeština doma a ve

světě 1-2, 2003, s. 31. 

Autor: Patrik
Ilustrace: Jitka D.

neděle 1. září 2013

Petr Hynek: Kdo seje vítr...

Lidé někdy mají pocit, že se na ně všechno ze všech stran valí, jsou plni starostí, strachu a nemají v sobě ani kousek klidu.
Proč?
Je třeba si poctivě přiznat, kdo jsme jakým zahradníkem.
Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Kdo seje kolem sebe klid, ten sklízí mír.
Kdo lásku zaseje, pěstuje si opravdový ráj ve svém srdci.
Samozřejmě nestačí jenom zasít, ale taky dobře zalívat, starat se o vitální růst. Někdo si takto pěstuje svoje starosti a obavy, stará se o ně a hýčká si je. Vždyť by bez nich snad ani nedokázal žít. Ale je to každého volba. Na počátku je zahradník a jeho volba osiva. V jaké chceme žít zahradě, zdali v zahradě strachu nebo harmonie, to je totiž jen a jen na našem rozhodnutí.
Přeji dobrou sklizeň :-)

Autor: Petr Hynek

Josef Staněk: Nepředvídatelná minulost člověka, národů, lidstva

V roce 1989 Miloš Zeman v Technickém magazínu vtipně okomentoval skutečnost, že v uplynulých sto letech se v Československu pětkrát zásadně přepisovaly dějiny. A že se zřejmě zase budou přepisovat! Použil bonmot, že "jsme jedinou zemí s nepředvídatelnou minulostí"! Miloš Zeman je obratný politik a jako takový si může dovolit provokovat mediální klima jen trochu. Já nejsem závislý na nikom, média jsou mi ukradená, tak mohu "prozrazením všeobecného vědeckého tajemství" provokovat naplno. Proto přímočaře říkám, že naprosto již pro nejbližší dobu je "nepředvídatelný" výklad celé minulosti lidstva, tím dějin všech států a národů. I vznik existence člověka samotného! To, co se o minulosti člověka a lidstva vyučuje na školách všech stupňů a co je vyučovaným (manipulovaným) předkládáno jako vědecká pravda, je nepochybný blud. Za vědeckou pravdu se totiž zkráceně vykládá:
  1. Náš vesmír (hmotná dimenze reality) vznikl před 13 miliardami roků samovolným "velkým třesknutím" čehosi, co věda nedefinuje, pouze nazývá singularitou.
  2. Život na Zemi vznikl v pramoři náhodným samovolným sestavením molekul v živou buňku, v níž dosud probíhající chemické reakce se náhle proměnily na biologické procesy typické pouze pro živou hmotu. Vedle fyzikálně-chemických zákonů se náhle vyjevily a přesně začaly běžet nově a samovolně se "ustanovivší" zákony biologické.
  3. Poté se prvotně vzniklé buňky v boji o přežití samovolně začaly seskupovat a specializovat tak, že se náhodně sestavily v nekonečnou škálu složitých vyšších organismů. Nejpozoruhodnější prý bylo konání prvobuněk, které se později sestavily v současné oči živočichů. Tyto nejjednodušší buňky zřejmě věděly, že existuje nějaké světlo, že pro přežití celku buněk je výhodné jej zachycovat. Tak je prý prostřednictvím přírodního výběru napadlo, aby se některé buňky "specializovaly" na proměnu v průsvitné buňky oční čočky, jiné na citlivé buňky sítnice, jiné opět na nervové v centrále pro vyluštění podnětů předešlých. Tak prý se v mozku živočichů přírodním výběrem a náhodnými mutacemi vytvořilo centrum pro zobrazení nejen okolí, ale třeba celého vesmíru! Jak jej dnes vnímá a obraz dotváří mozek člověka. Takto podávanému výkladu vzniku všech druhů života na Zemi se školně říká "Darwinova vývojová teorie".
  4. Samovolným vývojem těchto složitých organismů mělo dojít až k tomu, že se v organismech lidoopů pomocí virů opět sami sestavovaly jinde se v přírodě nevyskytující geny. Ty se náhodně zapojovaly do genofondu původních lidoopů. Zapojením několika set takových nových genů se lidoopi samovolně přeměnili na člověka. Tento nově vzniklý živočišný druh se měl přestat zabývat sběrem potravy a k úžasu všech ostatních živočišných druhů začal pracovat. Dokonce se sdružil v komunity, vnímal hvězdné nebe, domýšlel si vesmír a začal stavět nevídané stavby, sloužící nikoliv jen k obživě. Tak se z ničeho nic, vlastně šťastným řazením náhod, měl objevil současný podivný přírodní úkaz - lidská civilizace.
  5. "Věda", správněji její překrucující vykladači, dále populaci učí, že existence vesmíru, života, lidstva a jednotlivého člověka nemá z hlediska nadčasovosti žádný smysl a zrození je jen náhodnou hrou atomů. Ptát se po smyslu života jedince či národa je prý projevem vědecké nekompetentnosti. Pro materialistickou vědu je takto položená otázka irevelantní, nepatřičná, neslušná. V této věci jde tento typ "vědeckého" výkladu reality tak daleko, že nenápadně popírá i zákon o zachování energie. Snaží se přesvědčit své stoupence, že energie (duše), která pohybuje živým tělem, jeho smrtí zaniká. Tím prý po smrti člověka nic není. Klasikové tohoto přístupu ke světu jej formulovali takto: Kapitán Flint (pirát): Mrtví nekoušou, proto kdo mi překáží, toho zabiji! Adolf Hitler: Kdo se odváží zeptat vítěze na prostředky použité k dosažení vítězství? Současní liberální ekonomové: Kdo se v prostředí nezávislé justice na neexistující Spravedlnosti dovolí zeptat ultra bohatých po způsobu nahromadění jejich majetku?
Výše uvedené gnozeologické principy, zabalené do množství odborných termínů, se na školách a v médiích předkládají k věření davu konzumních lidiček. Do uveřejnění průzkumů schopnosti samostatného myšlení jsem byl osobně překvapen, že výše uvedené názory normální člověk vůbec může akceptovat. Kdyby je dotyční "osvětáři" předložili přirozeností žijícím kmenům, považovali by je tito "primitivové" v lepším případě za pomatené. V horším případě za rouhače nebo ty, kteří si z nich chtějí dělat blázny. V druhém případě by vědečtí "osvětáři" sotva vyvázli se zdravou kůží. 

Až poslední výsledky průzkumu populace na schopnost samostatného myšlení mi "záhadu" částečně vysvětlily. Podle analýzy inteligence populace totiž 70% lidí u nás (ač prošlo mnoha školami!) není vůbec schopno samostatného logického myšlení. Tento velmi alarmující výsledek je přikládán současnému způsobu působení školní výuky. Při něm se u vyučovaných klade důraz na získávání hotových poznatků, nikoliv na rozvoj samostatného logického myšlení typického pro osobnost! Neboli způsobu myšlení, pomocí něhož se k vyučovaným poznatkům dochází. Tímto způsobem výuky má u žáků zakrňovat schopnost vybrat si podstatné z valícího se nadbytku informací. Jenže žádná taková vlastnost inteligence člověka neexistuje. Tuto schopnost otevírá jedině intuice, produkt nikoliv myšlení, ale ducha. Typem "memorovací" výuky vedený absolvent škol je sice vhodnou pracovní silou, použitelnou ve výrobě a v organizačních orgánech státu, ale nekonstituuje se v osobnost, v samostatně myslící bytost. Je pouhou manipulovatelnou součástkou davu. A ten, jak říkal Churchill, má schopnost myšlení menší než mořský měkkýš. Tak celý údajně vědecký vzdělávací systém záměrně vychovává jen "pracovní sílu" bez schopnosti samostatného myšlení. To je žádoucí "materiál" pro dokonale médii manipulovatelnou formu "demokracie". Výchovou k nemyšlení je zatím zaručeno, že výsledky voleb zhruba kopírují míru vynaložených volebních výdajů. Touto formou organizace států je v nich "demokraticky" zajištěna vláda bohatých na místo vlády moudrých a charakterních. 

Akceptováním vědeckosti výše heslovitě uvedené Darwinovy "teorie" vzniku a smyslu života člověka se současné "součástce davu" zákonitě redukuje životní směřování na úsilí o biologické přežívání. Tedy živočišný typ existence. Redukce smyslu bytí člověka na jeho živočišný rozměr konkretizovala dále myšlení většiny členů západní civilizace na úsilí, "jak přijít k penězům". V důsledku těchto zjednodušení bytosti člověka se většina lidí mentálně proměňuje na takové "tažné psy". V důsledku redukce svého myšlení a bytí nejsou schopni ničeho jiného, než "běžet za jitrničkou spotřeby na biči". Tou, kterou jim předhodí před "nos" skrytý organizátor západní civilizace. Praktické provádění této manipulace pozorujeme denně v médiích. Dobře zaplacení "analytici a politologové" při nástupu nově "reklamou zvolené vlády" vždy "jasně vidí", že "blahobyt všech po daňových a organizačních opatřeních nastupující vlády je na obzoru!" A i veřejnost ve stavu těžké vnitřní krize se skrze očekávání uklidní. Proto, že nemyslící většině nedojde definice obzoru. Ta říká, že obzor je iluzorní čára, která se od pozorovatele vzdaluje stejnou rychlostí, jakou se k ní on přibližuje! A že k harmonické společnosti není možné dojít opatřeními materiální povahy. Protože řídící silou bytosti člověka není jen tělo! 

Celou popřevratovou dobu jsem nemohl přijít na to, proč si vládci tohoto světa vydržují konstruktéry výše uvedených a za vědecké vydávaných nesmyslných materialistických teorií? Proč je dosazují do klíčových funkcí organizátorů vědy? Proč vládcům světa vadí sice nedokonalé, často naivní, ale k základům morálky a k osobní odpovědnosti přece jen vedoucí umírněné křesťanství? Proč tak bohatě podporují za "propagátory vědy" převlečené protináboženské osvětáře ve školách a v celém veřejném životě? Teprve řádění islámských teroristů mi vyjevilo pohnutku organizátorů světskosti států. Správci a organizátoři světa se v důsledku prohlédnutí slabin ustrnulých náboženských výkladů světa sami považují za ilumináty (osvícené, vymaněné z pověr). Mají strach z destruktivního vlivu nevypočitatelných a potřebnou míru logiky odmítajících náboženských vůdců na masu "lidu z údolí tupých hlav". Proto používají propagátory "vědeckého světového názoru" stejně jako v třicátých letech Lenin a Stalin kavárenské komunisty. Jsou pro ně "užitečnými idioty". Chtějí jejich pomocí dosáhnout omezení moci náboženských představitelů. Jenže ty vedlejší důsledky! Vždyť vědomé šíření rozpoznatelné nepravdy je rouhání Pravdě samé neboli onen nikdy bez následků neprocházející evangelický "hřích proti Duchu"!!! 

Žijeme ve světě, kde nikdo skutečně nezná původ a minulost lidstva, kde nikdo nemá přímý kontakt s Podstatou světa. Náboženští hodnostáři vykládají tyto klíčové otázky člověka strnule na úrovni doby, kdy je formulovali skutečně osvícení jedinci, a ti, kteří v mase živočišných lidí byli z vyšší úrovně reality inkarnováni na pomoc lidstvu. Jimi terminologií doby formulované transcendentní pravdy předkládají mezitím přece jen vyspělým současníkům, takže jim většina mladých a vzdělaných lidí nerozumí. Po smrti "vyslanců sfér" a stavy rozšířeného vědomí osvícených zakladatelů typů duchovního výkladu světa nastoupili na jejich místa duchovních hodností chtiví lidé. Aniž často porozuměli osvíceným, stali "zaručeně pravými vykladači" oněch poslů boží Pravdy. Upravili duchovní poznatky a doporučenou praxi života a autority mrtvých proroků začasto zneužívali k "dle jejich názoru" správným cílům. Procesem hlasování neosvícených o Pravdě došlo k pádu kvality poznání o povaze transcendentna a tím k deformaci náboženství. Částečné poznání ojedinělých jedinců o zákonech a věcech za kulisou hmotnosti bylo v zájmu "jednoty" (moci vykladačů) zamlženo. V národních komunitách se tak nastolil stav, kdy ti, kteří mají teologickou průpravu, nerozšiřují poznání aspektů člověka a Boha. Ostatní prázdnost hlásaného vycítili a přestali věřit čemukoliv. Co hůř, školní teologové (scholastici) ze strachu o svou moc jiným v úsilí o postup duchovního poznání brání a dehonestují je. Nejlepší klackem na poznání chtivé je v křesťanství již po tisíciletí zavedený pojem hereze a kacířství. Strach z něj je přeměněný strach ze samostatného myšlení hledajících. Vede k uzavřenosti částečně osvícených a k autocenzuře ve vyjadřování a myšlení. Když už ne přímo k společenské perzekuci a ohrožení života! Používání jakékoliv formy moci k bránění úsilí lidí o postup poznání v duchovní oblasti, vzpomeňme jen gnostiky a katary, je tím faktorem, který způsobil současné ustrnutí poznání duchovní stránky bytosti člověka, jeho Tvůrce, ba i "odvrácené" (neviditelné) poloviny reality. 

V důsledku naprosté zvrácenosti řady náboženských vůdců, nápadné u současného islámu, můžeme nyní názorně pozorovat níže uvedené jevy. Všimněme si třeba jedné etické perverze! Nikoliv sami muslimští imámové jdou skrze sebevražedné atentáty "do nebe", ale plamennou řečí k této "cestě" za nebeskými huriskami přesvědčují nespravedlivým uspořádáním lidské společnosti frustrované primitivy. Skrze tyto myšlení zbavené ubožáky získávají imámové pozemskou moc. Všichni se jich bojí, aby i je neoznačili za odpůrce Alláha. Řekl těmto a atentátníkům osobně Alláh, že terorismem mají zabíjet civilisty? Nebo si islámští štváči jen chtějí řečněním a obětováním jiných "vysloužit" oblibu u Alláha? Nebo dokonce jen skrze pocit moci, získávanou štvaním ubožáků, ukájejí svoji podvědomou touhu po biologickém (pohlavním) a duchovním sebeuplatnění? (S. Freund: touha po moci je náhrada sexuálního uplatnění.) Štváči k terorismu a válkám spoléhají na to, že když mluvené a konané činí, s často i upřímnou snahou zalíbit se Bohu, že skutečné porušení svých zákonů, zabíjení a utrpení nevinných bude Obdarovatel života všech živých považovat za zásluhu? Jsou oklamáni našeptáváním satana, protože nebude! (Viz Evangelium: "Odstupte ode mne pachatelé nepravostí, neznám vás!") Za svůj život a ve vhledech jsem poznal, že celý mechanismus Spravedlnosti je nastaven tak, že i za zaviněnou neznalost nastupuje neodvratitelná karma! Tedy jen v případě, kdy by osobně Alláh řekl hlasatelům a konajícím násilí, že tak mají konat, by unikli následkům! Jestli ne, je jejich konání jménem božím přímé bezostyšné hanobení "jména Tvořitele světů"!!! Ať se pachatelé jakýchkoliv zločinů proti Řádu stvoření jménem jakéhokoliv vyznání netěší na situaci, která je čeká "na druhé straně"! (Po smrti.) 

Na druhé straně je pro mne potěšitelné, že přes šedesátiletou intenzivní ateistickou výuku a propagandu, prováděnou u nás vědeckými a školními autoritami, se ještě 30% lidí u nás považuje za věřící. Neboli tito nevěří tomu, co jim školy a hodnostáři vědy předkládají k věření. Prokazují tím, že mají stále funkční intuici neboli vlastního ducha. Dalších 60% populace je spíše než "stoupenci vědeckého světového názoru" agnostiky, neboli "něcisty" (něco je). Tito tuší, že vše nějak je a bylo jinak, než jim ve školách a TV přednášejí "užiteční idioti" vědy, od lékařů po astrofyziky. Podle "ovoce" lékařského materialisticky pojatého léčení lidem došlo, že kdyby zdraví bylo chemického původu a skutečně jej rozdělovali lékaři, po republice by běhaly zástupy stotřicetiletých svěžích lékařů!!! Kdyby člověk byl jen nahodile vzniklým chemickým soustrojím, na psychiatrii by dali nemocným příslušný chybějící sloučeninu a nebylo by psychicky nemocných. A což teprve notoričtí zločinci. Vždyť i jim by bylo možno dát denně příslušný "prášek" a máme z nich vzorné občany. Částečně osvíceným lidem už došlo, že bytost člověka není nahodilou chemickou nahloučeninou. Je tedy nejvyšší čas se ve veřejném životě vrátit k pravé logice, která vládla již v době antického myšlení. V ní je jako na samozřejmosti založeno poznání reálné existence jak věcí hmotných, tj. smysly a rozumem vnímaných, tak i věcí transcendentních, smyslům a rozumu skrytých. 

Ve směru poznání hmotného i transcendetního rozměru světa je třeba urgentně vyvinout úsilí o jejich další prozkoumávání. Nebo se v důsledku jednostrannosti celá civilizace zhroutí v křeči. Jak kterýkoliv ještě normální člověk usoudí z chodu věcí veřejných u nás i ve světě, celá civilizace a lidstvo se ocitlo v krizové situaci. Vědomostní elity nutně potřebují postoupit nejen v technologiích, zajišťujících jeho hmotné potřeby národů při zachování životního prostředí, ale zejména povýšit kvalitu mezilidských vztahů na vyšší úroveň. Toho druhého lze docílit jen postupem v poznání věcí transcendentních, neboli nadrozumových, náboženských. V této nutnosti se ale současný ateistický a fanatický islámský tlak stává bohužel překážkou postupu. Tak stojí lidstvo před dilematem, jestli ho již neprošvihlo, že buď západní vědomostní elita svou touhou po pravdě argumentačně zlomí současnou moc ateistických deformátorů vědy a uvolní tak prostor výkladu, který původ lidstva a smysl života jednotlivce nevidí jen materialisticky, nebo náboženští fanatici jako nástroj satana spolu se silami přírody přivodí katastrofu!!! Ta odstraní lidi, dalšímu vývoji lidstva překážející. Protože jsem přesvědčen, že Tvůrce života anticipoval (dopředu předpokládal) všechny eventuality a reakcí na ně zajistil duchovní postup těch, kteří jej usilují! (Viz E.: Tlučte /na dveře poznání/ a bude vám otevřeno!) 

Abych se konečně vymanil z pout negativity, pokusím se nyní níže popsat o na počátku článku zmíněných prvotních otázkách člověka a civilizace to, jak to vidím já. Pro mne má toto poznání jen jednu vadu: škoda, že jsem jej neznal v mých 18 letech a nechal se celý život "školit" šiřiteli manipulačních masových hypnóz! Na začátku článku stojí v 5 bodech pilíře "učení nositelů vědeckého světového názoru". Teď a tady stojím já, Josef Staněk, a říkám čtenářům to, k jakým závěrům jsem zatím v těchto axiomech poznání sám dospěl:
  1. Nikdy jsem nepozoroval, že by něco složitějšího vzniklo samo od sebe a z ničeho!!! Proto singularita je zastírací výmysl otitulovaných bádalíků, pomocí něhož zastírají existenci Vyšší entity. (Bůh) To ona, ač ji neznáme, vyvolala Velký třesk neboli stvoření světa! Člověk jako bytost Jí následně stvořená z povahy věci nemůže nikdy pochopit svého Stvořitele. (Na to poukazují první tři Mojžíšova "přikázání".) Může ale vlastnosti Stvořitel poznat prozkoumáním jeho díla!!! Dále je jisté, že žádný tvůrce čehokoliv nečiní dílo, aniž by s učiněným neměl úmysl! Neboli vše existující musí mít apriori smysl i z hlediska věčnosti! Tedy i existence vesmíru a každý žijící jednotlivý člověk je provázen smyslem své existence. Žije právě proto, aby jej objevil! Já jsem jej nalezl takto:

    Viditelný a neviditelný svět byl Vyšší bytostí stvořen mě a všem lidem jako takové "pískoviště" pro hraní. Nás lidí i vyšších duchů. Toto hraní na "písečku hmotnosti" (myšlení a práce) samo o sobě zajišťuje rozmach ducha všech "hrajících si". Skrze postup poznání všeho druhu. Stvoření bylo geniálně zkonstruováno s účelem ke "školení" duchů. Je vykonáváno tak, že odpovědi na myšlenky a činy (boží mlýny) zajišťují vyjevení jejich správnosti. Nastupuje po nich dopad dobré nebo špatné karmy, "sklizeň setby" za vykonané. Ta je přímou odpovědí Boha dotyčnému. Tedy smyslem existence vesmíru a života člověka ve hmotnosti je prostřednictvím poznání Řádu stvoření v hmotné rovině rozumem, v nehmotné rovině intuicí "vibrační" přiblížení se jedince k Podstatě světa. Tedy k věčnému Bohu, nezávislému na hmotě a času. A tím k získání oněch vlastností Věčného, tedy nezávislosti na času a hmotě. Bibličtinou získat Život věčný.
  2. Nikdy jsem za svůj život nepozoroval, že by se složitější struktury samy od sebe sestavovaly, právě tak nemohl ze směsi chemických sloučenin vzniknout první život sám od sebe. Přesto, že nikdo u zrodu života na Zemi nebyl, je možné si jej ze známých dějů dovodit. Analogií, odvozených ze zákonů, jako třeba při nalezení planet Uran a Neptun. Ty byly z odchylky drah ostatních planet nejprve vypočítány a pak pomocí vynalezených dalekohledů i nalezeny! Z fyzikálních zákonů jsou vypočitatelné fáze fyzikálních podmínek jakékoliv planety ve vesmíru. Podle nich je možné u každé dopředu určit, jaký typ života se pro ty které dobové klimatické podmínky na dané planetě hodí. Na základě těchto znalostí si "hrající si bytosti vyšších vibrací" (andělé), viditelní duchem člověka ve stavu vymístění duše z těla, všechny vhodné planety ve vesmíru oživují pro tu éru vhodným typem života. Třeba dinosaury. Je to jejich "práce", jejich forma učení! Neoživují je nějakými náhodnými živými bytostmi, ale podle vzorů, které nachází v dimenzi věčnosti, kam mají na rozdíl od člověka přístup. Vidoucí nazývají tuto dimenzi ráj (církev), prastvoření (Abdrushin), svět idejí (Platón).

    V úrovni dokonalosti, věčnosti, Boha, se tedy nacházejí vzory živých bytostí pro jakékoliv fyzikální podmínky. Andělé (v bibli elohim - množné číslo) to tedy jsou, kteří sestavují v hmotných podmínkách planet struktury života. Ty v hmotnosti "uplácané" jsou vždy ve srovnání se vzorem ve "světě idejí" nedokonalé. Materiál hmotnosti je totiž příliš hrubý na dokonalost a podléhá opotřebení časem. Hmotné napodobeniny bytostí ráje obživnou přebíráním energie z vyzařování Živoucího prostřednictvím DNA. DNA živých organismů je takovou "anténou" pro zachycení energie života z vyzařování Zdroje. Proto nemůže existovat nic živého, co nemá DNA. Ale i sama DNA bez ničeho (viry bez bílkovinného obalu) má život. Konstrukcí hmotných napodobenin dokonalého života ve věčnosti se i andělé dále učí z dokonalosti Stvořitele!!! Jsou viditelní člověkem ve stavu vymístění duše z hmotného těla. (K usnadnění tohoto stavu, neboli k hovoru s Bohem, byly postaveny pyramidy a Archa úmluvy.) To kvůli vypočítaným fyzikálním podmínkám, nevhodným pro ušlechtilejší živočichy a člověka, byly na Zemi v prvohorách až třetihorách nejprve ještěři a jednoduchá fauna se svou DNA. Až to fyzikální uklidnění sluneční soustavy a fyzikální podmínky planety Země umožnily, "objevily" se na Zemi "náhle" odpovídající geny DNA. Ty, které jsou nutné pro vznik současné fauny a člověka!!! Proto archeologové nenalezli žádné přechody mezi typy živočichů, jak by měly být podle vývojové Darwinovy pavědy. Takové poloviční "ještěrokoně". Nově ve čtvrtohorách "instalovaná" zárodečná DNA současného živého je tedy onou příčinou pestrosti života a onou zázračnou "anténou", která zachycuje a přivádí do hmotnosti energii života. Pro neživé přístroje ovšem neregistrovatelnou.
  3. Ve světě idejí, v ráji jsou i všechny vzorové konglomeráty spolupracujících a specializovaných buněk, neboli rostliny a živočichové, sestaveny v hotové vzory bytostí. Takže andělé (elohim) jejich přenesením a instalováním do DNA prvobuněk nastavovali vznik druhů života na planetě. Tímto způsobem v kosmicky kratičké době postupně vznikl celý diferencovaný a zázračně pestrý pozemský život. Smyslem vzniku celé pestré přírody na planetě Zemi nebylo nic jiného, než vytvoření optimálního prostředí pro instalaci člověka.
  4. Jakmile andělé vypočítali perspektivu klidnějšího fyzikálního období pro planetu Zemi, které umožňuje vývoj lidských duchů ve hmotě (těle), nasměrovali proniknutí zárodků ducha do duší opic! (Řečí bible: Bůh vdechl do hlíny /hmoty/ duši.) Tím duše zvířete změnila svou povahu, protože se v ní objevila nová kvalita. To se manifestovalo tak, že se "idoop" s lidskou duší začal chovat jinak. Nejen jako dosud podle zvířecích zákonů, ale nově i podle zákonů duchovních. Duše zvířecí změnila kvalitu na lidskou. Proto se, dle "dialektiků" z ničeho nic, objevily pohřby pralidí s předměty pro život na onom světě!!! Zvířata se nepohřbívají. Dále vyšla na povrch snaha o aktivní změnu prostředí. Zvířata nepracují. Objevil se i jiný typ vnitrodruhové a přírodní komunikace. Šamani a mágové.
  5. Vždy po prožití života ducha v jednom hmotném těle se inkarnovaný duch skrze do "podvědomí" (věčného ducha) zapsané životní zkušenosti zkvalitnil neboli zjemnil. Do "duševědomí" každého člověka (Břetislav Kafka) se nevymizitelně zapisují zkušenosti každého právě žitého života jednotlivce. Ty se následně v novém těle a životě vyjevují jako pohnutky z podvědomí, pro "vědu" neznámo odkud. Souhrn těchto pohnutek, těchto zkušeností minulých životů, se nazývá povaha! Je komukoliv "nevymluvitelná"!!! Jednotlivé inkarnované lidské duchy vedou tzv. andělé strážní. Nenařizují, nesmí, jen jemně varují. Jejich hlas je onen tichý vnitřní hlas, který každý zná.

    Ke zkušenostem ze stvoření, zapsaným v podvědomí, si musí každý dospět sám. Vždy v různých sociálních a rodinných poměrech, protože totéž zažívané v kůži knížete není totéž zažívané v kůži mrzáka. Ke správnému směru vývoje vede každého člověka víra ve smysluplnost všeho prožívaného! Neboli víra v nepředstavitelnou Prozřetelnost. (Boha.) Překonání překážek života usnadňuje člověku naslouchání vnitřnímu hlasu, vážení si dobrého v životě, prostě pozitivní přístup k životu (milovat život). Největším přestupkem proti Bohu dárci života (hříchem) je nemít radost ze života!!! K nesprávnému směru vývoje duše vede člověka nadměrná chtivost živočišných slastí, slavomam a lenost. (Viz. E.: Kdo chce tento život (živočišný) získat, ztratí jej (z hlediska věčnosti). Živočišné pohnutky mohou negovat vyšší smysl inkarnace neboli poskytnutého života. Důležitá pro možnost dosažení vyšší kvality ducha je kvalita vztahů v rodině a v lidských společenstvích neboli civilizacích.

    Aby lidští duchové v těle mohli dosáhnout až kvality, kdy se již nepotřebují znovuzrozovat, musí dozrát ve vyšších civilizacích. Jejich úroveň je dána nikoliv pokrokem rozumového poznání (techniky), ale pokrokem kvality etické úrovně členů neboli charakteru. Přitom je pravidlem, že do "světlých" rodin a civilizací jsou vždy inkarnovány tmavé duše (aby byly napraveny) a do "tmavých" světlé duše. (Aby tmavým předvedli vzor chování.) Genetické vybavení těla poslů "nebes" neboli "šlechtický či královský" původ není rozhodující.
  6. Svět tedy existuje z lásky Podstaty světa k člověku jako možnost vývoje (zjemňování) jeho ducha. Existence každé lidské bytosti má tedy smysl z hlediska věčnosti, neboť duch, podstata lidské bytosti, přežívá smrt těla. Protože délka příhodných fyzikálních podmínek na planetách není neomezená, je vývoj lidských duchů stimulován. Tím, že každému člověku byl přidělen "temný" duch ve službách satana. Ten jej podněcuje ke zkouškám "spolehlivosti božích mlýnů" neboli karmických zákonů. Ve smyslu: sáhni si na rozpálenou plotnu, rodiče a učitelé nemají pravdu! "Spálením" pak pokoušený objevuje jistotu správnosti varovaní světlých vůdců. Satan, hlava těchto podněcovačů k přestupkům proti Řádu stvoření neboli boží Vůli, není samozřejmě protivníkem Boha!!! Satan není hlupák, jako ti, co něco podobného hlásají! Bůh Stvořitel z podstaty věci nemůže mít protivníka, nikdo s Ním nemůže bojovat. Nikdo jej ani nemůže urazit. Copak mravenec může urazit člověka? Právě Stvořitel světů z lásky k vyvíjejícím se duchům ve hmotnosti pověřil archanděla Satanaela hlídáním prahu (přechodu) z vibrační úrovně hmotnosti do úrovně dokonalé duchovní dimenze. Satan je přímo Bohem pověřen bez milosti srazit z prahu dokonalosti (ráje) každého, kdo je vstupu nehoden!!! Protože nehodný by do božského díla, ráje, vnesl nerovnováhu. Proto po dobu trvání hmotnosti musel archanděl Satanael odložit vibraci lásky, tím příponu el, a stát se Satanem. Satan je proto "funkčně" nejvyšším strážcem prahu, jak viděli a říkali už gnostici.

    Aby lidští duchové byli "trénováni" na tuto nejvyšší zkoušku, angažoval si Satan padlé lidské duchy jako své poskoky. Ale opovrhuje jimi, neboť i jemu se hnusí padlost od božích zákonů. Protože mnoho lidských duchů nemohlo najít sílu k překonání nástrah Satana na hranici, po které "chodí jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil", prosili esejci 130 let Boha o poslání "průvodce hranicí věčnosti" neboli vymanitele z pout hmotnosti - spasitele. Aby i nejobyčejnější lidé mohli přejít satanem hlídaný práh, zrodil se člověk, který si říkal Cesta, Pravda a Život. On jediný v té době prošel zkouškami Satana v životě i na prahu věčnosti (symbolika roztržení opony u kříže!) a ukázal tím hromadný průchod (cestu) do věčnosti. Jeho duch dodnes touto cestou vede ty, kteří jej jako Cestu rozeznají a podle jeho činů konají.

    Život každého člověka na zemi má tedy ještě nerozpoznatelný a nedocenitelný smysl z hlediska věčnosti!!! Tím dokládám, že ateistická teze, že lidský život nemá smysl z hlediska věčnosti, je čistá satanská nástraha v myšlení! Ten, kdo ji učí a právě říká, jsa třeba hodnostářem "vědy", je jasný satanův poskok! Podle tohoto kriteria vpravo nebo vlevo, jsou satanisté jasně poznatelní!

    Pokud se člověku při bloudění záhrobní (astrální, snovou) dimenzí nepodaří přejít práh přes Satana napoprvé, božskou milostí dostává milost reparátu života neboli reinkarnace. Spoléhat ale na to nemá, počet reinkarnací není neomezený! Ve střední Evropě, kde žijí nejstarší duchové, jich za sebou už máme asi 40 v historické době (5000 let). A nevíme, kolik jich ještě bude. Ježíš nikoliv bez důvodu říkal: "Spěchejte!"

    Aby se optimalizovaly podmínky pro urychlení růstu lidských duchů, je nezbytně nutný přechod civilizace do vyšší duchovní úrovně. V ní by se učila hlavní masa lidí hlavně etice, zákonům duchovnosti a věčnosti a Řádu stvoření. K tomu je nutné porazit vládu temných, kterou skrytě provádějí pomocí peněz a "ekonomiky". Češi v boji proti přesile mají zkušenost z průběhu tzv. národního obrození. Teď jde jen o to, prorazit informační blokádu temných duchů v médiích a probudit české duchovní jádro pro duchovní obrození. Jen jeho uskutečněním naplní své národní poslání a stanou se duchovním centrem světa. Nikoliv růstem "národního důchodu". Nic více a nic méně! Začít se musí "vykopáním" politiků a pseudovědců posledních 20 let od funkcí a odhalením jejich falešné společenské prestiže. Žádám revoluci ducha, ne rozdělování majetku a následně školství a společenského klimatu.
Autor: MVDr. Josef Staněk
Zdroj: http://hledani.gnosis9.net/
Vystavil: Patrik