Patrik: K postavě Ježíše Krista (velikonoční pozvánka na text od Vla Bi)

Zdroj ZDE

Ahoj všem čtenářům SNE při Velikonočním pondělí,

pokud jste to ještě nezaregistrovali, Vla Bi napsala nedávno  úžasné shrnutí snad všech možných pohledů na postavu Ježíše, je to však inspirativní nejen v tomto směru, ale i v pohledu na pravdu a "pravdy" vůbec. :-)

Článek byl zveřejněn na Michalových Myšlenkách, viz ZDE. 

Mějte se hezky,

Patrik

Alexiam: Šankhaprakšálana aneb jogínská očista na vlastní kůži

zdroj zde

Říká se, že jeden z klíčů ke zdravý leží ve střevech. Všichni je máme zaneseny toxiny nacházejícími se v potravinách a prostředí, stejně jako toxiny z našich vlastních buněk, které tělo ve velké míře zvládá odstraňovat přes ledviny, plíce či kůží ve formě potu. 

Pro některé může být překvapivý fakt, že ani nemusíte trpět zácpou, aby vaše střeva potřebovala očistu - ani pravidelné vyprazdňování nezaručí, že vám na sliznici tlustého střeva nevznikají sedimenty, kde probíhá hnilobné kvašení. A vznikající toxiny se vesele šíří celým tělem..., kde mohou být zdrojem zhoubného bujení. Jaké mohou být další důsledky zácpy popsal švýcarský lékař A. Keller ve své knize Smrt přichází ze střev:

Žaludek: Ztráty napětí (tonu) žaludku, snížení žaludku, vředy, rakoviny. (Nehledě na to, že často je příčinou zápachu z úst.)

Ledviny: Ledvinové kameny, ledvinové koliky.

Nervový systém: Nespavost, deprese, zvýšená dráždivost, hysterie.

Dolní končetiny: Zánět sedacího nervu, venostáza vedoucí k tvorbě městků (varixů).

Tračník: Hemoroidy, rakovinná bujení (viz výše).

Játra: Jaterní městnání, žlučové kamínky, intoxikace.

Apendix: Chronický nebo akutní zánět.

Krev: Anémie, patologické změny složení krve (které ovlivňují VŠECHNY orgány a VŠECHNY buňky).

Podbřišek: Různá městnání krve, chronická infekce pohlavních orgánů (dělohy, vaječníků, vejcovodů), posun dělohy.

Kůže: Různé vyrážky.

zdroj zde

Podobně jsem vycházela už jen z logické úvahy, že při očistě organismu vše prochází ledvinami nebo střevy, je tedy příhodné začít s očistou právě u nich. A tak jsem hledala.. Po zvážení jsem se rozhodla pro jogínské samopromývání zvané šankhaprakšálana neboli várisara. Vyhradila jsem si na to páteční dopoledne a odhodlávala se. 

Celá metoda tkví v pití teplé slané vody a cvičení sady jednoduchých cviků. A samozřejmě z vyprazdňování, bez toho by očista střev asi ani nebyla. 

Cviky jsem si pět minut předem natrénovala a namíchala první sklenici. Po vypití každé sklenice jsem provedla sérii cviků a pokračovala do šesté sklenice, po které mělo přijít první vyprázdnění. Nutno podotknout, že asi od páté sklenice se mi z osolené vody dělalo notně na nic, ale vytrvala jsem. Výhodou bylo a je, že cviky jsou sestaveny právě tak, aby posouvaly vodu celým trávicím traktem, což bylo znatelně cítit. 

Po první návštěvě toalety jsem pokračovala, teď už byl sled rychlejší - voda - cvičení- WC. Obvykle bývá potřeba 10 - 14 sklenic, aby z člověka vycházela už jen čistá voda. Já jsem při 11. sklenici podlehla odporu lít do sebe slanou vodu a celý proces ukončila. 

Musím říci, že jsem byla dosti zesláblá a neschopná vlastní tělo zahřát. Proti chladu jsem bojovala horkou vanou a na slabost mi mírně pomohlo první jídlo - rozvařená rýže s rozpuštěným máslem. Z toho se mi nakonec dělalo tak zle (neolíznu ani nůž od másla, tudíž i z přemáslované rýže se mi zvedal žaludek), že jsem nepohrdla těstovinami se sýrem. 

Dalších pár hodin jsem se raději nevzdalovala od záchodu, vlastně jsem na to neměla moc ani sílu. V poledne jsem se zmohla na prohlášení, že při představě, že letos pojedeme k moři se mi dělá značně nevolno a ráda bych protestovala. 

Upřímně, moc si nedovedu představit absolvovat takové martyrium každé dva týdny jako na některých jogínských školách, ale dvakrát do roka (jak je doporučováno nám smrtelníkům) bych to snad zvládnout mohla. Ale třeba mě příště při první skleničce tato odvaha přejde, kdo ví...

Alexiam

Až na Konec světa: Díl patnáctý

Dnešní díl vychází s týdenním zpožděním, jako na většinu dnešní společnosti i na nás dolehl časový pres a minulý víkend jsme upřednostnili více relaxu než práce x). Al.  

Den třicátý: Ventosa - Villaserío; 25,5 km

"Tak jsme zase na cestě. Večer jsme se vehementně dohodli, že vstáváme v sedm. Pak jsme se asi do jedné ráno hádali, pak přemýšleli, že půjdeme rovnou, takže jsme nakonec vstali až před devátou. Rozhodli jsme se, že to byla naše poslední noc pod stanem, i když počasí bylo přijatelné (nikdo ze skupiny neumrzl). Ráno jsme byli líní ho balit a taky již nějaký ten týden nese šrám na nosné tyči. Nakonec jsme na něj napsali cedulku "free tent for children" a vyrazili lehčí o dvě kila. Ráno jsme měli pocit, že nám bubnují na plachtu kapičky deště, a když jsme vykoukli, bylo pod mrakem. Ale také krásně teplo, po takovém dni toužím celé camino."

Můj dům, můj hrad! by Alexiam

"V prvním baru jsme se pustili do osobní hygieny - po dvou dnech čuňata! Jen co jsme si vyčistili zuby, byli jsme jak znovuzrození. Jelikož jsme už od večera neměli vody, málem jsme jim vypili studnu i s kohoutkem a capkali dál. Špatně jsme si tu všimli značek a už nám dva řidiči ukazovali, kudy máme jít. Brzy se objevily první dešťové kapičky, naštěstí jen tak opatrně mžilo, ale i bez toho bychom se obešli. 

Před Negreirou jsme přecházeli řeku přes krásný gotický most. Shodli jsme se na tom, že nás překvapuje, že jej opravili už v 18. století, v době, kdy na tom nesešlo a památky se nechaly chátrat." 

by Alexiam

"V Negreiře jsme v informacích získali seznam ubytoven i s cenama. To nás odradilo od nějakých soukromých ubytoven - 12€ za noc dáme v galicijské ubytovně za oba dva, pak jsme šli nakoupit , na trase je to s obchodama nouze, tak jsme nabrali jídla a jídla. Samozřejmě, že na řadu přišli i nanuky - místní kornoutky nejsou sypané oříškama!!!

Kousek za Negreirou nás zaskočila krajina. Procházeli jsme nedávno shořelým lesem, vyrůst stihlo pouze kapradí, půda byla černá a většina stromů uschlá. Vypadalo to, že tentokrát se jim to naštěstí podařilo zachytit včas, jednalo se sice o poměrně velký úsek, ale není to od pobřeží k Santiagu. Byl to smutný pohled." 

Galiza is not Spain! by Fáďos

"Brzy jsme se přehoupli přes hřeben, překvapivě je jich tu stále dost a dávají nám celkem zabrat. Nejsou sice moc vysoké, ale stoupá se na ně skoro z 0 m.n.m. Pak už jsme jen ťapkali po cestě do ubytovny. To byla stará školní budova, spalo se na zemi na matracích - nejspíš v kabinetech, protože na třídy to bylo maličké. Když jsem potřebovala na záchod, musel H. zvednou rožek matrace, abychom vůbec otevřeli dveře. Byla jen za donativo, ale k našemu údivu paní chtěla peníze hned do ruky. To bylo nepříjemné. Během večera na nás přiběhl pán ze sousedního kabinetu, jestli my tam děláme ten hluk (nikdo žádný neslyšel). V noci tam šramotil někdo na chodbě a už tam načuhoval, jestli mu má jít vynadat. Podívín. 

Ještě nás pobavilo, když tam jeden z těch kluků prováděl nově příchozího a odkýval mu, že tam jsou samí kluci, přestože i on tam měl slečnu."

Alexiam

Den třicátý první: Villaserío - Olveiroa; 20 km

"Neodcházeli jsme poslední!! Ještě v ubytovně zůstal kluk, co si nad svíčkama ohříval vodu na čaj, když jsme raketově vyráželi. Naštěstí nás jen 20 km. Ráno bylo příjemně, polojasno, tak akorát teplo. 

Brzy si ohnivé slunce začalo prorážet průzor navrstvenými roztřepenými mraky, to však bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsme jej viděli. Zasvítilo až odpoledne v ubytovně. Za chůze se zatáhlo a brzy začalo i pršet. Navíc se to příšerně táhlo. Měli jsme pocit, že dupeme už celou věčnost, zatímco jsme měli za sebou jen asi 8 km a hodinu a půl." 

Ufoní Alexiam by Fáďos

"Šedivé odpoledne prosvětlila pekárna. Paní tam měla obrovské koláče z chlebového těsta plněné masem nebo rybou, překvapivě to nebylo pečené, ale smažené. Bohatě nám stačil každému jeden dílek a měli jsme úžasný oběd za 3€. Hlavní bylo, že jsme pošetřili bagety na horší časy (zase jsme jich vzali málo). 

No a pak se rozpršelo. Poprvé jsme tu nějak víc zmokli. Pořádně pršelo v noci v Logroňu, pak až včera chvilku mrholilo a dneska poprchalo. Jinak jsme tu měli furt vymetenou oblohu. Neuvěřitelné. 

Takto za deště se to táhlo ještě víc, ale ještě jsme to nějak doklepali. Jen si nedovedeme představit, co bude zítra, když máme do 12 km víc. 

Tady jsme byli mezi prvními, tak jsme si dáchli, šoupli sprchu a uvařili polévku, abychom se prohřáli. Brzy na to vylezlo sluníčko a my doufáme, že to vydrží i ostatní dny. Využili jsme situace a šli prát. Al. si raději sundala prstýnek, protože se bála, že jí z namydleného prstu sklouzne. Samozřejmě ho tam zapomněla, následující půlhodinku, než si všimla, jsem si vyloženě užíval. A co teprve, když jí cvaklo, že ho tam nechala. A já, samozřejmě tak hrozný snoubenec, jsem ji v tom nechal vykoupat. Asi nikdy nezapomenu ten její výraz "Já jsem asi něco provedla...".

Teď jíst a zítra hurá k Atlantiku!"

Fáďos

Patrik: Útlum alternativních blogů (nejen) v Čechách

Ahoj všem,

netřeba asi nijak komentovat to, jak SNE poslední dobou víceméně stojí. V rámci této konfese to nehodlám samozřejmě dávat za vinu jen sobě, ale pokud něco můžu udělat, tak mluvit v této chvíli právě jen a jen za sebe.

Původně jsem chtěl něco napsat 12.4. při příležitosti 2 let existence tohoto portálu. Trošku však předbíhám a místo něčeho kolektivnějšího chci tedy napsat pár slov k proměně mého postoje.

Došel jsem k poznání, že SNE je jen další položka, kterou jsem chtěl kdysi z prvotního nadšení učinit svůj život “duchovnější”. A s tím souvisí, že jsem nyní něco pochopil: tyto věci vlastně nepotřebuji, mám odvahu si to přiznat a doznat, že není nic duchovnějšího než každodenní život sám, a to často život v nejtvrdší hmotě.

Zdroj ZDE

Kromě toho, že  prostě žiju naplno každoodenní život, v rámci kterého často není čas ani chuť zabývat se všemožnými věcmi tohoto typu ve virtuálním světě, je třeba upozornit, že k prozření, uzemnění či vystřízlivění dochází i v případě dalších alternativních blogů... a nakonec k tomuto předčasnému vyjádření mě dovedla právě “náhodná” návštěva Orgo-netu, s jehož slovy tolik rezonuju a těší mě:

"Tak se vracím na blog po 14denní pracovní odmlce, a nějak se mi nedaří napojit na předchozí strunu.

Ono mě to umělé počasí a různé konspirace v podstatě už dávno v podstatě ani nezajímá, nebaví mě o tom už ani číst, natož psát ... To samé platí pro politiku... Přestalo to být důležité. (Ne teď najednou, to přišlo už mnohem dříve, ale poháněla mě zatím taková jakási setrvačnost, a taky vaše přání, která příjemně šimrala mé ego....)

Z duchovnosti má pro mě smysl právě teď jen praxe, jak ji učí Ivanka...

Tak ani nevím, jestli tento blog bude mít ještě pokračování.

I kdyby se mi nepodařilo navázat, tak o nic myslím nepřijdete - pokud ještě stojíte o "alternativní"  informace, tak jich všude na internetu naleznete čím dál tím víc, a rozhodně mnohem víc, než můžete pojmout. 

Mnozí mě jistě chápete, hlavně vy, co už se nezaměřujete na negativní informace a prostě žijete praxi obyčejného lidství (a můžtete mít zadostiučinění, že jste mi to už dávno říkali, že se těmi negativními informacemi nemám zabývat. Bohužel každý potřebuje svůj čas, aby k tomu sám dospěl...).

Takže, neříkám, že okamžitě končím, ale tuším, že moje několikaletá závislost na psaní tohoto blogu se blíží ke konci... uvidíme, nechám tomu průběh. Třeba se ukáže, že je to obyčejná lenost...”

Také u mě je to určitá faze, kterou nebudu nijak násilně potlačovat a snad tu zachraňovat veškeré možné rubriky – píšu stále, když cítím potřebu,  jen svobodněji, bez očekávání či zavděčování se. A od toho mám nakonec svůj soukromý blog.

P.S.: Obrat od řečí k věcem je zřejmě nějaký širší jev (ne jen můj dvouměsíční pocit) a možná to pravé "probuzení"... 

Autor: Patrik

Zdroj citace: Orgo-net

Kruh je Život

"Všechno, co Síla Země dělá, se odehrává v kruzích. Nebe je kulaté a slyšel jsem, že země je kulatá jako míč, kulaté jsou i hvězdy. Vítr, když je nejsilnější, tvoří vír. Ptáci si staví kulatá hnízda, protože jejich náboženství je stejné jako naše. Slunce na obloze vystupuje a klesá opět v kruhu. Měsíc se chová stejně a obě tělesa jsou kulatá. Dokonce roční období ve své proměnlivosti tvoří velký kruh a vždycky se vracejí tam, odkud vyšla. Lidský život tvoří kruh od dětství k dětství a tak je to se vším, co Síla ovládá."

Černý Jelen - Oglala - Siouxové

Autor: Miroslav Rýznar

Zdroj: Probuzení (text i obrázek)

Vystavil: Mates

Až na Konec světa: Díl čtrnáctý

Den dvacátý osmý: Pedrouzo - Ventosa; 30 km

"Asi bych první měla zmínit včerejší večer. Trochu jsme se opili, nacpali se sladkým a šli si lehnout. Pak jsme se (jako obvykle před něčím velkým a krásným) pohádali, tím jsme i vystřízlivěli. Poté H. využil úrodné půdy, kterou si tím vytvořil, a když jsem byla otočená zády, zeptal se na jednoduchou otázku - jestli si ho někdy vezmu. Samozřejmě, že jsem odpověděla ano, i když jsem byla naštvaná, smutná, apod., to na mých citech k němu nic nemění. Když jsem se otočila zpět, zeptal se, jestli to platí i teď a vytáhl prstýnek. Maličko jsem ho musela podusit, než jsem si ho nechala navléknout a políbila ho. Pak jsme se věnovali jeden druhému a usnuli. 

Noc byla hrozná. Byla jsem rozrušená, bylo tam horko, matrace byla neuvěřitelně nepohodlná a ani jeden z nás se nevyspal.

Vyráželi jsme už před šestou, abychom v Santiagu byli včas a stihli mši pro poutníky v pravé poledne. Těsně před tím, než jsme vyšli z Pedrouza, mi bliklo v hlavě, že jsme nechali v ubytovně foťák. Tak jsem se proběhla zpět. Potom jsme šli po tmě lesem, to bylo něco na mě. Zas a opět jsme co se rychlosti týče dávali průvodci za vyučenou. Za chvíli jsme procházeli kolem letiště a už se před náma rozprostíralo Santiago. 

Ach Santiago, sladké Santiago, jak jsi bylo vzdálené a jak rychle jsi tady..."

Santigo by Alexiam

Santiago de Compostella: Město je bezmála statisícové a leží v západní části Španělska v Galícii. Jeho název je odvozen ze dvou výrazů: Santiago od jména svatého Jakuba staršího, jehož ostatky zde byli nalezeny a Compostela, což je zkomolenina campus stellae znamenající hvězdné pole, resp. mléčná dráha. 
Místo je vedle Říma a Jeruzaléma nejvýznamnějším centrem křesťanské víry. 
"Musím říct, že tím, že jsme se rozhodli pokračovat, ztratilo takový ten punc konce, ale i tak to stálo za to. 

První velké historické město v Galicii a taky poslední. Všechno vyfotit, v prvním supermarketu koupit zmrzlinu, nechat se vyfotit, najít to a to... Bylo toho trošku moc. Do rukou jsme dostali compostely, odložily batohy a byli zase lidi. 

V turistických kancelářích jsme zjistili veškeré potřebné informace, které nás utvrdily v našich plánech. Největší náhoda byla v městské kanceláři. Přišli jsme k pultíku a H. mě upozornil na to, že slečna je Češka. Tak jsme vše vyřešili v klidu česky. 

Vyrazili jsme na mši.. Ta mě zklamala. Atmosféra úžasná, ale vše bylo ve španělštině, takže jsem z toho nic moc neměla. Samozřejmě, že nemůže být ve všech jazycích, ale aspoň v pár, abychom tam všichni byli na jedné lodi. Když něco řekli anglicky, nebylo jim rozumět. Ještě mě napadá, že by mohla být v latině, ta má své kouzlo a nerozumí jí nikdo." 

Katedrála v Santiagu by Alexiam

"Našli jsme si tu internetovou kavárnu, kde si udělám rozvrh a vyrazili na jídlo. Dnes jsme se rozšoupli, dvě paelly, láhev vína, v plánu byl i dezert, ale číšník nic, tak jsme zaplatili a šli s tím, že si dáme něco venku. 

V internetové kavárně nás převezl čas. Celou dobu žijeme v tom, že tady je o hodinu míň, ale Informační Systém Masarykovy univerzity nám psal stejný čas jako mobily. Tak jsme zavolali domů, kde nás ujistili, že jsou na tom stejně. Hodinu jsme si počkali a vypekl nás IS. V 17.00 spadl a já se musela znovu přihlašovat. Tudíž nejlepší variantu rozvrhu jsem nestihla, ale nakonec to není taková hrůza. 

Asi tomu přispělo i to víno. Měli jsme celkem v hlavě, bodejť by ne, když je tak silné. 

Cestou jsme se stavili nakoupit. Došli pro bágly a hledali krámek, kde jsme zahlédli krásný přívěšek hřebenatky, který byl bohužel moc drahý. Odtud jsme se vydali na Finisterru. 

V parku jsme konečně vyhodili hrnec a pohráli si s pítkem, čímž jsme pobavili tamější drobotinu. 

Najít místo pro stan byl opět zápřah, vůbec nevíme, kde přesně jsme. Ušli jsme asi 10 km a spíme hned za bytovkama. Ale bylo to první použitelné místo. 

Musím připojit, že je to ohromný nezvyk, mít prstýnek na ruce, ale je krásný x)."

Alexiam

rozcestníky by Alexiam

(Tento díl je maličko výjimečný, jelikož jsme došli do Santiaga, vyjadřovali jsme se oba dva)

"No já bych ani tu atmosféru v katedrále neviděl tak růžově. Stálo to za prd. Byla to sice mša pro poutníky, ale bylo tam strašně moc obyčejných turistů a ti se chovali jak hovada. Snažil jsem se do toho vžít, ale když jsem viděl, že půlka lidí není ani ochotná při mši vstát, nedalo se to. 

Celkově však bylo Santiago moc pěkné a po Pamploně se mi líbilo nejvíce. Na zdejší přírodu ale nic nemá, takže se těším na Finisterru a Muxíi."

Fáďos

pohled zpět na Santiago by Alexiam

Den dvacátý devátý: Ventosa - Ventosa; 0 km

"Lenošíme! Máme jeden den navíc, tak děláme před Finisterrou jeden den pauzu. Tolik jsme to potřebovali, těla byla strašně unavená, však jsme ve stanu naspali nějakých 12 hodin. Celý den se jen tak válíme, jíme a posouváme se před Sluncem kutálejícím se po obloze. 

Už jsme tu toho prošli dost na to, abychom věděli, že mít jeden den náskok je zbytečné. To si raději odpočineme. 

K večeru plánujeme táborák, chceme opékat párky, ať máme taky nějaké pořádné jídlo. Nevíme, jak to zvládnou místní, neboť zrovna tento les v roce 2006 celý vyhořel od oceánu až po Santiago. Musíme být rychlí." 

požářiště by Fáďos

"Místo na stan máme úplně super. Spalo se tam krásně. Popravdě jsme rádi, že vůbec někde stanujeme. Místo je opravdu super, ale je první, které za 10 km od Santiaga bylo. Nešli jsme ničím jiným, než tím vyhořelým lesem, což byl ten hlavní problém. Les se obnovuje postupně a navíc pomalu, stromy jsou místy i hodně vzrostlé (ty, co to přežily), ale les je neuvěřitelně řídký. Tím pádem proudí hodně světla až k nízkému porostu. Ten je tu neuvěřitelně bujný a to je ten problém. Žádná tráva, zato samé metrové kapradí a ostružiníky. Kromě cestičky se tím lesem vlastně nedá projít. Proto jsme rádi, že vůůbec stanujeme." 

místní lesy by Alexiam

"Rád bych podotkl, že dřív většina poutníků putovala do Santiaga z duchovních důvodů. Absolvováním pouti do Santiaga de Compostella, nejlépe z místa svého bydliště, se prokazovala víra v Boha a sv. Jakuba. Dnes takto putuje minimum lidí, většina uvádí více důvodů, mezi nimiž je i ten duchovní, ale až jako podřadný. Celá řada lidí poutí řeší své fyzické problémy (pupek) a nebo osobní problémy, většinou manželství. My jsme to šli z více důvodů, ale naprostá většina z nich byly důvody duchovní, ne - li všechny. Abychom si rozuměli... Nejsme katolíci... A nějaká mše v místní katedrále nás sem nevedla, tím spíš, když máme odpor k církvím. My jsme prostě věřící 'ateisté' - bez vyznání. Věříme si po svém, oba. A nenecháme si do toho nikým kecat, už vůbec né církví. Církví, jejíž představitelé nosí pokrývku hlavy, přestože hlásají, že před Bohem máme být všichni obnažení, atd. U těch jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. A to my nějak nedokážem vnitřně přijmout. 

P. S. : Nemůžu se zbavit pocit, že jsem v té katedrále už někdy byl..."

Fáďos

P. S.: Co se týče našeho důvodu cesty.. Když se nás někdo ptal, říkala jsem: To find God in us, our relationship, our souls. 
Al. 

Až na Konec světa: Díl třináctý

Den dvacátý pátý: Ligonde - Boente; 28,5 km

"Ráno jsem měla zajímavý budíček, okolo půl 7 začali štěkat snad všichni psi ve vesnici. Měla jsem celkem strach, protože včera se nám kolem stanu motala kráva, utekla z vedlejší pastviny a my jsme se jí asi zalíbili. Asi v 10 ulehla před stan a vypadala, že neodejde."

"naše" kravka by Alexiam

"Snídali jsme ještě ve stanu, jen co jsme otevřeli, měli jsme tam psa (ten si nás taky vyhlédl už večer, zachutnali mu odpadky), takže tu máme trošku zvěřinec.

Vyráželi jsme opravdu pozdě, už jsme dost unavení, tudíž už nebyla ani taková zima. Naštěstí, v noci jsme si jí užili dost. Dnes jsme se zas a opět měli motat mezi maličkatýma vesničkama a projít jen 2 městečka - Palas de Rein a Mélide.

V Palasu nebylo nic... Dříve tu býval královský palác, ale ten už je dlouho pryč. Průvodce nelhal, když říkal, že v Galícii nebudou historická města, ale příroda. Do jediného kostelíku nás zatáhl takový stařík s příslibem razítka, tentokrát aspoň ten kostel nebyl přeplněný pozlátkama, ale samozřejmě že pán měl u razítek mističku na penízky. Příště se zase necháme vlákat, to víte že jo... I když řekne, že je to dobrovolné, tak vidíte ten jeho výraz alá "oni nedali ani cent, držgrešle". A bez toho se my obejdeme. Poté měla jedna z pidivesniček, kterýma jsme procházeli, krásný název Casanova. Byly tam asi jen dva domečky, ale i tak. Mě osobně až překvapuje, co tady považují za vesnici. Stačí dům či dva a už je tu ves. Vlastně se nedivím, že náš průvodce nemá jména všech uvedená v mapě."

Palas de Rei by Alexiam

"Brzy jsme překročili hranici a octli se v provincii A Coruňa, tady už je i Santiago. Kilometry na ukazatelích podél cesty ubývají čím dál tím rychleji. No a Mélide? Tam nás opět vypekla neděle. Když jsme procházeli kolem stále otevřeného obchodu, trošku jsem pozapomněla a zavelila jsem, ať jdeme dál z toho davu. Jenže než my jsme se vytočili, všechny obchody zavřely. Tak jsme se zašli do albergue podívat aspoň na net. Už nás celkem tlačil můj rozvrh na VŠ a taky autobusy z Muxie do Santiaga (o těch stále víme prd). Z rozvrhu jsme byli prvně oba zmatení, ale brzy jsme pochopili oč jde. Zatím mám 7 předmětů ve 3 dnech. Nejplnější mám pondělí, kdy mám i na 7. Tři seminární skupiny musíme ještě promyslet. Sranda je, že ani jeden předmět nemám na Kotlářské ani Tvrdého, které jsou u bytu. H. si samozřejmě zkontroloval výsledky Barumky. Poté jsme se vydali na obhlídku obchodů. Zjistili jsme, že dnes už neotevře žádný, tak jsme rozbalili poslední müsli  tyčky a vyrazili. Brzy jsme naštěstí potkali restauraci, tam jsme na půl šoupli patatas a pokračovali."
Mélide: Zde se spojují dvě trasy Svatojakubské cesty - camino primitivo vedoucí z Ovieda a camino francés. Geograficky je centrem celé Galicie. Zdejší pulperias údajně připravují nejlepší pulpo (chobotnice) celého Španělska.

by Fáďos

"Teď už konečně máme stan, oheň a třepeme se na těstoviny. Snad v noci neumrzneme.
Když si včera H. stěžoval na výletníky, já bych si postěžovala na cyklisty. Chorobně nadšené cyklisty! Nemají ani páru o tom, co my tady prožíváme, stráví tady max. 2 týdny, ale camino nepoznají! Je nebolí nohy, nemají puchýře, nevláčí těžké batohy, ... Ale také nejdou s jednou skupinou, nepoznají ty lidi.
Btw. Dnes jsme potkali krásnou skupinu výletníků. Prošli kolem nás, když jsme svačili, velice se usmívali a radostně nás zdravili. Nejvíc nás dostala mladá hvězda v riflích, ale tu jsme zase brzy vítězoslavně předběhli."
Alexiam

Den dvacátý šestý: Boente - Pedrouzo; 28 km

"Teda ze stanu se nám vůbec nechtělo. Moc si potřebujeme odpočinout, pořádně se vyspat a nic nedělat. Máme každý den obrovský výdej a nějakých devět hodin spánku vůbec nestačí. Podle toho vstávání vypadalo. Navíc od prvních kroků se nám šlo dost blbě. Bylo neuvěřitelně dusno a už v devět hodin jsme oblékali kraťasy. To se nestalo už tak dlouho... Už mnoho dní byla ráno ohromná kosa a ještě v devět se nám obyčejně kouřilo od pusy.
Naneštěstí první třetina etapy byla kopcovitá "nahoru-dolu" a o to víc jsme lapali po dechu. Poté se to naštěstí trochu srovnalo. 
V jednom údolí mezi vesnicemi jsme měli to "štěstí" a narazili na stěhování krav. Ty omezují dopravu zcela běžně, ale dnes byla karavana tak dlouhá, že se nevyplatilo čekat. Tak jsme se zařadili mezi krávy a capkali s nimi.

Jak příjemně potom voněly ty eukalyptové háje. Těch stále přibývalo. K tomu jsou vidět už i palmy a banánovníky. To se ve vyprahlé Kastílii nepoštěstilo. Tady vesničky střídají lesíky a pastviny, takže se jde o poznání lépe.

To všechno zní hezky, jenže my jsme už tak unavení, že dnešních 28 km neuvěřitelně bolelo. Do toho si Al. sem tam postěžovala, že na těch eukalyptech nejsou koaly. Já jí sice rád splním první poslední, ale na toto momentálně nemám páku."

napravo eukalyptový háj, by Alexiam

"Po dvou dnech pod stanem jsme vzali za vděk ledovou sprchou v ubytovně. Do Santiaga nás zítra čeká asi 21 km. Musíme razit brzy, přestože moc chceme na polední mši pro poutníky. Pořád nám nějak nedochází, že už tam budem...tam..v Santiagu.

Před dvěma dny jsme potkali moc fajn slovenskou rodinu. Říkali, že chodí max 20 km, ale už druhý den se nás krásně drží. Rádi je vidíme. Je příjemné si ve skupině zanadávat v rodném jazyce. Třeba na sebe narazíme i v Santiagu.

Rád bych poznamenal, že se v Galiicii zvedl životní standard. Prý je to nejchudší kraj Španělska, ale už tu nikdo nežije v ruinách. Vesničky vypadají podobně jako u nás a jen máloco se rozpadá. To je oproti Kastílii velký zlom. Většina venkovských dědin žije z chovu krav.

Celkově nás tady šíleně udivují místní zvířata. Pohladit si toulajícího psa nebo kočku je zde téměř nemožné. Psi nás obíhají po druhé straně cesty a vždy se raději dají do běhu..a kočky se rozutečou jen co se na ně člověk podívá. Tomu upřímně nerozumím.

Chtěl bych si takto a závěr postěžovat. Zdejší starostové jsou asi úplně blbí. Celé týdny šlapeme po kamenných cestách a oni ještě nechají vydláždit ulice, kterýma camino prochází, kameny. A to je téměř úplně všude. V každé vesnici či městě. My děkujeme Bohu, když můžeme jít chvíli po hladkém asfaltu, který nás nikam netlačí a oni na nás takto. To mě úplně vytáčí."

Fáďos

Alexiam: Plýtvání jako filosofie naší společnosti

Na začátek uvedu pár čísel:

Ze všech potravin, které dnešní svět vyprodukuje, se na naše talíře dostane pouhá třetina.

Kdybychom jídlo vyhozené jen v České republice naložili do náklaďáků, vytvořili bychom kolonu 30 tisíc vozidel, která by se táhla z Prahy až do Bratislavy.

V celé Evropské unii se ročně vyhodí přibližně 90 miliónů tun jídla  - tím byste nakrmili všechny hladovějící po celém světě. DVAKRÁT!

zdroj ZDE

Fůůů... Až se mi z toho točí hlava.

Co můžeme proti tomu udělat? Každý by měl začít sám u sebe, nakupovat jen tolik, kolik opravdu spotřebuje, třeba si psát seznam, co nakoupit, nenakupovat zbytečně nadbytečné množství, uvědomit si, že minimální trvanlivost není maximální a mnoho výrobků se dá jíst i po tomto datu. Další možností je dumpster diving. 

Co to tedy ten dumpster diving je? V překladu se jedná o popelnicové potápěče - ano, jsou to ti, kteří vybírají jídlo z popelnic. S takovouto aktivitou si většina z nás spojí bezdomovce či nějaké ztracené existence, ale byli jste se někdy podívat do kontejneru na bioodpad poblíž některého ze supermarketů? Nebo se zamysleli, co všechno se vlastně vyhazuje? Stačí poškozená přepravka, estetická vada či podobná drobnost a výrobek je neprodejný, jde rovnou o kontejneru. Takto se plýtvá. 

Bohužel, naše legislativa hraje pěkně proti možnosti tyto potraviny nějak využít, supermarkety i kdyby je chtěli dát např. do potravinové banky, tak musí zaplatit daň z přidané hodnoty (za věc, kterou neprodali, tudíž žádnou přidanou hodnotu neměla!), tím pádem je pro ně výhodnější všechno hodit do stoupy. 

Další věcí je, že ve chvíli, kdy je to všechno v kontejneru, stává se to majetkem města - takže vlastně kradete. Také vezměte v potaz, že jste na soukromém pozemku. 

Vždy mě lákaly aktivity nelegální, zakázané - ano, zakázané ovoce nejlíp chutná (v tomto případě je to dvojnásobná pravda), ale je v tom také určitá forma nesouhlasu. Jak jinak říci ne, než tím, že půjdete proti proudu? Před volbami to byl útok na politické billboardy, ale volby jsou jednou za uherský rok, avšak plýtvání a konzumnost soudobé společnosti je dlouhodobější problém - nejen ekonomický, ale dle mého především etický. 

Snažím se nakupovat tak, abychom neplýtvali, což se setkává s nepochopením především ze strany mé matky, která prohlásí, že v lednici nic nemáme, a pokaždé nám velice nakoupí. Asi bych měla dodat, že je to více jak měsíc, co tady byla a já stále dojídám její nákup. Naše lednička totiž vypadá neuvěřitelně prázdná, to ano, ale vždy je v ní něco k jídlu - nežijeme, abychom jedli, nýbrž jíme, abychom žili! 

Pokaždé je to pro mě maličko šok, když přijedeme k mým nebo Fáďovým rodičům a otevřu lednici, něco takového bychom v životě nedokázali spotřebovat, aniž by se něco málo zkazilo - beru, my jsme jen 2 a oni jsou doma čtyři, ale i tak se "občas" stane, že někam zapadnou rajčata a najdou se až za dva týdny, atd. Už tady to začíná, protože to máte tady rajčata, tamhle jogurt nebo tři, opodál sýr a pod ním hned šunka - průměrný Čech ročně vyhodí přes 170 kg poživatelných potravin! 

Včera jsme se rozhodli učinit další krok proti tomuto přežitku a zařadili se mezi dumpster divers. Tady v Brně je poměrně dost mladých lidí, kteří to řeší touto cestou, tudíž nebyl problém najít někoho, kdo by na poprvé vyrazil s námi. Stavili jsme se ve dvou Kauflandech a já se upřímně nestačila divit. Před tím jsem viděla mnoho fotografií, co si ostatní přinesli domů, nicméně i tak jsem byla stále trochu na pochybách. Když jsme otevřeli první kontejner, veškeré pochyby byly ty tam. Ano, člověk na to musí mít trochu žaludek, nevoní to zrovna vábně a vyžaduje do gumové rukavice a trpělivost při přehrabování, ale když potom doma všechno to ovoce a zeleninu umyjete, přeberete, uvědomíte si, že to stojí za to. Nutná je také určitá dávka obezřetnosti, noční hlídači ani městská policie toto nevidí zrovna rádi a někteří jsou velmi rychlí, ale když k tomu úlovku přičtete pomoc naší planetě, vyjádření nesouhlasu a špetku adrenalinu, tak výsledek je stále kladný. 

by Alexiam

Toto je náš včerejší úlovek. Nikdo nemůže nikoho nutit, nicméně pokud máte odvahu a necítíte odpor, neváhejte se vydat prozkoumat kontejnery u supermarketů v okolí - budete (mile?, no sama nevím, možná spíše nemile) překvapeni. 

P. S.: Nejvyhlášenější jsou Kauflandy ;). 

Alexiam

Až na Konec světa: Díl dvanáctý

Den dvacátý druhý: Triacastela - Barbadelo / O Mosteiro; 22 km

"Na pokoji v ubytovně jsme byli sami, tak jsme si mohli dovolit přispat. Budík jsme dali na sedm a očekávali, že většina spolubydlících už bude pryč. A ejhle... Byli jsme vzhůru první! Potichu jsme se teda sbalili, nachystali snídani a zbytek mléka nalili do láhve, abychom se později zahřáli. Když jsme odcházeli, šramotili tam dva další lidé. Na cestě už bylo plno. Začíná přibývat výletníků, dnes už je to jen nějakých 100 km, takže mají malinkaté batůžky a valí. Co taky potřebují na pět dní. 

Dnešní trasa byla cela z kopce - do kopce. Prošli jsme plno malých vesniček, kde bylo pár domečků. Tyto vesnice se zde živí zemědělstvím, hlavně chovem krav. A podle toho také vypadají. Ne nadarmo byla u včerejší etapy výstraha - nebezpečí uklouznutí na kravinci. To sedí! U nás by si nikdo nic takového nedovolil, kdyby jen kousek jedné cesty, ale tady jsou pokálené (to je občas slabý výraz) celé vsi."

by Fáďos

"Taky je zajímavé, že od toho, co jsme v Galícii, zmizelo písmeno J a nahradilo jej X. Tudíž tady je vesnička "San Xil" a podobné. Celkově se zde velice změnil jazyk. A tady kousek od Santiaga už nám zase píší zbývající kilometry do cíle. Není špatné na tom odpočítávat km do další vesnice. 

Tak tedy... Dorazili jsme do Sarrie. Raději jsme hned vzali razítko, abychom nezapomněli a měli opravdu dvě denně. Podle mapy jsme si to zamířili do informací, tam nám paní našprtanou angličtinou sdělila, kde najdeme obchod a snad i elektro. To jsme potkali hned za rohem. Paní v obchodě byla velice ochotná, zaskočilo nás, že 2GB stály stejně jako 4GB, ale řekli jsme si dobře pro nás, vzali 4GB a s možností nafotit dalších 850 fotek, vyrazili. Místo supermarketu tu byly jen ty jejich "plivance", kterým by se u nás nikdo neodvážil u nás říkat ani smíšené zboží. Natož supermarket." 
Sarria: Dávná Sarria se datuje už do předřímské doby, kdy zde byla pevnost iberského kmene Seurros. Ve 13. století se král Alfons IX. rozhodl založit zde město. Centrem města se táhne ulice Rúa Maior, kterou lemují nádherné panské domy z 18. století. Čtrnáctitisícové městečko dnes žije svým poklidným životem.

by Fáďos

"Ze Sarrie už to byl kousek. Dohodli jsme se, že potřebujeme trošku pauzu, tak budeme opravdu končit v Barbadelu, jestli bude místo v ubytovně." 

posledních 111 km, by Alexiam

"Tady nás galicijská vláda zaskočila. Oba uznáváme, že to byl brilantní tah. Skoupila plno ubytoven, dala je za 3 eura, čímž vyřadila konkurenci, investovala do camina peníze a poté zdražila ubytovny. Kde jinde by se jí ty peníze taky mohli vrátit. Soukromé ubytovny zde stojí okolo 9 euro, tudíž 6 euro je zde stále nejnižší cena. Takže opět uvítáme stan. Ještěže máme stále dost peněz, protože ve směru na Finisterru bychom umrzli. 

Je tady s náma takový zvláštní mládenec. Je neuvěřitelně hlučný a při večeři jsme ho pozorovali. Je velice opatrný, jen aby se nohama nedotkl země. Oblepil si oba palce i malíčky, pomazal je něčím červeným a očividně velice trpí. Hlavně chodit po patách.

Dnes u večeře jsem byla i pochválena - přidala jsem si. To se až tak moc nestává. 

H. má dnes velký den - doma začíná Barum rally. Je celkem sranda sledovat, jak tím žije i na tu dálku. Uklidňuje sám sebe, že startovní listina není nic moc, že vlastně o tolik nepřijde. Hned na to úpí, že jedou Megany. A tak stále dokola. Ještěže ho může informovat ten Mates. 

Včera H. nenapsal, že na té ubytovně byla vana - velké Óóóó. Naložili jsme se, odmočili a nechali v ní menší písečnou pláž. Doma asi ucpeme odpady. 

A taky...Je super, když galicijská vláda má na ubytovnách kuchyně, ale chtělo by to i něco v nich. Jak nás zachránil skoro plesnivějící, týden nemytý hrnec.

Při posledním zápisu jsem zapomněla zmínit, koho tu potkáváme. Další člověk znal naši republiku a říkal, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst, co kdy viděl. A hlavně... Postarší německý pár. Ptali se nás na cestu a hned se dali do řeči. Odkud jsme, odkud jdeme, atd. Oni jsou z Norimberku a postupně jdou odtud - Německo, Švýcarsko, Francie a teď poslední etapa do Finisterry.

V infu v průvodci jsem se dočetla něco zajímavého k Sarii a nechtěla bych, aby to bylo opomenuto. Jeden ze španělských panovníků v 13. st. založil město Sarria, na místě předchozí osady, a v roce 1230 zde na svém caminu umřel. Přijde mi to trošku ironické, založil vlastní hrob."

Alexiam

by Alexiam

Den dvacátý čtvrtý: Barbadelo / O Mosteiro - Ligonde; 35,2 km

"Ráno proběhlo v klidu už jako obvykle. Nádhera nastala ve chvíli, kdy jsme vyrazili. Poprvé se nám Galície ukázala ve své plné kráse. Zahalila se do mlhy, kterou po chvíli začalo rozpouštět opatrné, zlatavé Slunce. Šlo se mi moc hezky a snad poprvé tady jsem upřímně žasl a cítil nádherné propojení všeho se vším. Většinu dopoledne jsme šli po těch nejodlehlejších okreskách vesničkami o 10 obyvatelích, které často propojovali jen úvozové cesty. Tyto stezky, pro Galicii tak typické, jsou zasazené buď tak metr pod úroveň terénu, nebo jsou po obou stranách lemované ledabyle poskládanýma kamennýma zídkama, za ty roky roztomile porostenýma mechem a břečťanem. Tyto kouzelné stezky v mnoha případech lemují úžasné vzrostlé košaté stromy. I lesy se skládají z takových krásných stromů. Každý tam má dostatek místa, jelikož všechny lesy jsou tu o hodně řidší. Jinak se galicijská příroda může v mnohém srovnávat s naší. Raní hra mlhy, rosy a zlatavého sluníčka v tak dokonalé přírodě nás úplně nadchla. Konečně jsme prožívali to, v co jsme doufali. Bylo to moc krásné dopoledne." 

by Alexiam

by Alexiam

"V tom jsme dorazili do Portomarínu. Původní město se rozkládalo u samého břehu řeky Miňo, no v 60. letech se rozhodli, že tam udělají přehradu, tak jej zatopili, postavili nový Portomarín o kousek výš na kopci. Jen dva kostely rozebrali a kámen po kameni znovu postavili na jiném místě. S Al. nás to hodně překvapilo, protože Portomarín byl tehdy jednou z nejbohatších a nejrozvinutějších vesnic v Galicii. Tak či tak to byla největší vesnice na naší trase, takže jsme nakoupili. Při přechodu nového mostu byly na dně upuštěné přehrady krásně vidět obvodové zdi původních domů. Stejně tak i starý most přes řeku, atd. "

by Alexiam

Mosty Portomarínské by Alexiam

"Z Portomarínu jsme už jen stoupali. I příroda se změnila. Už nebyla až tak bohatá na vodu, lesů ubylo a byly spíše borové. Takto jsme docapkali etapu. Ke konci to už i bolelo. Hlavně Al. měla problémy s pravým chodidlem. 

Doufali jsme, že se vejdeme do krásné maličké ubytovny, kterou provozují protestanští dobrovolníci jen za donate. Bohužel jsme přišli pozdě, ale oni jsou tak ochotní, že nám dovolili postavit na zahradě stan a použít i sprchy a WC. 

Zapomněl jsem zmínit, že kousek před koncem, když jsme stavěli u pítka, jsme našli dvě krásné housenky. Al. okamžitě přestala mít žízeň a už šaškovala s foťákem. To bylo lamentování, když nešli zaostřit." 

Housenka Brigita by Alexiam

"Hromadně bychom si chtěli postěžovat. Šíleně nás vytáčí výletníci, kteří jdou jen posledních 100 km, nesou si ty své baťůžky, kde mají věci na těch ubohých 5 dní a tváří se jak mistři světa. Jsou čerství a nic nenesou, takže jsou rychlí a zaberou ty nejlepší albergue. To se nám stalo za 3 dny už dvakrát. Dost nás to štve, protože jakmile my po svých 35 km dotáhneme ty své bágly, oni se tváří, že celá ubytovna je jejich a my je strašně otravujeme. Krom toho z nich sálá, jak si myslí, že znají camino, přitom nemají ani páru o předchozích 600 km vyprahlou pustinou, které byly teprve ten pravý očistec. 

Navíc... Tento víkend je u nás Barum rally. Takže si se mnou Al. užije své. Podle vibrací mi brácha asi právě napsal průběžné výsledky, tak jdu na to."

Fáďos

Myšlenka od Hynka: Pařez

Žili byli lidé v jedné vesnici. Vesničani. Měli blízko do lesa, v kterém rostla spousta hub, ba i praváků, jak říkali bílým hřibům. A borůvek, brusinek, malin a všelijakých jiných lesních plodů. A taky tam našli dřevo do kamen. A hlavně tam byl přímo božský klid.

zdroj zde

Byl tam klid. Než přišel on. Žil byl v jednom velkém městě v zahraničí, kam kdysi utekl před režimem. Když se režim změnil a on se dozvěděl, kolik u nás stojí půda a les, zasmál se, vytáhnul prkenici a ten les koupil. Stovky hektarů lesa.

Jenomže mu tam chodili vesničani.

"Víte, že je tohle můj les? Koupil jsem ho!," říkal jim výhružně.

"Chceme se jen projít, nasbírat trochu hub," nechápali dost dobře lidé z vesnice změnu, která se s "jejich" lesem stala.

"To jsou moje houby. V mém lese!", marně vysvětloval novodobý podnikatel.

Až jednou dostal nápad. "Ten les si oplotím!" A jak řekl, tak se i stalo. Nakoupil desítky kilometrů pletiva, nechal postavit kůly a natáhnout na ně drátěný plot. "Cha, cha, smál se, a máte po lese!"

Marně stáli lidé s košíkem a hrnečkem na maliny před touto novodobou "čínskou zdí", která se táhla až za obzor jak na jedné, tak na druhé straně vesnice.

Teď byl les opravdu jeho.

A tak pozval pár kamarádů ze zahraničí a společně postříleli zvěř. Ptáci raději uletěli, dokud nepřijde řada na ně. Stromy nechal porazit a dřevo prodal. Samozřejmě taky za hranice. Maliny uschly, podhoubí rovněž. "Máte po houbách," smál se vesničanům, těm buranům za plotem.

Sedl si na pařez a smál se na celé kolo. Byly to jeho pařezy.

zdroj zde

Vesničané kroutili hlavou. Na houby jezdili desítky kilometrů daleko. Do lesa, který zatím nikdo neoplotil. Byly v něm stromy, chládek, houby, maliny, ptáci a božský klid.

zdroj zde

A tak milý podnikatel skončil tam, odkud kdysi utekl. V Česku, za železnou oponou, kterou paradoxně nechal sám postavit kolem svého majetku. Ten příběh je pravdivý, vesnice leží kdesi v západních Čechách. Ale ruku na srdce, kolik takových plotů dnes a denně potkáváme kolem sebe a kolik jich sami stavíme. Kolem svých domů, zahrad, polí. Všechno oplotíme, pokácíme, vypleníme, až si nakonec unavení sedneme na pařez, který je sice náš, ale je to už jenom - pařez. A kolik takových plotů stavíme sami v sobě, kolem svého srdce, kolem své mysli, kam nikoho a nic nepustíme. Všechny dobré myšlenky, předsevzetí a úmysly pokácíme a vypleníme, až nakonec zůstane jen mrtvý pařez.

Ne stavět, ale bourat ploty je důležité. Jak k nám může přijít štěstí, když mu postavíme zeď? Jak chceme sami vyběhnout za štěstím, když máme kolem sebe železnou oponu? To právě ploty způsobují naši krátkozrakost, ztrátu perspektivního vidění světa, širokou otevřenost našeho srdce a naší mysli. Není divu, že lidé za nimi obvykle zůstávají sami.  

Petr Hynek

Přírodovědcem na počkání: Jak na nový koncept biologie?

Mým nejoblíbenější předmětem byla biologie, měli jsme ji celkem rozšířenou, přeci jen jsem dělala obor zaměřený na přírodní vědy, ale vždy mě zaráželo, proč se stejné věci jako my učí například na...obchodní akademii, ekonomce, ITčku apod. Vždyť to těm lidem k ničemu v životě nebude. Tak jsem přemýšlela, co by se tak podle mě mělo v biologii vyučovat a našla jsem pár "praktických" informací z rostlinné říše (pro začátek).

zdroj zde

Všimli jste si někdy, že v okolí akátových sadů se moc nedaří jiným stromům? Akáty jsou totiž značně mazané rostliny, vypěstovaly si úžasnou evoluční výhodu. Přes kořeny obohacují půdu pod sebou, čímž vytváří nepříznivé podmínky pro ostatní a vytlačují původní dřeviny.

Vrby mají zase velmi krátkou klíčivost semen. To není vůbec od věci, takto aspoň neplýtvají "energií" - podmínky pro vyklíčení buď na daném místě jsou nebo nejsou, s tím se nic nedá dělat.

S evolučními výhodami jsem ještě neskončila. Asi všichni víme, že se rozlišuje rozmnožování pohlavní a nepohlavní. Pohlavní rozmnožování sice zvyšuje rozmanitost druhů, nicméně je energeticky velmi náročné, proto se topoly u nás rozmnožují nepohlavně. Údajně většina stromů v Evropě má stejný genom, tzn. jsou to potomci jednoho a téhož stromu. Avšak najdete místo, kde se i topol jakožto dřevina, která mezi prvními osidluje nehostinné podmínky, rozmnožuje pohlavně - takovým příkladem je požářiště v Yellowstonu. Tam mu taky nezbývá nic jiného.

Je několik druhů orchidejí, které mají květy podobné samičkám svých opylovačů, kterými jsou ptáčci, většinou jsou velmi specializované na jediný druh. A tedy nalákají tohoto ptáčka, ten na ně "nasedne" za účelem páření, květina na něj vysype všechen svůj pyl a pak ptáček pochopí, že to není samička, tak odletí. Ale on se nechá nachytat znovu a tato květina si opět ten pyl přebere a je opylováno.

Další úžasnou adaptací disponují masožravky v jednom z pralesů. Jejich květ vypadá trošku jako toaleta, to odpovídá tomu, že se tento druh živí exkrementy opic. Rozvinuly to natolik, že ty opice speciálně dráždí, aby kálely ještě víc.

Macešky, okrasa většiny zahrádek, jsou kříženci tří druhů. Původní maceška byla krásně žlutá, dnes ji naleznete jedině v Krkonoších. Problémem jsou místní zahrádky, na kterých jsou pěstovány oni kříženci. Pomalu ale jistě se začíná dostávat jejich DNA do DNA té původní a na jejich květech již najdete i nádech modré barvy - tomuto jevu se říká genetická koroze.

Dále je znát vliv člověka v rodu křídlatek. Do Evropy jsme si přivezli dva původně asijské druhy, které se u nás zkřížily a vznikl plně fertilní kříženec, který dnes vytlačuje i své rodiče, se kterými se klidně kříží dále.

Že i rostliny umí být někdy nerozhodné dokazuje například pryšec chvojka. Ten se adaptoval na opylování větrem, ale časem se rozhodl vrátit zpět na opylování hmyzem. K tomu potřebujete lákadlo, ale v přírodě již nevznikne to, co již bylo redukováno, tak se chlubí barevnými listeny. Podobně je na tom jitrocel prostřední lákající barevnými nitkami tyčinek.

Za zmínku stojí také historie vzniku českých názvů řas. Když algologové sestavili souhrnnou publikaci těchto rostlin, nakladatel jim oznámil, že bez českých názvů to nevydají. Tlačil je čas, řas bylo nepřeberné množství a tak si milí vědci jeden večer připili a sepsali většinu do dnešní doby "používaných" jmen (nutno podotknout, že nikdo z nich je nepoužívá, u nás v republice jsou asi tři vědci znající české názvy řas). Podobný vývoj zažil i název houby hávnatky psí, ona to původně byla hovnatka psí, jelikož mykologům připomínala psí exkrement, avšak některým se to nelíbilo, tak ji časem přejmenovali na hávnatku.

Něco takového by se studentů pamatovalo přeci mnohem lépe, než jaký je rozdíl mezi coelomem a schizocoelem. Ale to je problém celého školského systému - ne jen osnov biologie. Tak snad někdy příště x). 

Alexiam

Až na Konec světa: Díl jedenáctý

Den dvacátý první: Camponaraya - Vega de Valcarce; 30 km

"Včera jsme si udělali trochu párty, koupili víno, snědli skoro všechno jídlo... A dnes nás to vytrestalo. Teda minimálně mě. Zdejší víno je značně silné, tudíž i po jedné láhvi jsem měla celkem solidní kocovinu. Při prvním probuzení jsme nějaké vyrážení zavrhli a po druhé jsme se vzbudili až před osmou - ostudy! 

Značnou část oblečení jsme měli mokrou, takže jsme navlékli, co se dalo, nacpali věci do "čokokrosny" (kdo četl předchozí díl, ví), sbalili stan a vyrazili se snídaní v ruce. Dnes jsme si dopřáli, koupili jsme i kakao, aby to nebylo tak jednotvárné. Brzy jsme došli do města s krásným názvem - Cacabelos. A překvapivě se tu všichni tvářili jako kakabus!  

Rozhlíželi jsme se po elektru, protože už nám dochází paměťovka ve foťáku, ale nikde nic. Tady je to s těma obchodama složité! Další možnost na trase by Villafranca."

by Fáďos

Villafranca del Bierzo: K tomuto městu se upínala celá řada poutníků. Především těch, kteří byli z předchozí pouti zničeni natolik, že by nezvládli následující přechod obávaného průsmyku O Cebreiro. Na schodech brány Milosti se jim mohlo dostat stejného odpuštění jako u hrobu apoštola v Santiagu. Svému jménu vděčí zakladatelům města - francouzským benediktinským mnichům, kteří zde přišli, aby pečovali o poutníky. 

"Tam jsme pobíhali vystrašení, abychom se náhodou nevydali trasou známou jako camino duro a nepotkali ani potraviny! Této variantě jsme se vyhnuli, jelikož byla delší a přes hřeben. Přeci jen toho máme ještě dost před sebou, nemusíme se zbytečně dřít. 

V další vesničce jsme se již akutně sháněli po vodě. Byla sice hnusná jako na většině míst tady, ale... Kousek od ní jsme našli fíky! Jak jsme si stěžovali, že se zde nedá natrhat ovoce, najednou je ho tu plno. 

Za Trabadelem už to šlo rychle. Nohy se nám pletli, ale šli jsme z vesničky do vesničky, a tak se nám jde nejlépe. 

V místě měla být ubytovna za donativo, tu jsme nenašli, tak jsme se sháněli po církevní. Jedna osvícená paní nám (anglicky) řekla, že ji včera zavřeli, nikdo neví proč. Tak jsme v městské, dali jsme si teplé jídlo a masírujeme nohy, které nás bolí jako čert. Dnes nám to dalo pořádně zabrat. Lýtka nás bolí, až to pěkné není, a jsme unavení. A zítra jdeme ještě dál. 

Dnes jsme se bavili o tom, že už nám ta chudoba tady ani nepřijde. Vidíme to každý den všude, teď nás to snad ani nemůže překvapit. Dnes jsme procházeli dlouhou úzkou uličkou, kde byl obydlený tak jeden dům z deseti. A obyvatelných ještě míň. Vega je po dlouhé době vesnice, kde není víc ruin než domů. 

Také jsem si uvědomila, že mi tato cesta prospěla i z hlediska jazyka. Když jsem měla mluvit anglicky, vždy jsem byla strašně nesvá, měla jsem strach. Ale tady mluvit musím a sama slyším, že to není taková hrůza. A to Španělé neumí pomalu ani "zbla". 

Dnes opět někdo poznal naši vlajku. Projížděli kolem nás cyklisté a jeden se ptal, zda jsme z Chile, druhý, když projížděl, už jen vítězoslavně volal "Republica Checa!!"."

Alexiam

Den dvacátý druhý: Vega de Valcarce - Triacastela; 33 km

"Probouzeli jsme se s výhledem na nejnáročnější etapu camina. To nám tvrdil průvodce. Myslím si, ale že jsme si my sami vymysleli různými úpravami i etapy náročnější. Také tu dnešní jsme si natáhli...asi o 7 km. Čekal nás přechod průsmyku O Cebreiro, v jehož sedle leží stejnojmenná vesnička. Ta je ale chráněná, což nás překvapilo. Měli jsme z toho opravdu bobky, jelikož respekt ostatních poutníků i historie camina mluvili za své. Předchozí přechod hřebene (den 19.) byl v pohodě. To jsme šli jeden den nahoru a druhý dolů, ale dnes to bylo o něčem jiném. Několik stovek výškových metrů jsme museli vyšlápnout a unavenýma nohama stejné výškové metry zase několik kilometrů vstřebávat a brzdit. Záhul na klouby. Ale popořádku."

by Fáďos

"První kilometry jsme pomaličku stoupali po asfaltce údolím řeky. Prošli jsme pár osad a směrovka nás odehnala z pevného podkladu. Před námi stál prales a v něm stezka klikatící se vyschlým korytem divoké řeky ve sklonu vodopádu, kde bouře nanesla balvany, kmeny a kusy lidských těl...skoro." 

by Fáďos

"Upřímně náročnější výstup tady nebyl a už ani nebude. A já jsem měl hned po chvíli krizi. Náročnost pouti se projevila tím, že mé svaly už prostě nemají, kde brát. Nejvíc práce odvedou asi lýtka. Ty po tak dlouhé zátěži šíleně bolí už jen na dotek (třeba umývání ve sprše). No a dnes jsem po nich chtěl asi už příliš. Sportovci znají ten pocit, kdy vyčerpané tělo dál plní určité monotónní pohyby, ale už nedokáže zvýšit obrátky, i když mysl jej tlačí a nechápe, co se děje, když normálně to jde. Brzo jsme museli stavět. 

Naštěstí jsem se z toho zbrchal a větší část výstupu jsem si moc užil, neboť prales se brzy rozevřel v nádherné výhledy. 

O Cebreiro nás překvapilo jen tím, že tam foukal tak ledový vítr. Jinak je to dědina jako každá jiná, akorát není tolik rozpadlá." 

O Cebreiro: Vesnička usazená v sedle tohoto náročného průsmyku má bohatou historii. Již od 9. st. tady o poutníky pečovala komunita mladých mnichů, kteří se nebáli odolávat rozmarům počasí v tak odlehlém místě. Jeden z pramenů uvádí, že se zde také stal zázrak. 

V O Cebreiru působil mnoho let farář Elias Valiňa, který se považuje za průkopníka moderního camina a značení žlutými šipkami. 

O Cebreiro by Alexiam

"Po výstupu jsme šli až překvapivě dlouho po velmi příjemných stezkách na vrcholu hřebene, čímž se před námi ukazovali nádherné výhledy. Bylo též velmi zajímavé obcházet vrcholky kopců, které jsme ještě chvíli zpátky z takové dálky obdivovali." 

by Fáďos

"Byla to asi nejlepší část etapy a oběma se nám putovalo moc hezky. Dokonce jsme v jedné opuštěné osadě na malém kostelíčku odbili zvonem 14 hodin. A zjistili jsme, že pulci nežerou sušenky. 

Pak přišel sestup do Triacastely a my jsme trpěli. Tuto část zřejmě nemá smysl blíže popisovat. Za zmínku stojí jen prastarý chráněný kaštanovník setý v Ramilu. Ten byl nádherný. Jinak jsme byli celý sestup sprostí jak špačci. Tím spíš, když nám paní oznámila, že námi vyhlédnutá ubytovna je už plná. No nějak jsme to zvládli." 

Tiacastela: Za svůj název vděčí městečko třem pevnostem (tres castros), které zde údajně byly. Dříve jsme zde mohli nalézt též vězení pro poutníky. Místo je významné tím, že z nedalekých dolů nosili poutníci symbolicky kameny na stavby katedrály v Santiagu. 

kaštanovník v Ramilu by Fáďos

"Chtěl bych ještě zmínit, kterak se camino podepisuje na našich tělech. 

Máme neuvěřitelně suchou kůži. Nejsme spálení, ale stejně měníme kůži jako hadi. Ale to by bylo to nejmenší. Moje achylovka na levé noze si řekla, že už toho bylo dost! Tak třikrát, čtyřikrát za den v ní střelí, bolest projede celou nohou a já najednou udělám jen malý krůček. Asi 15 minut potom pajdám, je lepší a lepší, až jdu zase normálně. Nejhorší ale je, že nevím, kdy mě ta šlacha zradí. Ze všeho nejhorší bylo právě 19. den. Od té doby dobré tak to nechci zakřiknout. Za to Al. měla velké problémy s kotníkem. O tom už jsem psal. Do toho se objevil bolestivý puchýř na patě, který jsme řešili hodně dní. Navíc má problémy s klenbama na noze. Ta zátěž je už prostě příliš dlouhodobá. Těla se chovají už jako z papíru. A to máme ještě veliké štěstí - každý jsme mohli mít už tak 5krát vymknutý kotník. Stojí při nás všici svatí. 

Btw. A mám sedřenou kostrč...ze stanu. Neptejte se radši, co jsem dělal."

Fáďos