Prezidentské volby 2013 a VÝPOVĚĎ O STAVU ČESKÉ SPOLEČNOSTI

Nenechte se odradit názvem článku - proto jsem nakonec zvýraznil druhou část titulku. Miroslav Zelenka prostě umí (myslet, psát a já nevím, co ještě :-))...jen to není díky svému rozsahu možná pro každého, ale podle mě to stojí za to. :-)

  Rozboru a analýze prezidentských voleb bylo a ještě bude věnováno mnoho textů. Přesto jsem se rozhodl se tomuto tématu věnovat, i když z poněkud jiného úhlu pohledu než je tak většinou činěno. Nejedná se mi tolik o vlastní volby a jejich výsledek, ale spíše o to, co průběh volební a do určité míry i povolební kampaně a vlastních voleb vypovídá o stavu české společnosti v této době. Nejedná se o nějakou ucelenou analýzu, ale spíše jednotlivé postřehy volně poskládané za sebe.

   Přes snahu o určitou míru objektivity nemohu nepoznamenat, že jsem před deseti lety skutečně netušil, že při vítězství Miloše Zemana ve volbách do jakékoliv funkce u mne budou převažovat libé pocity nad pocity nelibými. I ty jsou však zmírňovány ne zcela zanedbatelnou možností, že obě volební a mocenské skupiny jsou řízeny z jednoho polticko-ekonomického mocenského centra. 

   Jak jsem již uvedl ve více svých článcích je stále více zřejmé, že společnost (a nejen u nás) se polarizuje, a to nejen ve smyslu, který jsem uváděl, že (zjednodušeně řečeno) slušnější se stávají ještě slušnějšími a neslušní ještě neslušnějšími. Polarizace či dokonce štěpení společnosti probíhá ve více rovinách, například bohatí – chudí, mladí – staří, elita (ve smyslu celebrity) – plebs apod.

   Zvláštní rovinou je dělení pravice – levice, protože v této oblasti dochází k takovému matení pojmů, že je to až neuvěřitelné. Rozum občas zůstává stát nad tím, kdo všechno je dnes hanlivě označován za levičáka (či dokonce za socialistu nebo komunistu) a kdo všechno se vydává za pravičáka navzdory svým skutečným činům. Podobný zmatek panuje i v používání pojmu jako je komunismus, socialismus, volně tržní hospodářství apod., ale to by bylo na samostatný článek.

   Základním rysem této polarizace je stoupající nesmiřitelnost k postojům a názorům skupin stojících vůči sobě v opozici, a to dokonce i často v opozici plynoucí pouze ze vzájemného nepochopení a již výše uvedeného matení pojmů. Tento stav bohužel nevzbuzuje příliš naději na nějaké národní usmíření a vytvoření společné koncepce přechodu k systému, který by vyhovoval většině obyvatel České republiky.  

   V této souvislosti považuji za vhodné se zmínit o výroku pana Schwarzenberga, který se dle mého názoru nezaslouženě nestal předmětem pozornosti. Po prohraných volbách pronesl tuto větu, kterou pak někteří jeho příznivci papouškovali: „Bitvu jsme prohráli, ale bojujeme dál.“ S tímto výrokem mně okamžitě vytanulo několik otázek. Kdo je to my (kteří bojujeme dále), když se jednalo o volbu prezidenta? Proti komu bojujeme (proti 60 % národa, kteří mě nevolili)? Co má být výsledkem tohoto boje? Kdo má být v tomto boji poražený? Co má být výsledkem této války proti vlastnímu obyvatelstvu? Bylo by velmi zajímavé položit panu knížeti tyto otázky, ale tak aby ho na ně jeho tým nemohl připravit.

  

   Dalším významným rysem současného stavu, o kterém jsem již rovněž dříve psal, je stále se zvyšující demaskování jednotlivých skupin i jednotlivých osobností veřejného života.

   Lidé ztrácejí schopnost (nebo zájem) maskovat své skutečné úmysly, ztrácejí dosavadní mimikry. Stále více je zřejmější, kdo je kdo a ke které skupině patří. Dle mého názoru se na tom podílejí dva jevy. Jednak zejména ti méně slušní přestávají vnímat neslušnost svého jednání a ztrácejí v této oblasti zcela soudnost a druhým jevem je, že jim přestává vadit, že ostatní vnímají očividnou neslušnost jejich jednání. Možná z toho důvodu, že většinou cítí, že se blíží rozhodující okamžiky změny a mají pocit, že už nemají co ztratit. Tento jev se projevuje i ve veřejnoprávních médiích. Jsou si všichni ti novináři a moderátoři vědomi možnosti, že se situace může změnit a mohou mít pak problém splácet své hypotéky a leasingy vzhledem k tomu, jak jednoznačně dávají najevo v či prospěch jednají?

    

   Zvláštní postavení v tomto jevu mají mainstreamová média všeho druhu dokonce včetně tak zvaně veřejnoprávních placených víceméně všemi obyvateli. Zcela očividně přestala předstírat objektivitu. Novináři už evidentně neplní roli „hlídacích psů“ demokracie, ale nezakrytě všemi dostupnými prostředky prosazují politické zájmy jedné skupiny.

   Jejich pokus udělat z šéfa Bratrstva kočičí pracky (žluté placky) Mirka Dušína bych považoval za absurdní divadlo působící spíše komicky, kdyby se tím nenechalo oblbnout (nerad používám podobné výrazy, ale opravdu jiný vhodný mě nenapadl) tolik a v mnoha případech i inteligentních, čestných a slušných lidí.        

        

   To mě přivádí k dalšímu rysu současného stavu, kterým je vliv médií. Na jednu stranu je opravdu velký a dokáže zmanipulovat hodně lidí, ale na druhou stranu se ukázalo, že není zcela všemocný, a že mnoho lidí si i přes usilovnou masáž jejich vědomí všemi dostupnými prostředky (včetně v podstatě podprahových) dokáže ponechat vlastní úsudek. Velký vliv na to může mít skutečnost, že hodně lidí médiím nevěří či je dokonce nesleduje.

   Zajímavé a určitě stojící za povšimnutí je, jak média (přesněji ti, kteří je ovládají) v určitém okamžiku vycítila, že Jan Fischer pravděpodobně nebude mít proti Zemanovi šanci, tak ho opustila a přesedlala na nového koně. Frustrace z tohoto jevu mohla mít za následek, že se Fischer po té v rozporu s některými předpoklady nepostavil na stranu knížete, ale na stranu Zemana.

   Negativním aspektem zůstává role médií, která se stavějí víceméně proti zájmům a názorům většiny společnosti a někdy zcela bezostyšně překrucují skutečnosti, sdělují polopravdivé skutečnosti a některé pravdivé skutečnosti zcela zamlčují. Pozitivním aspektem je skutečnost, že už mnozí lidé přestávají hlavní média vnímat jako hodnověrný zdroj informací.    

   Fascinujícím jevem (alespoň pro mě) je skutečnost, že pro některé lidi je noblesnost základní a dokonce postačující kvalifikace prezidentského kandidáta bez ohledu na jeho politickou minulost, současnost a názory.  Zvláštní se rovněž zdá teorie o slušnosti v politice u politického souputníka známých slušňáků Kalouska, Topolánka a dalších. Ostatně i sám kníže neměl vždy k hrubším výrazům zase tak daleko. Svojí příslušnost k noblese a slušnosti pak někteří příznivci knížete dali po volební porážce najevo takovým způsobem, že jen „opravdový znalec“ byl schopen noblesu poznat J. Některé výroky byly dokladem o hluboké frustraci některých lidí z porážky a významu, který volbám z nějakého důvodu přikládali.

   Možná zůstal částečně nepovšimnut styl a forma volební kampaně Schwarzenberga, která dle mého názoru nesla charakteristické znaky rukopisu, který připomínal spíše americké předvolební manévry než české. To samozřejmě rovněž mohlo mít svůj nezanedbatelný vliv, protože pro naši mentalitu tento styl marketingu a public relations není úplně vhodný. Rovněž je charakteristické, že oslovil zejména mladé lidi a umělce, kteří jsou tímto životním stylem mnohem více ovlivněni. 

   Zajímavým fenoménem, který určitě stojí za povšimnutí, je fakt, že téměř všichni veřejně známí a oslavovaní bojovníci proti korupci se postavili za knížete, který je místopředsedou vlády, která zásadně odmítá majetková přiznání a další jednoduchá a logická protikorupční opatření. Zároveň je předsedou strany, která je velkou většinou občanů i z řad bývalých příznivců ODS a TOP chápána jako silně prokorupční a její protagonisté dokonce jako největší odborníky na korupci, tunelování a rozkrádání státního majetku.    

   Stále znova je uměle rozdělována společnosti. Nějak mně v mysli uvízla slova „Postavit muže proti ženě, rodiče proti dětem, bratra proti bratrovi.“ Důraz je na neustálý boj a organizování chaosu. Proto jsou neustále do značné míry uměle vytvářeny rozpory mezi jednotlivými skupinami a vrstvami společnosti. Stále jsou znova a znova zdůrazňovány rozdíly mezi nimi. Toto se děje nejen u nás, ale celosvětově. Je to past, do které se nesmíme nechat chytit. Záměrem je, aby nedošlo ke sjednocení lidí, protože proti němu není účinné obrany, kromě otevřené vojenské agrese.

   Vypadá to tak, že někteří lidé si představují demokracii tak, že demokracie je to, když vyhrají oni. Pro mnohé lidi je téměř nepřípustná myšlenka, že když většina, případně velká většina se rozhodne pro něco, co je možná i objektivně špatně, je nutné to respektovat, protože jinak se o demokracii nedá mluvit. Petice či jiné akce proti výsledku voleb (pokud předmětem nejsou podvody či nezákonné manipulace) postrádají demokratický základ. Pro upřesnění upozorňuji nezaměňovat s protestními akcemi proti vlastní činnosti zvolených orgánů, například přijetí zákonů apod., zejména pokud jsou v rozporu s názorem velké většiny občanů.

   Prezidentské volby byly mimo jiné i součástí pokusu, co všechno občané této země ještě dokážou snést. Církevní restituce se obecnému lidu sice nelíbily, ale nic se neděje. Amnestie se rovněž nelíbila, ale zase se nic neděje. Tak přišly na řadu prezidentské volby, které však měly jednu velkou nevýhodu, a to že v nich rozhodovali voliči. Zároveň to byl test, jak dalece je možno voliče zmanipulovat pomocí médií všeho druhu a jak dalece je připravena situace pro případné předčasné parlamentní volby a nového charismatického vůdce. Zajímalo by mě, jaké bylo hodnocení skutečnými hráči na mocenské scéně. Na jedné straně je zřejmé, že jim (minimálně zatím) chybí osobnosti, když museli vzít zavděk knížetem, jehož slabiny výrazně převažovaly nad silnými stránkami. Osobně sice žádné silné stránky nevidím, ale nejsem asi ten správný vzorek populace. Na druhé straně i s takto „slabým koněm“ nebyli zase tak daleko od prvního místa v prezidentském dostihu. Jak by asi volby dopadly, kdyby byl k dispozici vhodný představitel role?

  

   Co říci na závěr?  

   Buďme velmi pozorní. Nenechme se nikým a ničím manipulovat. Nenechávejme se strhnout k agresi (byť i jen slovní) vůči lidem s jiným názorem, vůči lidem patřícím k jiné skupině či vrstvě obyvatel a uvědomujme si, že se jedná často o rozpory uměle vyvolávané. Hledejme společný sjednocující program pro změnu naší společnosti a obnovu naší země.  

Autor: Miroslav Zelenka

Vystavil: Patrik

Vina a oběť v rodinných vztazích - děkuji, odcházím

Anamel nedávno napsala text, který je hodně tak říkajíc ze života...Doporučuji! :-)

Nemám děti a nemám manžela, takže tento můj pohled na rodinu se týká mé role dcery a sestry, vztah k rodičům je základní kámen životní zkušenosti, je to alfa a omega našich lekcí.

Každopádně tuším, že některé poznatky se dají aplikovat i na roli matky/otce či manžela/manželky.

Můj dlouho hledaný a nakonec pod hromadou suti mých falešných představ o životě nalezený stoický klid je téměř pravidelně zkoušen mou nejbližší rodinou - a docela často je ten tam tváří v tvář nezodpovědnosti mého milovaného bratříčka, jedovatým poznámkám mého milovaného tatínka a občas příliš roztahovačné energii mé milované maminky. Ó, svatá prostoto, jak chytře já si to navolila? Tady je mé cvičiště, tady si zkouším rovnováhu své základny, pevnost pilířů a zastředění v tom, co považuji za svůj střed. Tady se mi ukazuje, které mé názory mám ukotvené a o kterých ještě pochybuji. Tady se mi neustále připomíná, že jsem roztodivná ale překvapivě kompaktní snůška Jedinečnosti zvaná Člověk.

Ovšem slyšela jsem, že utrpení prý je potřeba jen do doby, než si uvědomíme, že utrpení nepotřebujeme. Trochu nepřiměřená paralela, mluvím-li o svých nejbližších, ale dovedu si představit, že mnozí to tak v rodině mají. Taky jsem to tak měla, vlastně utrpení je slabé slovo, ale už nemám potřebu se k tomu vracet - všichni jednoduše víte, o jakém typu utrpení mluvím - ty neustále a neustále, dokolečka a dokolečka opakující se vzorce a situace (ano, přesně ty, které vás zrovna napadly).

V rodině není menších a větších utrpeních - je tu jednoduše tlak na to, abychom si Něco uvědomili... někdy je ten tlak láskyplný, ale pokud jsme už dopředu věděli, že láskyplně to s námi půjde jen těžko, zvolili jsme si pro tento život trošku drastičtější učitele.

Já miluji své rodiče. Jistě - nemusela bych - mohla bych je obviňovat za všechna ta traumata, která na mne zanechali, mohla bych je obvinit, že to právě kvůli nim absolutně odmítám koncept rodiny - protože jsem neměla příliš možnost si ho prožít z té pozitivní stránky.

Když jsem byla teenager, naše čtyřčlenná rodina se transformovala spíše v komplex navzájem se trápících spolubydlících. Širší rodinu (tety, sestřenice, ...) jsme navštěvovali tak jednou ročně, časem už ani to ne (teď už se nevídáme vůbec a vlastně nemám tu potřebu, jen dědu navštívím jednou ročně - a to se snažím být vždy taková, jaká jsem pro kohokoliv jiného, kdo mi příliš nerozumí - tedy být Světlem a Inspirací, jemně bez nátlaku, jednoduše Být - heslo: Nevychovávat!).

Já neříkám, že mi v tom nebylo dobře - mohla jsem si celé dospívání dělat, co jsem chtěla... a ty volné víkendy - ty mi kamarádi záviděli (vlastně se divím, že ze mne vyrostl poměrně stabilní a slušný člověk, a to i přes to, že se kolem mne kumulovalo mnoho nestabilního a neslušného). Uvědomuji si, že moji rodiče dělali ve své situaci to nejlepší, co mohli, neměli to zrovna jednoduché, nakonec dva Střelci se rozhodli vychovat (haha) dvě Ryby, mohla bych napsat knihu o důvodech a motivacích rozpadu naší rodiny. K mému vnitřnímu smíru a přijetí věcí, jak jsou, byly a budou, mi kupodivu pomohl nejen spirituální pohled, ale i základy psychologie a sociologie - potřebovala jsem pár logických argumentů (a taky jsem v 18 četla mámin deník, kde jsem pochopila, že to doma neměla o nic jednodušší jak já, to vedlo k objevení soucitné roviny mého vztahu k ní, která začala léčit i to ostatní).

Z pohledu našich proběhla má a bratrovo výchova dle norem, bez větších problémů a následků (když jsem tohle od svého otce slyšela poprvé - bylo mi asi 22 let a táta měl 28letou přítelkyni - nevěděla jsem, jestli dříve vybouchnu vzteky nebo propuknu v pláč - tolik zášti ve mne bylo - dneska už se směju, ale nebudu nikomu nalhávat, že to byla jednoduchá cesta, díky za ní - o to víc jsem já, o to jsem silnější).

Před pár měsíci jsem se začala ptát - co to všechno znamená. Dle mé oblíbené filozofie - kdyby to mělo být jinak, bylo by to jinak - jsem začala hledat důvod, proč jsme se v mých cca 14 letech začali jeden od druhého oddalovat (dřívější dobu si nepamatuju, ale věřím, že i my jsme měli šťastnější rodinné období). Nejspíš jsme si byli vzdálenější vždycky, ale jak jsme s bráchou dospívali, už to jednoduše nešlo schovat - Ryby (a děti obecně) totiž umí výborně ventilovat potlačené emoce svých rodičů :D V těch vztazích bylo nakonec více bolesti než citu. Říct pro mne "Mám tě ráda," přinášelo asi tolik uspokojení jako zvracení, nevolno se mi dělalo i v případě, že to někdo řekl mně.

Jak jsem před pár měsíci přistoupila k léčení mého vztahu k rodičům, musím říct, že se nyní velmi snaží mne chápat, pomáhat mi a přijímat mne i s mým trochu nestandardním přístupem k životu, což v tuto chvíli opravdu oceňuji, protože jsem jim pár let dala jistou naději, že ze mne bude normální a z pohledu společnosti úspěšný jedinec - na rozdíl od bratra, který se nedokázal přizpůsobit nikdy :)

Pokud v kontaktu se svými rodiči najdu nějaký nesoulad, snažím se ho s Láskou proměnit na soulad, snažím se být v přítomném okamžiku - teď jsou tu pro mne, mají mě rádi, náš vztah nikdy nebyl lepší, samozřejmě neříkám, že je ideální, ale snažím se zaměřovat na to, co nás spojuje, nikoliv rozděluje.

Láska je... Pečovat o druhého, i když jste naštvaní.

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem své otázky Jak jim mohu pomoci změnila na Jak mi mohou pomoci. Proč jsem si je vybrala, jak mi mohou pomoci přiblížit se k naplnění sebe sama. Co přesně mají, co já potřebuji ke své Cestě. Ó, božská Moudrosti, tolik vděčnosti přišlo s tím, jak se přede mnou otevíraly odpovědi... už nikdy neprojevím neúctu k nim tím, že bych se snažila zasahovat do jejich osudu, jejich duše ví nejlépe, co potřebují a jak to potřebují. Kým jsem si myslela, že jsem, abych měla právo je posuzovat? Který nevyléčený aspekt to ve mne promlouval...? Nejvyšším vyjádřením respektu k druhému je důvěra, že oni to zvládnou.

Jenže - nikdo není z kola venku, že? Ani po většinu času duchaplná Anamel. Stalo se, že mne můj milovaný bratr na několik hodin "vyřadil z provozu", vrátil do "starého" takovým způsobem, že jsem vzteky málem rozmlátila telefon. Tahle událost mne vedla k zamyšlení - proč nemám ke svým nejbližším nastavené hranice tak, jako to umím s ostatními. Co mne učí neustále se opakující situace v rodině?

VINA. A teď budu hodně tvrdá, mohu si to dovolit právě proto, že pro mne rodina nikdy neznamenala to, co vnímám u některých svých přátel. Proč bych měla svým bližním dovolovat v chování ke mně více, než co dovoluji jiným lidem? Jaký druh závazku jsem v sobě vytvořila k těm, s nimiž jsem část svého života sdílela koupelnu? Zřejmě je to nevědomě pociťovaná vina, že jim nedokážu pomoct s jejich žitím, že jsem něco nezvládla. Ta vina je samozřejmě neopodstatněná a nežádoucí, neboť nemám právo posuzovat stav jejich současné existence, mohu pouze důvěřovat, že směřují taktéž jako já k záměrům své duše.

Pak je tu otázka vděčnosti - ale to není Ta Vděčnost... ta, která prýští ze srdce a projevuje se na základě implicitních ničím neřízených principů Lásky, myslím tím tu společensky vynucovanou poslušnost na oplátku za naplnění sociálních rolí v rodině... - eeeee? Opět mne to vrací k respektu, jak já ho chápu.

Mým přáním je vidět v člověku krásnou bytost, jenž si zaslouží mou něhu, ale také respekt - který projevím jedině tak, že nebudu ustupovat od toho, co jsem - jen proto, že ze společenského hlediska se nám jeho duše jeví blíže než duše neznámého, ano - je tam určitá intimita, protože mne za můj život viděli párkrát nahou (a to tělesně, tak i psychicky), ale to vše je relativní...

Je mi těsno v jakékoliv roli a zdá se, že z těch rodinných se člověk vyvazuje nejhůře, zůstávají na nás viset, ať jdeme kudykoliv, lepí se na nás jako mucholapka a neustále se nás snaží přesvědčit - že jsme stále stejné osobnosti, jakými jsme byli před léty, že se nevyvíjíme... Samozřejmě tenhle tlak nás nutí uznat - že už jsme dávno jinde, ale možná by to šlo i bez těch zbytečných dramat...

OBĚŤ. Naše hranice v rodinných vztazích jsou povolené, protože neustále se opakující situace nám drnkají na struny nevyléčeného pocitu oběti, nevyléčených rolí z dřívějška (nás jako dítěte, matky, sourozence nebo manželky...). Proto se v nás občas na základě zdánlivé maličkosti spouští program reakce - jakkoliv se považujeme za dospělé, v určitých momentech jsme schopni reagovat jako tenkrát v pubertě nebo například i přes všechnu lásku manžela a svou spirituální ženskost existuje spouštěč, který z nás udělá nevděčnou hysterickou puťku. My chudinky...

No, však - k čertu s oběťmi, vždyť víme - komu tím ubližujeme nejvíce...

Na rtech mi však zůstává viset neodbytná otázka - proč bych měla milovat své rodiče více než neznámé lidi v metru, proč bych měla míru lásky podmiňovat příbuzenským vztahem. Tady cítím opět vnitřní nesvobodu a to mne nutí bořit, co se jeví nezbořitelné. Když to vezmu z druhé strany - často se stává, že neznámé lidi dokážeme milovat více, protože je nemáme spojené s pocity ublížení či křivdy. Ale to není ta láska, kterou chceme, že? Miluji tě, protože jsi mi (ještě) neublížil. Toužím ve svých vztazích zažívat ničím nepodmíněný cit, a to se naučím jedině, budu-li schopná tento cit projevovat bez ohledu na blízkost druhého člověka, protože ta je stejně relativní a daná rolí, kterou jsme v našem vztahu  vědomě či nevědomě přijali.

Nemusím měnit svoje příbuzné, mohu však nastavit jasné a pevné hranice, co si ke mne mohou a nemohou dovolit. Mohu v respektu k sobě sama svému otci například dát jasně najevo, že si nepřeji se s ním stýkat, je-li opilý. Mohu svému bratrovi odmítnout půjčit své věci, které mi nikdy nevrací - jakkoliv je zoufale potřebuje. Mohu změnit téma v hovoru se svou matkou, když cítím, že míříme do pnutí, kde si nerozumíme, mohu jí v Lásce dát kdykoliv najevo, že její energie je na mne příliš Hrrr... Jakmile si to srovnám v sobě, nemůže být vnějšího odporu.

Oni jsou naším zrcadlem - dokud nepochopíme, že jsme už Pochopili. Pak je na čase stanout pevně ve svém středu a říct Ne těm jevům, které v našich životech nechceme. Ve chvíli, kdy budeme mít svoje vnitřní pocity srovnané a oni to přesto nebudou respektovat, pak jim dáme svou Lásku a necháme je plynule vymizet z našich životů (jako jsme to dokázali udělat už s mnohými) - je možno, že se vrátí, že je Smír a Láska znovu přivane zpět s větším respektem (anebo taky ne, uvnitř nás už odpověď je).

A ano - mohla bych na toto téma psát dál a dál, až bych najednou zjistila, že mam knížku, ale slyšela jsem, že lidé neradi čtou dlouhé články, tak třeba zas příště...

Je mi od žaludku nevolno, jak se má touha po svobodě tříští s touhou po identifikaci. Co nám zbude, když opustíme starý koncept rodiny. Ale my toto můžeme vidět jako příležitost rozšířit naši rodinu.

Já jsem se rozhodla osvobodit. A vím, že tím neztrácím, naopak získávám. Otevírám se širší lidské rodině, přijímám ji do svého života. Nechť každá matka je mi matkou, nechť každý otec je mi otcem, nechť každá bytost je mi přítelem, rádcem, učitelem, bratrem, sestrou, přítelkyní. Už nikdy se budu cítit v davu sama... pryč je doba, kdy jsme si i přes svou blízkost byli tolik vzdálení...

Domov je v mém srdci a čeká na to, až bude moci být projeven všude a v každém.

A vy, jenž jste pocítili Světlo rodiny, ukažte druhým cestu - jak milovat druhé bezpodmínečně, rozšiřte svou Lásku na celou lidskou rodinu. Vy na to máte tu Sílu...

Je ve mne tolik lásky, že s ní nebudu šetřit, že ji nebudu korigovat, že ji nebudu rozdělovat, že nebudu posuzovat, kdo si jí zaslouží více, kdo méně, koho jí odměním a komu jí upřu... Je to nikdy nekončící proud a mne neubývá, nechám-li ji proudit skrz mé tělo k druhým...

Člověče, jsem tvou sestrou, jsem tvou matkou, jsem tvou milenkou a jsem tvou přítelkyní. Země je mou matkou, Vesmír je mým otcem. Sama sobě jsem rodičem i dítětem, to já zplodila sebe sama v milostném aktu se sebou sama, já sama sebe zrodila. Ve Světle dokonalosti Stvoření zdravím Tě - Anamel...

Autor: Anamel

Zdroj: http://poselstviohne.blogspot.cz/

Vystavil: Patrik

Co se děje a co se neděje

TENHLE blog má opravdu grády... 

Mou spontánní úvodní větu můžete brát jako doporučení a varování zároveň. Může to být náraz pro ty, kteří ještě nedozráli k tomu, aby odhodili veškeré psychické nánosy, které mají být "duchovní". Kdo žije v takové dlouho vytvářené iluzi, o které je vlastně v článku také řeč, bude mě pravděpodobně (stejně jako autora) obviňovat, že na SNE šířím rezignaci nebo že to není dost "pozitivní". Jenže naopak: pokud budeme mluvit o aspektu doporučení, tak ten pochopí naopak takový čtenář, který je po mnoha stránkách otevřený a po prosinci 2012 pochopil, že informační zrno je třeba řádně třídit od plev. Pro něho budou tyto články vyloženě vysvobozením. Zde je malá ukázka, byť pro někoho také v něčem trošku kontroverzní - je to ale v závěru na vás, konkrétních jedincích :-). Přidávám ještě citát na úvod:

             "Čemu člověk odporuje, to posiluje." (C. G. Jung)

Jednou z nejužitečnějších věcí je uvědomit si, co se reálně děje a co se neděje.

Hned na začátek mi dovol vyjasnit jednu zbytečnou námitku, která se objeví v hlavě každého newagem vygumovaného jedince: nic se ve skutečnosti neděje, všechno je jen v tvojí hlavě, realita neexistuje, vesmír je energie, bla, bla a bla... cokoli, posluž si, jak je libo. Může být pravda, nemusí. To tu neřeším, je mi to upřímně jedno a je to silně irelevantní.

Stejně podle ničeho z toho nežiješ, jen doufáš, že je to pravda, protože to zní mnohem líp, než co se nabízí na druhé straně, a to reálná bolest v každodenním životě, není to tak? Jsi šílený.

Bavíme se tu o následující úrovni reality: dostanu facku/železnou tyčí/srazí mě auto - bolí to = reálném

vs.

ten si o mně asi myslí tohle; zítřek bude nejspíš probíhat takto; co kdyby...? - je mi nepříjemně = nereálném.

V tomhle kontextu je mi úplně jedno jestli jsem energie a všichni jsme jedno nebo ne, jestli žijeme v Matrixu nebo nás ovládají mimozemšťani. Máš zájem o další teorie, nebo pro jednou uděláš výjimku a vybereš si něco užitečného?

Je to nesmírně vtipné, protože zarytí pánbíčkáři, duhomaniaci, Descartesové a obdobná stvoření, pro které je materialismus sprostým slovem, budou trvat na tom, že smyslovému poznání se nedá věřit a že nás smysly klamou. Fata morgána a tyhle kraviny. To je samozřejmě pravda.

Zároveň je ovšem pravda, a to je věc kterou si oni nikdy neuvědomí, že přestože lidské smysly nejsou 100% akurátní, co pomocí nich vnímají je tisíckrát reálnější než sračky, které se jim celý jejich život, minutu za minutou, honí hlavou a které považují za to opravdu důležité, kterými se řídí.

Přikládají větší význam interpretaci událostí než událostem samotným.

Ukažme si jak to funguje na případu strachu. Odpověz si pro sebe: Kolikrát ses dneska bál? Kolikrát jsi měl nepříjemný pocit, kolikrát ses necítil dobře?

A teď se podívej: V jakém poměru za to mohly reálné podněty a jakou část tvořily věci, které sis myslel, ale ve skutečnosti se nikdy neudály nebo si pouze myslíš, že se udály? A i v případě, že se později udály, pomohl něčemu tvůj strach?

Strach je bezvadná věc, tedy v případě, že se na tebe řítí auto, pokud na tebe někdo s kudlou v ruce vyběhne v temném lese nebo když máš za prdelí tygra. Je to zdravý, přirozený reflex.

Tělo dostane dávku chemikálií a nakopne se pud sebezáchovy, který se pokusí udělat vše pro to, abys vyvázl se zdravou kůží.

Tím tělo trpí, ovšem v porovnání s tím, co by se mohlo stát, kdyby do bojového módu nepřešlo, je to zanedbatelné poškození. Je to úžasná, dokonalá funkce.

Problém je, že tvoje tělo neumí odlišit, které věci se reálně dějí a které se dějí jen ve tvé hlavě. Tělo nezná nic než přítomnost. Tělo je naprosto nevinné.

Jenže ty neřešíš téměř nic jiného než co bylo, co bude nebo co asi nejspíš možná je, a nebohé tělo vypouští stejné chemikálie, jako by se to skutečně dělo. Ty jsi to nejhorší, co kdy tvoje tělo potkalo. Zabíjíš ho, ničíš ho po malých dávkách, tisíckrát za den a úplně zbytečně. To je psychologický strach.

Co se reálně děje nejsou problémy, ale situace k vyřešení, které se vyřeší, ať tak či onak, na to můžeš vzít jed.

Problémy jsou interpretace situací ve tvé hlavě. Ať u mají reálný základ, nebo jsou to prosté fabulace tvojí šílené mysli, je to nakonec jedno. Copak nevidíš, že žiješ celý život v lálálandu?

Takže jaká byla odpověď? Kolikrát ses dnes bál? A odpověz si sám pro sebe, kolikrát k tomu byl REÁLNÝ důvod? Kolikrát ti dnes šlo o život? Když píšu "tobě", myslím teď tvému tělu, né tvému egu.

Ohrozilo tě vůbec za poslední roky něco jiného než tvé vlastní myšlenky? Je možné že ano. Jednou, dvakrát, pětkrát? Může se stát. A kolikrát ses kvůli věcem, co se ve skutečnosti nestaly, cítil nepříjemně? Sto padesát tisíckrát za týden? Copak tě to ještě stále neunavuje? Člověku proběhne hlavou něco kolem 70 000 myšlenek za den, z nichž je minimálně 85% negativních. Hodně zábavy přeji :)

Bolesti zakořeněné v daleké minulosti, obavy z blízké budoucnosti, snaha setrvávat v přítomném okamžiku, vliv karmy z minulých životů, intervence astrálních bytostí a ostatní zbytečnosti s nulovou hodnotou... nezní ti to povědomě?

Trávíš život snahou dostat se z něčeho, co neexistuje, co asi existuje nebo by možná existovat mohlo. Není to trochu otrava? Pro tebe asi ne, když tě to stále baví, ale můžeš se spolehnout, že tvoje tělo už toho má plné zuby. A žádné "ty", které údajně všechny ty problémy má, uvnitř tvého těla stejně není.

Je to tak dokonale jednoduché.

Sedíš teď pravděpodobně v teplé místnosti, nejspíš jsi dnes jedl, máš přístup k elektřině/mobilnímu internetu a máš čas na čtení. Pokud si opravdu myslíš, že máš právě teď nějaký problém, zamysli se znovu.

Není nejlepší a nejrychlejší cestou, jak se z něčeho dostat, uvědomění, že v tom vlastně nejsi?

Nehledě na to, že v tom nikdy být nemůžeš, protože nikdo takový jako "já", kdo by v tom mohl být, vlastně ani neexistuje?

Jsi naprosto šílený/á, nevidíš?

Autor: Sy_

Zdroj: http://konechledani.blog.cz/1302/co-se-deje-a-co-se-nedeje

Vystavil: Patrik

Díky za každou osobní zkušenost (aneb životní zkušenosti Petra Hynka)

V knihách je dostatek teorie o tom, jak by měl vypadat život, jak zlepšit jeho kvalitu, jak změnit myšlení, stravu, sebe... Ale říkám vám, že každá životní zkušenost má stokrát větší cenu než stokrát přečtená kapitola jedné moudré knihy. Nechci nikterak umenšovat význam knih, vždyť sám je miluju a nedokážu si život bez nich představit. A mnohé z nich změnily životy lidí ze dne na den, a to je úžasné. Ale v každé z těch knih autor popisuje svoji cestu, která mu třeba na základě zase jiných knih, zážitků a zkušeností změnila život, ale pořád je to jen a jen jeho cesta a my máme tu svoji. A to, co zažijeme přímo, má pro nás největší cenu.

Zatímco u nás v minulém režimu bylo časté střídání zaměstnání považováno za fluktuantství, v některých zemích si naopak člověka se zkušenostmi z více profesí považují.

A já děkuji Bohu za to, že jsem za svůj dosavadní ještě relativně krátký život mohl vyzkoušet již celou řadu profesí:

• na gymplu jsme často jezdili sbírat brambory, případně kámen z polí

• už v šestnácti jsem si zkusil práci na stavbě a prořezával keře kolem železnice

• na vysoké škole jsem poznal náročnou práci pekařů, často jsem dva až třikrát v týdnu šel na noční směnu péct chleba a ráno rovnou do školy

• několik týdnů jsem sklízel chmel

• od druháku jsem byl víc na brigádách než ve škole – většinou jsem pomáhal při zednických pracích, na poli, ve vinohradu a vinném sklepě, v osivářské firmě, v parném létě jsem autogenem opaloval gumový nástřik na obrovském domě, při mínus dvaceti jezdil na kole 20 km pomáhat do pohraničí, boural jsem, stavěl a kolikrát jsem si sáhl na úplné dno svých sil, a to za 15 korun na hodinu...

• v Itálii jsem tři týdny řezal na cirkulárce, pomáhal skládat elektromotory, okopával jsem a stříhal vinohrady, dělal jsem zahradníka i zedníka, umýval špinavé záchody a zametal fabriky, jezdil s traktorem a taky pomáhal vyrábět víno, které potom pil prezident Reagan. A musel jsem se tam naučit italsky, což není na škodu...

• místo vojny jsem pracoval v ústavu mentálně postižených, staral se o sady a dělal jsem krmiče vepřů. Bylo jich asi 50 a každé dva týdny jsme dva tři poráželi a musel jsem tedy i pomáhat řezníkovi. Taky jsem si zkusil dělat nočního vrátného.

• pár měsíců jsem strávil v zahradnických závodech, až jsem se dostal k novinařině, která mne živí dodnes. A děkuji za každou zkušenost, kterou jsem si prošel i jako novinář.

Život je jako mozaika. Dáváte si dohromady střípky, až vznikne zajímavý obraz zalitý sluncem. Je to váš obraz. Proto i ty střípky do mozaiky musí být z vašeho skla, které napřed někdo pro vaše dobro rozbil, abyste měli možnost sami si je znovu poskládat do obrazu, který vás nejlépe vystihuje.

A díky Bohu za to, že mozaika každého člověka je jiná. Jinak by tu byla nuda :-)

Autor: Petr

Vystavil: Patrik

Ezoterické výhovorky, ktoré využívame, aby sme sa vyhli zodpovednosti za svoje konanie

1. Mám zablokované čakry/bolí ma čakra - Existuje taký vtip: ,, čo sa stalo krátko potom ako človek vynašiel čakry? Jedna z nich ho začala bolieť ,, . Problémy s čakrami sú skvelá výhovorka, ako odviesť pozornosť od skutočného problému, ktorý tkvie vždy ako inde než v hlave človeka. A tak sa nad tým rozplýva, zháňa informácie a uniká, aby sa nemusel pozrieť sám sebe do očí. Čakry nie sú nejaké čínske povrázky a nepokazia sa samé od seba, pretože ich to baví. Náš energoinformačný systém je PLNE napojený na naše emócie a myšlienky a tie PLNE ovplyvňujú nielen energoinformačný systém, čakry, ale aj celý náš život. Vtedy si dotyčný vymyslí ďalšiu výhovorku, napríklad, že necíti emócie, alebo že opakuje pozitívne afirmácie, ktoré nefungujú a tak podobne. Mne osobne je to jedno, každý sa predsa vyvíja ako vie, len problém nastáva, keď takýto človek od vás sústavne pýta rady a pomoc, ako si tie zablokované čakry odblokovať. Pokiaľ sa dotyčný nechce pozrieť do trinástej komnaty, ktorá tkvie v každom z nás, je celý proces liečenia zbytočný. Samozrejme, čakry sa dajú odblokovať mnohými technikami, ale aj tie slúžia ako náťuk, ktorý má spustiť sled ďalších reakcií. Podobne ako vás nevyliečia lieky, ani kyvadlo či iné techniky- lebo všetko je len pomôcka- vás bez vášho mentálneho a emocionálneho pričinenia nespasia. Inými slovami, nato aby došlo k harmónii vo vaše bytosti musia byť v rovnováhe štyri úrovne: fyzické telo, myseľ, emócie a duša. Na duševnej rovine si vyčistíte čakry nad sviečkou a na fyzickej rovine sa natriete teatree olejom. Ale emocionálnu a mentálnu úroveň za vás nespracuje nik. Pôsobenie na iné úrovne má za účel rozhýbať vás. Dalo by sa to prirovnať k prvej kocke padajúceho domina. A keď sa po ceste niekde zastavíte, ťukne do vás znova  .

Mnohí si čakry čistia raz za mesiac a sú v pohode… čakrami to asi nebude 

2. Malo to tak byť – Život je krásny. Je, ako je, no či tak má byť je diskusia, ktorá ešte dlho nebude mať koniec. Stačí si otvoriť nejakú filozofickú alebo teologickú knihu a pochopíte kam tým mierim  . Nasledujúca veta má, ale v ezoterickom význame všeobaľujúci charakter. Predstavuje aspekt odovzdania sa a tým ukrýva hlbokozakorené vzdanie sa zodpovednosti za svoje konanie. Však čo, mňa predsa vedie boh, dozviete sa. Túto vetu radi používajú ľudia, ktorí majú problém prijať svoju zlú stránku, svoje zlé vlastnosti, alebo nedajbože si priznať, že ich je viac, než si mysleli. Je to taktiež perfektná výhovorka na akýkoľvek problém, pretože sa veľmi ľahko obhajuje a na argumentáciu je nenáročná. Skúsenejší pozorovateľ, ale prehliadne manipuláciu, ktorá sa za týmito slovami skrýva a nevpadne do slastného opojenia, že všetko je vporiadku. Teda o čo išlo? O nepochopenie myšlienky (tak ako v mnohých iných veciach). Malo to tak byť nás smeruje na zanechanie minulosti s ktorou sa nedá viac nič robiť, len ju prijať ako fakt. Poučiť sa bez obviňovania a ísť do budúcnosti s vedomím si neopakovania chýb.

3. Stará duša/ mladá duša - obľúbené to výrazy veštíc a jasnovidcov. Síce sú počas decembrových mrazov nanič, ego zahrejú lepšie ako čaj s rumom. Obzvlášť ak sa prvý výraz dotýka vás a druhý výraz osoby, s ktorou máte nejaký konflikt či problémy. Aj to je aspekt našej ľudskej prirodzenosti a človek ani nemusí byť psychologicky školený, ani čítať psychologickú literatúru, aby si všimol fakt, že každý jeden z nás túži občas byť na koni. Keď sa človek dozvie, že je stará duša má sklon uveriť lži, že je niečo viac, ako mladá duša. U niekoho sa tieto sklony prejavujú otvorene, u niekoho sú veľmi dobre skryté. Vtedy sa veľmi rýchlo zabudne aj na toľkokrát omieľaný zákon príťažlivosti a na 50% zodpovednosti, ktorá je na OBIDVOCH stranách. A pozor, aj mladé duše môžu veľmi rýchlo preskočiť staré, ak tie nie sú schopné pohnúť sa vpred, zostúpiť z piedestálu na ktorom sa vidia, makať na sebe.

4. Som prekliata - Prekliatie je fenomén, ktorý sa v našej spoločnosti často vyskytuje a jestvuje. Už som o ňom napísal nejeden článok. Žiaľ, množstvo ľudí má tendenciu preháňať a zvaľovať vinu na preklínajúceho. Vtedy sa zabudne aj na tak skomercionalizovaný zákon príťažlivosti, ktorý hovorí, že do svojho života si priťahujeme veci na základe našej vibrácie. To predsa vie každý ezoterik, no nie? Keď dá milenka porobiť mužovi, tak je potvora, ale to, že muž podvádza svoju milovanú zákonitú už je krištáľovo čistý morálny čin. A takto by sme mohli pokračovať donekonečna. Pochopiteľne prekliatie treba odstrániť, ale človek ktorý bol prekliaty, si musí uvedomiť svoje vlastné prešľapy, ktoré prekliatie spôsobili a odstrániť ich. A znova je to neopakovanie chýb- vlastných či po predkoch.

5. Niekto mi dal porobiť - rovnaké ako bod 4.

6. Vysielajú na mňa negatívnu energiu - Staré známe. Snáď ani nemusím rozpisovať. Oni sú možno potvory, ale čo s tým, keď ich negativitu priťahuje moje neodpustenie? Darmo na nich hromžím  sme rovnakí. Aj v tomto bode sa akosi zákon príťažlivosti zvykne zázračne vytratiť  . Za svoje prežívanie si je zodpovedný každý sám, pretože on rozhoduje čo si bude o danej veci myslieť, alebo snáď nie? Oni sú presne takí ako ja. Čo som si objednal, to dostanem

7. Ten amulet nefunguje - Absolútne radikálne presunutie zodpovednosti na neživú vec. Amulet je predmet nabitý istou vibráciou. Keď sa na túto vibráciu naladí aj jeho majiteľ, spolu dosiahnu viac, než každý osamote. Pokiaľ ale majiteľ tlačí energiu proti, napríklad svojimi výbuchmi zlosti alebo nevyhľadávaním situácií, v ktorých má amulet pomôcť, sám si je na vine. Alebo ste už videli ako vám amulet na peniaze pritiahol spadnutú helikoptéru s trezorom rovno do obývačky?  A zasa- všetko je len pomôcka, podpora. Bez našej práce môžeme mať aj svätožiaru, a skôr ako osvietenie, nám zhoria vlasy 

8. Nedarí sa mi, môžu zato nové energie - To najlepšie a najchrumkavejšie som si nechal na koniec. Veľmi veľa ľudí má tendenciu zhadzovať zodpovednosť za svoje problémy na nové prichádzajúce energie. Už menej je takých, ktorí si uvedomia, že energie naťukli ich zrkadlá, ich nevyriešené problémy a tlačia na nich, aby staré a nefunkčné vzorce opustili a zmenili. Ak urobíme všetko čo je potrebné a predsa len sa nikam neposunieme, tak nás všetko donúti k odpočinku a máme odpočívať. Ak sme plní energie, pracujme! No nepoužívajme energie ako výhovorku pre svoju lenivosť.

Autor: Devalon

Zdroj: http://eldhwen.wordpress.com/2012/12/25/ezotericke-vyhovorky-ktore-vyuzivame-aby-sme-sa-vyhli-zodpovednosti-za-svoje-konanie/#more-23647

Vystavil: Patrik

K ZRYCHLOVÁNÍ ČASU

Zrychlování času registrujeme čím dál intenzivněji především posledních několik let – dnes se již na tom shodne takřka celá populace, resp. hlavně její západní odnož, jejíž součástí jsme i my Češi. Švédský mikrobiolog Carl Johan Calleman ve své knize Mayský kalendář (2004) ukazuje velmi zdařilým způsobem vnímání času antické americké kultury, a to sice především co se týče Mayů. Dle jejich kalendáře někdy kolem roku 1991 nastává „období rychlého růstu“. Jiné zdroje do toho samého roku zasazují vznik etapy, kterou nazýváme běžně „informační věk“.   

Už v roce 2001, tedy na začátku tohoto století, napsal norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen útlou knížku Tyranie okamžiku. Pojednává o tom, jak je možné, že veškeré technologické vymoženosti původně šetřící čas, nám začaly čas paradoxně krást. Čím více máme „zjednodušovačů“ každodenního života, tím více vítězí tzv. rychlý čas nad tím pomalým. „Není čas“ na dlouhodobou kvalitní práci a na tradiční klidné aktivity, protože naši pozornost v dnešní době strhává vždy spousta drobných podnětů a úkolů – například  to, co je neodkladně třeba udělat na zítřek. Veškeré volné časové mezery mnohdy zaplňujeme trávením času s elektronikou. Žijeme od okamžiku k okamžiku a přitom to většině z nás vadí (tomu druhému typu lidí to dojde většinou až v souvislosti s tzv. syndromem vyhoření atp.). Autor rozhodně není však „zpátečník“, který by hlásal návrat do doby železné. Pouze upozorňuje na možnost najít jakousi rovnováhu mezi rychlým a pomalým časem. Ukazuje v této souvislosti historické srovnání, v rámci čehož zde uvedu opozice z již zmiňované knihy:

„Průmyslová společnost                                          Informační společnost

Kniha                                                                                  World Wide Web

Jeden televizní program (sjednocující)                         Vícekanálové vysílání (rozdělující)

CD/vinylová gramodeska                                                MP3

Monogamní vztahy na celý život                                  Sériová monogamie     

Čas odměřovaný hodinami                                            Čas flexibilní

Hloubka                                                                            Šířka

Lineární čas                                                                     Fragmentární souběžnost

Nemožnost opatřit si informace                                   Nemožnost vyhnout se informacím“     

T. H. Eriksen nazývá věci pravými jmény, když píše, že „současná kultura stále někam běží, aniž by někam dorazila“ nebo „spotřeba se vrší a souvislosti se vytrácejí“či „úměrně s množstvím informací klesá jejich přehlednost“. V souvislosti s tím píše o nedostatku dobrých filtrů a limitů, které by dělily automaticky náš pracovní a volný čas. „E-mail je požehnáním pro odesilatele, ale pro příjemce může znamenat prokletí. Jakmile člověk dostává více e-mailů, než sám odesílá, ocitá se v nebezpečí, že ztratí kontrolu nad souhrnným informačním pohybem.“ Rychlost je nakažlivá, návyková a vždy vítězí nad pomalým časem, takže to pak působí, že pomalý čas už „není“. Autor však navrhuje pozitivní změnu – vědomě se rozhodnout pomalý čas chránit, což asi nebude chtít samozřejmě někdo, kdo je zrovna ve vězení, ale většině lidem, kteří jsou nuceni fungovat v jakési nekonečné uspěchané rutině, to může výrazně pomoci. Jde o praktická rozhodnutí typu:

„Na e-maily budu odpovídat jen každé pondělí dopoledne.

Každé úterý večer mám pevný program: jdu na ryby.

Při cestě do práce budu mít vypnutý telefon i rádio.

Ve čtvrtek a v pondělí čtu místo novin jen časopisy.

Nemám telefonní záznamník. Když tam nejsem, tak tam prostě nejsem, respektujte to prosím.

Než se podívám na novinky v mobilu, přečtu si pokaždé jednu báseň.

Po pracovní době, tedy (…), jsem s rodinou a nejsem pro nikoho jiného dosažitelný.

Jednou za měsíc chodím na koncertní předplatné, abych si bez přerušování a rozptylování poslechl díla, jako je Mahlerova 7. symfonie.

Žiji v okamžiku, ve kterém se mi zachce, a prosím, aby mě následující okamžiky neuháněly a netlačily kupředu.“

Pro naši dobu jsou totiž charakteristické prudké změny, gradace a akcelerace. O tom mluvil i náš herec a myslitel Jaroslav Dušek v jednom rozhovoru: „Rozumíte: nám například dnes není divné, že po silnici jezdíme vpravo. Dříve jsme ale jezdili vlevo a šlo o výraznou změnu – i když by leckdo mohl namítnout, že je to vlastně jedno, že se to jenom přehodilo. Stejně tak nikdo moc nevnímá spousty změn, které nastaly v posledních letech díky informačním technologiím, internetu, mobilům. Dnes je bereme za samozřejmou součást naší každodennosti a když řeknu, že ještě v roce 1992 jsme u nás v Černošicích měli v ulici jednu pevnou linku a jednu telefonní budku, jako bych mluvil o osmnáctém století. Nyní žijeme ve zrychleném čase, nestíháme ani registrovat nové modely aut, mobilů, šatů, tetování a já nevím čeho všeho, a ten mumraj nám přijde, zejména mladším ročníkům, jakoby samovolný. Ale když se na něj podíváme z většího odstupu, vidíme ohromnou akceleraci. A právě Mayové zrychlení času na toto období předpovídali. Tudíž si položíte otázku: na základě jakých principů mohli před nějakými 5 000 lety předvídat, predestinovat, že od půlky 18. století, respektive konce 20. století dojde k tak ohromné civilizační akceleraci? A právě toto mě začalo zajímat, jakkoliv se můžeme hádat, že příslušné dokumenty různí interpretátoři vykládají podle toho, co se jim hodí do krámu. Faktem ale je, že někteří z nich se neostýchali některé jevy předvídat a řada předpovědí jim vyšla.“

Dle T. H. Eriksena nabourané vnímání času jednoznačně souvisí s prudkým rozvojem moderních technologií. J. H. Callemanovi některé předpovědi nevyšly, ale (nejen) jeho charakterizace mayského kalendáře zůstává stále platná – tedy v souvislosti s plynutím času, resp. plánu jeho „zrychlování“. Moje malá otázka na závěr tak zní (v návaznosti na J. Duška), jak je možné, že američtí indiáni věděli již ve své době o (mentálním) „zrychlení času“ na přelomu 20. a 21. století NAŠEHO letopočtu a všeobecné materiální gradaci, která v souvislosti s rozvojem technologií v této etapě opravdu nastala a stále pokračuje? Není samozřejmě vyloučeno, že tuto interpretaci jsme jim přisoudili až my, ale nepopiratelným faktem zůstává, že podstatu jejich kalendáře tvoří cyklus dělený na etapy, přičemž každá následující je 20x kratší než ta předchozí (vizuálně se to dobře přirovnává právě k patrům mexických pyramid – v současnosti jsme mimochodem už dávno nad vrcholem – či snad na úpatí nové pyramidy?). Toto zkracování můžeme aplikovat na dějiny: antika trvala déle než středověk a novověk se začal štěpit na čím dál odlišnější a čím dál kratší časové úseky. Nechme se překvapit, co bude dál, protože do jisté míry to dle těchto výkladů ovlivnit nelze a podléháme tak vnějším energetickým cyklům, které vždy přejí něčemu více a něčemu méně. Ovšem nejkratší a tedy poslední úsek cyklu podle všeho máme vlastně již za sebou. Začal další cyklus a jeho charakter pochopíme třeba až s odstupem času. Podstatné však může být tvrzení, že tato danost skončila právě údajným koncem cyklu 28.10. 2011 či 21.12.2012 a nyní je další vývoj čistě na vůli lidského druhu. Nebo je to také příliš děsivá představa? Věřím, že ne, protože lidí, kteří informace uchopují konstruktivně, přibývá.

Autor: Patrik

Ilustrace: Jitka D.

Zdroje: 1) Carl Johan Calleman: Mayský kalendář. Olomouc, 2006.

2) Thomas Hylland Eriksen: Tyranie okamžiku. Brno, 2005. (DOSTUPNÉ V ELEKTRONICKÉ VERZI ZDE!)

3) Rozhovor s Jaroslavem Duškem. Dostupný na WWW: http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/2012-bude-rokem-zazraku

Důchodci, mlíko a meteority

Myslím, že svět spěje mílovými kroky ke svému konci, ke konci toho světa, jak jej známe dnes. Protože to, co se děje dnes, opravdu není normální...

Ráno jsem dostal do schránky složenku na chudé podvyživené děti v Africe. Byly jen samá kost a kůže. Jak tohle může někdo dopustit, pomyslel jsem si. Když jsem pak přijel k supermarketu pro víkendový nákup, nevěřil jsem svým očím. Ani jedno volné místo k parkování, všechny nákupní koše v rukou důchodců, někteří s ustaraným až bojovným výrazem ve tváři spěchali do prodejny, zatímco druzí vítězoslavně opouštěli market s košíky plnými – mléka. U některých jsem napočítal 60 krabic, další měl rovných sto, někteří i 140 krabic mléka. Taky vozili Colu, opět v multibaleních. Tedy, jestli tohle je krize, pomyslel jsem si. „To byl adrenalin, co?,“ říkal bělovlasý muž své stařence. „Ještě, že jsme přijeli včas,“ přisvědčila. Jít dovnitř, na bojiště, jsem neměl odvahu. Raději jsem nastartoval auto a pomalu odjížděl. „Zdalo sa mi že sa svet zbláznil,“ zpívala zrovna v rádiu Barbara Haščáková. Text písně pokračoval: „...možno hviezdy padali, keď moje oči plakali...“ Doma se podívám na zprávy a vidím, že „hvězdy“ opravdu padaly a rovnou celé roje meteoritů v Rusku, asi tisíc raněných, včetně dětí...

Do toho nám v pondělí abdikoval papež a jestli ten příští bude černý, má to být poslední papež a pak už jen opravdu Bůh s námi. Kromě černého papeže si prý ke konci věků máme všímat znamení na obloze. Že by ty meteority něco naznačovaly? Nebo blesk, který po abdikaci papeže udeřil rovnou do Svatopetrské baziliky? Nebo třeba tato tvář spatřená v polární záři na obloze v Norsku?

Ale ať se děje, co se děje, není třeba propadat panice. Naopak. Radovat se, smát se, zpívat si, hrát a tančit. Protože nový věk je připraven právě pro takové jedince. Hmota není důležitá, zásoby mlíka jednou dojdou, peníze ztratí hodnotu, mocní přijdou o své postavení, ale láska, víra a tanec života nás lehkým krokem převedou přes brod kalných vod do nového světa, který nosíme ve svém srdci.

Nechť vás při té cestě doprovází vaši andělé, kteří tu vždycky byli s vámi...  

Autor: Petr Hynek

Vystavil: Patrik

Ho’oponopono – Čištění mysli

Celá metoda Ho’oponopono je založená na čištění – mysli, vzorců myšlení, vzpomínek, o návratu do „nulového stavu“, který můžeme také nazvat stavem dokonalého bytí. Vyčištěná mysl je mysl zbavená ega, tedy naší formy, která je závislá na minulosti, míjející přítomnost a řešící budoucnost.

Je více než zřejmé, že jako lidé jsme si vytvořili po tisíciletí vzorce myšlení, tedy programy, na základě nichž jednáme, přizpůsobujeme se jim, nahlížíme díky nim na náš život, lidi kolem nás, životní situace… Spousta z těchto programů je pouhým virem, který napadá naši mysl a nutí nás k chybným rozhodnutím, špatným interpretacím „skutečnosti“, ke strachu a pochybám…

Strach je emoce, která vzniká v naší mysli na základě zkušeností a zabývá se budoucnosti. Jistě jste si mnohokrát položili otázku, co by se mohlo stát kdyby… (doplňte si sami), toto není možné, jelikož… (opět si doplňte), a tak bychom mohli pokračovat dále. K mnoha změnám, přijetím výzev v našem životě se nikdy neohodláme, jelikož máme strach. Může se jednat o strach ze změny, selhání, nepřijetí, o strach z reakcí našeho okolí…

1. První a důležitým krokem je uvědomění si, že vy sami nejste svou myslí. Mysl je jenom vědomým nástrojem. Pokud se vám povede se od vaší mysli odprostit, můžete volně své myšlenky pozorovat. Pouhým pozorováním mysli, kdy není nutné vaše myšlenky analyzovat můžete zjistit, jak a proč reagujete na dané situace.
2. Druhým krokem je uvědomění si (nikoli svou myslí, ale vnitřím a hlubokým vědomím, vašim pravým já), že máte možnost volby. Reagujete-li na dané podněty na základě vytvořených vzorců myšlení a chování (vzorce vznikají už v prenatálním stádiu života, výchovou rodičů, přejímáním vzorců z okolí atd.) můžete tyto mnohdy zásadně chybné programy vyčistit. Způsobů je mnoho – meditací, zklidněním mysli, nalezení hlubšího významu bytí, pomocí metody Ho´oponopono.

Právě havajská metoda Ho´oponopono nabízí relativně jednoduchý způsob, který zabraňuje předjímání skutečnostem, k čištění nám dosud zaběhnutým programům naší mysli. Proč je právě opakování slov Miluji Tě, prosím odpusť mi, omlouvám se a děkuji Ti tak účinné…? Protože jde o věty, které běžně užíváme v našem životě, při komunikaci s okolím a staly se naší běžnou součástí. Mnohdy jde o pouhé a prázdné fráze postrádající svůj hluboký význam.

• Když říkáte „Miluji Tě“, vypouštíte do světa myšlenkovou energií lásky, sami k sobě, k okolí, ke všem živým bytostem, k celému vesmíru. Láska je jednou z nejsilnějších a nejmocnějších energií, která nás obklopuje. Je-li nepodmíněná, čistá a upřímná je nejsilnějším lékem na všechny bolesti těla i duše.
• Vyslovíte-li „prosím odpusť“, říkáte nahlas, že si uvědomujete možných chyb, křivd a bolestí, jež jste se mohli dopustit. Odpuštění je velmi důležité, odpuštění sobě samému je vyjádření našeho uvědomění toho, že se můžeme dopustit chyby, ale zároveň se nelitujeme, neboť víme, že rosteme a snažíme se býti lepšími lidmi…
• „Omlouvám se“ je upřímným vyjádřením lítosti. Lítost nemusí být omluvou za slabost, je to omluva za naše jednání, mnohdy chybné, způsobující bolest či utrpení. Omlouvejte se, dokonce se často omlouvejte sami sobě za hříchy, jež jste se na sobě dopustili. Jak říká Hew Len – omlouvám se neříkáte proto, aby to slyšelo božství, ale aby jste to slyšeli vy sami.
• „Děkuji Ti „je výraz vděku a pokory za vše, co nás potkalo. Vyjádřením upřímného vděku i za věci, jež vás zranily, ublížily vám, způsobily nepříjemnosti, strach i bolest dokazujete, že si uvědomujete hodnotu všech věcí, které vás oblokupují, nejenom hmotných, ale i zkušeností a situací. Děkujte každý den za vše, co vás potká. Děkujte za to, že jste, že se ráno můžete probudit, že můžete prožít další, že máte příležitost k růstu i ke změnám.

Mysl vyčištěná od minulosti, nezatížená budocností, nám dává jedinečnou příležitost k uvědomění si významu bytí. Svět i vesmír je krásný a dokonalý, bude záležet jen na vás, jak je budete vnímat…

Nekonečný klid a mír začíná vámi.

zdroj: seberizeni.cz
Vystavil: Michal