úterý 31. prosince 2013

Kapitoly z evoluční teorie druhu HOMO

(silvestrovský fejeton o nás konspirátoristech) 

zdroj ZDE
I. homo probuzený

Přemýšleli jste někdy, kde se bere "homo probuzený"?
To máte tak. Jednou zákonitě přijde chvíle, kdy vás totálně vytočí čtrnáctá reklama v půlhodinovém filmu nebo výhodná akce na bůček za 99,90. A když vám váš čiperný venkovský synek přinese už osmnáctou poznámku znění  „Je neklidný“ (= Lítá po chodbě jak utržený ze řetězu), konečně vám v hlavě zahlodá červík, že něco v tom našem světě asi nebude tak úplně OK.
Někdo si rezignovaně během patnácté reklamy dojde na WC a pak, aniž se dočká konce filmu, zcela vycucnutý usne mezi rozsypanými chipsy. Jiný jde do hospody a svou bezradnost vymlátí do ksichtu stejně bezradnému sousedovi u stolu.
To všechno je vpodstatě klid před bouří. Protože to, co přijde pak… Náhodně zachycená věta nebo omylem otevřená internetová stránka spustí - Příběh:
    
Cože? Kafe že je fuj? Hmmm… Jdeme na bylinky – a suší, popíjí, inhaluje, potírá se. A když už je skoro zelený a za ušima mu raší smetánka lékařská, nazná, že to chce proložit pohybem. Ale žádné fitko! Ne ne! Něco duchovnějšího. Určitě jógu. Nebo ne, lepší je tai-či. Jo, to je vono! A cvičí a vlní se, v útrobách mu žbluňkají litry vody (protože už dávno zjistil, že ne čaj, ale čistá pramenitá voda je to pravé ořechové)…
Pak unaven a zdravě vysílen přemýšlí… co by kde slupnul.
Jó, třeba bifteček… mňam… , vzdychne a zasní se.
Proboha, NEE! Jak by k tomu přišel ten roztomilý tvoreček s buličíma očima! Brrr!!
Dobře, dám si biftek, ale sójový. Tak! …
Cože to tu píšou? Sója že je GMO. Co to proboha zas je? Že by opět nějaký americký brouk? Abych si nezaneřádil klystýry vymydlená střeva! Dalo to takovou práci!
A pro jistotu hledá: GMO, GMO, …nee, to že je fakt?!?! Že by byli ti vědci takoví hlupáci, aby z nevědomosti ublížili spotřebitelům? Ne, tomu nevěřím! To by přece bylo v televizi. Nebo aspoň u nás ve vývěsce... To je prostě kec.
…Nojo, ale co když na tom něco bude? Oni fakt ty Američani, co se pořád cpou hambáčema, koblihama a všelijakým müsli (né, i müsli, který jsem naučil celou rodinu denně s nábožnou úctou pojídat zalité zdravým kravským mlékem!) ty Američani teda nevypadaj zrovna dvakrát zdraví. A štíhlí už vůbec ne…
…Jenže proč by nějaké to Mon… Monte… jo, Mon-san-to ubližovalo VLASTNÍM lidem??? To přece nedává smysl! To by bylo v novinách! A demonstrovalo by se! To by si přece nikdo nedovolil!!!
Ne? A už jsi něco slyšel o depopulaci?
Tak začíná další kolo: ilumináti, banksteři, protokoly sionských mudrců, Rotschildi a Rockefelerové, očkování, umělé viry, atd. atd. atd…
A chemtrails. To už náš homo hledající vyděšeně, ukryt za trojitým sklem nově předělaných oken, sleduje zlověstné čáry na obloze. Den, dva,… Po týdnu ale už musí do práce. Obrněn deštníkem, pršipláštěm a vysokými galošemi statečně vstupuje do slunného dne…

A tak to jde den ze dne. S každou přečtenou knihou, článkem na internetu, setkáním s novým člověkem se obraz zostřuje, další a další pixílky upřesňují to, co původně vůbec nebylo vidět. Odtud už pro našeho homíka není návratu. Ne ne.
Slupnul červenou pilulku i s chlupama, ani si nevšiml.

zdroj ZDE
II. homo hledající

V příštích časech ho budete často nacházet v pozici Rodinova Myslitele. Nemluví, přestane se holit/líčit a žákovskou s devatenáctou poznámkou podepíše mlčky, nepřítomně - k údivu nejen celé rodiny, ale především drobné třídní učitelky s tikem a pisklavým hláskem.
Nastala totiž úžasná doba, kdy po nocích zcela konsternován a s vyvalenými zraky louská story o ufounech. Nojo, voni tu fakt JSOU!! A ty bestie iluminátský nám nic neřekly!!
I kolega v práci si všiml. S údivem zjišťuje, že náš homo hledající se přestal povzneseně, sarkasticky usmívat, když mu se zápalem líčí, jak pokračují práce na jeho vytuněném perpetum mobile. Dokonce projeví zájem, jak mu to šlape! Pak znalecky pokývá hlavou, pod bujícími vousy utrousí pár nesrozumitelných mouder, z nichž nadějný konstruktér vyrozumí něco jako „nulový bod“ nebo „Bediniho motor“. Hm, s největší pravděpodobností kouzelnické formulky. Jo jo, je to fakt asi guru!
Zvečera se pak náš homo zadumán pídí mezi plujícími oblaky (rudými, samé báryjum) po jasných známkách zákeřných mikrovln a promýšlí rafinovanou taktiku zítřejšího octoboje. Než jde spát, ještě tajně odlije pár skvostných orgonitů do setu sklenic na martini (svatební dar od strýce Pepy, NESAHAT!!!), vášnivě prodiskutuje s internetovými odpůrci, kdo tu bude dřív: Aštar, nebo Galaktická federace? a pak s včelínem místo hlavy ulehne k posilujícímu spánku (hlava k severu nohy na jih!), aby v astrálních výšinách zkonzultoval taktiku pro zítřejší boj. Druhý den slavně zvítězí nad záludnými klimouši, když se mu za přispění kanystru octa podaří zahnat ženoucí se - nabeton uměle vytvořenou - bouři a, stoje bojovně rozkročen mezi vyprahlými záhony, radostně hrozí prchajícím mračnům na rozloučenou.
To má tedy už také zvládnuto a nyní nastal ten správný čas, aby synek přinesl ze školy nedostatečnou z dějepisu; nešťastné pyramidy! A to bysme se na to, pančelko, podívali, že bysme vám nevytřeli zrak! Nás věčně balamutěj v televizi, divil bych se, kdybyste vy stejně nebalamutili děti ve škole!
 A hledá…
Cože? Mladej, koukni, voni ty pyramidy vůbec nebyly hrobem pro faraona! To sou věci, co? To bude úča zírat!
A náš homo zírá taky. Tisíc let sem, tisíc tam.
A jak že to bylo s tou biblickou potopou světa? A cože,… Atlantida?? To je přece jen legenda… Nebo snad ne?... A Sumer a Lemurie a Tara, Maldek, Nibiru… Sírius, Plejády…
Milion let sem, milion tam. (Se světelnými léty nemlich tak.)
Pak synek přinese pětku z fyziky, protože si stejně jako Chuck Noris dovolil překonat nepřekonatelnou einsteinkonstantu „c“, z přírodopisu (babička sice leze po stromech, ale že by byla opice, sem si fakt nevšim´), z chemie (po vzoru svého otce pomluvil zdraví prospěšný fluorid), finanční gramotnosti (táta řikal, že bankéři jsou nejhorší šmejd pod sluncem a že s nima nemám nic mít) nebo nenapsal test z hudebních skladatelů (místo psaní si – považte - pískal!)
Konečně. Podle úctyhodné výše součtu hodnoty známek na synově vysvědčení se zdá, že homo hledající našel! Chodí teď nebojácně demonstrovat, podepisuje petice, vymetá přednášky a semináře. Píše, řeční, vysvětluje, přesvědčuje. Okouzlen mocí přítomného okamžiku vypráví zmateným posluchačům o sonických zbraních, blackautu, ovládání mysli, vatikánských satanistech nebo farmagangsterech, a když už je patřičně v ráži, pak - oděn do všeobjímající bezpodmínečné lásky - na místě zatratí do pekel všechny masožravce.
Lidé se mu smějí. Ťukaj si na čelo. Někdo mu propíchl pneumatiku. Nójo, náš homo hledající…
(Fakt to nemáme lehký!!)

Když pak jednou, po letech, vstřebal úplně všechny informace, co kde luftem letěly, s překvapením zjistil, že jestliže platí informace A, platí i informace B, z čehož vyplývá, že neplatí informace C, protože informace A a B si vzájemně odporují, neboť B je vlastně A. Tak.
Když vystřízlivěl, šel pokosit zahradu.

zdroj ZDE
III. Homo
…nemluví, jen se vlídně usměje, pak něžně pohladí kmen jablůňky a s upřímným přáním dobrého dne pomalu odkráčí k lesu. MÁ PRÁCI.

Autor: Vlabi
Zdroj: Myšlenky o...
Vystavil: Alexiam

pondělí 30. prosince 2013

Až na Konec světa: Díl třetí

Den třetí: Obanos - Irache, 28 km
"Naše ranní rituály opět trvaly déle, než je na takovém místě zdrávo. Maličko nás zaráželo, že kolem nás neprošlo více lidí a ani cestou jsme jich moc nepotkali (nejsme si jisti, zda jsme večer nezabloudili), ale blížící se Puente la Reina nás přesvědčilo o správnosti námi vybrané trasy."
Puente la Reina: Vznik a vývoj města úzce souvisí se stejnojmenným elegantním mostem (puente) z 11. st. Most byl postaven na přání jedné královny (reina) - odtud tedy jeho jméno. 
Puente la Reina by Alexiam
"Pak už šlo vše ráz na ráz, jak se nožky komíhaly, kilometry ubíhaly. Ze zdejší krajiny už začínáme být rozmrzelí a již nás poměrně omrzelo fotit stále tatáž pole, který sem tam prořízne pás vinice a na kopci kostel.
Až Cirauqui přišla dlouho očekávaná změna, tady neměli na kopci kostel, ale pro jistotu celé městečko. V další vesničce jsme byli donuceni jít na oběd, hlad nás přemlouval již delší dobu a nejbližší obchod byl 4,5 km daleko. Turisticky rušnému místu, kde jsou jen dvě restaurace, odpovídaly také ceny. Využili jsme ledové vody v místní kašně, zchladili motórky, oprali a pořádně se namazali, jelikož sluníčko je zrádné.
Asi po kilometru jsme pochopili, proč všichni leží pod stromama a následovali jejich příkladu. Sešli jsme kousek z cesty ke slamníku. To jsme ale neměli dělat. Zmátli jsme několik poutníků, kteří se vydali stezkou kolem nás, a tím je svedli na nesprávnou cestu. Tak jsme se raději klidili, než se budou naštvaní vracet.
V další vesničce nás zradil místní zvyk - siesta. Měli jsme hlad, ale taky smůlu, museli jsme dál. 
Brzy jsme pochopili, že zdejší ukazatele jsou velmi optimistické a taky trochu kecají. Bohužel naše zmožená těla se na ně dosti upínají. 
Také přišla první krize v mém podání, naštěstí se ten zvrtnutý kotník opět brzy rozhýbal.
V Estelle jsme se konečně dostali do obchodu a nakoupili i na zítřek, aby nás v těch kotěhůlkách, které procházíme, nezaskočila neděle, kdy nemusí žádný obchod otevřít. Jen nějaké utáboření zde bylo celkem nemožné, tak jsme ukousli pár kilometrů z další etapy. Máme nádherný výhled, bolavá záda a nohy plné puchýřů.
Buen camino.
Estella: Poutní cesta zde byla zavedena kolem 12. st., původně vedla mnohem jižněji. Řada nádherných staveb městu přinesla označení "Toledo severu" a "Kráska Estella". Během války za nezávislost v 19. st. jeho hvězda pohasla. 
Estella by Alexiam
"+ Nemůžu si odpustit poznatky z mého oboru: již od Barcelony nás překvapují místní hlemýždi - jakoby jejich cílem bylo vylézt někam, kde jich bude hodně, a uschnout. Také se zde hojně vyskytuje (u nás značně hospodářsky využívaný) plevel - kopr. Čím více se blížíme Santiagu, tím více je zde otakárků fenyklových a poprvé jsem viděla kudlanku ve volné přírodě!"

Den čtvrtý: Irache - Torres del Río, 30 km
"Brzy jsme pochopili jednu podstatnou věc - zdejší města a vesnice jsou zpravidla na kopci. Vzhledem k tomu, že tato pouť se skládá z poutních míst umístěných na kopcích a skalách spolu s vesničkami, dává nám to docela zabrat. Před zaslouženým odpočinkem na středověkém náměstíčku z nás tato pouť vyždímá i ty poslední zbytky aktuálně dostupných sil. Také nám pomalu dochází, že se asi jen tak nepoštěstí nějaká etapa, která vede i lesem. Slunce praží neustále a člověk nemá kam utéct. Všude jsou pole.
Uvědomili jsme si, že máme určitě větší výdej, než příjem (suchý salám s houskou to nevytrhne), tak jsme se snížili ke koupi prvních sladkostí. Naše těla zareagovala jásavě a dala nám najevo, že už bez toho dál nevydrží. Nyní nám nezbývá nic jiného, než mlsat. To nám vyhovuje.
Během dnešní 30 kilometrů dlouhé etapy se nám poštěstilo vidět něco nečekaného. Městečkem kolem nás se prohnala kočující karavana ženoucí ulicemi malebného městečka supící stádo krav a býků. Vše řídili jezdci na koních.
by Fáďos
Délka dnešní trasy nás vytrestala; především mě. Oba malíčky na nohou trpěly a bolely tak nesnesitelně, že jsem se i musel kousat do rtu, aby mě chvíli bolelo taky něco jiného. Po dojití do cíle jsem usoudil, že za to mohou sandály a drasticky jsem v nich vyřízl po stranách na malíčky díry. Uvidíme zítra.
Také musím zahanbeně přiznat, že jsme poprvé využili služeb ubytovny (albergue). Alespoň jsme se poprvé pořádně osprchovali a oprali všechno špinavé oblečení. V této chvíli už jen čekáme na večeři a na následný spánek. 
Zítřejší etapa by měla končit v Logroňu a má jen 20 km, tak doufáme, že se dáme dohromady. Snad dojdeme čerství, chytneme místo v kempu a hojně využijeme možností velkoměsta (např. lékárna, kdo by nechápal)." 

neděle 29. prosince 2013

Myšlenka od Hynka: Život prostě je...

Četl jsem již celou řadu citátů o životě, ale o ten z knihy Citadela od Antoine de Saint-Exupéryho bych se s vámi rád podělil:

"Život není ani prostý ani složitý, ani jasný ani temný, ani rozporuplný ani vnitřně jednotný. Život prostě je. Pouze řeč sama ho pořádá nebo komplikuje, osvětluje či zatemňuje, vtiskuje mu rozporuplnost či jednotu.
A učiníš-li jeden krok doprava a jeden doleva, ještě tu nemusí být dvě protichůdné pravdy, nýbrž jedna jediná pravda setkání.
A pouze tanec se snoubí se životem.
Miluji toho, kdo zná tanec a také tančí. Jen v tom je pravda..."

Nechť se vám dobře tančí tímto životem, který je...
Nechť se vám dobře tančí celým rokem 2014.
Petr

S přicházejícím novým rokem 2014 přichází nové SNE

S novým rokem 2014 přichází konečně i avizované vizuální a strukturní změny na SNE, které jsme pro Vás v průběhu listopadu a prosince 2013 připravovali. Snad se Vám bude nový háv líbit (v levém menu můžete hlasovat v anketce). Během ledna 2014 může sice ještě docházet ke drobným upgradům, vizte však přesto už nyní kromě nového designu nové sekce. Kupříkladu po vstupu do sekce Redakce se Vám budou nově zobrazovat krátká představení členů našeho SNE týmu (k dnešnímu dni je nás 7). Tyto autorské medailonky jste už měli mimochodem dnes v noci možnost zahlédnout v podobě vyšlého příspěvku. 

Dále nám dovolte představit 7 rubrik SNE:

  • Až na Konec světa
  • Cestopis Fáďose a Alexiam, jenž vznikal přímo během jejich iniciační  a zhruba 800 km dlouhé  výpravy v roce 2013 (úsek Svatojakubské pouti ve Španělsku). Jednotlivé díly seriálu vychází pravidelně každé pondělí. 

  • Diskuzní otázka týdne
  • Tuto rubriku "moderuje" Patrik, který se snaží od sklonku roku 2013 mezi Vás čtenáře pravidelně (pokud možno každý týden) nadhodit nějakou "větší" či aktuální otázku k diskuzi.

Hořkosladké myšlenky (leden - březen 2014)

  • Jungiánský koutek
  • Dílo C. G. Junga se dá pojímat slovy Rudolfa Starého jako integrální antropologie, neboť Jungův záběr přesahuje hranice psychologie. Patrik svým seriálem Psychologie snu v roce 2012 započal popularizaci jungiánského přístupu nejen ke snům, ale samozřejmě co se týče pojetí lidské duše vůbec. V této sekci by tak nepravidelně měly přibývat příspěvky, jež odpovídají tomuto přístupu. 

  • Myšlenka od Hynka
  • Jde o historicky první rubriku SNE, kterou vede většině čtenářům dobře známý Petr Hynek. Jedná se o pravidelná nedělní – a typicky hynkovská – zamyšlení nad různými jevy každodenního života, jež autora v tu kterou dobu zaujímají.  

  • Přírodovědcem na počkání
  • V rámci této rubriky se Alexiam od sklonku roku 2013 snaží popularizovat přírodní vědy. 

  • Z tvorby spisovatele Vlada Bálinta 
Od nového roku 2014 budou pravidelně každý čtvrtek vycházet vybrané ukázky z beletrie Vlada Bálinta, přičemž některé budou na SNE dokonce elektronicky debutovat. 


Edit 1. 3. 2014: Opustila nás Simonne a s ní i její rubrika Hořkosladké myšlenky.


Vítejte! :-)
Za redakci SNE
Patrik

Kontakt

V případě dotazů kontaktujte matesSNE@email.cz

sobota 28. prosince 2013

Diskuzní otázka týdne (Patrik): Co očekáváte od roku 2014?

Zdroj obrázku komety ENCKE
ZDE
Milí čtenáři (obzvlášť ti diskutující!),

má poslední diskuzní otázka v tomto roce bude opět aktuální, prostá a složitá zároveň: co očekáváte od přicházejícího roku 2014? 


Patrik

pátek 27. prosince 2013

Vánoční rozjímání Václava Cílka

Vánoce jsou nejen chvílemi, kdy si jsou lidé navzájem blíž než v jiných částech roku, ale rovněž i obdobím propojování člověka s přírodou i historií. O tom, že Vánoce jsou vzácný čas, který by se měl co nejlépe využít, si ParlamentníListy.cz povídaly s geologem, klimatologem, filosofem, spisovatelem a popularizátorem vědy Václavem Cílkem.


Vánoční rozjímání Václava Cílka. O Praze plné bezdomovců i bozích, co nemají rádi bordel
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Cílek


Jsou pro vás Vánoce něčím mimořádným, nebo je berete jako 
kterékoli jiné období roku?





Musím říct, že během Vánoc se opravdu něco děje ve vzduchu. Máte pocit, že na Štědrý večer, možná den předtím, se něco zlomí v atmosféře přírody. V tu chvíli doopravdy má význam být tak trošku sám, stranou od lidí, na nějaké památce, na nějaké ruině, nebo alespoň v lese či na skále. Období kolem Vánoc je doopravdy vzácný čas jakoby sám od sebe. A proto má cenu ho využít i nějakým klidnějším způsobem mimo domov a ta příroda k tomu patří. Často si v Brdech vzpomenu, jak předci nosili jídlo pro zvěř nebo jak vesničané obcházeli své ovocné stromy. To je zároveň jako obnovování nějakého vztahu, možná ta krajina, stromy, příroda, minulost. Takže já se vždy snažím, pokud to jde, být kolem Vánoc venku, vydat se i na několik vycházek, třeba i na Štědrý večer, prostě jít někam do přírody.

Vy tedy neberete vánoční svátky jako chvíle, kdy mají být lidé především pospolu a prožívat je v rodinném kruhu?
Když jdete do přírody sám nebo i jen na zahradu, tak tam je člověk s těmi stromy nebo s tou krajinou. A pak se vrátíte a jste znovu ve společnosti lidí. Takže jenom na Vánoce bych řekl, že fungují společnosti lidí i „nelidí“ docela dobře. Je to možná nedokonalý příměr, ale když stojí hospodář v tom svém sadě, tak tam je většinou sám jen s těmi stromy. Takže to je takový jiný typ společenství. Ale pak se pochopitelně vrátíte a jste s lidmi. Hlavní část Vánoc je být s lidmi, ale ještě kromě toho být „jenom“ s lidmi, je tady ještě sféra přírody, stromů, také voda je pěkná, řeka, skály. Nebo historie. Proto třeba Pražáci hodně chodí na Pražský hrad a na taková místa, protože Vánoce jsou něčím jako propojováním, kdy se propojíte s tradicí a s dalšími věcmi.

Doporučujete proto lidem, aby se pro intenzívnější prožitek Vánoc vydali během nich alespoň na chvíli někam ven do přírody?

Před několika lety byl kolem Vánoc můj kolega archeolog v jedné jeskyni v Českém krasu na Srbsku. Je to archeologická jeskyně, která je velmi nízká, jenom zhruba půl metru, a v její zadní části byly na zemi neolitické nádoby. Byly tam dokonce lidské kosti, takže se spekulovalo o lidských obětech, ale to se neví. A jak bylo dopoledne, tak vycházelo slunce a vycházelo nad takovým skalnatým hřebenem z druhé strany rokle. A najednou to slunce, jak vycházelo, tak pokračovalo stropem té jeskyně, až se zastavilo nad místem s těmi neolitickými nádobami. Tam jenom chviličku, pár minut, vydrželo a jak stouplo, tak se zase rychle stáhlo a ztratilo se. Tohle je pro mě pěkný příklad, vždy si na to vzpomenu, že se jako něco děje, že to je nějaké kouzelnější období než jakékoli jiné.
Vánoce tak podle Vás nejsou jen o horečném nakupování, gruntování, tradičních jídlech a dárcích pod stromečkem?
Chtěl jsem jen upozornit na zvláštní vliv Vánoc, že to doopravdy není v lidské mysli. Já si myslím, že jak je to kosmicky podmíněné, kdy se Slunce vrací, tak v hloubce své bytosti to nějak cítíme, že je to vzácný čas a že by měl být využit. A to jinak než třeba jen nějakým uklízením. Uklízení je taky nutné, protože – to víme zase z jiných kultur, třeba ze současné japonské – bohové nemají rádi bordel. To znamená, aby to pěkné mohlo přijít, takové to hodně dobré, tak člověk by měl mít rámcově uklizeno, ne ale do detailu. To říkám jenom proto, abychom rozuměli, proč ty věci děláme nebo proč se samy dějí.
Záleží také na tom, kde Vánoce prožíváte?
Řeknu vám konkrétní příklad. Před pár dny jsem byl v Hradci Králové a měl jsem úplně pocit, že z Prahy přijíždím do jiného, lepšího města. A první dojem byl ten, že Hradec Králové má vynikající urbanismus od první světové války, takže ulice jsou správně široké, nad tím jsou domy, které jsou správně vysoké. Je to v ideálních proporcích. Zatímco Praha je město extrémů. To znamená, že tady máte hodně bohaté lidi, ale i bezdomovce a žebráky. Zatímco Hradec Králové ve mně vzbuzoval pocit mnohem srovnanější. Neviděl jsem ani jednoho bezdomovce nebo žebráka. A to neříkám proto, že bych ty lidi neměl rád, ale v té souvislosti, že z té hodně rozkolísané Prahy přijedete někam, kde je všechno mnohem klidnější, srovnanější, harmoničtější. Stačí už jenom ten rozdíl mezi tím být ve středu Prahy nebo na jejím okraji, být na malém městě nebo být na vesnici.
Tuším správně, že pohodu Vánoc si lze podle Vás více vychutnat třeba mimo Prahu?
Neštěstí trošku je, že i to zpravodajství, které se na nás valí, přichází z jiných velkých měst. Tam žijí lidé, kteří mají většinou málo času, jsou přezaměstnaní, dárky kupují na poslední chvíli, pořád něco nestíhají. Takže podle mého názoru jsou Vánoce nejhezčí na malém městě nebo rozhodně hezčí než v Praze nebo řadě jiných velkých míst. Ale důležité také je se na Vánoce duševně připravovat, a to několik dní předem. Když máte 24. odpoledne konečně pocit, že všechno máte hotové a chcete konečně prožít ten slavnostní čas, tak už nemáte čas na duševní přípravu. Člověk je unavený a už si mnohdy přeje, aby to bylo za ním. Takže vánoční atmosféra je hodně i o samotné přípravě na Vánoce.
Vy hodně cestujete po světě, zažil jste v cizině i nějaké Vánoce?
Na Vánoce nebo kolem Vánoc jsem byl například v Egyptě, v Jeruzalémě a kdysi dávno v Tanzanii, takže jsem mimo domov zažil několikery Vánoce. A myslím si, že nejkrásnější Vánoce byly v Egyptě, v Gize, bylo poměrně pěkné počasí, žádné horko, tak se šlo s tím místem sžít. Na to nemůžu zapomenout. V Jeruzalémě jsem zažil těsně povánoční čas, tam je to trošku víc spjaté s těmi židovskými svátky, chanukou, rozsvěcením svící. Také to má něco do sebe, i když většinou do toho prší a je takové šedavé počasí. Vrátím se k Egyptu, jak byla zasněžena pyramida a sfinga, tak to bych doopravdy chtěl vidět. Zahlédl jsem to jen ve zpravodajských záběrech, palmy pokryté sněhem po sto deseti nebo kolika letech, to může být pěkný zážitek.
Vnímal jste tamní atmosféru jako odlišnou od té, na kterou jste zvyklý u nás?
V cizině to, co ožívá mnohem víc, je jiná tradice. Pochopitelně, když egyptské pyramidy mají orientaci ke slunci, tak se to nějakým způsobem musí projevit i o Vánocích. Ty nastávají tři dny poté, když už je jistota, že se Slunce vrací. Jak se zastavuje v tom slunovratu, tak nevíte, co to slunce udělá v tu chviličku. Ale třetí den už je jasné, že další rok je zajištěný. Už se ví, že se narodí světlo. Takže i v egyptské kultuře, kdy to Slunce je jedním z velkých středobodů egyptského uvažování, Vánoce jako by hrají. Je to zvláštní způsob nějaké vzpomínky na jiné druhy Vánoc před několika tisíci lety.
Dá se říct, že Vánoce v dnešní uspěchané době svůj význam vůbec neztrácejí?
Všimněte si, jak je důležité, aby v jakémkoli systému byly dvoje nebo troje velké svátky do roka. Aby ten čas byl dělený. On si toho kdysi dávno všimnul památkář jménem Miloš Kruml, který se zabýval geometrií kostelů v Kutné Hoře. Objevil, že ve zdánlivě chaotické, hornické zástavbě Kutné Hory se uplatňují geometrické vztahy, zejména kříž a opakující se vzdálenost kostelů. Ukázal nejenom to, že kostely mají kněžiště vzdálené zhruba stejně daleko od sebe – Panna Maria Na Náměti, svatý Jakub nebo Barbora – ale že rozdělení svátečního času se ve středověkém městě podobalo rozdělení prostoru. Svátky označující v kalendáři patrocinia tří velkých kutnohorských kostelů svaté Barbory (4. prosinec), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen) a Stětí svatého Jakuba (25. březen) odděluje v kalendáři dvakrát 111 dní. A pak zbývá ještě nějaké časové období a právě tam spadaly Vánoce.
Je to tedy tak, že si potřebujeme rok rozdělit na nějaká kratší období a k tomu nám pomáhají i Vánoce?
Chci tím jenom říct, že náš současný svět je takový hodně šedavý, amorfní, protože hodně žijeme v baráku, málo chodíme ven. Takže rok je dělený v podstatě už jenom Vánocemi a občas nějakou svatbou a tu a tam nějakým pohřbem. Strukturování času v té minulosti a prožitek celého roku je jakoby složitější. Dnes si neumím představit hudebního skladatele, který by napsal čtyři roční období. Protože my to většinou neprožíváme jako čtyři roční období. Tehdy to tak prožívala i šlechta. V létě přijížděla na své statky, na nějaký svůj zámeček, dbala na to, aby proběhly dobře žně. Pak byly dožínky, pomalu nastávalo období podzimních plesů, takže tehdy prakticky všechny vrstvy společnosti prožívaly střídání ročních časů velmi intenzívně. A pokud dnes trávíme nějakých devadesát procent času v místnosti, tak se ztrácí pojetí toho kdysi dávno bohatě strukturovaného a proměnlivého času.
Když jste Vánoce netrávil doma, ale v zahraničí, co vám nejvíce chybělo?
Když jste někde v cizině, tak se většina lidí s tou cizinou sžije a spíš se snaží za pomoci místních prostředků si udělat něco hezkého, než aby člověk něčeho litoval nebo ho mrzelo, že něco nemá. Pokud mi něco chybí, a to není jen na Vánoce, tak to je takový svěží studený lesní vzduch, to mám rád.            
A studeným vzduchem naše povídání i zakončíme. Už jste zmiňoval zasněžené pyramidy v Egyptě, co tomu jako klimatolog říkáte?
Řekl bych k tomu jednu hodně vážnou věc, a to je chod arktické oscilace. V posledních několika letech a v příštích možná třiceti letech bude mnohem rychleji a mnohem častěji docházet k těm průnikům toho studeného vzduchu. Takže my to teď vidíme v Káhiře, ale podobně jako záliv studeného vzduchu přišel současně skoro až na Floridu. Minulé Vánoce přišel tenhle záliv studeného vzduchu do Dillí, do Indie, kde bylo pět stupňů Celsia. A víc než tisíc lidí umřelo na podchlazení. Tohle znamená, že můžeme čekat statisticky častěji relativně náhlý průniky hodně studeného vzduchu od severu.
Máme je čekat častěji i ve střední Evropě?
Někdy kolem roku 2005 jsme se přesunuli do jiného režimu arktické oscilace. Ta je dána rozdílem tlaku, to znamená, jak snadno si vyměňujeme vzduch mezi, dejme tomu, středními šířkami, tedy střední Evropou, a severem. A teď je chod arktické oscilace takový, že padá taková ta bariéra a je mnohem snazší pro hodně studený vzduch, aby rychle proniknul k jihu. A může rychle proniknout ve třech základních drahách.
První základní dráha vede přes Evropu, druhá přes Severní Ameriku a může způsobit až to zmrznutí pomerančů na Floridě. A třetí dráha je asijská, a ta se většinou definuje jako rozdíl tlaku mezi Barentsovým mořem na severu a jižní Asií. A na těchto místech, ale ono je to vlastně celá severní polokoule, jako kdyby severní pól vyplázl jazyk k jihu. Ten jazyk je tedy hodně studený a ten severní pól ho na nás teď bude vyplazovat častěji. A rovněž tak na Američany a rovněž tak na Indy. To znamená, že když jsou pyramidy pod sněhem, tak to je v podstatě znepokojivé i pro Českou republiku.
Autor rozhovoru: Jiří Hroník
Vystavil: Patrik

středa 25. prosince 2013

Přírodovědcem na počkání: Tajemství Downova syndromu

Všimli jste si někdy, že je mezi námi nejvíce lidí s Downovým syndromem? Myslím si, že ty pozná každý z nás. Jsou menší zavalité postavy, mají mongoloidní oči s kožní řasou ve vnitřním koutku, malá ústa a velký jazyk, krátké prsty na rukou, v dlani nepřerušovanou příčnou rýhu, tzv. opičí rýhu a sandálovitě založený palec na noze. Pomůžu si obrázkem. 
Na druhou stranu se u nich mnohem častěji objevují srdeční vady, leukémie či Alzheimerova choroba. 
Tato porucha se objevuje u každého osmistého člověka a riziko výskytu se rapidně zvyšuje s těhotenstvím ženy starší 35 let. Možná právě trend oddalování těhotenství, který se v dnešní době těší poměrně velké oblibě, může za takováto čísla. 
Toto geneticky podmíněné onemocnění je způsobeno trizomií 21. chromozomu - jednoduše v tělní buňce nenalezneme 2 kopie - pár, tohoto chromozomu, ale tři. 
Ale co to ten chromozom vlastně je? Jedná se o struktury DNA a speciálních bílkovin zvaných histony, které naleznete v jádře většiny buněk. Jejich nejdůležitější úkol se projeví ve chvíli, kdy se buňka dělí - zapříčiní, že se do obou buněk rozdělí genetická informace rovnoměrně. Ale jsou to také chromozomy, kdo rozhoduje o pohlaví vyvíjejícího se jedince. Normálně má člověk v tělní buňce 46 chromozomů (23 párů), ale člověk s Downovým syndromem jich má 47. Vzhledem k výše uvedenému to tedy znamená, že lidé s tímto syndromem mají místo 21. páru chromozomů, chromozomy tři. 
zdroj ZDE
Dobře, ale čím je to tedy způsobené? Každý chromozom nese jiné geny, ovlivňuje tedy jinou část lidského těla. A konkrétně chromozomový pár č. 21 nenese nikterak životně důležité geny, tudíž plod s touto vadou přežívá na rozdíl od plodu s jiným chybným chromozomovým párem. 
V dnešní době je medicína natolik pokročilá, že dokáže odhalit tuto vadu ještě v období, kdy je možné se rozhodnout zda rodiče nechají dítě narodit se či ne. Otázkou, zda je to dobře či ne se v tomto článku zabývat nebudu. 
zdroj ZDE

Nutno ale podotknout, že lidé "postiženi" tímto syndromem jsou neuvěřitelně hodní, srdeční a milí. 

úterý 24. prosince 2013

Štědrý den nastal...

...načapal jsem se, že sedím ještě navzdory plánu u počítače, sem tam odepíšu na nějaký ten mail, ale jinak jsem předešlé dny strávil docela v reálném životě. Když už tu tedy jsem, nevidím důvod nenapsat něco veřejně i sem na SNE. Přeju Vám milí čtenáři, ať se Vám daří si uvědomovat výjimečnost nejen dnů vánočních, ale i všech dnů nastávajících, neboť Vánoce k tomu mohou být docela dobrou příležitostí...zastavme se nejen nad sklonkem roku, ale i nad sklonkem cyklu, kolem něhož se poslední roky neustále motáme. A jak píše Gregg Braden, změna věků je spíše procesem než událostí. 

A máme tu ještě tematicky kromě ISONu vánoční kometu LoveJoy, tedy hmatatelný symbol změny - nejsou to obyčejné komety právě proto, že o nich máme vědět; jsou vidět:


Zdroj ZDE
 Patrik

pondělí 23. prosince 2013

Až na Konec světa: Díl druhý

Den první: Brno - Tudela
"Překvapivě jsme nestíhali, ale tentokrát jsme měli štěstí, nestíhali ani Březinovi. Po příjezdu proběhla spěšná prohlídka bytu, kterou babička Helenka ukončila konstatováním, že je to pro nás teď dostačující (později doplnila, že mimčo už by se tam ale nevlezlo).
Cesta na letiště proběhla bez jakýchkoliv "problémů", sranda začala, když se za náma zavřely dveře. Obrovská hala plná lidí, cedulí, stánků a v ní my dva - zmatení. Potom, co jsme několikrát obešli všechna okýnka a nenašli Vueling aerolinies, poslala nás slečna v informacích správným směrem. Konečně jsme měli palubní lístky v ruce a batohy v nadměrných zavazadlech.
Přišel čas obvolávání maminek a ujišťování, že se vrátíme celí, zdraví a živí; a hlavně čas svačiny. Po nalodění nám pan kapitán oznámil, že z důvodu silného protivětru poletíme déle a čekají nás menší turbulence. Žádný problém, konečně letíme do Španěl.
Prodrat se bludištěm nazývaným Barcelona El Prat aeropuerto jsme zvládli, horší bylo město samotné. Ode dneška můžeme razit heslo: "Chcete - li poznat město, stopněte si Pákistánce bez orientačního smyslu.". Po několika hodinách bloudění a marného mávání nám zastavil pán, který neuměl ani slovo anglicky. V Zaragoza jsme sehnali slečnu, která mu konečně vysvětlila, že máme stále stejnou cestu. Takže dnes končíme u Tudely - asi 70 km od Pamplony. 
Rozloučení s Kataláncem bylo neuvěřitelné! Užil si s náma svoje a nakonec nám nabalil spoustu jídla. 
Rozbít stan uprostřed pláně mezi dálnicí a městem, to byl taky nápad."

Den druhý: Tudela - Obanos, 21 km
"Vstávačka překvapivě až v půl osmé. Štěstěna se na nás usmála okamžitě: ještě jsme ani nestihli začít stopovat a už nám zastavil nějaký rybář, co nás potáhl aspoň 20 km. Poté už to bylo horší, nicméně Pamplonu jsme viděli. Dostali jsme zde naše první razítko do credenciálů a slovy "Buen Camino" jsme pozdravili první poutníky."
Pamplona: Hlavní město autonomního společenství Navarra má přibližně 200 tis. obyvatel. Leží na trase svatojakubské cesty hned pod Pyrenejemi, proto je velmi vyhledávaným startovním místem poutníků, kteří z různých důvodů nemohou či nechtějí startovat výše v horách, ale přitom chtějí pokořit co nejdelší úsek pouti. Podle našeho názoru to bylo jedno z nejkrásnějších a nejčistších měst na trase. 
Pamplona by Alexiam
"Na to jsme se otočili k západu a započali naši dlouhou pouť. Vpřed nás popoháněl výhled na jakýsi neznámý, však krásný hřeben, někde tam nepředstavitelně daleko se tyčící. Následující kilometry jsme vesměs jen zdravili a sbírali razítka. Jeden z letmých pohledů do mapy mě však velmi překvapil - onen krásný hřeben je sice tak strašně daleko, ale ještě dnes by měl hladově hltat kapky potu kutálející se z našich zaprášených čel. 
Výstup byl opravdu výživný, ale aspoň jsme zjistili, jak je v mapě značený zdroj vody.
Alto del Pedrón by Fáďos
Příroda je tu sice krásná, ale až nezdravě aktivní Španělé obdělávají i ten poslední kousek půdy, takže je to tu samé pole a něco jako louka tu prakticky neexistuje. To nás velmi zaskočilo vzhledem k vyhlídkám na stavbu stanu. 
Monotónní přírodu podtrhují ještě monotónnější vesničky - všechny vypadají stejně: kostel a pět domů. V jedné z nich jsme odhalili své první puchýřky.
Po utáboření na plácku hlíny, který vznikl jednoznačně sesuvem půdy (jinak by tu bylo pole), jsme rozdělali oheň a udělali klobásky jménem chorizo (místní specialita). Tu nám daroval předchozí večer chorobně dobrosrdečný Katalánec. Na to přiletěla ženská a horlivě gestikulovala, doprovázejíc své pohyby tou jejich hatmatilkou. Naše nechápavost ji vytočila doběla, ale ve finále jsme ten oheň opravdu museli uhasit. To nás velmi rozladilo hlavně s výhledem do dalších dní. 
Teď už jen mažeme otlaky a jdeme spát. Pac a pusu."

neděle 22. prosince 2013

Petr Hynek: Nechejme očkovat poslance

Vzpomínáte si ještě na ten humbuk kolem ptačí a posléze prasečí chřipky? Jak nás všechna média strašila smrtí a jako samospasitelský lék nabízela vakcíny? Proč asi? A kolik neočkovaných lidí nakonec na tuto "pandemickou" nemoc zemřelo? Určitě ne víc než těch očkovaných a rozhodně mnohem, mnohem méně, než na obyčejnou chřipku. Jednalo se spíše o ojedinělé případy. Nicméně výrobce vakcín se napakoval. Víte, stačí mít pod palcem média, vytroubit do světa nějakou hrůzostrašnou novinu - lidi se rádi bojí - nabídnout lék a máte postaráno o dobrý kšeft.

Světová zdravotnická organizace (WHO) teď vyšetřuje zprávy z 12 zemí, které prohlašují, že očkování proti prasečí chřipce (H1N1) je odpovědné za způsobení narkolepsie - poruchy zahrnující extrémní chronickou únavu a tendenci usnout náhle a bez varování. Jedna zpráva z Finska například zjistila, že u dětí, které obdržely vakcínu proti prasečí chřipce, byla o 900 % větší pravděpodobnost vzniku narkolepsie než u neočkovaných dětí. Navrhuji, aby se nevyužité vakcíny použily pro očkování našich poslanců. Polovina z nich stejně v Parlamentu i Senátu pospává a pro druhou polovinu bude také lepší, když bude raději spát...

Nenechejme se strašit médii. Nevěřte všemu, co se píše. Chtějí jen vydělat na našem strachu. Nedejme jim šanci!


Dovolím si připojit odkaz na dokument na youtube o viru prasečí chřípky, na který jsem narazila nedávno. Poměrně zajímavý náhled do celé problematiky, protože v něm mluví poměrně otevřeně i lidé "zevnitř".
ZDE
                                                                                                  Alexiam

sobota 21. prosince 2013

Diskuzní otázka týdne (Patrik): Vánoce aneb oslavy zimního slunovratu

Tak sice až nyní začátkem víkendu, ale tím lépe: dnes je astronomický začátek zimy, jenž je spojován se zimním slunovratem. Jak asi tušíte, má diskuzní otázka bude pro tentokráte velmi aktuální. 

Zdroj ZDE
Zajímalo by mě, do jaké míry se Vám daří si uvědomovat, že Kristus je vlastně symbolem, ztělesněním Slunce, a když se slaví narození Krista, slaví se vlastně to, že po té největší tmě (rozuměj na fyzické rovině nejdelších nocích v roce) se Slunce "vrací", bude se prodlužovat den a začne nový cyklus. Naši předkové to vnímali jako dar mimo jiné z důvodu, že žili v zimě ze svých zásob vyčkávaje, až dojde k tomuto slavnostnímu jevu, jenž byl předzvěstí nové úrody.  

Pokud jsem dobře pochopil ono vysvětlení slunovratu v dokumentu Zeitgeist, tak Slunce od 21. do 24. 12. (3 dny před zmrtvýchvstáním) jakoby "stojí", a na Štědrý večer započne z pohledu Země svou další cestu k jarní rovnodennosti 21. 3. (obvykle), kdy si budou délka dne a noci zase rovny. Nyní však po dlouhé temnotě světlo opět vyhrává. Těšení se na sluníčko se projevovalo i v pokrmech, jež měly představovat Slunce: koláče, klobásy a pečivo zatočené do kruhu, často jablko a někde posléze i pomeranče s napíchanými hřebíčky do kůry. Nakonec i to zlaté prasátko, které máme vidět, když se určitých pokrmů vyvarujeme, je solárním symbolem.

Dále bychom se mohli v komentářích pobavit o tom, jaký časový úsek jsou pro Vás dnes Vánoce: celý advent (jenž byl předky mimochodem vnímán jako velmi temné a ponuré období); pouze 24., 25. a 26. 12.; nebo čas od 24. 12. do 6. 1.? 

Samozřejmě v různých archetypických příbězích se můžeme setkat s již zmiňovaným kristovským motivem, který je v souvislosti s naší současnou kulturou neodmyslitelný. Jak jsme ale například mohli číst v textu od Václava Žáčka ZDE, příběh Nového Zákona pouze navazuje na předchozí kulty...Tak jako tak to budiž důkazem, že je zimní slunovrat velmi důležitou událostí, kterou není složité převést i do své vnitřní symboliky v rámci přicházející zimní instrospekce.

Na závěr dodám, že já se snažím vnímat širší význam Vánoc teprve poněkolikáté; navíc po té masáži naší v tomto směru ne moc důsledné výchovy to není někdy úplně jednoduché. :-)

                                                                                                     Patrik

středa 18. prosince 2013

Z tvorby spisovatele Vlada Bálinta: O synchronicite

Ukázka z připravované esejisticko-poviedkové knihy Déjà vu (2014):

Nemusíte zatvárať oči.

Nemusíte sa zhlboka nadýchnuť.

Nemusíte sledovať ako Vám teplo preteká rukami.
Nemusíte si nič predstavovať.

Nemusíte robiť vôbec nič.

Máte otvorené oči.

Letmo vnímate oblohu, okno, možno muchu na stene. Dívate sa a vôbec Vás neprekvapí, že kdesi vo Vašom vnútri, a Vám je jedno, kde to je, vidíte obrazy. Niektoré dôverne poznáte. Dokonca počujete fragmenty rozhovorov.

Odkiaľsi pripláva hudba. Nie ste muzikálny typ, dokonca Vám kedysi v škole povedali, že ste hluchý, no Vy počujete čisté tóny. Poviete si: kto to hrá? A skôr než si to domyslíte, vidíte orchester. Jasne vnímate decentne osvetlené pultíky s notami. Hudobníci sú vážni a kdesi vzadu ktosi ticho zakašľal.

Máte otvorené oči.

Počujete hudbu.

Po stene chodí pavúk.

V tichosti hudby oceňujete dokonalosť siete, ktorú si tento tvorček utkal. Včera tam ešte nebola. Povzdychnete si.

Hudba sa stratí. Hudobníci sú teraz tekvice na poli. Po poli beží akýsi chlapec a máva rukami. Má rozbité koleno a líca od sĺz. Láskyplne chcete chlapcovi povedať, že to prebolí. Cítite, že ho máte rád a priznávate sa, že všetko je inak, ako bolo.

Akési prísne oči sa mihocú v záhyboch záclony.

Pri uchu Vám preletela mucha. Druhá Vám pristála na nose. Našpúlite pery a fúknete.

Ste na opustenej stanici. Je teplý deň. Okolo sú trsy trávy a v diaľke horí. Hrá harmonika.

Vtedy bolo inak. Vtedy bolo vtedy na...

...na obočí Vás zasvrbelo. Dvíhate ľavú ruku a šúchate si viečko. Pridáte pravú ruku a pretierate si oči. Deň. Noc. Deň. Noc.

Vôkol sa magicky šíri vôňa tmavomodrej farby.

Vy sa hniezdite na stoličke a stále si rukami triete oči.

Hlboká modrá je presýtená zvukmi. Deep Purple. Hlboký nach. Chcete vedieť, čo je to hlboký nach a z tej modrej vaty vygúľate guľu, čo má na sebe ovsenú kašu.

Erich von Däniken.

Kniha Henochova.

A z tej výšky bola Zem ako guľa z ovsenej kaše.

V kine nikto nedýcha. Vidíte ten film piatykrát.

Vietor sa hrá so záclonou. Zapadajúce Slnko sa hrá s prachom na obločnom skle.

Na akejsi ulici slečne Monroeovej vietor dvihol sukňu.

V školskej telocvični stoja chlapci a dievčatá. Cítiť pot a panenstvo.

Guľa z ovsenej kaše sa zväčšuje. Mraky Vám bičujú líca. Vidíte more a cítite vôňu knižky, ktorú ste si požičali z knižnice. Pomedzi kontinenty sa pletú regály plné kníh a vidíte známu tvár tety, ktorá dáva pečiatky. Podlaha vrždí. Padá sneh a Vy sa neviete dočkať, kedy prídete domov a otvoríte dosky veľakrát čítanej knihy.

Socha Slobody má pichľavú hlavu a Vy sedíte u spolužiaka.

Veľké parníky vezú šťastlivcov do nového sveta a u iného spolužiaka praská platňa z Nového sveta.

Oproti na poličke... hnedé drevo. Vôňa pomarančov. Socha Slobody. Skoro ako naozajstná.

Slnečný lúč Vám na obloku ukázal Nazcu. Letíte, vznášate sa a je Vám jasné, že Vám je jasno. Vy by ste to urobili takto: s kamarátmi poletíte nad pole, keď bude dozrievať obilie. Vy sa rád hráte, a preto máte takú baterku, ktorá svieti všelijakými obrazmi. Máte rád rébusy a rád pomáhate ľuďom. Preto posvietite na pole a tešíte sa, že ráno budete o krok bližšie k záchrane sveta.

Hniezdite sa na stoličke a kúpete sa v striebornom svetle, ktoré vychádza kdesi spod Vás, tam, kde je sused, ale ono to vychádza z ešte hlbšia a Vy sa usmievate a hráte sa s bielou hmlou ako ten zmrzlinár spoza rohu, keď už nepredával zmrzlinu, ale cukrovú vatu, lebo sa mu pokazil stroj.

Slnko zapadá a Vy nedýchate. Pozabudli ste sa nadýchnuť. Napriek tomu žijete. Nemáte dôvod nežiť.

Usmievate sa a hovoríte si, že ste ako Boh, čo môže všetko. A ešte viac sa usmievate, keď si rýchlo spomeniete, že to nikdy nikomu nepoviete.

Dnes nemáte chuť muchu zabiť. Pokojne rozumiete tomu, že pavúk má svoju očakávanú večeru a zreteľne počujete jeho mľaskanie.

Nemusíte otvárať oči. Máte ich otvorené a vidíte, že to, čo vidíte, vidíte nie nimi, ale akoby nosom, čelom, či končekmi vlasov.

Tešíte sa, že ten chlapec na tekvicovom poli už nemá rozbité koleno a spoza záclony nepozerajú prísne oči.

Ste otcom, synom i matkou zároveň.

Viete, že naozajstné hodiny netykajú a čas je ako riasenka, ktorú vyspelá spolužiačka zobrala mame z kabelky.

Vydýchnete ako vtedy v kine a rozhodnete sa kúpiť si lístok na zajtra. Dvakrát. Zajtra síce nehrajú, no vy sa usmievate a otáčate listami kalendára ako ten, čo vie, že spomienka na budúcnosť je ako dvihnutie dirigentskej paličky, keď sa veľa očí pozrie tým istým smerom, aby sa spoločne utopili v rozkoši hudby, ktorá zatiaľ pokorne drieme na notovej osnove ako lastovičky. Stačí tlesnúť a tie isté noty tancujú s novým úsmevom na perách. Potom zavriete notový part a pokojne kráčate domov. Cez park. Máte dlhý šál a popri Vás kráča bytosť, ktorá Vás miluje.

Viete, čo bude ďalej, pretože ste to už zažili. Vy si na to len spomeniete. A keďže dnešok je len príčina včerajška, kráčate pokojne a šál Vám veje vo vetre a cítite sa ako stvoriteľ.

Teraz už naozaj nemusíte robiť vôbec nič, ste príjemne unavený a dýchate pravidelne. Vychutnávate si chuť vzduchu a cítite jeho sladkosť. Pobavene zaklipkáte očami, pretože viete, kam všade ten vzduch chodí. Zahliadnete svoju tvár v ktorejsi kapiláre a s radosťou zaspíte.

Život je nádherný, život je krásny, deň je krásny, tra-la-la...

Sladko zadriemete a z kútika Vám kvapne slina.

Všetko má zmysel, pomyslíte si, a ďalej už nič.

Chrápete a nepočujete, ako vedľa ktosi búcha na stenu a kričí, že už toho má dosť a že sa máte odsťahovať do lesa a chrápať tam.

Vy sa nad tým dobrým človekom len vznášate, vznášate a vznášate... 



Vlado Bálint, spisovatel a fotograf. Vydal povídkovou knihu CIRCUMSPECTATE, básnickou sbírku Den po Janskej noci, divadelní hru Nahodne stretnutie (ineho druhu) a její anglicky překlad Chance Meeting (Of A Different Kind). 


Zdroj: Gnosis9
Vystavil: Patrik

úterý 17. prosince 2013

Přírodovědcem na počkání: Supermarkety s dětmi? A to myslíte vážně?!

zdroj ZDE
Již delší dobu pozoruji nesourodost v jazyku, kterým jsou psány vědecké práce, a tím, kterým se dnes dorozumívají "normální" lidé. Jednoduše mám pocit, že nejsou česky, ať už je píše Brit, Francouz nebo Čech. Jak potom máme porozumět pokroku a vědě jako takové? Nabízí se otázka, zda si vůbec vědci a pseudovědci přejí, abychom znali významy jejich prací. Já si však myslím, že bychom měli mít alespoň možnost do jejich děl hlouběji nahlédnout, jelikož jsou také součástí dnešního světa. Studuji přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, tudíž jsem schopna jim lépe porozumět alespoň v této oblasti a skrze své články je předat lidem, kteří jsou specializováni na jiná odvětví. 

Dlouhodobě se zastávám metod asistované reprodukce a "překračování" osudu neplodných párů (mám k tomu své důvody popsané v jednom již publikovaném článku - odkaz zde).. Nepovažuji to za hraní si na Boha, protože kdybychom neměli takto pomáhat, tak na to nikdy nepřijdeme nebo se tyto metody nikdy nerozšíří. Ale to je především věcí názoru, osobního pohledu a porozumění. 
Bohužel, nedávno si jedna společnost v USA (myslím, že konkrétně se jednalo o 23andme) nechala patentovat způsob, díky kterému si rodiče můžou zvolit jaké genetické vlastnosti bude mít jejich dítě - například typ svaloviny (vytrvalostní x pohotová), barvu očí a vlasů, pohlaví, atd. To už podle mě není správné, to již hraničí s eugenikou.. Dalším takovým, o něco slabším, případem jsou islamistické státy, tam když lékař vidí, že rodiče mají již tři dívky, tak upřednostní embryo, o kterém ví, že to bude chlapec. Jsem moc ráda, že v naší republice není nic takového povoleno, samozřejmě, že se lékaři a genetici snaží párům najít dárce, u kterého je pravděpodobné, že dítě bude mít vlásky a oči jako budoucí rodiče, ale jinak se vybírá jednoduše nejkvalitnější embryo. Jediným možným případem "selekce" v naší republice jsou rodiny postiženy dědičnou chorobou, která se projeví u chlapců/mužů a dívky/ženy jsou pouze přenašečky (konkrétně recesivní X - vázané choroby)
Velice hezky se k tomu vyjádřil jeden embryolog odsud z Brna, prohlásil, že by si rodiče měli povšimnout, že nejsou na nákupu v Tescu, ale plánují mít dítě. K tomu bych dodala snad jen to, že bychom si měli uvědomit, že při početí přirozenou cestou také nerozhoduje, co bychom si my, budoucí rodiče, přáli, ale vyhrává "nejsilnější". 

pondělí 16. prosince 2013

Až na Konec světa: Díl první

by Fáďos

Camino francés, neboli francouzská cesta svatojakubské pouti. Tuto trasu jsme si vybrali pro více než měsíční pochod napříč Pyrenejským poloostrovem. Na každém kroku nás doprovázel náš deník (respektive se vezl na našich bolavých bedrech) a jeho prostřednictvím bychom vás rádi vzali s sebou. V této nové rubrice s námi budete prožívat den po dni. Přejeme příjemnou zábavu.

Svatojakubská pouť je historická trasa úzce spjata s misijní činností apoštola Jakuba, který se vydal před téměř dvěma tisíci lety pěšky z Jeruzaléma na západ šířit křesťanskou víru. Na sklonku života se vrátil do rodného Jeruzaléma, byl popraven a jeho ostatky převezeny na západní pobřeží Španělska. Zde jej pohřbili a na místě jeho hrobu byla později postavena katedrála v Santiagu de Compostela - cíli poutníků. Dnes existuje mnoho tras z nejrůznějších koutů Evropy, kterými se poutníci vydávají na svou cestu směrem k Santiagu. Právě Camino francés se těší největší oblibě.

zdroj ZDE

Díl první:
Vše začalo na začátku roku 2013 nevinným článkem na netu, kterého se Alexiam s nadšením chytla. Přispěchala s tím za mnou a už se rozjel kolotoč. Během vytváření finančního zázemí na jaře a v létě téhož roku jsme pomaličku zajišťovali nezbytné vybavení i potřebné informace. V posledním týdnu před odletem jsme se narychlo stěhovali do Brna, takže jsme měli o zábavu postaráno. 
Na úvod přinášíme pouze krátkou ochutnávku, která vás snad navnadí, abyste dále vyhledávali tento příběh. Řečí našeho deníku: 

Den před odletem: Brno
Jak už je u nás zvykem, celá středa byla neuvěřitelně hektická. Vše bylo na poslední chvíli a zbytečně komplikované. Ale to bychom jinak nebyli my. 
Nakonec se nám opravdu podařilo sehnat průvodce na naši omlazující pouť, za což jsme docela rádi, neboť bloudit po Pyrenejích s letenkami v ruce a spěchat na letiště, které by "tady někde melo být", není zrovna vábivá vyhlídka. 
Stejně tak se nám na třetí pokus povedlo sjednat elektřinu do našeho bytu a i tu českou vlajku ve finále máme, abychom patřičně reprezentovali.
Závěrečné večerní montování pohovky vyloženě odpovídá přípravám na pětitýdenní dovolenou. Po tomto aktu jsme si slavnostně dopřáli asi 4 hodiny sladkého spánku. 

neděle 15. prosince 2013

Petr Hynek: Zajímavá kresba

Děti, dokud nejsou rodiči, „učiteli“ a vůbec touto společností přetvořeny podle jejích pravidel, žijí v souladu s vesmírnými zákony, řídí se vlastní intuicí a vidí věci ve světle Pravdy. Je vůbec zvláštní, že hodně dětí, když se učí psát, tak nějak přirozeně píše písmena v přesném zrcadlovém obrazu. Vy jim je předepíšete a oni, přestože (anebo právě proto, že) se na ně dívají, je napíší zrcadlově. Dost možná tak vnímají celou realitu – zrcadlově. Často si toho všímám. To, co my považujeme za realitu, ony vidí často úplně naopak. Když nad něčím dumáme, dítě přijde, zasměje se a s lehkostí ducha plácne něco, co má hlavu a patu, ale ve světě dospělých je to prostě proti zažitým pravidlům...

Na ukázku jeden malý obrázek mého pětiletého syna. Všimněte si hlavně symbolů srdce nahoře mezi očima. V těchto místech se údajně nachází tzv. třetí oko, šišinka mozková. Můj kluk tam prostě nakreslil – srdce. Když jsem se zeptal proč, jen pokrčil rameny a pravil: „Nevím tati, prostě to tak je...“
Takže věci opravdu nemusí vypadat, tak jak je vnímá náš mozek, po léta ohlupovaný „učením učených“. Dost možná bude spousta věcí jinak, než jak je vidíme, vnímáme. Proč? Nevím, prostě to tak je... :-)