Psychologie snu II.

Ve škole nás učili mnoha užitečným i neužitečným předmětům, ale nikdo nás nepoučil, jak vlastně nakládat se základním projevem naší psychiky – s vlastními sny. V první části seriálu o snech jsme si ještě v tomto ohledu ukázali, že vzhledem ke specifickému „iracionálnímu“ snovému jazyku a jeho interpretaci v minulosti nejsme zvyklí svým snům naslouchat a raději je tak zapomínáme či v extrémním případě vůbec nepřijímáme do svého osobního vědomí. Carl Jung v této souvislosti řekl, že sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který neotevřeme. 

Proč tyto dopisy otevírat?

Vzrůstající množství těchto odhozených neotevřených dopisů nám (stejně jako v běžném životě) nemůže sdělit žádné informace, čímž se okrádáme o něco, co potřebujeme obzvlášť v těchto přelomových letech. Mnozí ještě stále očekávají spasitele zvenčí, a to ať už mluvíme o mimozemských bytostech, inkarnaci mesiáše a nebo nalezení svého guru. Jiné teorie však nasvědčují tomu, že tentokrát jde o navázání kontaktu se svým „vnitřním guru“, který má přístup do stejných vrstev Vědomí, ze kterých nám přinášeli zprávy v minulosti bytosti jako my, jen na vyšším stupni duchovního vývoje („rozšířený“ přístup do jednotlivých vrstev Vědomí). Náš „vnitřní guru“ (Vyšší Já) rozhoduje, kolik do našeho osobního vědomí ze Zdroje propustí a kdy – učiní to buď zevně a nebo vnitřně, jsme-li toho schopni, což implikuje nutnost mu naslouchat (a rozeznat ho od ostatních „hlasů“, čímž se dostáváme někdy k přímému kontaktu velmi pracně).

Kouzlo současné doby každopádně tkví v tom, že nyní určitá část lidské populace na určitém vývojovém stupni jakoby zničehonic začíná navazovat intenzivnější kontakt s tímto vnitřním průvodcem (pravděpodobně také vlivem ojedinělé konstelace a vzácného galaktického záření, ke kterému se naše soustava blíží). Zdá se, že kvalita tohoto kontaktu koresponduje mnohdy se schopností naší vědomé sebereflexe, v čemž nám mohou pomáhat informace z neosobních vrstev Vědomí – nejjednodušším a nejčastějším prostředkem, jak tyto zprávy úspěšně obdržet, jsou právě sny, které jsou tak přímo ukazateli na duchovní misi každého z nás, byť se nám mnohdy zdají z hlediska osobního vědomí „negativní“.

Sen mluví symbolicky

Jak již bylo naznačeno v úvodu článku, základním důvodem, proč dnes lidé odmítají své sny, je, že nechápou jejich jazyk, díky čemuž na jejich osobní vědomí sen většinou působí velmi rušivě a iracionálně. Lidové snáře tento problém prohlubují tím, že snovým obrazům přisoudily charakter znaku, což by znamenalo, že vše ve snu má jeden význam. Po mnoha staletích jsme však na základě Jungovy analytické psychologie dostali možnost toto základní úskalí při vlastním výkladu překonat a pochopit, že snové obrazy mají charakter symbolu.

Symbol je významově mnohovrstevnatý; může znamenat pokaždé něco jiného, přičemž se jeho význam může lišit nejen v závislosti na konkrétní osobě, ale také v závislosti na konkrétní životní situaci – proto jsou sny nakonec diagnostickým nástrojem v psychoterapii: Při samotném výkladovém dialogu je důležitá interakce mezi klientem a tím, kdo jeho sny dešifruje. V tomto ohledu jsou nezastupitelné a často směrodatné reakce klienta, tj. osobního vědomí, k němuž se daný sen vztahuje.

Samozřejmě ne každý známe někoho, kdo má patřičnou zkušenost s výkladem snů, což zahrnuje v neposlední řadě důkladnou znalost mytologie (ve snech se objevují nabité symboly nejstarších vrstev lidské psýchy, viz např. níže symbol hada). A už vůbec nechceme kvůli výkladu přece navštěvovat psychoterapeuta. Jak jsme si však řekli v závěru první části seriálu, každý můžeme do určité míry své sny dešifrovat zápisem do jakéhosi snového deníku, čímž symbolický kód nevědomí v rámci možností převádíme do logického jazyka vědomí skrze verbalizaci písmem. Už jen tímto aktem v sobě rozvíříme určité psychické síly a dostaneme šanci něco zvědomit a zpracovat, což se paradoxně stává nevědomě. Někdy se můžeme divit již po pár dnech tomu, co jsme vysledovali; tomu, co se v nás vlastně odehrává a kam můžeme dále v životě směřovat.

Pokud jsme vůči sobě dostatečně upřímní, můžeme si zkoušet vykládat sny sami. Předpokladem úspěchu ve výkladu vlastních snů je určitá zralost jedince, která zahrnuje schopnost neobelhávat sebe sama (necenzurovat) a celkový význam snu si nepřekrucovat či racionálně nekonstruovat. Kromě základních poučeních, která zde uvádím, může také posloužit příručka zkušeného psychoterapeuta, například již minule zmiňovaná Aeppliho Psychologie snu. V případě jednotlivých symbolů ovšem nemůžeme bezhlavě podléhat jedné rovině výkladu, pokud s námi však jeden z nich silně nerezonuje – tehdy se jedná o intuici, jež ve své ryzí podobě představuje také hlas onoho „vnitřního guru“, který nám vlastně zprostředkoval i samotné informace obsažené ve snu. Nic ale nezkazíme, pokud nebudeme sny analyzovat či prociťovat a budeme je archivovat „jen pro zajímavost“ – i to je pro naši psychiku totiž velmi cenné.

Symbol hada

Někdy se stává, že nepoučený člověk nemá žádné ponětí o charakteru jeho snových obrazů, tudíž ho ani nenapadne, že by snový obraz mohl představovat něco metaforicky (natož, že by mohl mít více než jeden význam). Takový člověk tedy stojí před dalším úskalím, které představuje lidská tendence sen interpretovat doslova (u někoho se tato tendence projevuje více, u někoho méně). Například potkáme-li ve snu na cestě do práce hada, zdaleka to neznamená, že ho potkáme následující den při ranní cestě do práce, jak by naše doslovné chápání snových obrazů rádo. Zajímavé přitom je, že rozum ví, že něco takového není možné. Domnívám se, že tento způsob myšlení vychází buď z „žádného“ názoru na sny a nebo ze zkušenosti s prorockým snem. Při naslouchání vlastním snům se však postupně naučíme bezpečně rozeznávat, kdy jde o sen doslovně prorocký (velmi ojedinělé) a kdy o symbolicky prorocký. Existují totiž symboly, které se nám zjevují jako silný podpůrný prvek zpodobnění určité aktuální životní situace; tyto archetypické obrazy jsou vlastně v jistém slova smyslu univerzální a společné všem lidem v průběhu dějin.

Česká badatelka Jana Heffernanová se ke snům dostala skrze studium starší literatury. V její práci Tajemství dvou partnerů jsem našel následující úryvek z korespondence Jana Husa, který považuji za velmi cenný doklad toho, že nejstarší symboly (archetypické obrazy) jsou neměnné a objevují se v určitém typu situace, ve které se člověk nachází, a to nezávisle na století či zemi, kde právě žije: „Hadi mnozí častěji se mi zjevili, majíce hlavy i na ocasích, ale žádný nemohl mne uštknouti, a mnoho jiného.“ Tento dopis popisuje dobu pro Jana Husa klíčovou a určitě i velmi těžkou. Hadi zde nebyli jen obyčejnými hady, ale měli hlavy i na ocasech, což vyžaduje pochopitelně vlastní výklad. V této době měl Hus podle dalších záznamů mnoho prorockých snů a ve zmiňovaném úryvku se symbol hada zajímavě překrývá s určitým proroctvím - hadi na symbolické rovině představovali potenciální duchovní nebezpečí (velmi zobecněno), kterému Hus skutečně v blízké budoucnosti čelil, ale úspěšně, protože ho „ani jeden nemohl uštknout“ – tedy přesně jak ukázal sen, který bychom zde tedy nazvali jednoznačně symbolicky prorockým.

V případě hada jde přímo o mocný archetyp, se kterým se ve snu zpravidla nesetkáváme v dětském věku, ale vždy až v období, když se nám nějaká záležitost z vnějšího či vnitřního světa hlásí k řešení ztělesněná podle hierarchie archetypů jako had, což je dáno vnímáním tohoto zvířete očima našich dávných předků, jež je otisknuto v kolektivním nevědomí – skrze vědomí tyto archetypy chápeme zpětně například díky mýtům, legendám a pohádkám, jimž se mimochodem některé sny často podobají. Při samotném výkladu snu s archaickým symbolem, například s hadem, však bereme v potaz jak jeho mytické vlastnosti, tak i ty skutečné.

Na tomto místě ještě poznamenejme, že z klinické činnosti Ernsta Aeppliho (několik tisíc snů) vzešlo 500 nejčastějších symbolů a had v nich zaujímá výrazné místo. U tohoto symbolu existuje mnoho rovin výkladu, přičemž je nutno brát v úvahu barvu hada, jeho velikost, chování a hlavně naše pocity z něj a celkovou scénu (jako třeba cesta do práce, kde had může představovat překážku).

Funkce Stínu

Sen je svou povahou paradoxní; není sám o sobě ani dobrý ani zlý – dalším úskalím při vlastním výkladu snů může být bariéra našeho západního pohledu na svět, čímž je myšleno právě ono tradiční dělení na „dobré“ a „zlé“, jež není ve východním myšlení takřka vůbec akcentováno. Proto my západní lidé máme pravděpodobně o bariéru navíc už v každodenním módu vědomí, protože z něj striktně vytlačujeme, co odmítáme na základě norem kolektivních, ale hlavně těch individuálních, které na nás působí automaticky, nevědomě. To se pochopitelně odráží v našich snech.

Ve snech mnohých z nás se objevuje, a třeba i pravidelně, pro nás nepřátelská postava, která nás ohrožuje a my se jí bojíme. Tyto scény jsou poměrně univerzální, jak píše Heffernanová: „Zdá se nám například, že jsme doma ve svém bytě, v pokoji a najednou někdo buší na dveře, dobývá se na nás, dveře se rozletí, na prahu hrozný chlap, nebo nás nějaký strašný člověk honí na ulici.“ My ani vlastně nevíme, jak by nám tato postava mohla ublížit. Dokonce jde o situace, které jsou v našem reálném životě naprosto nemožné – důležité však je, že před touto postavou utíkáme a bojíme se jí. Uvědomujeme si, že jsme vlastně stvořiteli této postavy, před kterou utíkáme? Před čím utíkáme v rámci svého vědomí?

Jung tuto postavu nazval Stínem, a to jednak proto, že bývá temná a jednak proto, že je to náš skutečný stín, který k nám patří. Náš Stín je totiž ztělesněním všech „nepříjemností“, které odmítáme, uvádějí nás do rozpaků nebo se za ně stydíme; jde o přehnané postoje, myšlenky, názory, činy, problémy, zážitky, na které chceme zapomenout a usilovně je vytlačujeme z vědomí, čímž jim dáváme energii ožívat a přicházet se nám připomínat pravidelně z hlubin nevědomí jako postava Stínu. Čím více dané záležitosti odsouváme, zavrhujeme, či přímo nesnášíme, tím více Stín dostává energie k životu v rámci nevědomí – je tvořen tím, před čím naše vědomí utíká, co odmítá a tím, co už dávno odsunulo do zdánlivého zapomnění. Jak píše dále Heffernanová, před ostatními leccos skryjeme, ale postoj k dané věci z nás nezmizí.   

Stín je zkrátka „ta část naší osobnosti, kterou vytlačujeme ze svého života, kterou nepřijímáme.“ V této souvislosti autorka podotýká, že postava Stínu představuje někdy také připomínající se nerozvinuté funkce či zanedbané schopnosti, což dokládá na případu mladíka, který zanedbával svůj výtvarný talent, což mu patřičným způsobem připomínal pravidelně ve snech jeho Stín.

Našemu Vyššímu Já, našemu „vnitřnímu guru“ jde o psychickou rovnováhu (stará se i o ty vrstvy psýchy, o kterých nemáme ponětí). Jeho starostlivost se nemusí projevovat ve snech přímo Stínem, ale například občasným kompenzační snem, jehož smyslem je kompenzace našeho příliš pozitivního či příliš negativního postoje k nějaké aktuální věci. Sen, ve kterém hraje ústřední roli Stín, nám už přímo ukazuje, co bychom měli řešit a zpracovat – onu vyšší instanci, která na naše pokyny vytváří různé scény, v podstatě nezajímá, že nic takového z pohledu omezeného osobního vědomí (ega) nechápeme nebo přímo chápat odmítáme. Bez ohledu na to nám tedy rázně připomíná, že to, co v bdělém stavu potlačujeme, někde v hloubi naší psýchy roste a může nás ve výsledku pronásledovat jako náš Stín, jenž v extrémním případě dává vznikat tomu, co nazýváme noční můrou. Jak píše Aeppli: „Jsou lidé, kteří se bojí usnout, protože mají hrůzu před zlými sny, které se jim neustále vracejí. Jejich psýcha se jim opakovaně snaží vnutit obraz jejich nedobrého, zoufalého života, ale oni nejsou s to jej vztáhnout na sebe, a pouze se děsí toho, co je ve snu strašidelného.“

Projekce

Stín úzce souvisí s projekcí. Existuje totiž souvislost mezi potlačovanými obsahy psýchy a okolním světem. Podle Junga se to, co potlačujeme, přímo promítá do našeho okolního světa. Vlastní chyby, které si neuvědomujeme, vidíme na druhých – je třeba je tedy přivést do vědomí. Pokud nás na ostatních lidech vyloženě štve nějaká konkrétní vlastnost a připadá nám, že se stále opakují situace, kdy jsme s touto vlastností konfrontováni, měli bychom se zamyslet, zda ta samá vlastnost není potlačována v nás samých. Po zpracování něčeho takového se nezřídka stává, že „nepříjemnost“ z vnějšího světa zmizí, což je způsobeno právě novým nastavením světa vnitřního. Nejen, že sen přichází z tohoto vnitřního světa, aby si tak vyžádal naši pozornost a hlavně spolupráci, ale také je mnohdy naším jediným rádcem v této oblasti.

Úloha snů v naší transformaci

Obzvlášť dnešní přelomová doba představuje příležitost, jak přijmout a zpracovat s odvahou a zároveň pokorou ne „nepříjemnosti“ z okolí, ale v první řadě z nás samých, kde to vše začíná. Člověk při tomto procesu přirozeně usiluje o nějaké vyšší vedení. Někteří lidé si myslí, že existuje jen jediná cesta (např. meditace), jak navázat kontakt se svým Vyšším Já a transformovat tak sebe sama. Podceňují většinou úlohu vlastních snů, které jsou vlastně k dispozici na naší vnitřní obrazovce každou noc – stačí si jen tento fakt uvědomit. Sny vypráví každou noc jen nám a jen o nás, a to upřímněji, než jsme my sami schopni. Nikdo o nás nepromluví pravdivěji než naše Vyšší Já.

Ve snech lze spatřit také mnoho krásného a povzbudivého na naší duchovní cestě, ale je třeba v rámci lekce rovněž upozorňovat na to, s čím bychom se měli vypořádat – po takových snech se probouzíme s nepříjemnými pocity, dokud smysl sdělení nepochopíme a nedáme na rady našeho průvodce. Ten k nám nemusí posílat přímo postavu Stínu; někdy naše stinné stránky může ve snu ztělesňovat reálná postava, se kterou se sice už nestýkáme (např. spolužák ze základní školy), ale představuje pro nás určité charakterové rysy, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Sen však nikdy nemluví o této postavě či o naší minulosti, ale užívá tohoto zpodobnění v první řadě k popisu naší psychiky a naší přítomnosti či potenciální budoucnosti. Nevědomí se tak na rozdíl od vědomí nezajímá o minulost, nýbrž výhradně o momentální směr, což s sebou nese možnost volby. Pozorovat své sny tak znamená naslouchat svému rádci.

Skrze práci se sny je možné postupně nejen navázat kontakt s Vyšším Já, s oním „vnitřním guru“, ale rovněž pochopit, že byť nás často tento učitel opravuje poněkud rázně, myslí to s námi v závěru velmi dobře – jak jinak, když ve své prapodstatě představuje zároveň to nejvyšší Vědomí, jehož jsme všichni součástí. 

Předchozí díl Psychologie snu ZDE.
Následující díl ZDE.

Autor: Patrik

Ilustrace: Jitka D.