Skupinka v parku
Rád bych podotknul, že člověk na tomto světě určitě není proto, aby se zamlouval kolemjdoucím, aby se choval "v normě" a nevybočoval z řady, ale určitě jde o jiný důvod naší existence. Nikdo vlastně nemáme důvod, proč bychom se měli řídit nějakými nepsanými pravidly. Všichni jsme se narodili svobodní...úplně svobodní. V mládí nás omotávali provazem rodiče v dobré víře, že nás správně vychovávají a připravují na život. Někoho víc, někoho míň. Dnes si to mnozí děláme sami tím, že s ledasčím mlčky souhlasíme, přitom k tomu nemáme vlastně žádný pořádný důvod. Samozřejmě, našlo by se jich mnoho, ale zřejmě nenajdeme žádný takový, který by opravdu stál za potlačení sebe sama. Pro dokreslení můžu použít příklad z vlastního života.
Máme poslední zvonění - akci, která se již nikdy v životě nebude opakovat. Třída se rozdělila na menší skupinky po zhruba osmi lidech a v jedné z nich samozřejmě můžete najít i mne. Couráme se po městě a prosíme o nějaký ten peníz pro maturanty, jak se to na poslední zvonění dělává. Je nádherný jarní den a my zrovna procházíme parkem k dalšímu nadějnému místu, jednomu z posledních. Courám se pár metrů za ostatními, protože jsem si něco upravoval na svém kostýmu a ještě jsem je nestihl dohnat, když v tu chvíli míjíme skupinku čtyř lidí, kteří sedí různě u cestičky a hrají. Hrají známé i neznámé písničky jen tak pro kolemjdoucí. Všichni jsou šťastní, na tváři úsměv od ucha k uchu. Velmi mě to táhne zpět mezi ně. Ohlížím se za zvukem ještě pěkně dlouhou dobu. Dokázal bych tam s nimi sedět snad několik hodin. Jenže - je přece poslední zvonění. Nedovoluji si odtrhnout se od ostatních a jít za srdcem. Dnes toho hodně lituju.
Někdy je lepší zapomenout mnohá nepsaná pravidla. Ostatně co se nám může stát, pokud je nedodržíme? Často můžeme být odměněni maximálně nechápavými a rozzlobenými pohledy dalších lidí, kteří se méně či více snaží ovlivňovat ostatní místo toho, aby zapracovali na sobě. Čili - není se čeho bát.
Fáďos
Je to tak jednoduché až to někoho děsí. Stačí se v každém okamžiku rozhodnout po svém - svobodně. Je nám sice kulantně podsouváno, že se nelze svobodně rozhodovat (vyhlášky, zákony, nařízení, zákazy, příkazy atd.), ale opak je pravdou. Otázka zlomku vteřiny nás dělí od vlastního rozhodnutí, rozhodnutí založeném na intuici. Učinit tak všichni najednou, pak v jediné vteřině Systém padne bez jediného výkřiku nebo násilí. Jen si uvědomit, že ho k ničemu nepotřebujeme. Normální člověk i bez zákonů ví, co je správné a co ne, co je morální. Každý podle mne vnitřně ví, kdy a komu pomoci. Většinou tomu (zatím) brání neodůvodněný a nesprávný pocit studu, že bychom se chovali jinak než ostatní.
OdpovědětVymazatKe správnému rozhodování a žití není třeba státního aparátu. K tomu jsme od přírody obdaření Svědomím. A to nejde přeprogramovat. Pouze potlačit, což se stalo. Ale na jeho opětovné probuzení stačí jen chtít a pak je to otázka jediného mrknutí oka. Nehledat složitost tam, kde žádná ve skutečnosti není.
Systém je jako obrovský nafouknutý balón před očima, který nám brání ve svobodném výhledu. Není třeba ho obcházet, ani ho někam přemisťovat. Dokonce ani není potřeba vymýšlet technologii na jeho vyfouknutí. Stačí jediný pohyb ruky držící obyčejný špendlík. V jednu chvíli stojíme ve stínu a nevidíme nic, než vznosnými reklamami počmáraný balón a v druhém okamžiku se sluníme a vidíme všechnu tu krásu před sebou a po balónu tu nezbylo nic, než chvilkové leknutí a krátké pískání v uších a pár cárů nějaké hmoty. :-)
Vše je jednoduché. Složité to děláme jen my, protože se bojíme vlastního rozhodnutí.
Co dodat...jako autor bych to nenapsal lépe než Fáďos a jako čtenář bych to neokomentoval lépe než Michal. :-)
OdpovědětVymazat