Vina a oběť v rodinných vztazích - děkuji, odcházím

Anamel nedávno napsala text, který je hodně tak říkajíc ze života...Doporučuji! :-)

Nemám děti a nemám manžela, takže tento můj pohled na rodinu se týká mé role dcery a sestry, vztah k rodičům je základní kámen životní zkušenosti, je to alfa a omega našich lekcí.

Každopádně tuším, že některé poznatky se dají aplikovat i na roli matky/otce či manžela/manželky.

Můj dlouho hledaný a nakonec pod hromadou suti mých falešných představ o životě nalezený stoický klid je téměř pravidelně zkoušen mou nejbližší rodinou - a docela často je ten tam tváří v tvář nezodpovědnosti mého milovaného bratříčka, jedovatým poznámkám mého milovaného tatínka a občas příliš roztahovačné energii mé milované maminky. Ó, svatá prostoto, jak chytře já si to navolila? Tady je mé cvičiště, tady si zkouším rovnováhu své základny, pevnost pilířů a zastředění v tom, co považuji za svůj střed. Tady se mi ukazuje, které mé názory mám ukotvené a o kterých ještě pochybuji. Tady se mi neustále připomíná, že jsem roztodivná ale překvapivě kompaktní snůška Jedinečnosti zvaná Člověk.

Ovšem slyšela jsem, že utrpení prý je potřeba jen do doby, než si uvědomíme, že utrpení nepotřebujeme. Trochu nepřiměřená paralela, mluvím-li o svých nejbližších, ale dovedu si představit, že mnozí to tak v rodině mají. Taky jsem to tak měla, vlastně utrpení je slabé slovo, ale už nemám potřebu se k tomu vracet - všichni jednoduše víte, o jakém typu utrpení mluvím - ty neustále a neustále, dokolečka a dokolečka opakující se vzorce a situace (ano, přesně ty, které vás zrovna napadly).

V rodině není menších a větších utrpeních - je tu jednoduše tlak na to, abychom si Něco uvědomili... někdy je ten tlak láskyplný, ale pokud jsme už dopředu věděli, že láskyplně to s námi půjde jen těžko, zvolili jsme si pro tento život trošku drastičtější učitele.

Já miluji své rodiče. Jistě - nemusela bych - mohla bych je obviňovat za všechna ta traumata, která na mne zanechali, mohla bych je obvinit, že to právě kvůli nim absolutně odmítám koncept rodiny - protože jsem neměla příliš možnost si ho prožít z té pozitivní stránky.

Když jsem byla teenager, naše čtyřčlenná rodina se transformovala spíše v komplex navzájem se trápících spolubydlících. Širší rodinu (tety, sestřenice, ...) jsme navštěvovali tak jednou ročně, časem už ani to ne (teď už se nevídáme vůbec a vlastně nemám tu potřebu, jen dědu navštívím jednou ročně - a to se snažím být vždy taková, jaká jsem pro kohokoliv jiného, kdo mi příliš nerozumí - tedy být Světlem a Inspirací, jemně bez nátlaku, jednoduše Být - heslo: Nevychovávat!).

Já neříkám, že mi v tom nebylo dobře - mohla jsem si celé dospívání dělat, co jsem chtěla... a ty volné víkendy - ty mi kamarádi záviděli (vlastně se divím, že ze mne vyrostl poměrně stabilní a slušný člověk, a to i přes to, že se kolem mne kumulovalo mnoho nestabilního a neslušného). Uvědomuji si, že moji rodiče dělali ve své situaci to nejlepší, co mohli, neměli to zrovna jednoduché, nakonec dva Střelci se rozhodli vychovat (haha) dvě Ryby, mohla bych napsat knihu o důvodech a motivacích rozpadu naší rodiny. K mému vnitřnímu smíru a přijetí věcí, jak jsou, byly a budou, mi kupodivu pomohl nejen spirituální pohled, ale i základy psychologie a sociologie - potřebovala jsem pár logických argumentů (a taky jsem v 18 četla mámin deník, kde jsem pochopila, že to doma neměla o nic jednodušší jak já, to vedlo k objevení soucitné roviny mého vztahu k ní, která začala léčit i to ostatní).

Z pohledu našich proběhla má a bratrovo výchova dle norem, bez větších problémů a následků (když jsem tohle od svého otce slyšela poprvé - bylo mi asi 22 let a táta měl 28letou přítelkyni - nevěděla jsem, jestli dříve vybouchnu vzteky nebo propuknu v pláč - tolik zášti ve mne bylo - dneska už se směju, ale nebudu nikomu nalhávat, že to byla jednoduchá cesta, díky za ní - o to víc jsem já, o to jsem silnější).

Před pár měsíci jsem se začala ptát - co to všechno znamená. Dle mé oblíbené filozofie - kdyby to mělo být jinak, bylo by to jinak - jsem začala hledat důvod, proč jsme se v mých cca 14 letech začali jeden od druhého oddalovat (dřívější dobu si nepamatuju, ale věřím, že i my jsme měli šťastnější rodinné období). Nejspíš jsme si byli vzdálenější vždycky, ale jak jsme s bráchou dospívali, už to jednoduše nešlo schovat - Ryby (a děti obecně) totiž umí výborně ventilovat potlačené emoce svých rodičů :D V těch vztazích bylo nakonec více bolesti než citu. Říct pro mne "Mám tě ráda," přinášelo asi tolik uspokojení jako zvracení, nevolno se mi dělalo i v případě, že to někdo řekl mně.

Jak jsem před pár měsíci přistoupila k léčení mého vztahu k rodičům, musím říct, že se nyní velmi snaží mne chápat, pomáhat mi a přijímat mne i s mým trochu nestandardním přístupem k životu, což v tuto chvíli opravdu oceňuji, protože jsem jim pár let dala jistou naději, že ze mne bude normální a z pohledu společnosti úspěšný jedinec - na rozdíl od bratra, který se nedokázal přizpůsobit nikdy :)

Pokud v kontaktu se svými rodiči najdu nějaký nesoulad, snažím se ho s Láskou proměnit na soulad, snažím se být v přítomném okamžiku - teď jsou tu pro mne, mají mě rádi, náš vztah nikdy nebyl lepší, samozřejmě neříkám, že je ideální, ale snažím se zaměřovat na to, co nás spojuje, nikoliv rozděluje.

Láska je... Pečovat o druhého, i když jste naštvaní.

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem své otázky Jak jim mohu pomoci změnila na Jak mi mohou pomoci. Proč jsem si je vybrala, jak mi mohou pomoci přiblížit se k naplnění sebe sama. Co přesně mají, co já potřebuji ke své Cestě. Ó, božská Moudrosti, tolik vděčnosti přišlo s tím, jak se přede mnou otevíraly odpovědi... už nikdy neprojevím neúctu k nim tím, že bych se snažila zasahovat do jejich osudu, jejich duše ví nejlépe, co potřebují a jak to potřebují. Kým jsem si myslela, že jsem, abych měla právo je posuzovat? Který nevyléčený aspekt to ve mne promlouval...? Nejvyšším vyjádřením respektu k druhému je důvěra, že oni to zvládnou.

Jenže - nikdo není z kola venku, že? Ani po většinu času duchaplná Anamel. Stalo se, že mne můj milovaný bratr na několik hodin "vyřadil z provozu", vrátil do "starého" takovým způsobem, že jsem vzteky málem rozmlátila telefon. Tahle událost mne vedla k zamyšlení - proč nemám ke svým nejbližším nastavené hranice tak, jako to umím s ostatními. Co mne učí neustále se opakující situace v rodině?

VINA. A teď budu hodně tvrdá, mohu si to dovolit právě proto, že pro mne rodina nikdy neznamenala to, co vnímám u některých svých přátel. Proč bych měla svým bližním dovolovat v chování ke mně více, než co dovoluji jiným lidem? Jaký druh závazku jsem v sobě vytvořila k těm, s nimiž jsem část svého života sdílela koupelnu? Zřejmě je to nevědomě pociťovaná vina, že jim nedokážu pomoct s jejich žitím, že jsem něco nezvládla. Ta vina je samozřejmě neopodstatněná a nežádoucí, neboť nemám právo posuzovat stav jejich současné existence, mohu pouze důvěřovat, že směřují taktéž jako já k záměrům své duše.

Pak je tu otázka vděčnosti - ale to není Ta Vděčnost... ta, která prýští ze srdce a projevuje se na základě implicitních ničím neřízených principů Lásky, myslím tím tu společensky vynucovanou poslušnost na oplátku za naplnění sociálních rolí v rodině... - eeeee? Opět mne to vrací k respektu, jak já ho chápu.

Mým přáním je vidět v člověku krásnou bytost, jenž si zaslouží mou něhu, ale také respekt - který projevím jedině tak, že nebudu ustupovat od toho, co jsem - jen proto, že ze společenského hlediska se nám jeho duše jeví blíže než duše neznámého, ano - je tam určitá intimita, protože mne za můj život viděli párkrát nahou (a to tělesně, tak i psychicky), ale to vše je relativní...

Je mi těsno v jakékoliv roli a zdá se, že z těch rodinných se člověk vyvazuje nejhůře, zůstávají na nás viset, ať jdeme kudykoliv, lepí se na nás jako mucholapka a neustále se nás snaží přesvědčit - že jsme stále stejné osobnosti, jakými jsme byli před léty, že se nevyvíjíme... Samozřejmě tenhle tlak nás nutí uznat - že už jsme dávno jinde, ale možná by to šlo i bez těch zbytečných dramat...

OBĚŤ. Naše hranice v rodinných vztazích jsou povolené, protože neustále se opakující situace nám drnkají na struny nevyléčeného pocitu oběti, nevyléčených rolí z dřívějška (nás jako dítěte, matky, sourozence nebo manželky...). Proto se v nás občas na základě zdánlivé maličkosti spouští program reakce - jakkoliv se považujeme za dospělé, v určitých momentech jsme schopni reagovat jako tenkrát v pubertě nebo například i přes všechnu lásku manžela a svou spirituální ženskost existuje spouštěč, který z nás udělá nevděčnou hysterickou puťku. My chudinky...

No, však - k čertu s oběťmi, vždyť víme - komu tím ubližujeme nejvíce...

Na rtech mi však zůstává viset neodbytná otázka - proč bych měla milovat své rodiče více než neznámé lidi v metru, proč bych měla míru lásky podmiňovat příbuzenským vztahem. Tady cítím opět vnitřní nesvobodu a to mne nutí bořit, co se jeví nezbořitelné. Když to vezmu z druhé strany - často se stává, že neznámé lidi dokážeme milovat více, protože je nemáme spojené s pocity ublížení či křivdy. Ale to není ta láska, kterou chceme, že? Miluji tě, protože jsi mi (ještě) neublížil. Toužím ve svých vztazích zažívat ničím nepodmíněný cit, a to se naučím jedině, budu-li schopná tento cit projevovat bez ohledu na blízkost druhého člověka, protože ta je stejně relativní a daná rolí, kterou jsme v našem vztahu  vědomě či nevědomě přijali.

Nemusím měnit svoje příbuzné, mohu však nastavit jasné a pevné hranice, co si ke mne mohou a nemohou dovolit. Mohu v respektu k sobě sama svému otci například dát jasně najevo, že si nepřeji se s ním stýkat, je-li opilý. Mohu svému bratrovi odmítnout půjčit své věci, které mi nikdy nevrací - jakkoliv je zoufale potřebuje. Mohu změnit téma v hovoru se svou matkou, když cítím, že míříme do pnutí, kde si nerozumíme, mohu jí v Lásce dát kdykoliv najevo, že její energie je na mne příliš Hrrr... Jakmile si to srovnám v sobě, nemůže být vnějšího odporu.

Oni jsou naším zrcadlem - dokud nepochopíme, že jsme už Pochopili. Pak je na čase stanout pevně ve svém středu a říct Ne těm jevům, které v našich životech nechceme. Ve chvíli, kdy budeme mít svoje vnitřní pocity srovnané a oni to přesto nebudou respektovat, pak jim dáme svou Lásku a necháme je plynule vymizet z našich životů (jako jsme to dokázali udělat už s mnohými) - je možno, že se vrátí, že je Smír a Láska znovu přivane zpět s větším respektem (anebo taky ne, uvnitř nás už odpověď je).

A ano - mohla bych na toto téma psát dál a dál, až bych najednou zjistila, že mam knížku, ale slyšela jsem, že lidé neradi čtou dlouhé články, tak třeba zas příště...

Je mi od žaludku nevolno, jak se má touha po svobodě tříští s touhou po identifikaci. Co nám zbude, když opustíme starý koncept rodiny. Ale my toto můžeme vidět jako příležitost rozšířit naši rodinu.

Já jsem se rozhodla osvobodit. A vím, že tím neztrácím, naopak získávám. Otevírám se širší lidské rodině, přijímám ji do svého života. Nechť každá matka je mi matkou, nechť každý otec je mi otcem, nechť každá bytost je mi přítelem, rádcem, učitelem, bratrem, sestrou, přítelkyní. Už nikdy se budu cítit v davu sama... pryč je doba, kdy jsme si i přes svou blízkost byli tolik vzdálení...

Domov je v mém srdci a čeká na to, až bude moci být projeven všude a v každém.

A vy, jenž jste pocítili Světlo rodiny, ukažte druhým cestu - jak milovat druhé bezpodmínečně, rozšiřte svou Lásku na celou lidskou rodinu. Vy na to máte tu Sílu...

Je ve mne tolik lásky, že s ní nebudu šetřit, že ji nebudu korigovat, že ji nebudu rozdělovat, že nebudu posuzovat, kdo si jí zaslouží více, kdo méně, koho jí odměním a komu jí upřu... Je to nikdy nekončící proud a mne neubývá, nechám-li ji proudit skrz mé tělo k druhým...

Člověče, jsem tvou sestrou, jsem tvou matkou, jsem tvou milenkou a jsem tvou přítelkyní. Země je mou matkou, Vesmír je mým otcem. Sama sobě jsem rodičem i dítětem, to já zplodila sebe sama v milostném aktu se sebou sama, já sama sebe zrodila. Ve Světle dokonalosti Stvoření zdravím Tě - Anamel...

Autor: Anamel

Zdroj: http://poselstviohne.blogspot.cz/

Vystavil: Patrik