Díky za každou osobní zkušenost (aneb životní zkušenosti Petra Hynka)

V knihách je dostatek teorie o tom, jak by měl vypadat život, jak zlepšit jeho kvalitu, jak změnit myšlení, stravu, sebe... Ale říkám vám, že každá životní zkušenost má stokrát větší cenu než stokrát přečtená kapitola jedné moudré knihy. Nechci nikterak umenšovat význam knih, vždyť sám je miluju a nedokážu si život bez nich představit. A mnohé z nich změnily životy lidí ze dne na den, a to je úžasné. Ale v každé z těch knih autor popisuje svoji cestu, která mu třeba na základě zase jiných knih, zážitků a zkušeností změnila život, ale pořád je to jen a jen jeho cesta a my máme tu svoji. A to, co zažijeme přímo, má pro nás největší cenu.

Zatímco u nás v minulém režimu bylo časté střídání zaměstnání považováno za fluktuantství, v některých zemích si naopak člověka se zkušenostmi z více profesí považují.

A já děkuji Bohu za to, že jsem za svůj dosavadní ještě relativně krátký život mohl vyzkoušet již celou řadu profesí:

• na gymplu jsme často jezdili sbírat brambory, případně kámen z polí

• už v šestnácti jsem si zkusil práci na stavbě a prořezával keře kolem železnice

• na vysoké škole jsem poznal náročnou práci pekařů, často jsem dva až třikrát v týdnu šel na noční směnu péct chleba a ráno rovnou do školy

• několik týdnů jsem sklízel chmel

• od druháku jsem byl víc na brigádách než ve škole – většinou jsem pomáhal při zednických pracích, na poli, ve vinohradu a vinném sklepě, v osivářské firmě, v parném létě jsem autogenem opaloval gumový nástřik na obrovském domě, při mínus dvaceti jezdil na kole 20 km pomáhat do pohraničí, boural jsem, stavěl a kolikrát jsem si sáhl na úplné dno svých sil, a to za 15 korun na hodinu...

• v Itálii jsem tři týdny řezal na cirkulárce, pomáhal skládat elektromotory, okopával jsem a stříhal vinohrady, dělal jsem zahradníka i zedníka, umýval špinavé záchody a zametal fabriky, jezdil s traktorem a taky pomáhal vyrábět víno, které potom pil prezident Reagan. A musel jsem se tam naučit italsky, což není na škodu...

• místo vojny jsem pracoval v ústavu mentálně postižených, staral se o sady a dělal jsem krmiče vepřů. Bylo jich asi 50 a každé dva týdny jsme dva tři poráželi a musel jsem tedy i pomáhat řezníkovi. Taky jsem si zkusil dělat nočního vrátného.

• pár měsíců jsem strávil v zahradnických závodech, až jsem se dostal k novinařině, která mne živí dodnes. A děkuji za každou zkušenost, kterou jsem si prošel i jako novinář.

Život je jako mozaika. Dáváte si dohromady střípky, až vznikne zajímavý obraz zalitý sluncem. Je to váš obraz. Proto i ty střípky do mozaiky musí být z vašeho skla, které napřed někdo pro vaše dobro rozbil, abyste měli možnost sami si je znovu poskládat do obrazu, který vás nejlépe vystihuje.

A díky Bohu za to, že mozaika každého člověka je jiná. Jinak by tu byla nuda :-)

Autor: Petr

Vystavil: Patrik