Ve škole nás učili
mnoha užitečným i neužitečným předmětům, ale nikdo nás nepoučil, jak vlastně nakládat
se základním projevem naší psychiky – s vlastními sny. V první části
seriálu o snech jsme si ještě v tomto ohledu ukázali, že vzhledem ke specifickému
„iracionálnímu“ snovému jazyku a jeho interpretaci v minulosti nejsme
zvyklí svým snům naslouchat a raději je tak zapomínáme či v extrémním
případě vůbec nepřijímáme do svého osobního vědomí. Carl Jung v této
souvislosti řekl, že sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který
neotevřeme.
Proč tyto dopisy
otevírat?
Vzrůstající množství těchto odhozených neotevřených dopisů
nám (stejně jako v běžném životě) nemůže sdělit žádné informace, čímž se
okrádáme o něco, co potřebujeme obzvlášť v těchto přelomových letech. Mnozí
ještě stále očekávají spasitele zvenčí, a to ať už mluvíme o mimozemských
bytostech, inkarnaci mesiáše a nebo nalezení svého guru. Jiné teorie však
nasvědčují tomu, že tentokrát jde o navázání kontaktu se svým „vnitřním guru“,
který má přístup do stejných vrstev Vědomí, ze kterých nám přinášeli zprávy v minulosti
bytosti jako my, jen na vyšším stupni duchovního vývoje („rozšířený“ přístup do
jednotlivých vrstev Vědomí). Náš „vnitřní guru“ (Vyšší Já) rozhoduje, kolik do
našeho osobního vědomí ze Zdroje propustí a kdy – učiní to buď zevně a nebo
vnitřně, jsme-li toho schopni, což implikuje nutnost mu naslouchat (a rozeznat
ho od ostatních „hlasů“, čímž se dostáváme někdy k přímému kontaktu velmi
pracně).
Kouzlo současné doby každopádně tkví v tom, že nyní
určitá část lidské populace na určitém vývojovém stupni jakoby zničehonic začíná
navazovat intenzivnější kontakt s tímto vnitřním průvodcem (pravděpodobně také
vlivem ojedinělé konstelace a vzácného galaktického záření, ke kterému se naše
soustava blíží). Zdá se, že kvalita tohoto kontaktu koresponduje mnohdy se schopností
naší vědomé sebereflexe, v čemž nám mohou pomáhat informace
z neosobních vrstev Vědomí – nejjednodušším a nejčastějším prostředkem,
jak tyto zprávy úspěšně obdržet, jsou právě sny, které jsou tak přímo ukazateli
na duchovní misi každého z nás, byť se nám mnohdy zdají z hlediska
osobního vědomí „negativní“.
Sen mluví symbolicky
Jak již bylo naznačeno v úvodu článku, základním
důvodem, proč dnes lidé odmítají své sny, je, že nechápou jejich jazyk, díky
čemuž na jejich osobní vědomí sen většinou působí velmi rušivě a iracionálně.
Lidové snáře tento problém prohlubují tím, že snovým obrazům přisoudily
charakter znaku, což by znamenalo, že vše ve snu má jeden význam. Po mnoha
staletích jsme však na základě Jungovy analytické psychologie dostali možnost toto
základní úskalí při vlastním výkladu překonat a pochopit, že snové obrazy mají
charakter symbolu.
Symbol je významově mnohovrstevnatý; může znamenat pokaždé
něco jiného, přičemž se jeho význam může lišit nejen v závislosti na
konkrétní osobě, ale také v závislosti na konkrétní životní situaci –
proto jsou sny nakonec diagnostickým nástrojem v psychoterapii: Při samotném
výkladovém dialogu je důležitá interakce mezi klientem a tím, kdo jeho sny
dešifruje. V tomto ohledu jsou nezastupitelné a často směrodatné reakce klienta,
tj. osobního vědomí, k němuž se daný sen vztahuje.
Samozřejmě ne každý známe někoho, kdo má patřičnou zkušenost
s výkladem snů, což zahrnuje v neposlední řadě důkladnou znalost
mytologie (ve snech se objevují nabité symboly nejstarších vrstev lidské
psýchy, viz např. níže symbol hada). A už vůbec nechceme kvůli výkladu přece
navštěvovat psychoterapeuta. Jak jsme si však řekli v závěru první části
seriálu, každý můžeme do určité míry své sny dešifrovat zápisem do jakéhosi
snového deníku, čímž symbolický kód nevědomí v rámci možností převádíme do
logického jazyka vědomí skrze verbalizaci písmem. Už jen tímto aktem
v sobě rozvíříme určité psychické síly a dostaneme šanci něco zvědomit a
zpracovat, což se paradoxně stává nevědomě. Někdy se můžeme divit již po pár
dnech tomu, co jsme vysledovali; tomu, co se v nás vlastně odehrává a kam
můžeme dále v životě směřovat.
Pokud jsme vůči sobě dostatečně upřímní, můžeme si zkoušet
vykládat sny sami. Předpokladem úspěchu ve výkladu vlastních snů je určitá
zralost jedince, která zahrnuje schopnost neobelhávat sebe sama (necenzurovat) a
celkový význam snu si nepřekrucovat či racionálně nekonstruovat. Kromě
základních poučeních, která zde uvádím, může také posloužit příručka zkušeného
psychoterapeuta, například již minule zmiňovaná Aeppliho Psychologie snu. V případě
jednotlivých symbolů ovšem nemůžeme bezhlavě podléhat jedné rovině výkladu,
pokud s námi však jeden z nich silně nerezonuje – tehdy se jedná o
intuici, jež ve své ryzí podobě představuje také hlas onoho „vnitřního guru“,
který nám vlastně zprostředkoval i samotné informace obsažené ve snu. Nic ale nezkazíme,
pokud nebudeme sny analyzovat či prociťovat a budeme je archivovat „jen pro
zajímavost“ – i to je pro naši psychiku totiž velmi cenné.
Symbol hada
Někdy se stává, že nepoučený člověk nemá žádné ponětí o
charakteru jeho snových obrazů, tudíž ho ani nenapadne, že by snový obraz mohl
představovat něco metaforicky (natož, že by mohl mít více než jeden význam).
Takový člověk tedy stojí před dalším úskalím, které představuje lidská tendence
sen interpretovat doslova (u někoho se tato tendence projevuje více, u někoho méně).
Například potkáme-li ve snu na cestě do práce hada, zdaleka to neznamená, že ho
potkáme následující den při ranní cestě do práce, jak by naše doslovné chápání
snových obrazů rádo. Zajímavé přitom je, že rozum ví, že něco takového není možné.
Domnívám se, že tento způsob myšlení vychází buď z „žádného“ názoru na sny a
nebo ze zkušenosti s prorockým snem. Při naslouchání vlastním snům se však
postupně naučíme bezpečně rozeznávat, kdy jde o sen doslovně prorocký (velmi
ojedinělé) a kdy o symbolicky prorocký. Existují totiž symboly, které se nám
zjevují jako silný podpůrný prvek zpodobnění určité aktuální životní situace; tyto
archetypické obrazy jsou vlastně v jistém slova smyslu univerzální a
společné všem lidem v průběhu dějin.
Česká badatelka Jana Heffernanová se ke snům dostala skrze
studium starší literatury. V její práci Tajemství dvou partnerů jsem našel
následující úryvek z korespondence Jana Husa, který považuji za velmi
cenný doklad toho, že nejstarší symboly (archetypické obrazy) jsou neměnné a
objevují se v určitém typu situace, ve které se člověk nachází, a to nezávisle
na století či zemi, kde právě žije: „Hadi mnozí častěji se mi zjevili, majíce
hlavy i na ocasích, ale žádný nemohl mne uštknouti, a mnoho jiného.“ Tento
dopis popisuje dobu pro Jana Husa klíčovou a určitě i velmi těžkou. Hadi zde nebyli
jen obyčejnými hady, ale měli hlavy i na ocasech, což vyžaduje pochopitelně vlastní
výklad. V této době měl Hus podle dalších záznamů mnoho prorockých snů a
ve zmiňovaném úryvku se symbol hada zajímavě překrývá s určitým proroctvím
- hadi na symbolické rovině představovali potenciální duchovní nebezpečí (velmi
zobecněno), kterému Hus skutečně v blízké budoucnosti čelil, ale úspěšně,
protože ho „ani jeden nemohl uštknout“ – tedy přesně jak ukázal sen, který bychom
zde tedy nazvali jednoznačně symbolicky prorockým.
V případě hada jde přímo o mocný archetyp, se kterým se
ve snu zpravidla nesetkáváme v dětském věku, ale vždy až v období,
když se nám nějaká záležitost z vnějšího či vnitřního světa hlásí
k řešení ztělesněná podle hierarchie archetypů jako had, což je dáno vnímáním
tohoto zvířete očima našich dávných předků, jež je otisknuto v kolektivním
nevědomí – skrze vědomí tyto archetypy chápeme zpětně například díky mýtům,
legendám a pohádkám, jimž se mimochodem některé sny často podobají. Při samotném
výkladu snu s archaickým symbolem, například s hadem, však bereme
v potaz jak jeho mytické vlastnosti, tak i ty skutečné.
Na tomto místě ještě poznamenejme, že z klinické činnosti
Ernsta Aeppliho (několik tisíc snů) vzešlo 500 nejčastějších symbolů a had
v nich zaujímá výrazné místo. U tohoto symbolu existuje mnoho rovin
výkladu, přičemž je nutno brát v úvahu barvu hada, jeho velikost, chování
a hlavně naše pocity z něj a celkovou scénu (jako třeba cesta do práce, kde
had může představovat překážku).
Funkce Stínu
Sen je svou povahou paradoxní; není sám o sobě ani dobrý ani
zlý – dalším úskalím při vlastním výkladu snů může být bariéra našeho západního
pohledu na svět, čímž je myšleno právě ono tradiční dělení na „dobré“ a „zlé“,
jež není ve východním myšlení takřka vůbec akcentováno. Proto my západní lidé
máme pravděpodobně o bariéru navíc už v každodenním módu vědomí, protože
z něj striktně vytlačujeme, co odmítáme na základě norem kolektivních, ale
hlavně těch individuálních, které na nás působí automaticky, nevědomě. To se
pochopitelně odráží v našich snech.
Ve snech mnohých z nás se objevuje, a třeba i
pravidelně, pro nás nepřátelská postava, která nás ohrožuje a my se jí bojíme.
Tyto scény jsou poměrně univerzální, jak píše Heffernanová: „Zdá se nám
například, že jsme doma ve svém bytě, v pokoji a najednou někdo buší na
dveře, dobývá se na nás, dveře se rozletí, na prahu hrozný chlap, nebo nás
nějaký strašný člověk honí na ulici.“ My ani vlastně nevíme, jak by nám tato
postava mohla ublížit. Dokonce jde o situace, které jsou v našem reálném
životě naprosto nemožné – důležité však je, že před touto postavou utíkáme a
bojíme se jí. Uvědomujeme si, že jsme vlastně stvořiteli této postavy, před
kterou utíkáme? Před čím utíkáme v rámci svého vědomí?
Jung tuto postavu nazval Stínem, a to jednak proto, že bývá
temná a jednak proto, že je to náš skutečný stín, který k nám patří. Náš Stín
je totiž ztělesněním všech „nepříjemností“, které odmítáme, uvádějí nás do
rozpaků nebo se za ně stydíme; jde o přehnané postoje, myšlenky, názory, činy,
problémy, zážitky, na které chceme zapomenout a usilovně je vytlačujeme z vědomí,
čímž jim dáváme energii ožívat a přicházet se nám připomínat pravidelně z hlubin
nevědomí jako postava Stínu. Čím více dané záležitosti odsouváme, zavrhujeme,
či přímo nesnášíme, tím více Stín dostává energie k životu v rámci
nevědomí – je tvořen tím, před čím naše vědomí utíká, co odmítá a tím, co už
dávno odsunulo do zdánlivého zapomnění. Jak píše dále Heffernanová, před
ostatními leccos skryjeme, ale postoj k dané věci z nás nezmizí.
Stín je zkrátka „ta část naší osobnosti, kterou vytlačujeme
ze svého života, kterou nepřijímáme.“ V této souvislosti autorka podotýká, že
postava Stínu představuje někdy také připomínající se nerozvinuté funkce či
zanedbané schopnosti, což dokládá na případu mladíka, který zanedbával svůj
výtvarný talent, což mu patřičným způsobem připomínal pravidelně ve snech jeho
Stín.
Našemu Vyššímu Já, našemu „vnitřnímu guru“ jde o psychickou rovnováhu
(stará se i o ty vrstvy psýchy, o kterých nemáme ponětí). Jeho starostlivost se
nemusí projevovat ve snech přímo Stínem, ale například občasným kompenzační
snem, jehož smyslem je kompenzace našeho příliš pozitivního či příliš negativního
postoje k nějaké aktuální věci. Sen, ve kterém hraje ústřední roli Stín, nám
už přímo ukazuje, co bychom měli řešit a zpracovat – onu vyšší instanci, která
na naše pokyny vytváří různé scény, v podstatě nezajímá, že nic takového z pohledu
omezeného osobního vědomí (ega) nechápeme nebo přímo chápat odmítáme. Bez
ohledu na to nám tedy rázně připomíná, že to, co v bdělém stavu
potlačujeme, někde v hloubi naší psýchy roste a může nás ve výsledku pronásledovat
jako náš Stín, jenž v extrémním případě dává vznikat tomu, co nazýváme
noční můrou. Jak píše Aeppli: „Jsou lidé, kteří se bojí usnout, protože mají
hrůzu před zlými sny, které se jim neustále vracejí. Jejich psýcha se jim
opakovaně snaží vnutit obraz jejich nedobrého, zoufalého života, ale oni nejsou
s to jej vztáhnout na sebe, a pouze se děsí toho, co je ve snu
strašidelného.“
Projekce
Stín úzce souvisí s projekcí. Existuje totiž souvislost
mezi potlačovanými obsahy psýchy a okolním světem. Podle Junga se to, co
potlačujeme, přímo promítá do našeho okolního světa. Vlastní chyby, které si
neuvědomujeme, vidíme na druhých – je třeba je tedy přivést do vědomí. Pokud
nás na ostatních lidech vyloženě štve nějaká konkrétní vlastnost a připadá nám,
že se stále opakují situace, kdy jsme s touto vlastností konfrontováni,
měli bychom se zamyslet, zda ta samá vlastnost není potlačována v nás
samých. Po zpracování něčeho takového se nezřídka stává, že „nepříjemnost“
z vnějšího světa zmizí, což je způsobeno právě novým nastavením světa
vnitřního. Nejen, že sen přichází z tohoto vnitřního světa, aby si tak
vyžádal naši pozornost a hlavně spolupráci, ale také je mnohdy naším jediným
rádcem v této oblasti.
Úloha snů v naší
transformaci
Obzvlášť dnešní přelomová doba představuje příležitost, jak
přijmout a zpracovat s odvahou a zároveň pokorou ne „nepříjemnosti“ z okolí,
ale v první řadě z nás samých, kde to vše začíná. Člověk při tomto
procesu přirozeně usiluje o nějaké vyšší vedení. Někteří lidé si myslí, že
existuje jen jediná cesta (např. meditace), jak navázat kontakt se svým Vyšším
Já a transformovat tak sebe sama. Podceňují většinou úlohu vlastních snů, které
jsou vlastně k dispozici na naší vnitřní obrazovce každou noc – stačí si
jen tento fakt uvědomit. Sny vypráví každou noc jen nám a jen o nás, a to
upřímněji, než jsme my sami schopni. Nikdo o nás nepromluví pravdivěji než naše
Vyšší Já.
Ve snech lze spatřit také mnoho krásného a povzbudivého na
naší duchovní cestě, ale je třeba v rámci lekce rovněž upozorňovat na to,
s čím bychom se měli vypořádat – po takových snech se probouzíme
s nepříjemnými pocity, dokud smysl sdělení nepochopíme a nedáme na rady
našeho průvodce. Ten k nám nemusí posílat přímo postavu Stínu; někdy naše
stinné stránky může ve snu ztělesňovat reálná postava, se kterou se sice už
nestýkáme (např. spolužák ze základní školy), ale představuje pro nás určité
charakterové rysy, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Sen však nikdy nemluví
o této postavě či o naší minulosti, ale užívá tohoto zpodobnění v první
řadě k popisu naší psychiky a naší přítomnosti či potenciální budoucnosti.
Nevědomí se tak na rozdíl od vědomí nezajímá o minulost, nýbrž výhradně o momentální
směr, což s sebou nese možnost volby. Pozorovat své sny tak znamená
naslouchat svému rádci.
Skrze práci se sny je možné postupně nejen navázat kontakt
s Vyšším Já, s oním „vnitřním guru“, ale rovněž pochopit, že byť nás často
tento učitel opravuje poněkud rázně, myslí to s námi v závěru velmi
dobře – jak jinak, když ve své prapodstatě představuje zároveň to nejvyšší
Vědomí, jehož jsme všichni součástí.
Autor: Patrik
Ilustrace: Jitka D.
Skvelý článok, určite musím prečítať viackrát.
OdpovědětVymazatHadi - archetypálny symbol - ženská energia ?
Nestretávala som v snoch a málo v reáli mala som dištanc,ale nie odpor.
Možno preto, že /to viem odnedávna/ bola uvalená kliatba na moje ženstvo...
Dík, autore, Bed
Ešte všetečná otázočka : sú či nie sú jaštery a plazy pôvodnými obyvateľmi Zemičky ?
Mám kamarátku, ona vidí ľudí aj ako jašterov.
To, že se k tomu někdo vrátí je snad největší pocta; děkuji! :-) Jakýkoli symbol, natož had, se špatně škatulkuje, to mají v oblibě lidové snáře. Had je symbol veskrze pozitivní, ale pokud ho odmítáme, bude se nás snažit uštknout a to se nám většinou nelíbí. Ženská energie je určitě bílý had (viz ona pohádka Boženy Němcové).
VymazatInu, podle "zakázané" archeologie (třeba dokument Zpochybnění Darwinovy teorie) tu v dobách veleještěrů žil i velečlověk; zřejmě dáno kosmickým zářením, dožívali se i vyššího věku. :-)
Hi
OdpovědětVymazatTen hadík je boží..:-cmuk
Wow, díky za tenhle článek, hodně mi pomohl :)
OdpovědětVymazatNení zač, Spiiidy; to mě moc těší a věřím, že další díl bude ještě o něco lepší :-).
OdpovědětVymazat