Nádherná sněhová bouře

Asi jsem blázen, ale když jedu na hory lyžovat, miluju extrémní zimní počasí. Takových pětadvacet pod nulou, sněhové vánice a pořádný severák. A hluboký sníh, do kterého se s lyžemi zaboříte při jízdě z kopce až po pás. O tomhle se mi často i zdává.

Ano, i tzv. azuro je pěkné. Když po krátké noci vyjedete jako první lanovkou nahoru a po čerstvém manšestru, který po sobě zanechaly rolby, svištíte po prázdné sjezdovce do údolí. Ale v horách se počasí rychle mění. A jízda hlubokým sněhem ve sněhové vánici má taky svoje kouzlo. Když na kopci zůstane posledních několik bláznů, kteří se radují úplně stejně.

Dřív jsem vítr neměl rád. Šlapat proti silnému větru na kole jsem úplně nenáviděl. Ale pak jsem vítr přijal, stejně jako mráz, lijáky a chumelenice. A stali se z nás nerozluční kamarádi. Dřív jsem na tyhle rozmary počasí nadával, spílal jim, teď se chechtám a je nám spolu dobře. Užívám si to, každý okamžik. Možná je to adrenalin, ale je to i souznění duší. Ducha člověka, ducha větru, ducha hor.

A jsou to ty nejšťastnější okamžiky v mém životě. Možná je to nirvána, splynutí kapky s oceánem, sněhové vločky s peřinou, možná je to setkání se samotným Bohem, který má tisíc tváří a a obrovskou otevřenou náruč. Vím, že se s ním můžete potkat kdekoli. Ale pro mne jsou hory tím nejkrásnějším otevřeným chrámem, kde boží přítomnost cítím mnohem víc, než v uzavřeném kostele.

Nevím, o čem se zdá v noci vám, ale já dnes sjížděl na lyžích Aljašku. A byla nádherná sněhová bouře...

Autor: Petr Hynek