Usmrtit zvíře, či nikoliv?

Když už jsem tu rozjel pár kontroverzních témat, přidám další, k němuž mě vyburcoval jeden komentář, který jsem z důvodu překročení hranic korektnosti neuveřejnil.

Lidem, neochotným vyslechnout si nezaujatě názor druhých, radím, pokud tak již neučinili, aby dále nečetli a přešli na jim blíže zaměřené stránky, přesně podle "svůj k svému" - myšleno v dobrém.

Pokud z dotazu odfiltruji vše, co tam bylo zkrátka navíc, pak zněl asi tak, zda bych byl schopný sníst delfína. Já bych tuto otázku, která je hodně na tělo, rozšířil ještě o jeden level dál na: zda bych byl schopný zabít delfína.

Téma způsobu porážení zvířat chovaných za účelem jejich konzumace, které je zpracováno například v Slovansko-Árijských Védách (SAV), ale i v dalších dochovaných zmínkách starých a vyspělých kultur, si nechávám otevřené na nějaké případné "příště".

Být tu Matěj (až dorazí z vandru, možná potvrdí), tak by zcela jistě něco dodal, protože vloni naše cesty zkřížila nádherná a mnou vždy obdivovaná šelma - kuna.

Oba jsme tuším něco vášnivě (jako obvykle) prodebatovávali, když tu se k nám doplazilo toto zvíře v žalostném stavu, zastavilo se doslova před námi a bolestně, ale hlavně již vyčerpaně vzlykalo s hlavou otočenou přímo k nám. Jelikož se běžně nepoštěstí tuto šelmu vidět z těsné blízkosti, a už vůbec se nestane, aby k vám dobrovolně přišla (tato se doplazila po předních a břichu), nedalo nám to a šli jsme ji prohlédnout. Naskytl se nám žalostný pohled: zvíře v podstatě od půl břicha bylo ochrnuté s vyhřezlými vnitřními orgány, které již hnijící táhlo za sebou. Řeknu vám, bylo nám do breku, když se nám dívala přímo do očí a i přes jazykovou bariéru bylo více než jasné, oč nás přišla požádat. První, co nás napadlo, i když jsme to nahlas jeden druhému neřekli, bylo, že utečeme. Vědomí nám říkalo: "Co nevidíš, to není". Ale ve stejný okamžik nastoupilo Svědomí a to nás donutilo učinit, oč jsme byli požádáni. Lhal bych, kdybych řekl, že to bylo jednoduché. Fyzicky snad, ale psychicky to pro mne byl jeden z nejtěžších okamžiků a i činů v životě.

I přesto, že jsme oba byli přesvědčeni o tom, že jsme učinili správně a v souladu s čímkoli, na co si vzpomenete, odpotáceli jsme se potom zdrceni a seděli jak zařezaní.

Zvířata v těsné blízkosti člověka jsou snad už od stejného okamžiku, kdy sám zjistil, že jeho tělesná schránka není nesmrtelná. A mám na mysli i zvířata, která nechová kvůli potravě. Sám se motám kolem zvířat po většinu života a mám doma již v řadě několikátého psa, kočku a několik koní, přičemž psi jsou společníky naší rodiny již od jejího založení, tudíž i úmrtí těchto čtyřnohých přátel se nám nutně nevyhnulo, ale naštěstí poslední jejich dech byl v náručích svých milovaných.

Čistě "náhodou" den po obdržení výše zmíněného "dotazu" jsem podobnou situaci jako s ono kunou zažil v nedalekých stájích se pštrosy, kde umíral chovný samec. Do této situace se nedostal vinou špatného zacházení, ale šlo o nešťastnou shodu okolností. Nechci popisovat jeho zdravotní, ale i zřejmý psychický stav. Bude stačit, když řeknu, že byl obdobný jako u té kuny. I přes rozklepaná kolena jsem udělal to, čemu se zaměstnanci celý den zdaleka vyhýbali. I když věděli, že zvíře již nějakou dobu velmi trpí a nelze ho zachránit, tak raději do stájí vůbec nechodili přesně dle přísloví "Nehas, co tě nepálí".

Netvrdím, že jsem nějaký svatoušek, ale pokud vidím trpící umírající zvíře a je v mé moci mu pomoci alespoň ukončením trápení, tak to učiním.

A jedním jsem si jist. I když by k takové situaci došlo (doufám ale, že k tomu nikdy nedojde) u některého našeho koně nebo psa, budu to chtít být já, kdo ho zbaví trápení. Žádný cizí člověk, ani veterinář. A jsem přesvědčen, že by bylo i jejich přáním poslední okamžiky být s rodinou, v které vyrůstali, s kterou jsou z nějakého důvodu spojeni.

O čem mluvím, jsou případy, kdy není tak těžké nezabít, ale naopak ukončit život zvířete, milovaného obzvlášť.

V případě zmiňovaného delfína není pro mne žádný rozdíl. Pokud by mě o to požádal tak srozumitelným způsobem, jako to udělala ona kuna, pak sice velmi nerad a dost možná se slzami v očích, bych mu vyhověl.

Jelikož jsem kluk z vesnice (pro měšťáky vesnický křupan) nevyhnuly se mi situace porážky zvířat kvůli získání potravy. I sám jsem ještě v dobách, kdy mě v mozku vířící otázky "o nesmrtelnosti chrousta" (žádná ironie, myšleno v dobrém) obcházely velkým obloukem, choval krocany pro obživu sebe a rodiny. I ovce se mi pásly v ohradě. A to z důvodu jednak výrazně nižší ceny, než je tomu v obchodech, a jednak z důvodu, že by maso neobsahovalo žádné růstové hormony a jiná svinstva. A je možné, že se k tomu vrátím.

Nikdy bych stejně jako u našich psů, koček nebo koní nedopustil, aby zvířata byť chovaná pro obživu, vyrůstala v nějakém tmavém, těsném, nevětraném prostoru. I když jsem už z vážných důvodů zvíře usmrtil, vždy plně respektuji, ať má nohy, křídla, ploutve nebo se jen sune po břichu, že vždy vyrostlo pro pohyb volný jak jen to je za konkrétních podmínek a situací možné. Proto neuznávám chování ptáků v klecích, rybiček doma v akváriu. Než mít psa po velkou dobu jeho života uvázaného na řetězu nebo zavřeného v kotci, to je podle mne pro něj lepší, aby nebyl vůbec. Pochopitelně jsou výjimky, kdy zvířeti nevadí (jemu osobně), že je zavřeno bez přirozeného pohybu, což lze poznat na jeho chování a jiskře v oku, ale to není náplní tohoto článku.

Věřím v osud a to jak lidský, tak zvířecí (viz zdejší články osudu se týkající), a proto k tomu celému přistupuji tak, že zvíře, které se stane/stalo potravou člověka, se s tímto již vědomě (pravděpodobně v jiné rovině, než je tomu u člověka) narodí a žije s tím.

Je ale plně na člověku, který ho chová, v jaké kvalitě toto zvíře svůj život prožije, než přijde okamžik, i kvůli kterému se narodilo (poplatné i pro člověka). Nevidím tedy ze svého úhlu pohledu nic špatného, pokud chovám a pak i usmrtím zvíře pro svoji obživu (nikoliv pro zábavu!!!), pokud mu dopřeji, aby jeho život byl co nejhodnotnější, což pro mne znamená - pobyt na vzduchu a slunci s maximální možnou mírou volného pohybu. Zajistit, aby bylo spokojené. Nikoliv z důvodu, aby rychleji a více přibralo, ale pro radost zvířete samotného. Sám akt usmrcení musí proběhnout rychle a bezbolestně. Vždy v takových případech zvířeti v duchu a někdy i nahlas poděkuji a zároveň sebe i následující okamžiky prosím, aby vše proběhlo, tak jak má. Pro mě je kvalita života důležitější, než jeho délka.

Možná je to z Vesmírných zákonů špatně, možná ne, jednou se to jistě dozvím. Momentálně ale necítím v tomto žádné provinění, svědomí mám čisté.

A co se týče konzumace masa výše zmíněných zvířecích členů rodiny nebo i toho delfína, když už padl "dotaz", pak si myslím (až praxe by ukázala zda správně), že bych je kvůli sobě nezabil ani v případě hrozby smrti hladem. A to z důvodu, že na život i smrt pohlížím již jinak, než dříve.

Neplatí to však v případě, že by šlo o tutéž situaci hrozící mé rodině. Chci věřit tomu, že tuto lekci mi už Univerzum připravilo někdy v minulosti a já nebudu nucen si něčím takovým projít.

Obdobné dilema jako ta se zvířaty mám už odmala, co se stromů týče. Jen s největším sebezapřením bych pokácel živý, zdravý strom. Žádné dévy či přírodní bytosti jsem nikdy neviděl (neznamená to, že na ně nevěřím) a ani jsem se zvířaty či stromy nemluvil. Tedy mluvil, ale neodpovídali mi :-), takže skrze tuto rovinu k tomu nepřistupuji. Podetnout zdravý strom bez závažného důvodu, jsem vždy považoval za barbarství a neúctu k tomu, co Život dokáže vytvořit.

Můj postoj myslím bude nejlépe shrnout na případu oné kuny, na kterou nikdy nezapomenu. Usmrtit zvíře by neměl být projev neúcty či nedocenění žvota, ale právě naopak - Z ÚCTY K ŽIVOTU. A to nejen k životu jednotlivce, ale hlavně z úcty k těm všem provázanostem všech v obrovském celku zvaném ŽIVOT.

Odpověď na obě otázky tedy zní: ANO.

Jenže je tu obrovské a zásadní ALE!!! A tím jsou okolnosti.

_________

Jaký je Váš názor? Napište, co si o Michalově postoji k věci myslíte :)

Autor: MichalB

Vystavil: Mates