Patrik: Záznam prorockého snu ve vlastním životopise Karla IV.

Lidská mysl uchopuje abstraktní jevy na základě zkušenosti s jevy fyzickými, což se výrazně projevuje především v jazyce. „Produkty“ metaforičnosti mysli jsou kromě jazyka a uměleckých vyjádření také sny. Přístup ke snu do jisté míry odráží světonázor nejen těch, jimž se sny v dané éře zdají, ale především těch, kteří tyto sny vykládají. Ve druhé půli loňského roku vycházel na SNE po částech pětidílný seriál Psychologie snu, ve kterém stručně tuto problematiku shrnuji. Tentokrát bychom se měli blíže podívat na záznam snu římského císaře a českého krále Karla IV.     

Středověké výklady snů

Obecně bylo ve středověku vzhledem k duchu doby zvykem sny přisuzovat, co se původu týče, buď Bohu nebo ďáblu, a tudíž je ohraničovat určitými náboženskými představami a předsudky. Na druhou stranu zde nalezneme i relativizování tohoto psychického jevu a jeho následnou redukci na pouhý vedlejší produkt tělesných pochodů (to bylo typické především později pro člověka doby osvícenství). Ve středověku byl sen vnímán tedy nejen jako zpráva nadpřirozeného původu, ale také jako něco nesmyslného; jako něco, co člověk prožívá proti své vůli, a co je třeba zapomenout. Často mohlo jít právě o ty sny „od ďábla“, o kterých můžeme na základě dochovaných písemností kněží usuzovat, že byly poměrně častým jevem (aneb co se potlačuje, to roste).

Kromě utváření si obrázku o dobových postojích ke snům přímo z literárních děl, máme možnost zkoumat „oficiální“ dobové práce o snech. Například za nejrozšířenější snář anglosaského středověku lze považovat Rozmluvy Řehoře Velikého, které nabízejí poměrně tradiční typologii snů, jež spočívá v dělení na sny vzniklé reakcí na fyziologický stav a sny přicházející „z venku“, které jsou pochopitelně buď zlé – od ďábla –, a nebo dobré – od Boha. V obou případech se zde připouští spoluúčast snícího na tvorbě daného snu. Řehoř vyzývá k obezřetnosti a nedůvěře vůči jakýmkoli sdělením během spánku.

Přestože je středověk dobou podobenství a v širokém smyslu nepřímých vyjádření vůbec, pro dobové snové výklady je mnohdy příznačná neochota porozumět, případně tendence k doslovnému chápání, a v případě chápání symbolického je charakteristické vyložení ryze teologické, a to nejčastěji z úst kněží. Lidové snáře poskytují snícímu konkrétní odpověď na jeho otázky, čímž ho vysvobozují z bezradnosti. Tyto snáře ovšem přisuzují danému snovém obrazu charakter znaku. Středověcí vykladači tedy každý snový obraz svázali jedním významem.

Literárním historikům v souvislosti s hlubším zkoumáním dobové mentality a dobových výkladů snů často nezbývá nic jiného, než se zabývat oněmi „literárními sny“, přičemž to, nakolik byly přebásněny a zda se vůbec někomu zdály, zůstává zřejmě už navždy nezodpovězeno. Poněkud jiným případem je však záznam snu ve vlastním životopise Karla IV., kde již můžeme spoléhat na určitou autenticitu. 

Karel IV. a Vita Caroli

Jedna z nejvýraznějších postav českých dějin, panovník Karel IV., často nazývaný „otec vlasti“, se narodil 14. 5. 1316 v Praze, kde 29. 11. 1378 také zemřel. Zatímco jeho matka, Eliška Přemyslovna, do něj coby do potomka Přemyslovců vkládala naděje (zemřela v Karlových sedmi letech), otec Jan Lucemburský, syn římského císaře Jindřicha VII., byl výrazně kosmopolitního založení a nástupu svého syna na trůn se obával. Z toho důvodu ho, jak píše Anežka Vidmanová, „odvezl do Francie, kde se jeho sestra Marie pouhý rok předtím stala ve svých osmnácti letech druhou manželkou francouzského krále Karla IV. (...) Toto násilí na malém chlapci se ukázalo pro budoucnost jeho i celé země požehnáním, neboť ve Francii se mu dostalo takového vzdělání těla i ducha, jaké bylo tehdy v Čechách nedostupné.“ Karel IV. se tak díky podivuhodným shodám ve svém životě stal nakonec českým králem a římským císařem, jenž se považoval z jedné strany za potomka sv. Václava a ze strany druhé Karla Velikého.

Karel IV. se v rámci své literární činnosti, která kromě politických spisů zahrnuje i vlastní verzi Legendy o svatém Václavovi, zaměřil na předání své životní zkušenosti svým následovníkům: jeho nejznámější literární dílo Vita Caroli (Život Karlův) je tak primárně zamýšleno jako určitý návod pro jeho nástupce na dvojím trůně – českém a říšském. Ačkoli má toto autobiografické dílo dvacet kapitol, zdá se, že panovník sám je autorem pouze čtrnácti: „V nich vypsal události svého života do r. 1340“, přičemž k popisu dalších událostí už nedošlo, „neboť nenašel čas na dokončení spisku. Posledních šest kapitol dopsal neznámý pokračovatel, který si zřejmě nedovolil jakkoli komentovat nebo rozšiřovat a literárně zpracovávat podklady, které mu Karel poskytl, takže těchto závěrečných šest kapitol nemá daleko k analistickým záznamům. Naproti tomu kapitoly, psané (nebo diktované) Karlem, jsou napsány vysokým stylem a jednotlivé věty v nich končí předepsanými kursy, tj. rytmickými závěry“ (Vidmanová, 2000, s. 11). Karel chtěl pravděpodobně toto dílo završit záznamem o své volbě za římského císaře, jež papež Kliment VI. (Karlův bývalý učitel na francouzském dvoře Petr Roger) schválil 6. 11. 1346. Tímto aktem, tedy pomazáním Karla na krále, jako by končil jeho dosavadní světský život. Tehdy král patrně začal psát svůj životopis, který ovšem vzhledem k narůstajícím starostem a povinnostem nemohl již dokončit sám.

V tomto článku vycházíme s jistotou z oné autorské části spisu, v rámci které Karel IV. mimo jiné popisuje také intimnější události ze svého vnitřního života. V díle tak najdeme mimo jiné popis různých zkušeností s – moderním jazykem řečeno – paranormálními jevy, do kterých zahrnujeme i tzv. synchronicity. Jde o pozoruhodné shody okolností: například ve 4. kapitole král popisuje událost, kdy během jedné hostiny nejedl kvůli svatému přijímání, a tím unikl nevědomky otrávení, kterému tehdy podlehla celá jeho družina. Obzvlášť pozoruhodné je především zaznamenání výrazného snu, který autor zaznamenává v 7. kapitole.

Záznam prorockého snu ve Vita Caroli

Je třeba ukázat, že Karel IV. byl typický středověký vzdělanec, jemuž je metaforické kódování vlastní: již na začátku první kapitoly svého životopisu Karel IV. užívá podobenství: „Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic“ (Svoboda, 2000, s. 23). Na jiném místě první kapitoly autor interpretuje podobenství z Nového zákona: „‚Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.‘ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky“ (tamtéž). V tomto duchu Karel IV. dále píše nejen první kapitolu, ale i kapitoly další. Některé jsou tak vystavěny celé pouze na interpretaci konkrétního podobenství.

Nyní se tedy již můžeme zaměřit pouze na záznam jeho výrazného snu v 7. kapitole:

„(...) když nás spánek přemohl, ukázalo se nám toto vidění: Anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: ‚Vstaň a pojď s námi!‘ My pak jsme v duchu odpověděli: ‚Pane, nevím, ani kam, ani jak bych s vámi šel.‘ A on, uchopiv nás za vlasy na temeni hlavy, vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. I držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: ‚Pohleď a viz!‘ A hle, druhý anděl, sestupující z nebe, držel v ruce ohnivý meč a udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu tím mečem pohlavní úd; a ten muž jakoby smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu anděl drže nás za vlasy pravil: ‚Poznáváš toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?‘ I řekli jsme: ‚Pane, neznám, ani místa nepoznávám.‘ Řekl: ‚Věz, že je to viennský vévoda, který byl pro hřích smilství od Boha takto raněn; nyní se tedy měj na pozoru a také otci můžeš říci, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás stihnou věci ještě horší.‘“ (tamtéž, s. 37)

Z dalšího textu se nedozvíme, zda měla symbolika utnutí pohlavního údu vévody skutečně co dočinění se smilstvem. Dovídáme se však, že vévoda opravdu zemřel, a dokonce jakým způsobem: „(...) byl zasažen velikým šípem z jednoho samostřílu uprostřed všech svých rytířů“ (tamtéž, s. 38). Je zde tedy určitá korespondence, protože podle Karlova snu anděl vzal z celého početného vojska pouze vévodu, a to za účelem odejmutí života. Ve snu se Karel anděla ptal, jestli se vévoda stihne před smrtí vyzpovídat, načež mu anděl odpověděl kladně: vévoda má být ještě pár dní naživu (tamtéž, s. 37). To se také ve skutečnosti vyplnilo, když Karel později reprodukuje zprávu o skutečné smrti vévody: „(...) po několika dnech vyzpovídav se zemřel“ (tamtéž, s. 38).

Tento sen neměl však pouze informativní funkci, nýbrž také funkci varovnou: Karel IV. měl před smilstvem podle anděla varovat také svého otce Jana Lucemburského. Nedovídáme se sice, zda tuto rovinu snu Karel otci reprodukoval, dovídáme se však, že Janova první reakce na Karlovo přesvědčení o vévodově smrti na základě doslovného chápání snu, byla velmi skeptická: „Otec však domlouvaje nám řekl: ‚Nevěř snům‘“ (tamtéž, s. 38). V Janu Lucemburském můžeme tedy spatřovat jiný typ středověkého člověka, a to takového, jenž sny zavrhuje. Každopádně Karel IV., člověk velmi hloubavý a otevřený, jakožto snící nejen, že o věrohodnosti svého snu pochyboval méně než jeho posluchači, ale také neměl problém jej přijmout z hlediska etického atp. (srov. např. rozpaky Jana Husa při popisu vlastních prorockých snů).     

Podle psychoterapeutické literatury je rovněž typický v jistém směru nejasný závěr snu implikující nezodpovězené otázky. Karel rozostřený závěr svého snu i s následným probuzením popisuje konkrétně takto: „Tehdy jsme viděli na levé straně šiku stát mnohé muže, oděné do bílých plášťů, jako by to byli mužové veliké vznešenosti a svatosti, a rozmlouvali navzájem pohlížejíce na šik a na to, co se stalo; a dobře jsme je pozorovali. Přece se nám však nedostávalo milosti otázat sem ani anděl sám od sebe neodpověděl, kdo neb jací byli ti muži tak veliké důstojnosti. A potom jsme byli rychle vráceni na své místo, když již svítila denice“ (tamtéž, s. 37–38).  Dále král pokračuje v popisu svého probuzení, a to včetně fyzické únavy, jež je pro probuzení z náročného snu příznačná: „Tu přišel Tomáš z Villeneuve, rytíř z kraje lutyšského, komoří našeho otce, a vzbudil nás řka: ‚Pane, proč nevstáváte, váš otec již hotov sedá na koně!‘ Vstali jsme a byli jsme rozlámaní a zmalátnělí jako po veliké cestovní námaze“ (tamtéž, s. 38).

Jak již bylo naznačeno, pozoruhodná je v záznamu především samotná Karlova jistota, se kterou ráno Tomášovi oznamuje, že vévoda, kterému měli vyjet s otcem na ráno na pomoc v bitvě, již není naživu. Můžeme z toho vyvozovat, že Karel vzal svůj sen vážně a možná ho nakonec pochopil i poněkud doslovně – nerozlišuje mezi snovou realitou a realitou bdělého vědomí, když dále Tomášovi říká: „‚Kam máme jet? Vždyť této noci jsme tolik zkusili, že nevíme, co bychom měli činit.‘ Tu řekl nám: ‚Co se stalo, pane?‘ I řekli jsme mu ‚Vévoda zemřel; a náš otec chce shromáždit vojsko a táhnout na pomoc vévodovi, který válčí s hrabětem savojským. Naše pomoc mu neprospěje, protože zemřel‘“ (tamtéž). Dále se dočítáme o Tomášově opovržení tímto Karlovým přesvědčením: „On pak se nám vysmál“ (tamtéž). Svému otci Karel při prvním setkání na otázku, zda je pravdou, co mu oznámil Tomáš, odpověděl: „‚Ovšem pane, vězte s jistotou, že vévoda je mrtev‘“. (tamtéž)

Karel také ke konci kapitoly konstatuje, že „svému otci a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme v úplnosti vše, jak jsme to viděli, nýbrž pouze to, že vévoda zemřel“ (tamtéž). Karel IV. svůj sen ani výrazněji nehodnotí, pouze popisuje, v čem se vidění shodovalo s realitou a popisuje reakce těch, kterým sen reprodukoval. Když dotyční museli přijmout, že Karel měl skutečně prorocký sen, byli z toho v rozpacích: „Tehdy náš otec uslyšev ty zprávy pravil: ‚Divíme se tomu velice, že náš syn nám jeho smrt napřed předpověděl.‘ A velice se tomu divil on i Tomáš, ale nikdo potom s nimi o té věci nemluvil.“ Těmito slovy zároveň končí 7. kapitola Karlova životopisu.

Zkoumaný sen lze považovat za prorocký (či věštecký) na základě dodatečného potvrzení Karlova nabytého přesvědčení: rakouský vévoda skutečně zemřel, tudíž v tomto snu smrt nefungovala pouze symbolicky. 

Závěr

Na základě moderní snové typologie můžeme říct, že prorocký sen bývá součástí synchronní události: snící ve snu zažije něco, co najde později určitou korespondenci v reálném světě. Z tohoto úhlu pohledu je lhostejné, zda konkrétní vjem přichází do vědomí za bdělého stavu či formou snu – jakmile dojde k následujícímu spojení s článkem v reálném světě, středověký člověk mluví o Boží milosti, jungiánská psychologie o synchronicitě a prototypický člověk moderní společnosti o náhodě.

V tomto článku jsme přiblížili záznam prorockého snu z vlastního životopisu Karla IV. Z textu je možné dedukovat nejen postoj snícího ke snovému obsahu, ale také postoje jeho okolí. Tento sen musel být velmi intenzivního rázu, a proto snící zjevně ani okamžik nepochyboval o jeho pravdivosti. Karel IV. svůj prorocký sen vystavěný na andělech jakožto typicky středověkých snových symbolech nehodnotí, bere jej však vážně, resp. zredukuje ho na nejdůležitější obsah: smrt rakouského vévody. V tomto směru se nenechává odradit prvotní skepsí otce Jana Lucemburského a jeho komořího.

 

Viděli jsme, že Karel IV. byl typem středověkého člověka, jenž měl smysl pro alegorie, ale z jeho výpovědí jsme přesto vyvodili, že svůj sen chápal z nějakého důvodu z velké části doslovně. Takový výklad je podle psychoterapeutické literatury přípustný pouze u snů prorockých, které jsou zároveň nejvýjimečnějším typem snu. Zvláště psychicky silní a intuitivní jedinci vnitřně zřetelně cítí, že jde v jádru o předpověď, tedy nikoli o obrazné vyjádření. Mezi takové jedince patřil zřejmě i Karel IV. 

Prameny:

Karel IV.: Vlastní životopis. In Svoboda, B. (ed.): Literární dílo. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 23–66.

Další užitá literatura:

Aeppli, E.: Psychologie snu. Praha: Sagittarius, 1996.

Jung, C. G.: „O synchronicitě“. In Archetypy a nevědomí. Výbor z díla, svazek II. Brno:  Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997, s. 357–372.

Heffernanová, J.: Tajemství dvou partnerů. Praha: Argo, 2008.

Hus, J.: Listy z Kostnice. Praha: J. Otto, 1915, s. 83.

Starý J., Hrdlička J. (ed.): Spánek a sny. Svět archaických kultur III. Praha: Herrman & synové, 2008.

Vidmanová, A.: „Karel IV. jako spisovatel“. In Svoboda, B. (ed.): Literární dílo. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 9–22.

Lakoff, G. – Johnson, M.: Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2002.

Vaňková, I. – Nebeská, I.: „Metafora v myšlení a jazyce“. In: Čeština doma a ve

světě 1-2, 2003, s. 31. 

Autor: Patrik

Ilustrace: Jitka D.