Petr Hynek: Básníci ticha

Po prodlouženém víkendu se zpožděním...
(P.)


http://www.seste-slunce.cz/news/basnici-ticha/

MichalB: Země se svým dravčím zázemím je stimul vývoje

Patrik: Moc dobře napsáno! Berte nebo nechte být...:-)

MichalB: Kolik přízvisek a přirovnání už naše Země i životy, které prožíváme, dostala! Slzavým údolím počínaje, přes místo nářků a utrpení, až po šedou, slizkou hmotnou kouli a život v pekle.

Nechci být hrubý, ale opravdu si někdo myslíte, že Duše je takové hloupé jelito, že se inkarnuje někam, kde bude trpět a celý život čekat, až konečně vypadne z toho neohrabaného biologického svetříku, a to celé jen tak pro srandu králíkům?

Můj opět ničím nepodložený názor je, že vše, co se tu odehrává, slouží k jedinému účelu - k vývoji našich Duší - k jejich evoluci. Zaznamenal jsem stanoviska, že vývoj může být nejrychlejší jen v případě nejlepších podmínek. S tím souhlasím. Ovšem s čím už ne, je, že se nejlepšími podmínkami obyčejně myslí ty nejlehčí.

Vývoj čili evoluce (nikoliv devoluce) je, a na tom se myslím shodneme, změna od méně vyspělého k více vyspělému. Ale je důležité si uvědomit, že vývoj Duše i člověka má dva důležité aspekty: jednak jde o do briliantového lesku broušení našich pozitivních vlastností a jednak o odhalení, ovládání a odstraňování našich vlastností negativních. Pokud je někdo toho názoru, že špatné vlastnosti žádné nemá, budiž mu přáno a může ve svém vývoji pokračovat ve vyšších sférách, jako je 5 a více D. Jen je třeba to říci i Duši, že je tady vlastně nějak asi omylem.

O vývoji kladných vlastností se snad ani nemusíme nikterak bavit. Tady bych to přirovnal k sečtělosti (vědomostem): pokud chci svoji sečtělost rozšířit, půjdu do knihovny a v klidu budu vstřebávat další informace a tím svoje vědomosti dále rozvíjet.

"Krapátek" složitější je to s těmi fujtajbl-vlastnostmi, které chca-nechca nějaké prostě máme všichni (jinak bychom tu nebyli). A právě vývoj naší celkové povahy zaměřený na zmenšování poměru negativních vlastností vůči povaze celkové (evoluce) si nutně vyžaduje konfrontaci se situacemi, které jsou zodpovědné za přízviska uvedená v prvním odstavci tohoto článku.

V krátkosti vyšvihnu něco konkrétnějšího - to se nejlépe chápe. Nebudu chodit daleko a obuji se do své maličkosti. Moc dobře si uvědomuji, že jednou z mých několika (možná mnoha) negativních vlastností, které chci (a určitě i moje Duše) odstranit nebo alespoň ovládat, je vztek. Jsem totiž cholerik. Tím, že se budu celý život vyhýbat (i duchovními cestami - jde to) situacím, které výbuchy vzteku podněcují, sice - pravda - docílím toho, že se výbuchům vzteku vyhnu, ale rozhodně nezajistím, že nebudu vzteklý, byť se vztek vlastně nikdy neprojeví. Jediná možnost, jak emoci/vlastnost pochopit (její příčiny, průběh i odeznívání), je konfrontace se správně odměřenou situací, která ji vyvolává. Postupným zvyšováním nároků (stále těžší a těžší situace) lze dosáhnout ovládnutí a dost možná i úplného odstranění negativní vlastnosti tak, že ji nebude možné již nikdy více vyvolat. A to je podle mne opravdový pokrok.

To, jestli jste plavat nezapomněli, se také dozvíte, až když budete ve vodě.

Zdroj: MichalB

Vystavil: Patrik

Majk Spirit hledá pravdu...

C. G. Jung: Manželství jako psychologický vztah

Líbí se mi, jak Rudolf Starý ve své knize "Podobnosti II: Astropsychologická hermeneutika" nazývá celoživotní dílo C. G. Junga integrální antropologií, neboť nelze "v žádném případě vyčerpat pouhým odkazem na psychologii, případně psychiatrii. Zahrnuje také filosofii a teologii, dokonce i prastarou nauku alchymie, a patří sem i poznatky z mytologie, pohádek a umění všeho druhu" (s. 92). Kromě toho se mi líbí, jakým aktivním způsobem Vojta Franče sdílí Jungovo dílo na internetu v rámci svého blogu. Cítím, že je to čím dál více potřebné. Díky! Pro dnešek jsem vybral něco přímo z Junga, abych tak trošku navázal na to, co začalo být na SNE před pár dny díky Simoně (a Ivě!) rozvíjeno... 

Jako psychologický vztah je manželství komplikovaný útvar. Sklá­dá se z celé řady subjektivních a objektivních daností, které mají zčásti velmi různorodou povahu. Protože bych se chtěl ve svém příspěvku omezit na psychologický problém manželství, musím vyloučit objektivní danosti právní a sociální povahy, i když tyto skutečnosti významnou měrou psychologický vztah mezi manželi ovlivňují.

Všude, kde hovoříme o psychologickém vztahu, předpokládáme vědomí. Psychologický vztah mezi dvěma lidmi, kteří jsou v nevě­domém vztahu, neexistuje. Z psychologického hlediska by mezi nimi žádný vztah nebyl. Z nějakého jiného hlediska, například fyziologického, by však mezi nimi přesto mohl vztah existovat, ovšem nedal by se nazvat vztahem psychologickým. Předpokláda­ná totální nevědomost se ostatně v tomto rozsahu nevyskytuje, ovšem existují dílčí nevědomosti, jejichž rozsah není bezvýznamný. V té míře, v jaké tyto nevědomosti existují, je také omezen psy­chologický vztah.

V dítěti se vědomí vynořuje z hlubin nevědomého duševního života zprvu jako jednotlivé ostrovy, které se teprve postupně spo­jují v „kontinent", v souvislé vědomí. Postupující duchovní proces vývoje znamená rozšíření vědomí. S okamžikem vzniku souvislého vědomí je dána možnost psychologického vztahu. Vědomí je - po­kud naše chápání sahá - vždycky vědomím já. Abych si byl vědom sám sebe, musím se dokázat odlišit od druhého. Jen tam, kde existuje toto odlišení, se může uskutečnit vztah. I když se jedinec povšechně odlišuje, je toto odlišení běžně mezerovité, poněvadž velmi rozsáhlé oblasti duševního života jsou patrně nevědomé. Pokud jde o nevědomé obsahy, nedochází zde k žádnému odlišení, a proto také nemůže být v jejich oblasti vytvořen žádný vztah. V oblasti těchto nevědomých obsahů vládne ještě počáteční nevě­domý stav primitivní identity já s druhým, tedy naprostá bezvzta­hovost.

Mladý člověk ve věku, kdy je způsobilý k sňatku, má sice vědomí já (dívka zpravidla více než mladý muž), avšak není tomu tak příliš dávno, co se vynořil z mlh počáteční nevědomosti. Má pro­to rozsáhlé oblasti, které jsou dosud ve stínu nevědomosti a které - podle svého dosahu - neumožňují vytvoření psychologického vztahu. Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen' neúplné poznání druhého člověka i sebe sama, a proto může být o motivech druhého člověka i o svých vlastních zpraven jen nedostatečně. Zpravidla jedná na základě nevědomých motivů. Subjek­tivně se mu přirozeně zdá, jako by byl velmi vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane velkým překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně do­sažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště. Čím větší je rozsah neuvědomělosti, tím méně se při uzavření sňatku jedná o svobodnou volbu, což je v zamilovanosti subjektivně zřetelně vnímáno jako osudová nutnost. Tam, kde za­milovanost není, může přesto existovat nutnost, ovšem v méně příjemné formě.

Motivace, které jsou ještě nevědomé, mají osobní a obecnou po­vahu. Jsou to především motivy, které pocházejí z rodičovského vlivu. V tomto smyslu je pro mladého muže určující vztah k matce a pro dívku vztah k otci. V první řadě je to stupeň sounáležitosti s rodiči, jenž nevědomě ovlivňuje, podporuje nebo znesnadňuje vol­bu manžela. Vědomá láska k otci a matce podporuje volbu man­žela podobného otci nebo matce. Nevědomá sounáležitost (která se vůbec nemusí vědomě projevovat jako láska) naproti tomu ta­kovou volbu ztěžuje a vynucuje zvláštní modifikace. Abychom je pochopili, musíme v první řadě vědět, odkud tato nevědomá sou­náležitost s rodiči pochází a za jakých okolností nuceným způso­bem modifikuje nebo dokonce znemožňuje vědomou volbu. Všechen život, který by rodiče mohli žít a který byl z nepravých důvodů znemožněn, je zpravidla předáván u obrácené formě jako dědictví dětem. To znamená, že děti jsou nevědomě nuceny do směru života, který má kompenzovat to, co se v životě rodičů nenaplnilo. Proto se stává, že přehnaně mravní rodiče mají takzvaně nemorální děti, že neodpovědný a zpustlý otec má syna stiženého chorobnou cti­žádostivostí atd. Nejhorší následky má umělá nevědomost rodičů. Například matka, která se uměle udržuje nevědomá, aby nenaru­šila zdání dobrého manželství, na sebe - do jisté míry jako ná­hradu za svého muže - nevědomě připoutá syna. Syn je tím tla­čen ne-li vždycky přímo do homosexuality, tedy do jiné volby, jež mu vlastně neodpovídá. Ožení se například s dívkou, která je zjev­ně podřízena jeho matce, a tak jí nemůže konkurovat. Nebo pro­padne ženě s tyranizujícím a povýšeneckým charakterem, která ho má od jeho matky odtrhnout. Při nezakrnělém instinktu může volba manželského partnera zůstat těmito vlivy nedotčena, avšak dříve nebo později se tyto vlivy projeví jako překážky. Z hlediska zachování druhu by byla více nebo méně instinktivní volba asi to nejlepší, ovšem z psychologického hlediska není vždycky šťastná, neboť mezi čistě instinktivní a individuálně diferencovanou osob­ností bývá často nesmírně velký rozdíl. V takovém případě se sice může čistě instinktivní volbou zlepšit nebo osvěžit rasa, ale zato se zničí individuální štěstí. (Pojem instinkt je samozřejmě jen sou­hrnný pojem pro všechny možné organické a duševní faktory, je­jichž povaha je nám většinou neznámá.)

Kdyby měl být jedinec považován jen za nástroj zachování dru­hu, pak bude čistě instinktivní volba manželského partnera patrně to nejlepší. Jelikož jsou však její základy nevědomé, lze na tom založit jen jakýsi druh neosobního vztahu, jak to můžeme velmi pěkně pozorovat u primitivů. Pokud u nich vůbec můžeme hovořit o„vztahu", je to jen bledý, vzdálený vztah vysloveně neosobní po­vahy, který je zcela regulován starobylými zvyky a předsudky; je to předobraz každého konvenčního manželství.

Pokud manželství dětí nebylo zaranžováno rozumem nebo lstí nebo takzvanou starostlivou láskou rodičů a pokud není u dětí primitivní instinkt znetvořen ani nesprávnou výchovou, ani skry­tým ovlivňováním z nahromaděných a zanedbaných rodičovských komplexů, bude volba manželského partnera normálně vyplývat z nevědomých, instinktivních motivací. Nevědomost způsobí neod­lišenost, nevědomou identitu. Praktickým důsledkem je, že jeden u druhého předpokládá stejnou psychologickou strukturu. Nor­mální sexualita jako společný a zdánlivě stejně zaměřený prožitek posílí pocit jednoty a identity. Tento stav bývá označován jako úplná harmonie a je oceňován jako velké štěstí („jedno srdce a jed­na duše"). Je tomu snad právem, neboť návrat k onomu počáteč­nímu stavu nevědomosti a nevědomé jednoty je jako návrat do dětství (odtud dětinské projevy zamilovaných), ba co více, je to jako návrat do mateřského lůna, do moří nabitých předtuchami dosud nevědomé tvořivé plnosti. Ano, je to opravdový a nepopira­telný prožitek božství, jehož přesila vymaže a pohltí vše individu­ální. Je to opravdová svátost přijímání života a neosobního osudu. Sebezáchovná svévole se zlomí, žena se stane matkou, muž se stane otcem, a tak jsou oba oloupeni o svobodu a jsou z nich uči­něny nástroje života, který postupuje dál.

Vztah zůstává uvnitř hranic biologického instinktivního cíle - zachování druhu. Poněvadž tento cíl má kolektivní povahu, má podle toho také vzájemný psychologický vztah manželů v podstatě kolektivní povahu, a není tedy možné ho pokládat v psychologickém smyslu za vztah individuální. O takovém vztahu můžeme hovořit teprve tehdy, když dojde k poznání nevědomých motivací a počáteční identita je dalekosáhle zrušena. Zřídka nebo takřka nikdy se manželství nevyvíjí v individuální vztah hladce a bez krizí. Neexistuje uvědomování bez bolestí.

Je mnoho cest, které vedou k uvědomování, ale řídí se přece jen určitými zákony. Proměna začíná zpravidla s počátkem druhé poloviny života. Střed života je obdobím největší psychologické závažnosti. Dítě začíná svůj psychologický život v tom nejužším kruhu, v čarovném kruhu matky a rodiny. S postupujícím zráním se jeho obzor a jeho vlastní sféra vlivu rozšiřují. Naděje a záměr směřují k rozšíření osobní sféry moci a sféry vlastnictví, touha sahá po světě ve stále větším rozsahu. Vůle jedince se stává stále více identickou s přirozenými účely nevědomých motivací. Člověk tak do jisté míry vdechuje věcem svůj život, až nakonec začnou sa­my žít a rozmnožovat se a nepozorovaně člověka přerostou. Matky jsou předstiženy svými dětmi, muži překonáni svým dílem a to, co zprvu vstupovalo do života s námahou, možná s největším úsi­lím, už se nedá zadržet. Nejdříve to byla vášeň, pak se z ní stala povinnost a nakonec se stala nesnesitelným břemenem, upírem, který do sebe vsál život svého tvůrce. Střed života je momentem největšího rozvoje, kdy člověk ještě se vší svou silou a vůlí stojí ve svém díle. Ale v tomto okamžiku se také rodí večer, začíná druhá polovina života. Vášeň mění svou tvář a nazývá se teď po­vinností, chtění se neúprosně stává nutností a obraty cesty, které byly dříve překvapením a objevem, se stávají zvykem. Víno vy­kvasilo a začíná se čeřit. Pokud je vše v pořádku, rozvíjí člověk konzervativní sklony. Místo dopředu se častěji dívá bezděčně zpět a začíná sám sobě skládat účty z toho, jak se dosud vyvíjel jeho život. Pátrá po svých skutečných motivacích a dělá objevy. Kritické posuzování sebe sama a svého osudu mu umožňují poznávat jeho osobitost. Ale tyto poznatky mu nepřicházejí jen tak beze všeho. Dosahuje takových poznatků jen v důsledku silných otřesů.

Poněvadž cíle druhé poloviny života jsou jiné než cíle poloviny, první, vzniká z příliš dlouhého setrvávání v mladickém zaměření nejednotnost vůle. Vědomí směřuje kupředu poslušno do jisté míry své vlastní činnosti; nevědomí však toto zaměření nesdílí a zůstá­vá zpět, neboť síla a vnitřní vůle pro další rozšiřování jsou vyčer­pány. Tato nejednotnost se sebou samým plodí nespokojenost, a je­likož si člověk není svého stavu vědom, přenáší příčiny zpravidla na manžela. Vzniká tím kritická atmosféra, nezbytný předpoklad pro uvědomování. Tento stav ovšem nezačíná zpravidla u obou manželů současně. Ani nejlepší manželství nedokáže smazat in­dividuální rozdílnosti tak dokonale, aby stav obou manželů byl absolutně identický. Obyčejně se jeden z manželů vpraví do man­želství rychleji než druhý. Jeden bude mít na základě pozitivního vztahu k rodičům méně těžkostí nebo žádné, naproti tomu druhý bude inhibován hlubší nevědomou sounáležitostí s rodiči. Proto dosáhne úplného přizpůsobení teprve později, a poněvadž ho do­sáhl s většími obtížemi, patrně mu i déle vydrží.

Rozdílnosti v tempu na jedné straně a rozsah duchovní osob­nosti na straně druhé jsou momenty, které vytvářejí typickou ne­snáz, jež v kritickém okamžiku projeví svou působnost. Nechtěl bych vyvolat dojem, že pod velkým „rozsahem duchovní osobnosti" chápu vždycky obzvláště bohatou nebo velkorysou povahu. O něco takového mně tu nejde. Rozumím tím spíše určitou komplikova­nost duchovního rázu, srovnatelnou s kamenem o mnoha ploškách v protikladu k jednoduché krychli. Vyskytují se mnohostranné, zpravidla problematické povahy, zatížené více nebo méně obtížně sjednotitelnými zděděnými psychickými jednotkami. Přizpůsobení těmto povahám nebo jejich přizpůsobení jednodušším osobnostem je vždycky obtížné. Takoví lidé s poněkud disociovanou vlohou ma­jí zpravidla také schopnost odštěpit na delší dobu neslučitelné charakterové rysy, a tak se utvářet zdánlivě jednoduše, nebo jejich „mnohostrannost", jejich měňavý charakter může u nich vytvářet zcela zvláštní kouzlo. V takových poněkud spletitých povahách se může ten druhý lehce ztratit. Nalézá v nich totiž takovou spoustu zážitkových možností, že jeho osobní zájem je vrchovatě zaměst­nán. Jistě není vždycky zaměstnán příjemným způsobem, poně­vadž jeho zaměstnání často spočívá v tom, že u svého protějšku pátrá po všech možných postranních cestách a scestích. Nicméně je tím dáno tolik zážitkových možností, že jednodušší osobnost je jimi obklíčena, ba přímo zajata. Do jisté míry se v obsáhlejší osob­nosti rozplývá, nevidí přes ni dál. Je to téměř pravidelný jev: žena, která je duchovně zcela zahrnuta ve svém muži, a muž, který je citově zcela zahrnut ve své ženě. Mohli bychom to označit jako problém zahrnutého a zahrnujícího.

Ten, kdo je zahrnut, je v podstatě úplně uvnitř manželství. Ob­rací se cele k druhému, navenek neexistuje žádná zásadní povin­nost a žádný závazný zájem. Nepříjemnou stránkou tohoto jinak „ideálního" stavu je zneklidňující závislost na poněkud nepřehled­né, a tudíž ne zcela věrohodné nebo spolehlivé osobnosti. Výhodou je vlastní nerozdělenost, faktor, který nelze pro duševní ekonomii podceňovat.

Člověk zahrnující, jenž by měl podle svých poněkud disociova­ných dispozic zvláštní potřebu sjednotit se sám se sebou v nedílné lásce k někomu jinému, bude v tomto úsilí, které mu bude přiro­zeně připadat těžké, překonán jednodušší osobností. Když ve svém protějšku pátrá po všech subtilnostech a komplikacích, které by měly být doplňkem a protějškem jeho vlastních ploch, narušuje jednoduchost druhého. Protože jednoduchost je za všech obvyklých okolností vůči složitosti ve výhodě, musí se zahrnující brzy vzdát svých pokusů přimět jednoduchou povahu k subtilním a proble­matickým reakcím. Jeho protějšek, který v něm v souladu se svou jednoduchou povahou hledá jednoduché odpovědi, mu to také dá brzy dostatečně pocítit tím, že právě očekáváním jednoduchých odpovědí „konsteluje" (jak zní technický termín) jeho komplikova­nost. Člověk zahrnující se pak musí nolens volens před přesvěd­čivou silou jednoduchého člověka stáhnout do sebe. Duchovno (pro­ces vědomí obecně) znamená pro člověka takové úsilí, že dává za všech okolností přednost tomu, co je jednoduché, a to dokonce i tehdy, když to jednoduché ani není vůbec pravdivé. A je-li to jednoduché alespoň polovinou pravdy, pak mu takříkajíc propadne. Jednoduchá povaha působí na komplikovanějšího člověka jako pří­liš malá místnost, která mu neposkytuje dostatek prostoru. Na­proti tomu komplikovaná povaha poskytuje jednoduššímu člověku příliš mnoho místností se spoustou prostoru, takže jednodušší po­vaha nikdy dobře neví, kam vlastně patří. Tak dochází zcela při­rozeně k tomu, že komplikovanější člověk zahrnuje člověka jedno­duššího. Ten se však nemůže ve svém komplikovanějším protějšku rozplynout, obklopuje ho, a přitom sám není obklopen. Poněvadž však má snad ještě větší potřebu být obklopen než druhý, cítí se pak mimo manželství, a hraje proto pokaždé problematickou roli. Čím více se zahrnutý fixuje na svého partnera, tím více se zahr­nující cítí vypuzován. V důsledku fixace vniká zahrnutý dovnitř, a čím více tam proniká, tím méně pokukuje oknem ven, ovšem zprvu nevědomě. Když však dospěje k polovině života, probudí se v něm silnější touha po oné jednotě a nerozdělenosti, která mu vzhledem k jeho disociované povaze obzvláště činila obtíže, a pak se obvykle přihodí věci, které mu konflikt přivedou do vědomí. Uvědomí si, že hledá doplnění, zahrnutost a nerozdělenost, totiž to, co mu stále chybělo. Pro zahrnutého znamená tato událost především potvrzení neustále bolestně pociťované nejistoty. Zjišťuje, že v pokojích, které patřily zdánlivě jemu, žijí ještě jiní, ne­vítaní hosté. Naděje na jistotu mu mizí a toto zklamání ho pudí zpět k sobě samému, pokud se mu nepodaří zoufalým a straš­ným úsilím srazit svůj protějšek na kolena a přimět ho k přiznání a přesvědčení, že jeho touha po jednotě je jen dětinská nebo cho­robná fantazie. Nepodaří-li se mu tento násilný čin, přinese mu přijetí rezignace velké dobro, totiž poznání, že onu jistotu, kterou stále hledal ve svém protějšku, může najít v sobě samém. Tím nalezne sebe sama a objeví ve své jednoduché povaze všechny komplikace, které v něm zahrnující protějšek marně hledal. Nezhroutí-li se zahrnující při pohledu na to, co se obyčejně na­zývá manželský omyl, nýbrž věří ve vnitřní oprávnění své touhy po jednotě, vezme zprvu rozervanost na sebe. Disociace se nevyléčí odštěpením, nýbrž rozerváním. Všechny síly, které usilují o jed­notu, všechno zdravé chtění sebe sama se postaví na odpor proti rozervání, a tak si zahrnující. člověk uvědomí možnost vnitřního sjednocení, kterou dříve neustále hledal mimo sebe. Najde celost jako své dobro v sobě samém.

Je to něco, co se v období životního poledne stává náramně často. A takto vynutí pozoruhodná povaha člověka onen přechod z první poloviny života do poloviny druhé, přeměnu ze stavu, kdy je člověk jen nástrojem své pudové přirozenosti, do jiného sta­vu, kdy už není nástrojem, nýbrž je svůj - proměnu přirozenosti v kulturu, proměnu pudu v ducha.

Člověk by se měl vlastně vyvarovat toho, aby tento nezbytný vývoj nepřerušil morálními násilnostmi, neboť vytvoření duchov­ního postoje odštěpením a potlačením pudů je paděláním. Není nic odpornějšího než skrytě sexualizovaná duchovnost. Je právě tak nečistá jako přeceňovaná smyslnost. Přechod je však dlouhá cesta a většina lidí na této cestě uvízne. Kdyby člověk mohl celý tento duševní vývoj v manželství a prostřednictvím manželství po­nechat v nevědomí, jako je tomu u primitivů, mohly by se tyto proměny uskutečnit bez příliš velkých třenic a dokonaleji. Me­zi takzvanými primitivy se setkáváme s duchovními osobnostmi, před nimiž lze pociťovat jen úctu jako před dokonale vyzrálými díly nenarušeného osudového určení. Mluvím zde z vlastní zku­šenosti. Kde se však mezi nynějšími Evropany najdou takové postavy nezmrzačené žádnými morálními násilnostmi? Jsme stále ještě dosti barbarští na to, abychom věřili na askezi a její opak. Kolo dějin se však nedá otočit nazpátek. Můžeme spět jen kupředu podle onoho zaměření, které nám dovolí žít tak, jak to vlastně vyžaduje nenarušený osud primitivního člověka. Jen za této pod­mínky budeme schopni nepřevracet ducha ve smyslnost a smysl­nost v ducha; žít musí obojí, poněvadž jedno odvozuje svůj život od druhého.

Tato proměna, kterou jsem zde v nejzhuštěnější zkratce zná­zornil, je základním obsahem psychologického vztahu v manžel­ství. Mohl bych se tu obšírně rozhovořit o iluzích, které slouží účelu přírody a které způsobují také ony proměny, jež jsou pří­značné pro střed života. Harmonie manželství, která je vlastní první polovině života (pokud se takové přizpůsobení vůbec kdy uskutečnilo), je v podstatě založena (jak se pak v kritické fázi ukáže) na projekci určitých typických obrazů.

Každý muž u sobě odjakživa nosí obraz ženy, nikoli obraz té­to určité ženy, nýbrž nějaké určité ženy. Tento obraz je v zásadě nevědomá zděděná látka pocházející z pradávných dob a vštípe­ná živému systému, „typus" („archetypus") všech zkušeností řady předků s ženskou bytostí, koncentrát všech dojmů z ženy, zděděný psychický adaptační systém. Kdyby žádné ženy neexistovaly, dalo by se z tohoto nevědomého obrazu kdykoli stanovit, jak by žena musela být po duševní stránce utvářena. Totéž platí také o ženě, rovněž ona má svůj vrozený obraz muže. Zkušenost učí, že by se mělo přesněji říci: obraz mužů, zatímco u muže je to spíše obraz jedné ženy. Poněvadž je tento obraz nevědomý, je stále nevědomě promítán do milované postavy a je jedním z nejdůležitějších příčin vášnivé přitažlivosti a jejího opaku. Nazval jsem tento obraz ani­ma, a proto mi připadá velmi zajímavá scholastická otázka „Habet mulier animam?" („Má žena duši?", pozn. překl.). Jsem totiž toho názoru, že tato otázka je natolik inteligentní, že se pochybnost zdá být oprávněná. Žena nemá animu, nýbrž má anima. Anima má charakter eroticko-emocionální, animus má charakter rozu­mující, proto většina toho, co umějí muži říci o ženské erotice a o ženském citovém životě vůbec, spočívá na projekci jejich vlast­ní animy, a proto je to nesprávné. Překvapivé domněnky a fanta­zie žen o mužích spočívají na působnosti anima, který je nevyčer­patelný ve vytváření nelogických úsudků a chybných kauzalit.

Anima právě tak jako animus se vyznačují neobyčejnou mnohostranností. V manželství je to vždycky ten zahrnutý, kdo pro­mítá tento obraz na zahrnujícího, zatímco zahrnujícímu se daří promítat tento obraz na manželského partnera jen částečně. Čím je jeho partner jednoznačnější a jednodušší, tím méně se tato pro­jekce daří. V tom případě pak visí tento vysoce fascinující obraz v prázdném prostoru a více méně čeká na to, aby byl vyplněn nějakým reálným člověkem. Existují typy žen, které se zdají jako přírodou stvořeny k tomu, aby přijímaly projekce animy. Skoro by se dalo hovořit o určitém typu. Nezbytný je takzvaný charakter „sfingy", dvojznačnost nebo mnohoznačnost. Není to vágní neur­čitost, do níž nelze nic vložit, nýbrž neurčitost plná příslibů, ne­určitost výmluvně mlčící jako Mona Lisa - stará i mladá, matka i dcera, se záhadnou cudností, dětská i s naivní chytrostí, která muže odzbrojuje. ...

Výtečné popisy tohoto typu jsou v dílech Ridera Haggarda She a Benoita L'Atlantide.

... Ne každý muž skutečného ducha může předsta­vovat anima, neboť animus musí mít spíše méně dobrých myšle­nek, ale o to více dobrých slov, slov se závažným významem, do nichž je možno vložit ještě mnoho nevysloveného. Musí být rovněž trochu nepochopený nebo být alespoň nějak v protikladu vůči své­mu okolí, aby se spolu s tím mohla dostavit idea obětování. Musí být dvojznačným hrdinou, někým s možnostmi, přičemž musíme připustit, že projekce anima objevila nejednou skutečného hrdinu mnohem dříve než pomalý rozum takzvaného inteligentního prů­měrného člověka.

Dosti dobrý popis anima je v dílech Marie Hayové The Evil Vineyard, Ferner Elinor Wylieové Jennifer Lorn: a sedate extrauaganza a Selmy Lagerlofové Gosta Berling.

Pro muže jakož i pro ženu, pokud jsou zahrnujícími jedinci, znamená vyplnění tohoto obrazu závažný zážitek, neboť se zde naskýtá možnost najít prostřednictvím odpovídající mnohotvár­nosti odpověď na vlastní komplikovanost. Zdají se zde otevírat ony rozsáhlé prostory, v nichž se člověk může cítit obklopen a obsažen. Říkám výslovně „zdají", neboť je to dvojznačná možnost. Tak jako ženina projekce anima vskutku vytuší nějakého významného muže nepoznaného masou, a více než to - může mu dokonce napomoci k jeho vlastnímu osudovému předurčení morální podporou, tak si může i muž projekcí animy probudit „femme inspiratrice" (inspi­rující ženu). Většinou se však v tomto případě jedná patrně o iluzi s destruktivním výsledkem. Úspěch se nedostavil proto, že víra nebyla dosti silná. Pesimistovi musím říci, že v těchto duševních praobrazech jsou mimořádně pozitivní hodnoty; optimisty naopak musím varovat před zaslepující fantastikou a možností těch nejabsurdnějších scestí.

Tuto projekci nesmíme tedy chápat jako dejme tomu nějaký in­dividuální a vědomý vztah. Projekce totiž takovým vztahem zprvu není. Vytváří nutkavou závislost na podkladě nevědomých motivů, avšak jiných, než jsou motivy biologické. „She" Ridera Haggarda přibližně ukazuje, jaký pozoruhodný svět představ je základem projekce animy. Jsou to v podstatě duchovní obsahy, často v ero­tickém přestrojení, zjevné části primitivní mytologické mentality, která se skládá z archetypů a jejíž celkový obraz tvoří takzvané kolektivní nevědomí. Podle toho je takový vztah v základě vzato kolektivní, a nikoli individuální. (Benoit, který vytvořil v knize ,,Atlantide" fantazijní postavu, jež se až do podrobností shoduje s „She", popírá plagiát Ridera Haggarda.)

Přihodí-li se jednomu z manželů taková projekce, pak vůči kolektivnímu biologickému vztahu vystupuje kolektivní duchovní vztah a způsobí tím ono výše popsané rozervání zahrnujícího part­nera. Podaří-li se mu udržet hlavu nad vodou, pak najde právě díky tomuto konfliktu sebe sama. V tomto případě mu pak pro­jekce, která je sama o sobě nebezpečná, pomohla k přechodu z ko­lektivního vztahu do vztahu individuálního. Tento individuální vztah je shodný s plným uvědoměním vztahu v manželství, nepři­padá zde v úvahu psychologie promítaného vztahu. Spokojuji se jen se zmínkou o této skutečnosti.

Stěží lze asi pojednat o psychologickém vztahu v manželství, aniž se alespoň náznakem zmíníme o povaze kritických přechodů - vystavili bychom se totiž nebezpečí nedorozumění. V psycholo­gickém ohledu - jak známo - nelze pochopit vůbec nic, co jsme sami nezakusili. Tato skutečnost však nikomu nebrání v přesvěd­čení, že jeho názor je jediný správný a kompetentní. Tato udivující skutečnost pochází z nutného přeceňování právě daného obsahu vědomí. (Bez tohoto soustředění pozornosti by přece obsah nemohl být vůbec vědomý.) Tak dochází k tomu, že každé životní období má svou vlastní psychologickou pravdu, svou takříkajíc progra­movou pravdu a stejně tak má svou pravdu každý stupeň psycho­logického vývoje. Existují dokonce stupně, kterých dosáhne jen málokdo - je to otázka rasy, rodiny, výchovy, nadání a vášnivého zaujetí. Příroda je aristokratická. Normální člověk je fikcí, i když existují jisté obecně platné zákonitosti. Duševní život je vývoj, který se může zastavit již na nejnižších stupních. Je tomu tak, jako by každý jedinec měl specifickou váhu, podle níž stoupá nebo klesá na onen stupeň, kde dosahuje své hranice. Podle toho jsou také utvářeny jeho názory a přesvědčení. Není proto žádný div, když naprostá většina všech manželství dosáhne své nejvyšší psy­chologické hranice naplněním svého biologického osudového urče­ní, aniž utrpí újmu na duševním a morálním zdraví. Relativně málo manželů zakusí stav hlubší nejednotnosti se sebou samým. Kde je mnoho vnější nouze, nemůže konflikt dosáhnout žádného dramatického napětí pro nedostatek energie. Avšak úměrně se sociální jistotou stoupá psychologická nejistota, zprvu nevědomě, a podmiňuje pak neurózy; potom stoupá vědomě a způsobuje roz­luky, spory, rozvody a jiná „manželská nedorozumění". Na ještě vyšším stupni jsou poznávány nové psychologické vývojové mož­nosti, které se dotýkají religiózní sféry, kde kritický úsudek do­spívá ke svému konci.

Na všech těchto stupních může následovat trvalá stagnace s úplnou nevědomostí toho, co by mohlo následovat na dalším vý­vojovém stupni. Přístup k nejbližšímu dalšímu vývojovému stup­ni je zpravidla dokonce zabarikádován nejprudšími předsudky a pověrečnými strachy, což je jistě vysoce účelné, poněvadž člo­věk, kterého by náhoda přiměla žít na stupni pro něj příliš vy­sokém, se stane škodlivým šílencem.

Příroda není jen aristokratická, je rovněž ezoterická. Žádný ro­zumný člověk se tím však nedá svést k tomu, aby skrýval tajem­ství, neboť až moc dobře ví, že tajemství duševního vývoje nemůže být nikdy prozrazeno, jednoduše proto ne, poněvadž vývoj je otáz­kou schopnosti jedince.

Zdroj: C. G. Jung: Duše moderního člověka (teksty.wz.cz) 

Vystavil: Patrik

Zázvor - ne příliš známý zázrak?

V současnosti se setkávám s tím, že zatímco česnek je známý pomocník ve stavech, kdy je třeba tělo desinfikovat, tak o zázvoru toho mnozí víme pramálo, přitom se mnohem lépe konzumuje - stačí si ho dát například na kousky nakrájený do čaje (samozřejmě ne vařícího, abychom nepřišli o žádoucí látky :-)). 

Dále vizte např. ZDE
Patrik

Makové mléko dodá tělu vápník a pomůže s překyselením

Mák vždy symbolizoval spánek. Mléko z něj vytvořené zase přivolává podle lidových pověstí krásné sny. Ale pozor, nezaměňovat makové mléko za odvar z makovic! Ten se totiž dřív opravdu používal jako uspávací prostředek, ostatně účinky opia jsou obecně známé.

Při výrobě makového mléka nám ale jde o něco úplně jiného. Mák je totiž rostlina s nejvyšším obsahem vápníku (1400 mg/100g), a proto je určitě na místě, začlenit tuto dobrotu do našeho jídelníčku.

Jak na to aneb Makový recepis

Na výrobu cca 800 ml makového mléka potřebujeme pouze tyto dvě základní ingredience:

• 100 g máku (může být modrý, ale i bílý - mléko z bílého máku bude mít malinko oříškovější chuť)
• 800 - 1000 ml vody (když použijete jen 800 ml vody, vyrobíte mléka méně, ale bude krémovější)

Mák propláchneme, zalejeme odměřeným množstvím vody a necháme přes noc stát při pokojové teplotě. Zrnka máku budou sedat ke dnu nádoby. Směs můžete občas promíchat, není to ale nutné. Ráno bude tekutina našedlá, protože se z máku postupně uvolnil tuk. Nenechte se tím odradit! Přelejte směs do mixéru a spusťte jej na plné otáčky. Teprve mixováním nabobtnalého máku se totiž do nápoje dostanou cenné látky. Nápoj bude pěnit, právě díky uvolněnému tuku, a výrazně zesvětlá. Bude mít až mléčně bílou barvu. Pak už jen zbývá makové mléko přecedit.

My doma na scezení používáme velmi jemné sítko, které nám jinak slouží na přípravu sypaných čajů. Příjemně se s ním manipuluje, protože skvěle zapadne do hrnku či sklenice, a navíc, postup už nemusíme opakovat. Tekutinu v sítku stačí lehce promíchat lžičkou, aby filtrace proběhla rychleji. Pokud se Vám bude zdát, že struktura nápoje po prvním scezení ještě není dostatečně jemná, nebojte se scezení zopakovat. Vystačíte si i s klasickými jemnými kuchyňskými sítky, použít ale můžete také lněné plátno, speciální vak na výrobu ořechových mlék, anebo třeba obyčejnou silonovou punčochu.

Pokud potřebujete tělu ulevit od překyselení, rozhodně mléko nedoslazujte cukrem, vypijte ho jen tak, neochucené. Jestliže se ale do přípravy makového mléka pouštíte ze zvědavosti, zkrátka na chuť, vyzkoušejte jej třeba s datlemi, s troškou medu nebo s jiným přírodním sladidlem. Chutnat Vám určitě bude také varianta se skořicí, anebo hotové mléko rozmixujte s banánem.

Makové mléko vypijte nejlépe hned za čerstva, není dobré jej skladovat. A co se zbytkem? Vyluhovaný mák rovnou vyhoďte, je bez chuti a nezůstanou v něm vůbec žádné živiny.

Kravské, anebo makové?

Mák obsahuje 20% velmi kvalitní bílkoviny, 40 - 60% hodnotného oleje, velké množství vlákniny a je také významným zdrojem zinku, hořčíku a železa. V makovém mléce je 12x více vápníku, než v mléce kravském. Mák je vysoce zásaditý, takže makové mléko pomáhá při překyselení organismu.

Všichni jsme se ve škole učili, že máme pravidelně jíst mléčné výrobky, abychom měli celý život zdravé a silné kosti a vyhnuli se osteoporóze. Dozvídali jsme se také, že využitelnost vápníku z kravského mléka je podstatně vyšší než z rostlinných zdrojů, a že jsou tedy mléko a mléčné výrobky jako zdroj vápníku nenahraditelné. Celostní medicína ale přináší zcela jiný pohled na věc. Mluví se o kaseinu, jakémsi „lepidle“, které omezuje metabolismus buněk a zahleňuje tělo. Stále častěji také slýcháme o laktózové intoleranci a o tom, jak je mléko kyselinotvorné. Moderní výzkumy také říkají, že se v naší společnosti mléčné výrobky konzumují nadměrně. Zkrátka, přínos mléka pro lidské tělo, to je kapitola sama pro sebe. Pokud jste se o tuto oblast dosud nezajímali, doporučujeme vyhledat si co nejvíce informací. Možná budete překvapeni…

Za názory a zkušenosti děkujeme vitariánům z facebookového fóra RAW FOOD CZ & SK.

Zdroj: http://www.yogaguru.cz/

Vystavil: Patrik

Petr Hynek: Nebeský bál

Když duše tančí se svým Stvořitelem... 

Více zde: http://www.seste-slunce.cz/news/nebesky-bal/

Patrik: Říjnová zpověď

Jsou chvíle, kdy člověk vlivem smršti vnějších událostí nemá třeba i několik měsíců čas a hlavně ani rozpoložení na to „vyzvracet“ něco na papír, resp. potažmo tedy na monitor (do nějakého textového editoru). Dnes již očividně po delší době mám takové to nutkání tak učinit, a to pokud možno spontánně a otevřeně. Ty zvratky bych mohl nyní v širším smyslu tematizovat. 

Rok 2013 pro mě začal v listopadu 2012 a nakonec to má možná souvislost s tím, že opravdu nový rok začíná dle serioznější astrologie / astropsychologie ne 1. ledna, ale v den, kdy se člověk narodil (viz ZDE). V tu dobu jsem měl totiž shodou okolností opět takhle jedno sezení s Kamilou Němečkovou, která mi otevřela oči na základě analýzy snů. Resp. po nenásilném povídání otevřete oči sami sobě a to je na tom to nejcennější. Začal jsem chápat své kořeny, složení své osobnosti, moje tendence, moje slabiny a problémy k řešení. Spirálovitě jsem se vrátil, byť do jisté míry životem změněný, do temnější části své bytosti, kterou jsem od toho okamžiku nově přestal ignorovat či odsuzovat. Uvědomil jsem si, že jsem se několik let snažil být úzkostlivě jen ten „pracovník světla“, jak se někdy dneska poněkud módně píše. Nechci to rozhodně shazovat, ale myslím si, že většina z nás máme prostě obě ty stránky v tomto světě duality a já tu svou opovrhovanou prostě a jednoduše začal přijímat.  

Souvisí to ale i s tou vlastní minulostí psychického života. Došly mi totiž také zajímavé věci ohledně dichotomie muž-žena. Můj zevní muž si vybíral jako mužské hrdiny od dětství muzikanty s ženskou energií typu Michael Jackson, Chester Bennington, Kurt Cobain nebo Billy Corgan. Má vnitřní žena byla vždy spokojená (podle C. G. Junga má každý muž vnitřní ženu a každá žena vnitřního muže). Samozřejmě to souvisí se vztahy s rodiči, čemuž nikdo z nás pravděpodobně neuteče. Otázku, do jaké míry vztahy s rodiči promítají dávnější minulost, zde ponechávám stranou... Začaly se mi tedy spontánně vynořovat útržky z dětství, vrátil jsem se k oblíbené hudbě z puberty, kterou jsem několik „světlých“ let vnímal jako „nedostatečně duchovní“ či tak něco. Začal jsem mít ostřejší lokty a hlavně jsem pocítil jakési vnitřní vyléčení, rovnováhu bytosti. V tomhle směru na listopad a prosinec 2012 moc rád vzpomínám.

Každopádně jak to souvisí s těmi zvratky – od ledna 2013, když se na to podívám zpětně, jsem se začal už psychicky cítit jako na houpačce, začalo se to nějak prát. Pak zase pohoda, na jaře jsem se začal více obracet k reálnému životu než jen k tomu abstraktnímu. Jsme na Zemi, a tak uzemnění je někdy základ... 

Omlouvám se za roztříštěnost textu, ale mám dojem, že tak nějak s tím oteplováním a přechodem do léta se začalo houpat i mé okolí a současná 3D realita vtahuje všechny opravdu do „konce času“. Spustilo se čištění i přes to, že na to vlastně nemáme nebo nemáme mít čas. Je to období psychických (i fyzických) výměšků. Prakticky kdykoli se tento podzim přihlásíte na mail na Seznamu, vyskočí na Vás nějaká negativní či negativistická zpráva o událostech ve světě. Jako by zas vše bylo na hraně nejen v těch vnitřních světěch většiny z nás, ale i v tom vnějším. Otázka je, co to vlastně je... Vím, že se to hojně tematizuje i jinde a všichni to nějak interpretujeme, ale pravda je stejně nakonec jen to, čemu sami věříme....

I přes nezvykle ponurý tón budiž tohle říjnovou inspirací a snad impulzem k po delší době pořádné debatě...jak to vše cítíte teď Vy? A bez cenzury! :-)

Patrik

Petr Hynek: Stavební kameny

Nikdo z nás není obyčejný, každý je jedinečný a může udělat něco, cokoli... Nemůžeme donekonečna házet vlastní zodpovědnosti na někoho jiného. Každý den se můžeme ptát sami sebe, co jsme tomuto světu dali, nebo jestli jsme jen nadávali, podléhali negativním iluzím, lhali, brali... Každý okamžik máme na výběr – stavět nebo bořit? Podílet se na destrukci myšlenek, citů anebo naopak budovat svět, který bude hezčím místem pro život.

Každý z nás je stavebním kamenem, ale stavitel sáhne jen po takovém kameni, který podrží celou hradbu.

Tak se držme navzájem :-)

Více zde: http://www.seste-slunce.cz/news/stavebni-kameny/